Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Nevyřízené záležitosti 15. kapitola

29. ledna 2013 v 14:44 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Delegace odjela a nejkrásnější úsek jara se v temném hvozdu pomalu přehoupl. V lese nastal na čas klid, ačkoliv byly stále obavy o to, co podnikne Doriflen. Koltira naznačil, že se může stát, že ovládne svou temnou magii a do hvozdu by tak vtrhla pohroma nemrtvých.

Anarin měl z nadcházejícího léta samozřejmě radost. Jen už začínal prosit Vallar, aby už konečně nechali Kaela na pokoji a on se zotavil. Nešlo ani tak o to, že se nedokázal zatím zbavit bolestí v kloubech, které už ale byly prý snesitelné. Ne, šlo o to, že pár dní poté, co začal chodit a starat se o sebe sám, přišel k němu s tím, že zvracel a přímo před ním se do kýble vyzvracel znova. A pak už nebylo možné do něj dostat skoro žádné jídlo, alespoň po dvou dnech jedl alespoň tolik, že z toho dobře přežije, ale takhle se zpátky do zdravé kondice nemohl dostat.
Když se vrací ptáci, kteří pomáhají elfům mít přehled o dění ve hvozdě, vrací k elfům se zprávami, vždy všichni napjatě poslouchají. Král byl zrovna na jedné s pasek na hostině s mnoha elfy, když mu drozd usedl na rameno a tiše začal mluvit o nových událostech ve hvozdě a jeho okolí.
Thranduil pozorně naslouchal, když se ale napnul, veškeré žvanění na pasece umlklo. Drozd dokončil své povídání a král mu poděkoval, než odletěl pryč.
"Říkal, že do hvozdu vstoupil bojovník, pro kterého nebylo žádným problémem porazit velkou skupinu pavouků a míří po naší stezce ke království. Oblečený je v látce a kůži, ale když se mu podívala zvířata do tváře, viděla lebku a do očí neviděli vůbec."
Koltira se zamyslel. Tohle bylo buď velmi dobré, nebo zatraceně zlé. I on byl na pasece a jedl s elfy. Rytíři smrti byli v mnoha ohledech oproti ostatním nemrtvým velmi zvýhodnění.
"Jestli projde hranicemi, chci, aby byl odchycen, a předveden přímo přede mně, nechci žádné nezvané hosty a obzvláště nebezpečné." Řekl král směrem k jedné ze stráží.
Směrem ke králi se díval i Kael, který byl také přítomen díky Legolasovi, který uprosil krále, aby ho mohl pozvat. Kael jedl zoufale málo, ale písně a veselí mu opravdu zvedaly náladu. Obzvláště, když uslyšel píseň, kterou už slyšel dříve a kterou si zamiloval.
"Taky ji mám moc rád," řekl mu tiše Legolas, když zpěvák dozpíval. Všiml si totiž, že Kael tiše zpívá také.
Já vím, napadlo Kaela, ale neřekl nic. Jen se usmál. Písně těchto elfů prostě zůstávají v paměti, když jsou zpívány správně. Schoulil se a ještě více si přitáhl deku. Snažil se mít radost z toho, že se mu vrátila barva jeho očí, což znamenalo, že už v sobě nemá energii démonů, ale jeho tělo ho prostě tahalo z jedněch útrap do jiných. Alespoň mohl zůstat zde. Dokonce o něj Legolas jeví zájem. Lehce se usmál. Ztratil už vše kromě sama sebe, pokud mu mocná božstva dovolí mít lásku Legolase, nebude už žádat více…
Thranduil se napil a všichni se zjevně vrátili k veselí. Samozřejmě kromě hlídajících stráží, které obcházely paseku a jedné blízko Kaela. Thranduil měl z Kaela zvláštní pocit. Bylo vidět, že chová city k jeho synovi a že Legolas sám převzal iniciativu a že ho pomalu svádí. Thranduil to mohl mezi nimi vidět, to spojení energií mezi zamilovanými. To ale nikdo nevěděl. Thranduil svou moc tajil a mimo toho, že se staral o čistou magii pasek, nikdo o jeho magii nevěděl zhola nic. Tak to prostě musí být, Doriflen nesmí vědět, co koluje v našich žilách. Thranduil si vzpomněl na den, kdy ho táta přinutil odpřísáhnout, že jeho moc zůstane jedním z jeho nejpřísněji střežených tajemství. Odpřísáhl, že jeho magii nikdy neodhalí nikdo ze služebníků temného pána, nebo v nejhorším sám temný pán. Také před Doriflenem musel svou magii skrývat a rozhodl se, že to tak zůstane.
Přesto si uvědomoval, že možná jeho moc bude jedinou možností, jak Doriflena definitivně zničit. Mohl by očarovat svůj meč, dočasně. Zahnal tu myšlenku. Ne, dávat Doriflenovi možnost zjistit, co dokáže, by bylo neopatrné.
Thranduila také mrzelo to, že neměl dostatek odvahy sdílet své tajemství s Legolasem, jehož moc byla obdobná. Legolas byl zatím příliš otevřený a nedokázal dodržet slovo. Velká škoda, protože by ho mohl tolik naučit! Kdo ví, třeba na něj bude mít Kael dobrý vliv. Thranduil se je oba prohlížel. Vypadali spolu spokojeně. Bylo by nefér Legolase ranit tím, že by Kael'thase vyhnal, nebo se ho zbavil. Ne, tohle znovu udělat nemůže. Ale co teda, pokud se ukáže jako nebezpečný? Nezbude, než si s Legolasem promluvit a skutečně vydržet v klidu a trpělivosti. Vlastnosti, které král někdy sotva dokázal prokázat. Uvidím, co bude dál…
Pasekou se roznesl smích, protože kdosi zpíval velmi vtipnou píseň a nebál se při tom tancovat mezi ohni. Koutkem oka zahlédl pohyb a instinktivně se podíval na Legolase. No jasně, využil krátkého soukromí vyvolaného komedií na pasece a krátce se s Kaelem políbil. Jdeš na to pěkně rychle, napadlo krále.

Večer byl Thranduil už unavený oslavami, nechal společnost na místě a jen s nejnutnější stráží se vydal zpět do paláce. Svěží noční vzduch a ticho působily jako balzám na jeho unavenou mysl. Vešel do paláce a pak už sám šel pomalu do svých komnat s tím, že se budě věnovat četbě. Brzy si ale uvědomil kroky, které šly stále za ním. V klidu se otočil a počkal.
Ze zatáčky vyšel Kael a za ním stráž. Thranduil se pousmál na pozdrav a Kael mu oplatil úsměv poklonou.
"Sleduješ mě?" Zeptal se mírně.
"Můžeme si promluvit v soukromí?"
Thranduil mávnutím ruky poslal stráž pryč. Chtěl to mít rychle za sebou, ale neměl to srdce nechat Kaela stát na chodbě v jeho stavu. Pohybem hlavy ho vyzval, aby šel za ním a odvedl ho do svých komnat.
Uvnitř ho nechal usadit se a nabídl mu čaj. Pak se sám usadil s myšlenkou, že z četby asi nic mít nebude. "Co mi potřebuješ říct?"
"Já… nemám moc sílu mluvit o… zrovna o tomhle, ale nemůžu si to nechat pro sebe, prostě ne. Všichni jste tu ke mně laskaví a já už nemůžu dál s tím, že nevíte pravdu. A Pravdu se dozvíte, dříve, či později. Prosím jen o spravedlnost, výsosti."
Thranduil se opřel do křesla a pozorně se Kaela prohlížel. "Nemohu ti slíbit nic, Kaeli." Řekl mírně. "Ale každý, kdo chodí po mé zemi, má právo na spravedlnost."
"Děkuji. Nemluví se mi lehce, takže prosím jen mlčte a poslouchejte, nedostávám to ze sebe snadno."
To jsem si všiml, řekl si král v mysli, ale mlčel a pozorně naslouchal. Kael mluvil dlouho a často se zastavoval, aby se vydýchal a mohl pokračovat. Thranduil brzy pochopil, proč Kael mluví tak těžko. Za dobu, co Kael mluvil se o něm Thranduil dozvěděl mnohem více, než se kdy dozvěděl Koltira nebo mocní z Azerothu a dokonce i Eldar. Více snad věděl jen Legolas, který si to ale nepamatoval. Thranduil byl první, který se dozvěděl tajemství, které Legolas střežil jako nedobytná pevnost. Dozvěděl se o Kael'thasově zradě, stejně jako fakt, že Kael je korunním princem své země, tedy byl. Dozvěděl se o mnoha událostech a bitvách, které si dokázal představit jen z části. Kael se nakonec dostal i ke Sluneční studně a k tomu, co se s ním dělo ve spárech legie a Doriflena. Pak se odmlčel, protože řekl vše, co chtěl.
Thranduil zůstal zticha. Jakmile uslyšel o skutečných faktech mezi Kaelem a Legolasem měl v očích slzy. Pochopil Legolasovu lásku ke Kaelovi i to, co pro ni vytrpěl. Tak silnou, že ani přes zapomnění nebyla potlačena. Kael miloval Legolase a teď, konečně volný ze spárů démonů by ji mohl mít… Thranduil si uvědomil, před čím doopravdy stojí. Pak se znova podíval na Kaela a jeho oči sjely na rudý krk… A jeho srdce se vyjádřilo jasně.
Vstal a pomalu došel ke křeslu, ve kterém seděl Kael. Tiše plakal. Thranduil si klekl, aby byl ve správné výšce a opatrně vzal do ruky Kaelovy prsty, zjizvené, ale zahojené až na nehty, kterým potrvá dlouho, než dorostou.
Žádal jsi mě o spravedlnost," řekl tiše. "Ale není už žádná, kterou bych nad tebou musel vyřknout Kaeli." Řekl a podíval se mu do očí, které na něj zíraly překvapeně. "Doriflen mě té úlohy zprostil. Ostatně, přiznal ses sám a nemohl bych ti ublížit, když vidím a vím, čím už jsi prošel. Ranil jsi mne tím, co jsi provedl Legolasovi ale srdce mi nedovolí trestat tě za to. Nevím, jak s tvým vlastním lidem, ale vůči mně nemáš žádnou vinu, vše je ti odpuštěno."
Kael začal brečet nanovo, ale tentokrát s úlevou a radostí. Čekal všechno možné, krutost, nenávist, vyhoštění, ale odpuštění už si nedokázal snad ani představit. Ale právě ho dostal a to mu sundalo velké závaží ze srdce.
Thranduil si toho byl vědom a povzbudivě se usmál, když mu podával kapesník. Věděl, že mu od Kaela nehrozí vůbec nic. Kael mu z nějakého důvodu důvěřoval a vzhlížel k němu. Tím si byl Thranduil jistý. "O princi z vaší země se už ví hodně, ale nebude daleko od pravdy, když o sobě řekneš ostatním, že jsi lordem ze své země, ne?"
"To ne," zaváhal Kael.
Král se usadil. "nechám to na tobě." Trochu upil čaje, když se Kael chytil za břicho a začal kňučet.
"Tohle není normální," řekl hlasem plným bolesti.
"Souhlasím," řekl Thranduil. "Neříkám, abys zašel k Anarinovi, je jasné, že jsi u něj teď až příliš často." To už zase stál nad ním. "Potřeboval bys pomoc někoho, kdo se vyzná ve tvé rase. Třeba je tu něco, co Anarin přehlédl." Thranduil chytil třesoucí se ruku. "Je někdo, kdo by byl ochotný ti pomoct? Nenapadá tě někdo, kdo by ti pomohl z tvého lidu?"
Kael mlčel a snažil se vybavit si nějaké jméno, někoho, kdo byl tak mírný, že by mu přišel na pomoc. Kývl hlavou, že ne.
"Pak se s tím musíme vypořádat bez pomoci." Thranduil z toho už byl taky poměrně nešťastný. "Zeptám se ještě Koltiry. Ten sem přivezl Legolase, pravděpodobně by mohl někoho znát… Odpočívej, odejdi, až budeš sám chtít." Řekl a zmizel hledat Koltiru.

Koltira nad tou otázkou musel chvíli přemýšlet. "Je pár takových, o kterých si myslím, že by Kaela nezabili, ale ještě mnohem méně takových, kteří by mu pomohli. Nenapadá mě nikdo, kdo by byl zkušený v uzdravování. Leda tak… Ale ten ho nesnáší."
"Kdo?"
"Peredhel, je to léčitel v Silvermoonu. Ten dokázal i Lorthemarovi vyléčit oko, na které od pohromy vůbec neviděl. Teď ho má zase zdravé. Ale přesvědčit ho pomoct Kaelovi…"
"Říkal jsi Peredhel?" zaváhal Thranduil.
"Říkal. Eladan Peredhel celým jménem. Ale toho nepřesvědčím. A než bych našel jeho bráchu Elrohira…"
"Nejsou to synové Elronda z Imladris?"
"Z Imladris? Možná." Odpověděl Koltira. "Ale jsou to ti nejmírnější, které znám. Přesto na ně pohroma tvrdě dopadla a od jisté doby nemohou Kaela vystát. Snaží se teď, co jim síly stačí, aby mezi krvavými a vysokými elfy zavládl mír. Jejich práce je velmi těžká, ale mají jisté úspěchy a proto se snaží dál. Snaží se zmírnit, co se stalo."
"A někdo jiný?"
Koltira se dlouho zamýšlel. Napadlo ho pár jmen. "Náš lid byl hodně zubožen masakrem." Řekl Koltira nakonec. "Nenapadá mě nikdo, kdo by nebyl zaujatý, nebo mrtvý… A nepřátelé Quel'thallasu by sotva měli zájem na takové věci."
"Nějak to musí jít."
Výsosti, přál bych si říct něco povzbudivějšího, ale ani já vůbec nevím, co s ním může být, když se dostal z vyhoření. Nejsem si jistý, že by někdo od nás dokázal zjistit více." Koltira zaváhal, jestli říct, co si myslí, ale pro teď to zamlčel. "Naši lidé netrpí nemocemi."
Thranduil si povzdechl. "Potom skutečně není žádné jiné místo, kam může jít, než zde." Pak se zarazil. "Co mají Peredhelovi proti Kaelovi, když to má co dělat s bojem ve vaší zemi?"
"U fénixe, tohle jsem nechtěl prozrazovat," řekl Koltira provinile.
Thranduilovi došlo, že Koltira chrání svého prince. "Proč ho chráníš?"
"Aby už netrpěl, výsosti. Nemůžu se na něj dívat a cítit zlost."
"Proč si myslíš, že by Eladan, nebo Elrohir reagovali jinak?"
"Nevím, myslím si to." Připustil. "Občas jsou dost tvrdohlaví a jsou také dost vynalézaví, zvlášť pokud jde o rošťárny. Oba sloužili ostrému slunci, a byli u bitvy u Sluneční studny. Bojím se, že by mu neodpustili."
"Myslím, že je podceňuješ, ale já tam nebyl a ani nevím, jestli myslíme na stejné elfy. Musím dát na tebe." Odmlčel se. "A neboj se, Kael už se přiznal sám a zůstane pod mou ochranou, dokud zůstane věrný temnému hvozdu."
Koltira se na něj podíval překvapeně. "Takže víte že…"
"Nemluvme o tom." Řekl král rychle. "Vůbec."
"Jistě." Koltira se uklonil a odešel.
Thranduil zůstal na místě a jen se opřel o zeď. Nechtěl věřit tomu, že by Kaelovi ublížili zrovna tihle dva elfové, pokud jsou to ti, v koho doufal, že jsou. Ale nemohl to Koltirovi brát. On i Koltira viděli Kaela v jeho nejhorším stavu a Thranduil to měl velmi živě v paměti. Kdyby ho tak viděli oni, nepochyboval by, že mu pomohou. A možná i teď. Naneštěstí znal Eladana i Elrohira příliš málo, věděl o nich pouze od slyšení. Elronda znal o něco více z poslední Aliance, ale to bylo už příliš dávno, aby se na to mohl spolehnout a všichni byli tehdy ve válce a vypjatí jako struny na kytaře. Ne, nezbývalo nic jiného, než věřit v Anarinovy schopnosti. Protože jedno si Thranduil přiznat musel; Lórien už dávno není sídlištěm elfů a žije tam jen zvěř, Imladris je zřícenina, která se hrozí zřícením do údolí a šedé přístavy by už nikdo asi ani nenašel. Poslední území elfů, které Thranduil znal, bylo jeho vlastní. Ostatní jsou pryč. Thranduil by byl už dávno také za mořem, ale něco ho zadrželo. Strach. A také jeho slib sama sobě, že dokud se nesrovná s Legolasem, nikam nejede. Zůstalo s ním mnoho elfů, a i když vlny přinesly ke břehu trosky Legolasovy lodě, Thranduil se vrátil z cest a dál udržoval svou říši.
Časem se ale začali někteří elfové vracet. Thranduil měl mezi svými věrnými i několik Noldor, Galadrim a jisté množství svého vlastního lidu, kteří se vydali přes moře, ale nikdy do Valinoru nedorazili. Místo toho se jim něco stalo, něco, o čem nemluvili. Stín v jejich myslích ale mluvil částečně za ně. Podivné.
Thranduil zívl do dlaně. Dneska už nic nevymyslí…

U snídaně bylo trochu rušno. Thranduil přišel dříve, než obvykle, takže v místnosti zrovna jedno několik strážných, se kterými se pozdravil. Legolas a Kael byli u stolu taky. Princ se zjevně ujišťoval, že se Kael alespoň trochu nají. Král si jich moc nevšímal a snažil se ignorovat jejich sladká slůvka, která mu hladila uši, a věnoval se svému talíři.
Když Thranduil najednou vyjekl a vyplivl něco na talíř, trhli sebou všichni v místnosti. Několik elfů se ptalo, co se děje, ale král jen rychle zmizel v kuchyni. Legolas se podíval na králův talíř, kromě salátu se tam leskla krev. "Jdu zjistit, co se děje," řekl ke Kaelovi a zmizel v kuchyni.
Thranduil byl u stolu a něco zběsile hledal.
"Co se děje tati?" Zeptal se Legolas opatrně.
Král něco zamumlal a konečně něco chytil do rukou - pinzetu. A pak mávl na Legolase ať jde k němu. Legolas si lehce všiml, že král má v puse krev. "Co se ti stalo?" Zeptal se znovu.
Thranduil vyplázl jazyk a Legolas to hned viděl. "Vidím, pomůžu ti." Řekl, zatímco si Thranduil vypláchl pusu vodou.
Legolas dělal, co mohl, aby z jazyka dostal skleněné střepy. První šel rychle, ale druhému se nechtělo a místo toho se zapíchl ještě trochu hlouběji. Nakonec musel zatlačit trochu zespodu, aby střep odkryl a konečně vytáhl. Pozorně zkontroloval pořezaný jazyk. "Myslím, že je to všechno venku."
"Mám škažený den," zašišlal král. "Šajdu ša Anašinem, pěkně to bolí."
"Běž." Řekl Legolas a s krvavými střepy se vrátil ke zvědavým strážím. "Všichni jezte velmi opatrně! V jídle jsou střepy!" S tím ukázal, co měl v ruce.
"Chudák král." To byla jen jedna z reakcí, neveselých a některých i rozezlených.
Legolas se vrátil ke Kaelovi. "Tys nic v jídle neměl?"
"Ne. Co král?"
"Táta bude v pořádku… Až přestane šišlat."

Vycházelo slunce a hlídky na hranicích temného hvozdu bystře sledovaly každičký pohyb. Zvířata bděla stejně bystře jako elfové, takže žádná bytost neunikla pozornosti. Ani tato, která byla skrytá pod velmi tmavou látkou. Bojovník měl kápi a i elfové už viděli lebku, která prosvítala velmi jasně. A pak spatřili pavouky, kteří se opět stáhli okolo bojovníka, který se najednou zastavil. Ani se neotočil, ale šáhl po zbraních a čekal.
Pavouci se zastavili na malý okamžik nejistoty. Pak vyrazili. Bojovník se otočil, vzduchem zasvištěly nože a několik pavouků se stáhlo s vážnými zraněními. Pak se zaleskly dva meče a než se stačili pavouci vzpamatovat, už na bojišti nezbyl žádný. Bojovník posbíral své házecí nože a šel po stezce dál. Ani jeden z elfů se neodvážil pohnout, dokud nebyl na správném místě.
Uhnul, ale přesto se okolo něj zvedl kouř z bomb, které do jeho okolí hodili elfové. Překvapivě, velmi rychle byl mimo oblak, ale kašlal. To už na něj spadl provaz a elfové lana drželi pevně a velmi rychle mu svázali ruce. Pak ho hnali rychlým tempem k paláci. Překvapivě jim bez problému stačil.

Thranduil měl v ruce čaj a znovu si z pusy utíral krev, když se dozvěděl, že mu přivedli chyceného bojovníka. S povzdechem šel do své truní místnosti. "Pšiveďte ho." Zašišlal.
Vstal, když vešly stráže a přivedly svázaného bojovníka. Skutečně tvář lebka, ale vypadalo to spíše na šátek, nebo opravdu… Těžko říct. Thranduil se narovnal a vzal do ruky hůl. Bojovník před ním sklonil hlavu. Má alespoň úctu. "Čo chceš v našich leších?" Zeptal se sice šišlavě, ale tak rázně, že se nikdo nesmál.
"Přitáhla mně sem zvědavost," řekl bojovník. "Chci prozkoumat jednu záhadu." Řekl. "A nebojte, nemusíte se mě bát, jsem přítel elfů."
"Čo ši to dovoluješ mi tady tvrdiť, že šeš pšítel lešního lidu?" ohradil se král tvrdě.
"Má slova jsou upřímná, výsosti." Řekl bojovník klidně. "Když mi vaše stráže uvolní ruce, snadno vám to dokážu."
Thranduil přikývl a jeden ze strážných rozvázal bojovníkovi ruce.
Bojovník se předklonil, asi si sundal něco z tváře a pak si shodil kápi. Thranduil spatřil záplavu černých vlasů a složitý účes, elfský účes. Bojovník se narovnal.
"Lord Elrond," ozývalo se síní.
"Už mi věříte, výsosti?"
"Jši Noldo," řekl král už mírněji. "Mluv, čo tu chceš?"
"Přišel jsem navštívit Legolase a také, pokud mi to dovolíte, chtěl bych se podívat na Kael'thase. Pokud jsou mé informace správné, žije v těchto lesích."
"Našnašuješ mi, že šleduješ, čo še v mém leše děje?"
"Sleduju dění ve vašem království, ale mé úmysly jsou jen dobré." Odpověděl Elrond klidně. Měl ale co dělat, aby ani nenaznačil své pobavení nad šišlajícím králem.
"A to mi dokášat mušeš?"
"Výsosti," řekl Elrond klidně. "Nedokážu vám ukázat své svědomí. Ale váš lid i vás samotného mám v hluboké úctě. Nedovolil bych, aby byl Legolas poslán sem, kdybych si nebyl jistý, že je u vás v bezpečí."
Thranduil se odmlčel. Elrond zabrnkal na citlivou strunu. "Šem ši ho pošlal ty?"
"Považovali jsme to za nejlepší." Všiml si, jak se král dívá. "Přísahám vám, že mluvím pravdu." Vallar, proč musí být Thranduil takový býk? To zřejmě bude důvod, proč dokázal království do teď udržet v tak dobrém stavu.
Král pohybem ruky poslal stráže, které Elronda přivedly, pryč.
"Ale čo to máš vlaštně na šobě? To je nějaká móda Noldor, či čo?"
"Vážil jsem sem dlouhou cestu a to je lépe nenápadně, výsosti." Řekl Elrond.
"A ten ujetej šatek?"
"Detail, který je nedocenitelný." Řekl Elrond. "Některé odradí už pohled na kosti."
"Jši, nebo alespoň vypadaš jako Elrond, ale ten je mošný a mluví šeší zvíšat. Proš jši tedy nedal o švém pšíješdu vědět pšedem?"
Elrond se zarazil. Vallar, tohle vážně měl udělat, cestou potkal spousty ptactva schopného doručit zprávu. "To mě nenapadlo," řekl popravdě.
Thranduil už neměl chuť Nolda vyslípat, zjevně byl upřímný. Jak ho špehuje, to zjistí později. Mávl rukou. "Tak dobše, choť ši tu, jak chšeš, dokud můj lid nepšivedeš do další války."
"Udělám, co bude v mých silách." Řekl Elrond. "Smím se volně pohybovat po paláci?"
"Jiště, vešer budeš mít pšipravený pokoj. Ale vyšiď švé zálešitošti rychle."
"Rozumím." Elrond se králi hluboce uklonil a místnost opustil.
"Ten mi tu šchášel." Zašišlal král tiše…


-------------------------
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama