Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Nevyřízené záležitosti 10. kapitola - Podzemí

9. ledna 2013 v 14:37 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
"Kde sakra může být?" Král už zapomínal na pravidlo vychování před ostatními elfy. Legolas se ráno neobjevil a král už se o něj bál. Nepochyboval, že v lese je mnoho smrtelných nebezpečí a na některá doplatili i velmi zkušení elfové, někteří se našli, jiní ne. Ale skutečně se obával Doriflena.
Koltira zapískal. Na ruce mu přistál nemrtvý dravec, kterého se elfové pokoušeli ochočit.
"Pak se může můj sokolník o něco snažit, když chytí ptáka, který už má přítele." Řekl Král.

"No jo, můj opeřený přítel mi to už vyprávěl." Řekl Koltira a pak k němu promluvil svou vlastní řečí. Nemrtvý jestřáb mu odpověděl a vznesl se. "Siber nám řekne, jestli Legolase najde, je to velmi chytré stvoření."
"Jak jsi k němu přišel?" Zeptal se král.
Koltira si povzdechl. "Patříval jednomu z mých přátel, který tyhle ptáky cvičil. Pohromu nepřežil, ale některým dravcům se povedlo uniknout. Trvalo mi získat si v tomhle vzhledu jeho důvěru. Když se mi to povedlo, stal se mi věrným společníkem, dokud ho smrtelně nezranil černý šíp služebníků krále lichů. Bylo mi toho ptáka líto, ale také to tehdy byl jeden z mála mých přátel, takže jsem ho vzkřísil jako nemrtvého, svobodného nemrtvého. Zůstal pak se mnou. Je to věrný přítel, jsem moc rád, že ho mám."
"Jaké to vlastně je?"
"Co? Být nemrtvý?" Koltira se tvářil udiveně. "Nic pro vás," řekl. "Ani pro mě. A víc už o tom prosím nemluvte."
"Dobře." Thranduil odešel kus dál od paláce a rozhlédl se. "Co se zase děje, Legolasi?" Promluvil do větru. "Škoda, že nemůžu létat jako ten tvůj pták," řekl král. Slyšel Koltiru, jak jde za ním.
"To teď opravdu nepůjde," souhlasil Koltira. "Nemám dost energie, abych vám tohle přání splnil."
"Tohle čekání nesnáším." Řekl král a pak se krátce odmlčel. "Ne, nebudu tu trčet. Stráže!" Vyjekl a šel dovnitř. Koltira věděl, že to znamenalo začátek pátrání. Jenom doufám, že ho najdeme někde v lese, jak na nás valí oči, co to děláme. To by byla ta nejlepší možnost. Pomyslel si. Což znamená, že je nejméně pravděpodobná. Podíval se na slunce. "Čas najít si místo k odpočinku. Král určitě nechá nějakou mezeru a tu bych rád pohlídal…"

Thranduilovi pátrači i s ním zmizeli v lese a Koltira zůstal u paláce na stráži. Sice měl volno, ale stejně se procházel lesem nedaleko od paláce a pozorně naslouchal každému zvuku lesa. Pohroužil se i do jeho energií; zvířat, stromů, elfů v okolí, orla, který nad ním krouží, rozklad… Koltira otevřel zprudka oči. Jak jen tohle mohl přehlížet? Otočil se a šel zpět do paláce. Cítil, jak pocit přítomnosti nemrtvé energie roste. Vešel dovnitř a pocit téměř přešel. V paláci byla dobrá moc. Koltira procházel kvapně chodbami, aby se ujistil, že nikde v paláci nemrtvé necítí. Nenašel ale nic, co by ospravedlňovalo jeho obavy. Ale jeho obavy tím jenom rostly. Opřel se o stěnu v jednom ze skladů a uvědomil si, že ona rozkladná energie je sice velmi slabá, ale prolézá zemí, je v celé hoře, ve které si elfové vyhloubili svůj palác.
Vyšel zase ven a začal zkoumat okolí paláce i hory…

Neúnavnost byla pro Koltiru nepopiratelnou výhodou. Za ten den mnoho nachodil zahloubaný do zkoumání energií i prostředí. Hloubal nad tím, že by v hoře mohlo být jeskynních systémů více. Do žádného ale vchod nenašel vyjma místa, kde se na povrch dostávala podzemní řeka skrze mříž, druhý východ z paláce, který směly používat pouze prázdné sudy na své cestě k vorařům dále po proudu řeky. Zde ale byla řeka příliš divoká na to, aby se někdo mohl pokusit proniknout do paláce. Koltira nad tím chvíli uvažoval, ale za mříží byl vodní válec a další překážky. Živý by se touhle cestou dovnitř nedostal asi nikdo, rozhodně ne bez pomoci zevnitř. Nemrtvý by se ale pokusit mohl a mohl i uspět… Koltira se vrátil ke vchodu do paláce. Na zábradlí mostu seděl jeho jestřábí přítel.
"Našel jsi něco?" Zeptal se ho mírně a pohladil ptáka po křídle. Po peří se rozeběhly plamínky modré energie. Pták mlčel a Koltira měl v mysli myšlenku, že neztratil až tolik krásy oproti životu, i když tehdy vypadal… mnohem přirozeněji. "Zkus to znovu, prohledej klidně celý hvozd, létej mezi stromy příteli, pavouků se bát nemusíš, nic by z tebe neměli."
Jestřáb ho něžně klovl zobákem a odletěl. "Mazel," řekl tiše Koltira a vydal se do vesnice, která byla nedaleko.
Byl zamyšlený. Možná by opravdu bylo ku pomoci podívat se na okolní kraj ze shora. Vesnice nebyla daleko, ale Koltira nedošel až tam. Cestou sešel z pěšiny a usadil se pod mohutným bukem. Byl docela příjemný den, v jeho okolí roztával sníh a vítr nesl vůni prvních květů. Koltirovi na pár z nich padl zrak. Sněženky nedaleko od něj rostly mezi dvěma závějemi sněhu, jako zvěst přicházejícího jara, jako poslové lepších zítřků a naděje. To alespoň v tu chvíli napadlo Koltiru. Pohled ho těšil, takže se usadil a opřel o strom tak, aby mohl kvítka pozorovat. Koltira sledoval kvítka, zatímco jeho mysl splývala s lesem. Různé šepoty stromů ve větru se proměňovaly téměř ve slova v jeho mysli. Stromy šeptaly o démonech, kteří "přišli z temnot" a roznášeli strach. Koltira pronikal do lesa a jeho mysl letěla mezi stromy, okolo černé řeky, obletěl hory na jihu a zase zpět k paláci. Uvědomil si pátrající elfy. Krev, ucítil krev právě loveného zajíce v pařátech dravého ptáka, vlky hodující na mršině, laň a její nenarozené mládě, zpěv ryb v řece tekoucí do dlouhého jezera… Krev, ještě jinde cítil krev. Blízko svého těla. Zprudka otevřel oči a byl okamžitě zpět ve vlastním těle. Koltira vstal a šel kus do lesa. Bylo to dál, než cítil, ale to ho nepřekvapilo, už měl v tomhle pátrání praxi a věděl, jak daleko musí jít, aby našel, co hledá. A právě tam to našel.
"Co ty tu děláš?" Zeptal se mírně.
Na zemi tam ležel kůň. Koltira lehce poznal, že je to zvíře ještě živé, ale vysílené. Opatrně koně pohladil po krku a všiml si, že je pokousaný od démonů. Podle postroje patřil ke koním, na kterých jezdí elfští lovci. (postroj pro vezení zvířat, elfi jezdí většinou bez sedla) Jediný postrádaný kůň byl ale ten, který nesl Legolase.
"Kde je Legolas?" Zeptal se tiše. "Viděl jsi ho?" Kůň mu rozuměl, protože znal jazyk zdejších elfů, ale jen unaveně vydechl. Koltira mu opatrně položil svou dlaň na hlavu. "Jen na to pomysli a já ho uvidím." Koltira se utišil a spatřil, jak je tenhle kůň hnán démony, kteří se tím baví. Pak minul propadlou jámu. Z ní cítil pach elfa. "Díky příteli," řekl Koltira a opatrně se položil ke koni. "Já už se o to postarám. Můžeš spát." Koltira si mohl být jistý uklidněním koně, který zavřel oči a odpočíval. Koltira neměl rád, když musel zabíjet, ale tohle zvíře jeho tělo bolelo a pomoci mu už nemohl. Tiše a neochotně stáčel cívku nemrtvé energie. S velkým citem ji pak nechal obkroužit koně, který tak pokojně usnul napořád. Koltira mu dal ještě jednu ruce na hlavu a tiše zašeptal pár slov požehnání ve své vlastní řeči. Pak z koně sundal postroj a vydal se zpět k paláci.
Thranduil byl právě zpátky a poslouchal novinky od Gariliena, který byl správcem celého elfského království. Koltira zachytil, že problémem jsou démoni, kteří vyplenili a vykradli sýpky blízko hor.
"Na co potřebují démoni obilí? Jedí jen maso a nemrtví nemusí jíst vůbec." Řekl, ale všiml si, že na něj okamžitě začali zírat.
"Špatné zprávy," řekl Garilien.
Až teď si Koltira uvědomil, že nese zkrvavený postroj. "Našel jsem Legolasova koně kousek od zdejší vsi, asi dvě míle." Řekl na vysvětlenou. "Byl pokousaný démony a vysílený, už mu nebylo pomoci." Řekl smutně. "Odnesu to do stáje a pak vám povím zbytek, musím s vámi oběma mluvit."
Král se díval trochu zmateně, ale rozhodl se na něj přece jenom počkat. Koltira se vrátil rychle.
"Tak o co jde?" Zeptal se král netrpělivě.
"Rád bych vám položil pár otázek, výsosti, pokud mi tu drzost odpustíte."
Thranduil pozvedl udiveně obočí. "Nemáme čas."
"Já taky ne, proto spěchám."
"Tak mluv."
"V téhle hoře," ukázal na horu. "Jaké jeskyně kromě paláce jsou vám známy?"
Thranduil se zatvářil udiveně. "Dovnitř," řekl Koltirovi tvrdě a zavedl ho do své pracovny, kde měli soukromí. "Jak ses to sakra dozvěděl?" Vystartoval tvrdě až se Koltira otřásl.
"Víte, zaživa jsem byl ohnivým mágem, a když jsem se k tomu umění vrátil, vrátily se mi i některé schopnosti. V téhle hoře dřímá nemrtvé zlo. Obcházel jsem tady více než půl dne. Je to uvnitř hory, jen do paláce to nedokáže prosáknout, ale jiné podzemí nebo vchod do něj neznám."
"Doriflen asi ano." Vydechl Král, pak strnul. "Já hlupák, že mě to nenapadlo hned. Pojď se mnou, a fofrem!"

Jen o chvíli později byl král, Koltira a královy osobní stráže v jednom ze skladů. "Ať dají Valar, abychom do těch chodeb dnes šli jednou provždy naposledy," řekl král. "Ti, co jdou poprvé, mi zde odpřísáhněte, že do těchto chodem nikdy nevkročíte bez mého svolení a že se od vás nikdo o jejich existenci nedozví."
"Máte mé slovo, králi," řekl Koltira. "Nemohu přísahat na svůj život, jsem napůl mrtvý, ale přísahám na svou čest a své tiché srdce."
Stráže odpřísáhly a Král přikázal, aby jeden z elfů, kteří už v chodbách byli, otevřel vchod.
Dýchl na ně puch.
"Al'are mocný, zhouba navštívila tento kraj," řekl Koltira, pach znal až příliš dobře. "Tohle se bude dlouho léčit. Ale jsme na správné stopě, ať už vede k sídlu, nebo jednomu z nich."
Král vešel a jeho bojovníci ho následovali do temných chodeb plných puchu rozkladu.
"Je to tu ještě horší," řekl jeden z elfů a král přikývl.
"Už mám těhle tunelů po krk," řekl král.
"Nemůžete s nimi něco udělat?" Navrhl Koltira.
"Ne, aniž bych neohrozil palác a možná i velkou část hory. Jsou rozlehlé, velmi rozlehlé." Král se zastavil, donesl se k němu pach pečeného masa. "Dva se mnou." Řekl a se strážemi odešel. Brzy se ale vrátil V ruce kus masa.
"Výsosti?" Koltira byl trochu překvapený.
"Tyhle prostory procházejí mnoha cestami okolo paláce, obávám se, že už rozumím tomu, jak mě mohl Doriflen tak lehce přelstít. Měl služebníky, kteří se tu mohli pohybovat a na mnoha místech tajně poslouchat a našli jsme další východy, jeden z komnat, kde si vládl Doriflen, když tu žil." Král se neskrývaně otřásl po celém těle a spolkl zbytek masa z kuchyně. "Jdeme, ať to máme za sebou. Tohle místo mrazí v kostech."
"Opatrně, jestli se začnete cítit unavení, vrátíme se. Energie nemrtvých zabíjí." Řekl Koltira, když vykročili. "A podchlazení může taky." Dodal.
Tunely byly temné a jen v bledé záři bílé a Koltirovy modré viděli dost na to, aby se neztratili. Jejich orientace se takřka vyrovnala té trpasličí. Elfové se třásli temným chladem, ale šli dál a hlouběji. Byli neklidní a Koltira už začal dávat dohromady nějaký důvod, aby přiměl ostatní k návratu, když si uvědomili před sebou svěží vzduch. Zvláštní shodou náhod našli tajný vchod do jeskyní. Byl skrytý tajnými dveřmi, ale bylo pootevřeno. Thranduil vykoukl, aby si mohl udělat povědomí o místě. To moc nepomohlo, tak se vrátil k ostatním. A začali prohledávat okolí. Thranduil je držel v jedné skupině, věděl, že jsou tu v nebezpečí a společně byli stále nejsilnější.
Začali nalézat opět místnosti. Našli ztracenou úrodu, haldy odpadu, ale i zbraně. A pak uslyšeli tlumený křik. Král se rozběhl a všichni hnali za ním. Náhle se ale zarazil a jeden ze strážníků, jak nestihl zabrzdit, ho málem shodil na zem.
"To není Legolas," řekl král.
"Stejně bychom mu měli pomoct," řekl jeden ze strážných.
"Souhlas." Řekl král a rozhlédl se po tunelech, které od nich vedly.
"Který smrdí více?" Zeptal se Koltira.
"Tenhle," řekl po chvíli jeden ze strážných a tak šli právě tím.
Náhle je zarazil Koltira. "Cítím krev," řekl.
"Vidím krev," řekl král a ukázal na zem.
Koltira přidřepl a oblízl jednu z kapek, aby ji pak vyplivl. "Elf a ne moc dlouho, sotva to oschlo." Rozhlédl se oběma směry stopy. "Tudy."
Vydali se po stopě a skončili v problému. Stopa končila u dvou dveří a u jedněch, které míjela, bylo krve více, ale chyběla klika. Koltira nahlédl dírkou po klice, ale neviděl nic. Uvnitř byla tma.
"Jsi si jistý, že jsme neměli chodit druhým směrem?"
"Určitě," řekl Koltira. "Nic nevidím, ale někdo tam určitě je, živý se přede mnou schovat nemůže."
"Ty dveře jsou silné." Namítl strážný.
Koltira poustoupil a pořádně si dveře prohlédl. Pak se napřáhl a dobře míněnou pěstí připravil dveře o celý zamykací mechanismus a okolní dřevo. Dveře pak otevřel bez námahy.
"Co jsi říkal?" Zeptal se žertem a vešel.
"Legolasi!" Křikl král a doběhl k bezvědomému elfovi. Koltira k němu pomalu došel. "To nevypadá, že by byl mučen."
"Myslíš, že on nekřičel?" Zeptal se strážný.
"Asi tu bude ještě někdo další." Koltira si přidřepl a pozorně si prohlédl bezvědomého Legolase a prohlédl si i jeho pravou ruku. "Ztratil dost krve, ale přežije to. Vypadá to tu, že se chtěl ošetřit, ale omdlel, než se obvázal. Rány vypadají vymytě, i když to vypadá, že pak ještě krvácel." Koltira vzal do rukou rozřezanou látku. "Vezmeme ho a půjdeme. Čím jsme tu déle, tím je větší šance, že nás tu najdou."
Thranduil si nabral syna do náruče, když se Legolas pohnul a začal přicházet k sobě. Koltira si odepl od pasu láhev a trochu vylil Legolasovi na hlavu. Tehdy si všiml… "Má ve vlasech krev, opatrně na jeho hlavu, výsosti."
Legolas zakňučel a otevřel oči. Mdle se rozhlížel, ale tváře nerozpoznal. Nemohl zaostřit a nemohl dýchat. Ruce mu zajely na krk a odhrnuly tak vlasy z obojku.
Král se prsty dotkl koženého obojku, ale byl tak utažený, že se neodvážil pod něj strkat prsty. "Můžeš chodit Legolasi?" Zeptal se.
"Já," přiškrcený Legolas chraptěl, že mu sotva rozuměli. "Snad ano."
"Pomalu," řekl král a pomohl Legolasovi na nohy. Hned ho zachytil, protože značně vrávoral. Dal si jeho zdravou ruku přes rameno a vyrazili.
Legolas měl zatmění. Sotva vnímal, že jde a kam jde. Jediné, co tak nějak vnímal a věděl, že ho někdo drží na nohou a že je ohleduplný a snad i hodný.
Thranduil se na něj díval s velkou obavou a se soucitem. Vypadalo to, že musí každou chvíli zase omdlít. Uvědomil si, že Legolas tiše chraptí. "Co to říkáš?"
"Co ten druhý?" Zeptal se. "Pomůžeš mu?"
"Legolas má pravdu, jestli ho nenajdeme, může si na něm doriflen vybít zlost," řekl strážný.
"To by asi bylo lepší se rozdělit."
"Ne," odmítl Koltirův návrh král. "Půjdeme tudy," ukázal na chodbu. "Táhne odtamtud smrad jako od některých špinavých lidí."
Tunely byly temné, ale cosi tudy chodilo, na cestě byl podivný sliz a i Koltira se na něj díval s odporem. Z nějakého důvodu nic a nikoho nepotkali ani na chodbách, ani ve velké jeskyni, kde byly na hromadách poházené věci. Kožešiny, několik zbraní a kusy démoního brnění, jídlo a voda, a další věci, elfové se nezdržovali zkoumáním. Koltira zavětřil.
"Blížíme se," řekl král. "Ale zdá se, že nikdo není doma."
"Buďte rád, králi," řekl Koltira a rozhlédl se. "Tady těžko určit směr."
Legolas na chvíli zvedl hlavu a rozhlédl se. Zvedl zkrvavenou ruku a ukázal na jednu z chodeb. "Tamtudy."
"Doufejme." Řekl Koltira. "Legolas může trpět přeludy, jestli ta rána na hlavě není jenom krev ve vlasech."
"Nevypadá, že by jimi trpěl," řekl král, když vešli do chodby.
Nemuseli chodit daleko. Za dvěma zatáčkami byla křižovatka dvou chodem a tam už viděli dveře cely.
"Vyrazíš je Koltiro?" Zeptal se král.
Koltira se pousmál a vzal za kliku. Bylo odemčeno. Sotva nahlédl dovnitř, vyvalil oči údivem a vešel. "Ale ne," řekl dotčeně.
Král nahlédl do cely a musel si přiznat, že zuboženějšího tvora snad ještě nikdy neviděl a to včetně Gluma. Elf byl skutečně vyhublý na kost a ran měl nepočítaně. Na zádech měl krev, z čerstvých ran. "Tebe jsme slyšeli křičet," řekl tiše.
Elf byl za řetěz na rukou zavěšený na háku. Koltira mu opatrně zvedl hlavu a odhrnul vlasy z tváře. Elf vydechl a vydal ze sebe zoufalé zasténání. Pak se jeho oči střetly s Koltirovými. Pak oči zavřel a jen velmi slabě zachroptil. "O'thterterl phoisham."
"Co to říká?" Zaváhal Thranduil.
"Prosí o smrt." Řekl Koltira, chytil řetěz a sundal elfa z háku. "Neuvěřitelné, že ještě žije. Je vyhublý a ještě k tomu podchlazený. Ale něco mu vhání do těla energii, která ho udržuje naživu." Položil ho na zem a rozhlédl se. Spatřil v rohu džbán a tak do něj nahlédl. Opatrně namočil špičku prstu, ochutnal a hned to vyplivl. "Jistěže, krev démonů s mlékem. Tvrdá, ale geniální kombinace." Podal džbán jednomu ze strážných, aby ho vzal sebou a sám vzal vyhublého elfa do náruče. Srdce se mu chvělo při uvědomění si, jak je lehký. "Teď rychle, bohové při nás zatím stáli, ale nenuťme je k tomu už dlouho."
"Rozumné," řekl král a rychle vyrazili.
Koltira nikdy nedokázal vysvětlit, jak to, že se tihle elfové pod zemí nikdy neztratí. Thranduil dokázal volit cesty, které je zavedly brzy zpět do příjemné atmosféry paláce. I pro Koltiru to byla úleva. Cesta do pozemí se zavřela.
"Už se nesmí opakovat chyby." Řekl Thranduil. "Chci, abyste zmapovali cesty v blízkosti paláce. Chci vědět, kam všude se z nich dá do paláce dostat. Doriflen brzy zjistí, že nemá své vězně."
"Ale chvíli by počkat mohli. Alespoň se napít kořalky nebo něčeho jiného, co jim rozehřeje srdce." Řekl Koltira.
"Běžte se napít, ale rychle," řekl král souhlasně. "A pošlete nám taky něco k Arilienovi."
Legolas začal mrmlat. Než se ho ale král zeptal, co mu chce, zjistil, že už Legolase drží ve vzduchu jen on.
Král vzal Legolase do náruče. "Ať už jsme u léčitele."

--------------------------
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama