Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Nevyřízené záležitosti 12. kapitola

13. ledna 2013 v 10:48 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Pro Legolase byla úleva, že se tentokrát probudil u sebe, byť ho trochu překvapilo, že byl v místnosti docela sám. Halucinace už neměl. Místo toho měl obvázanou hlavu a ruku, se kterou hýbal jen co nejméně. Chvíli jen ležel a díval se do stropu. Vychutnával si pocit bezpečí a klidu. Tak ho našel král, když vešel s podnosem se snídaní. Thranduil nikdy nesvolil k tomu, aby se o něj ostatní starali a po Legolasovi vyžadoval stejnou soběstačnost. Teď ale, jakmile se Legolas posadil, donesl mu král jídlo do postele.

"Ahoj, jak ti je?"
Legolas se pousmál. "Lepe." Nemohl pravou ruku moc používat, takže jedl jen levou.
"Je dobře, že jsi nás upozornil na toho druhého elfa. Díky tobě zůstal naživu."
"Jak mu je?"
"Žije, ale ještě potrvá, než se uzdraví na těle a ještě déle, než se uzdraví jeho duch." Král už o včerejší odpolední události věděl.
"Chtěl bych ho vidět."
"Ale ne hladový," řekl král.
"Tati," namítl Legolas žertem, ale jedl.
"Až dojíš a oblečeš se, stejně tě Anarin rád uvidí." Král se zamračil. "Neměl jsi na ruce prsten?"
Legolas měl na levé ruce zvláštní zlato stříbrný prsten s rubínem, teď ale ne. Jakmile se král zeptal, Legolas se podíval na vlastní ruku. "Já… opravdu nevím, kde jsem ho mohl ztratit." Vypadal velmi dotčeně.
"Vsadil bych se, že ti ho sebral Doriflen." Řekl král. "A jestli ano, tak ho najdeme."

Anarin Legolase opravdu rád viděl. Po nepříjemné výměně obvazů ukázal Legolasovi na postel. "Ale tiše, ještě spí."
Legolas tiše došel za pomoci Anarina ke spícímu elfovi. Podle pohybu peřiny mohl sledovat, jak dýchá. Opatrně natáhl zdravou ruku a pohladil blonďaté vlasy. Kael se usmál ze spánku. Legolas se také usmál a tiše se otočil k odchodu…

Lezení podél zdí je sice pomalejší, ale Legolas za dveřmi krále nenašel, takže předpokládal, že ho někdo nutně potřebuje. Thranduil měl vždycky nějakou práci. Legolas byl zvědavý, takže zamířil do králových komnat, kde se král často zdržoval. Jakmile došel ke dveřím, uvědomil si rozhovor uvnitř.
"…jestli vůbec je něco možné udělat." Byl to určitě Koltira
"Chápu tvé obavy," Teď mluvil král Thranduil. "Ale co podle tebe mám dělat?"
Krátké ticho. "Sám nevím."
Legolas chytil za klinu a vešel.
"Legolasi?" Král se díval překvapeně, ale rychle nasadil neutrální výraz.
"Omluvám se, ale zaslechl jsem vás a chtěl jsem vědět, o čem je řeč." Přiznal se Legolas.
"Nemusíš se…"
"Jen ať se to dozví," skočil králi do řeči Koltira.
Thranduil se na něj podíval přísně. "Tady vládnu já, ne ty!" řekl důrazně.
"Co se děje?" Zeptal se ještě jednou Legolas.
Thranduil se zhluboka nadechl. "Ještě si tím ani my dva nejsme jistí, Legolasi." Řekl.
"Já myslím, že je to velmi jasné." Řekl Koltira. "Kael je nemocný." Dodal.
"Co mu je?" Zeptal se Legolas.
"Koltiro," Král ztrácel trpělivost.
"Výsosti," prosil Koltira.
Když se na Thranduila upřely dva prosebné pohledy, zhluboka se nadechl a přikývl. "Tak mu to teda řekni."
"Legolasi, mí lidé jsou navyklí na přístup k silnému zdroji magické energie, kterému se říká Sluneční studna, ta ale byla znečištěna a tak znehodnocena. Kael se snažil nedostatek nahradit energií démonů a Doriflen tuhle potřebu v něm také tišil díky krvi démonů. Ale teď už žádný zdroj nemá. Nevíme, jak se bude chovat, až pocítí vyčerpání a k tomu dojde brzy. Pokud to neustojí, může umřít a toho se opravdu bojím, protože oproti ostatním využíval démony o ohromnou dobu déle, pokud je můj odhad správný a i kdyby ne, stejně k jeho vyčerpání dojde."
"Musí být způsob jak mu pomoci."
"Já nepochybuji o tom, že musí být způsob, Legolasi. I když ho teď nevidíme." Řekl Koltira.
"Ty jsi taky mág, alespoň jsi to říkal. Nemůžeš mu pomoct svou vlastní energií?"
"Já jsem nemrtvý, výsosti. I jen má přítomnost dokáže zničit vegetaci, kdybych se nekromancii skutečně věnoval. Ale má energie je rozklad a smrt. V živém těle působí velmi ničivě."
"Vidíš," skoro na to zapomínám." Připustil král. "Nemrtvé si představuji jinak, jako zlé a kruté."
"A toho se držte." Řekl Koltira. "Nemrtví pod kontrolou svého krále jsou skutečně nemyslící, jen nástroje cizí vůle. Zažil jsem to, i já se podílel jako nemrtvý na masakru v mé vlastní zemi, v hlavě křik tisíců hlasů. Bezmocně jsem přihlížel, jak vraždím bez slitování svůj vlastní lid. Byl jsem uvězněný ve vlastním těle. To jsou nemrtví."
"Je tu někdo jiný, kdo se zabývá magií?" Zeptal se Legolas.
Thranduil mlčel, ale Koltira si jeho výrazu povšiml. No ovšem, řekl si tiše. "S trochou štěstí to nebude potřeba. Vyčerpání běžně odezní po dvou třech dnech. Jen ho během té doby musíme udržet naživu."
"Doufejme." Dodal král. "Protože já lepší nápad nemám."
"A jak se to pozná… to vyčerpání?" Zeptal se Legolas.
"Ehm," Koltira si mnul bradu, přemýšlel a mluvil svým jazykem. "Jak to správně říct… Víte, když dochází tahle energie, přichází pocit, že něco uvnitř vás chybí. Přichází hlad… potřeba se nasytit, velmi silná. Také se objevují bolesti hlavy, můžou také bolet klouby, nebo svaly a těžko ten hlad udržet pod kontrolou."
Thranduil byl zamyšlený. Mlčel.
Legolas mlčel taky, takže Koltira po chvíli pokračoval. "Jen doufám, že to Kael zvládne. Mrzelo by mne, kdyby teď musel umřít."
Thranduil přikývnul. "Promluvím s velitelem stráží. Jsi jediný, kdo bude asi vědět, co dělat, takže tě chci mít stále po ruce."
"Rozumím."


Přešly tři dny a Koltira zůstával přes noc u Anarina a dával na Kaela pozor. Čtvrtý den dopoledne, zrovna když se šel vyvětrat ven do blízkosti paláce, uslyšel Koltira zvuky trubek. Ve vesnici u pláce byl nepřítel. Koltira se rychle rozeběhl do paláce a o chvíli později už běžel do vesnice.
Elfové byli silní a rychlí, ale démoni byli zuřiví. Koltira si pomyslel, že jim velí idiot. Bylo jich moc málo, aby skutečně prorazili. Svým ohnivým mečem, který teď vzplál záhadným ohněm, rozsekl dva, kteří se na něj vrhli. Jeho moc a zlost vedly k tomu, že se démoni rozprchli, než doběhly posily.
"Co je to popadlo?" Zeptal se někdo.
Koltira pozorně poslouchal. Zaslechl řinčení kovu. "To bylo z paláce!" Křikl. "Všichni za mnou!"
Démoni pronikli do paláce podzemními chodbami v hoře. Král stál s několika elfy v jídelně, kde byly dva stoly zničené, a čelili démonům. Ti uprchli sotva Koltira vešel do místnosti. "Chtěli nás jen odreagovat."
"Co se tu děje?"
Král zvedl ruku a všechny umlčel. "Rozdělte se do skupin, vyženeme je k hlavnímu vchodu, pak už nebudou mít, jak se nám ztratit."
Koltira si všiml, že král měl v ruce jen nůž, který sebral v navazující kuchyni. Démoni je zde přepadli naprosto nepřipravené. Ale nepřemýšlel nad tím. Zaslechl rozkaz směrovaný na něj a otočil se k odchodu se svou skupinou.
Král vyběhl za ním, ale brzy se vydal jinou cestou. Věděl moc dobře, že Legolas se sotva ubrání. Naštěstí zjistil, že Legolase chrání tři z jeho stráží a ostatní už následují skupiny nahánějící démony. "Skryjte se s ním u Anarina." Řekl ke strážím.
"Výsosti," oslovil ho jeden ze strážných, vytasil meč a nabídl ho králi.
"Díky." Řekl král a meč přijal. Ten jeho byl moc daleko.
S nožem a mečem a už klidný zamířil do jiné chodby, aby se připojil k první skupině, kterou najde.
Brzy démoni už vybíhali hlavní branou do jisté záhuby, protože do vesnice už přišli další elfští bojovnicí a jakmile spatřili démony vybíhat, rychle je likvidovali.
Thranduil vyšel z paláce a rozhlédl se. Země okolo démonů se barvila temnou krví a elfové už začínali sbírat dřevo, aby démony rychle spálili. Se svými strážemi tedy vešel zpátky dovnitř. Prošli několik chodeb a jedním z vedlejších vchodů nahlédli do trůní místnosti. Pohled, který se jim naskytl, byl opravdu mimořádný. Před hlavním vchodem stál Kael, na sobě pyžamo, které sotva skrývalo jeho vyhublost a šálu na krku. V ruce měl dýku. Chvěl se a zprudka oddechoval. V jeho očích plála nenávist. U trůnu stál Doriflen, který ho sledoval skoro s opovržením. Příchozích si nevšimli.
"Myslíš si, že mi můžeš stát v cestě?" Zeptal se Doriflen s opovržením.
"Budu stát kde chci." Sykl Kael. "Ale ty zde nejsi vítán."
"Tohle je MOJE království, mělo patřit mě!" křikl Doriflen. "A bude, dříve nebo později, teď už se nemusím bát smrti, jako ty."
Král poslal dvě stráže s rozkazy a ty se bezhlučně ztratily v chodbě.
"A co ty? Už jsi zapomněl, kde je tvé místo?" řekl Doriflen tvrdě. "Ty patříš mně! A já tě naučím poslušnosti!"
"Tobě nikdy nebudu sloužit po tom, cos se mnou udělal."
Doriflen udělal pár kroků k němu.
"Přibliž se ještě trochu a zabiju tě."
Doriflen se rozesmál. "Co si o sobě vlastně myslíš? Jsi jen ubohá zrůda. Zradíš každého, kdo ti začne věřit."
"To není pravda," sykl Kael, ale bylo slyšet, že se ho to dotklo.
"Neříkej." Doriflen si uvědomoval, na co natrefil. "A Co Legolas?"
"Ne!" Kael se na něj vrhnul.
Doriflen se ho snažil ze sebe strhnout, ale Kael se ho chytil za vlasy a dýku mu zabodl do krku. Přeřízl žíly i hrdlo a snažil se mu zlomit vaz, ale na to už sílu neměl. Odletěl, hozený nemrtvým rytířem a přistál na zemi kus od něj. Jeho tělo bylo slabé a už nedokázal vstát. Tehdy dovnitř vtrhly stráže a další bojovníci všemi vchody a král s nimi.
Doriflen zapomněl na ležícího Kaela a zahleděl se na Thranduila. "Vida, tak ty už jsi viděl tohle znetvořené stvoření?"
"Podívej, cos mu udělal, to ti není ani trochu líto?"
Doriflen vybuchl smíchy. "Líto?! Nikdy! Nabídl mi pomoc, ale rozhodl se, že raději uteče jako srab."
"Přišli jste sem portálem?" V místnosti byl Koltira a ten se ptal. "Kde je?"
"Tenhle vůl ho zavřel a zapečetil." Řekl Doriflen a ukázal na Kaela. "Vaše štěstí, jinak bych přivedl démonů více. Nakonec vás všechny ale potrestám za odepření poslušnosti."
Koltira se mračil. Tohle mu připomínalo Arthase. Tohle byl skutečný rytíř smrti, byť ze své magie neznal nic.
"Tady přede všemi mi slíbíš, že už se do tohoto království nikdy nevrátíš, Doriflene."
"Já se vrátím, bratře." Doriflen se mračil a vypadal velmi hrozivě s podřezaným hrdlem, rána se pomalu zakrývala černým hnisem, či co to bylo.
"Neslyšel jsi krále?" Zeptal se zostra Koltira.
Doriflen se na něj podíval opovržlivě. "Drž hubu, když mluvím. Jsem zde právoplatným králem."
"Titul královského rodu se dědí, Doriflene, ale království si musíš zasloužit." Řekl Thranduil.
Kael se pomalu drápal na nohy, věta ho ale na chvíli zastavila.
"To není pravda," sykl Doriflen na Thranduila. "Jsi jen spratek, na trůn nemáš právo, nikdy jsi to tady nedokázal řídit."
Ozvalo se mručení a Thranduil se už o věrnost svých lidí nebál. "Doriflene, neumíš ani docenit, jak mírně s tebou zacházím?"
"Zjevně je vám dobře u plamenné legie, že?" řekl Koltira. "Jak se budou tvářit démoni, až zjistí, že už jim nesloužíte?"
Doriflen se lehce otřásl. "Legie? Ta ani neví. Nezajímá se o tyto kraje. Vládnout tu budu já." Doriflen zaslechl sykot a ohlédl se. Akorát tak, aby viděl, jak Kael švihl mečem. Uhnul na poslední chvíli, ale jeho ruka spadla na zem. Doriflen prorazil mezi strážemi a prchal do podzemí.
"Nechte ho jít," řekl Král.
"Kaeli," řekl Koltira, ale zachytil ho, než znovu spadl. Okradený strážný si od něj vzal zpět meč.
Ruka na zemi byla nehybná, a jak ji popouštěla nemrtvá energie, ztuhla. Byla to pravá ruka, useklá kousek nad loktem. Thranduil vzal ruku a sundal z ní prsten, Pak zamířil ven. "Ať je co nejdříve uklizeno tady i venku!" přikázal a šel přihodit ruku do jednoho z ohňů, ve kterých byli páleni démoni.
Koltira mezitím pomáhal vstát roztřesenému Kaelovi, který kňučel při každém pohybu. "To nebylo špatné," řekl mírně. "Teď si půjdeš odpočinout…"

U Anarina už bylo několik dalších elfů a oba ošetřující měli plné ruce práce. Koltira usadil Kaela na gauč, kde už seděl Legolas. Pak šel pomáhat, kde mohl.
Kael se snažil uklidnit. Uvědomoval si Legolase vedle sebe. Takže Legolas opravdu žije, ale co se mu stalo? Kael si pozorně prohlížel jeho obvazy. Krk ho bolel, jak se ohlížel na Legolase, ale jeho klouby, jako by se spikly, bolely ho skoro k nesnesení, všechny. A ještě hůře při každém pohybu. Potřeboval manu, potřeboval energii. Legolas by mohl nějakou postrádat. Alespoň trochu. Kael zvedl ruku a opatrně a pomalu ji natahoval k Legolasovi. Už cítil na prstech teplo jeho těla, když se zarazil. Stáhl ruku zpátky a díval se do klína, kde si obě ruce položil. Legolasovi nechtěl ublížit. Vzít si energii a zahnat tu bolest… ta myšlenka se nenechala odbýt a byla stále hlasitější, Kael se musel nutit, aby přece jen nenatáhl prsty a nevzal si, po čem tak strašně prahl.
Většina zraněných už odešla, zůstalo tu jen několik, kteří si potřebovali odpočinout. Koltira právě přišel s podnosem plným hrnků s pitím a rozdal je. Pak se ohlédl po Kaelovi. To už si ho všímal i Legolas. Kael se svíjel v bolestech. Koltira k němu hned došel. "Vydrž to. Přejde to." Řekl klidně.
Anarin se k němu připojil. "Na, pomůže to od bolesti." Řekl a podal hrnek Kaelovi.
Kael upil čaje a zkřivil tvář. "To je hnus."
"Jen to vypij." Řekl Koltira.
Kael byl unavený a neměl chuť pít něco tak odporného. Poté, co do sebe hrdinsky dokázal dostat půl hrnku, už do sebe nedokázal dostat ani hlt, jak se mu svíral žaludek. Koltira mu násilím nic nenutil a hrnek odložil na stůl. Po chvíli skutečně začal čaj působit, Kael už bolesti necítil. Alespoň pro teď. Usadil se pohodlněji a odpočíval.
Legolas si nechal sundat obvaz z hlavy a Anarin ho odvedl vedle, kde mu pomáhal zbavit se sražené krve ve vlasech. "Máte to dobře zahojené, princi, jen opatrně se hřebenem, ať si to zbytečně nedrápete." Řekl Anarin a odvarem z heřmánku vlhčil další chuchvalec vlasů a krve.
"Netlač na mě tolik."
"Co je vám, princi?" Anarin šáhl na hrudní koš, kterým Legolase přitlačil k vaně. Jakmile ucítil pohyb jednoho žebra při lehkém zatlačení, Legolas se napnul.
"Zlomil jste si žebro, proč jste mi to neřekl dříve?" Anarin si povzdechl. "Možná jste ztratil paměť, ale jste stejný jako dříve."
"To mě vlastně i těší."
"Mě taky, princi."
Oba se nahlas zasmáli.

Thranduil hodil do ohně Doriflenovu ruku i s rukávem, ve kterém byla, a otřásl se nechutí. Než stačil k ohni dojít, začala dost silně zapáchat. Všude okolo se pilně pracovalo. Král se rozhlédl a zvědavě obešel ohně. Jeho lidé svou práci dělali dobře a likvidovali následky démonů, i v paláci se uklízelo. Thranduil ucítil vůni jarních květů a usmál se. U vody, tekoucí pod mostem před vchodem do paláce, kvetly petrklíče.
To se Doriflen opravdu rozhodl zničit všechny své zbylé démony útokem na palác? Thranduilovi to nesedělo. Doriflen byl na takové uvažování až moc vychytralý. Thranduila napadlo, jestli se Doriflen naopak nesnaží démonů zbavit, to mu přišlo pravděpodobnější. Neměl na takové úvahy náladu. Opustil ohně a zamířil k Anarinovi.
Legolas a Anarin byli stále v koupelně a Koltira se zabýval hrnky a čajem. Král si všiml, že ho sleduje Kael, hladově. "Jsi v pořádku Kaeli?" Zeptal se mírně a šel se na něj podívat.
Kael si ho pozorně prohlížel. Už jen pohled na tohohle elfa v něm budil ještě větší hlad, a i když necítil bolesti svého těla, byl vyčerpaný a jeho mysl byla zmučená tím, jak málo měl energie. Jen trochu blíž…
Thranduil k němu došel a přidřepl si, aby mu viděl do očí přímo. Kael se na něj usmál a než se král nadál, chytil jeho hlavu do svých rukou.
"Pusť mě!" křikl král a cítil se při tom velmi nepříjemně, Kael z něj sál energii.
Další vteřinu křičel Kael, protože mu ruce sevřel Koltira strašlivou silou, odtrhl ho od krále a znovu zatlačil do gauče.
Kael se opřel a zhluboka se nadechl. Král už byl v bezpečnější vzdálenosti, naštěstí mu Kael mnoho energie nesebral. Dovnitř vešly dvě ze stráží.
"Musí do vězení," řekl král.
"Souhlasím." Řekl Koltira, "hlídat ho můžu tam." S tím Kaela postavil na nohy, pevně uchytil jeho ruce a pod vedením jednoho ze strážných ho vedl do vězení.
Thranduil se usadil a chvíli odpočíval. Anarin mu nabídl čaj s medem. "Díky." Řekl a napil se čaje. "Já hlupák, o tomhle jsem mluvil s Koltirou už před pár dny, proč mě to nenapadlo, že se pokusí vzít si energii?"
Vedle krále se usadil Legolas. "Jsi v pořádku, tati?"
"Nic mi není." Odpověděl král. "Jen jsem se polekal." Pak šáhl do kapsy. "Na té ruce, co tu Doriflen nechal, jsem našel tohle." Řekl a odhalil dlaň, na které ležel prsten.
"Můj prsten," řekl Legolas potěšeně a nechal si ho navléct na prst. "Díky."
"Pojď, půjdeme se podívat, jak jde úklid." Král vstal a ucítil, jak se ho Legolas chytil za ruku. Vyrazili.

Venku si král najednou všiml Koltiry, měl vidle a věnoval se jednomu z ohnišť. Nijak tomu nevěnoval pozornost a šel s Legolasem dál, do vesnice. Tak si nemohl všimnout, že po nějaké době za koltirou přišel žalářník.
"Můžeš se na toho elfa podívat? Ječí a šílí, jakoby já nevím co."
Koltira předal vidle blízkému elfovi. "Dobře." Šel za žalářníkem až k cele, ve které Kaela umístili. Pevné dveře měly akorát otvor pro oko, aby bylo možno se podívat dovnitř a malá dvířka pro podávání jídla. Byly to silné dveře. Koltira vešel a zaslechl pláč. Kael byl schoulený v rohu a třásl se. "Kaeli, tady ti nic nehrozí. Co ti vadí?"
"Tma." Řekl Kael tiše, jako by se za svůj strach styděl.
"Tady se prostě moc nesvítí," řekl žalářník.
"Myslím, že postačí i jediná svíce." Navrhl Koltira.
"Svíčky nemám, ale mám jednu volnou lampu." Žalářník odešel a během pár minut se vrátil s hořící lampou, kterou položil ke stěně cely. "Ne, že si to tu podpálíš," řekl.
Oba celu opustili.
Kael slyšel, jak zacvakalo v zámku. Byl ale vděčný, že mu sem dali lampu. Měla téměř zastrčený knot, takže z ní bylo jen velmi málo světla, ale bylo to teplé a příjemné světlo. Kael se i přes bolest se přesunul blíže. Stále se chvěl ve své slabosti, ale bylo mu lépe z trochy energie, kterou si sebral. Když už alespoň nebyl ve tmě, nemusel myslet na temnotu, kterou prošel. Zavřel oči a odpočíval…

----------------------------
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama