Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Nevyřízené záležitosti 18. kapitola

4. února 2013 v 17:34 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Horké dny léta byly velmi vítané. Letní rovnodennost je pro elfy skutečně dobou plnou oslav a radostí. Párty zvedaly rychle náladu i Elrondovi. Ten se ale po první rozloučil a odešel po elfí stezce. Thranduil měl pocit, že jedním z důvodů, proč Elrond odešel, bylo, že ho elfové prosili, aby vyprávěl o tom, co se stalo jemu i ostatním. A také se vyptávali na sotva viditelnou jizvu, kterou má na tváři. Thranduil si jí také všiml, ale Elrond o ní nechtěl mluvit. Přesto rád zpíval písně, které zpívali temnohvzdští elfové a dokázal se skvěle bavit.

Sotva ale byl pryč, do paláce se dobýval Koltirův jestřáb. Stráže otevřely bránu a nechaly ho vletět dovnitř. Jestřáb si to hned namířil k Thranduilovi, samozřejmě uprostřed oslav, které se kvůli odchodu Elronda sotva mohly přerušit.
"Nech mý ucho!" Vyjekl Thranduil, když mu jestřáb začal do ucha klovat a usadil se mu na rameni. Pak začal zběsile mluvit. "Zpomal ty ukecanče, já ti nerozumím." Řekl král iritovaně. Rozuměl řeči zvířat, ale tenhle opeřenec používal jinou, na kterou nebyl navyklý. Nerozuměl mu. Pták ještě jednou zapískal a zase odletěl.
"Ten vypadal vynervovaně," řekl Garilien.
"Souhlasím." Řekl Thranduil. "Ale zajímalo by mne, co nám chtěl říct…"

Jestřáb, když zjistil, že mu král nerozumí, vyletěl z paláce svou nejvyšší rychlostí a zamířil k elfí cestě. Elrond nedošel daleko, než mu vrazil ve zběsilém letu do zad.
"Ty mrcho kostěná, co se děje?" Zeptal se Elrond, který se díky nárazu slušně polekal. "Uklidni se, sakra. Uklidni se a všechno mi hezky pomalu řekni, ano?"
Jestřáb se mu usadil na ruce a začal znova.
"Koltira, co? Zpomal mládě. Co jsi viděl?"
Jestřáb začal znovu a konečně mu Elrond porozuměl. "Do prdele." Zanadával a rozběhl se zpátky k paláci.

Thranduil čekal, že si jestřáb přivede pomoc, ale Elronda? "Koukám, že náš opeřený přítel si tě přitáhl zpátky, tak co mi chce říct?"
"Koltira byl zajat, ale osvobodil se, když přešli hory. Zabloudil v jižním hvozdě." Elrond chvíli popadal dech. Jeden z elfů mu nabídl víno, tak neodmítl. Musel ale odsunout zobák jestřába, který mu seděl na rameni. "Zabloudil k DolGunduru. Našel tam sbírající se armádu, která se chystá k tažení na sever, sem k vám. Doriflen jim vládne, výsosti. Démoni jsou tam s ním taky."
"Kdy asi zaútočí?"
Jestřáb tiše zapištěl. "Ještě se chystají, až za pár měsíců budou připraveni. Pak ale nebudou asi chtít čekat. Před zimou určitě."
Thranduil vstal a přišel pomalu k němu. "Rozumíš mi?"
Jestřáb přikývl.
"Dobře. Poletíš zpátky a zůstaneš na stráži, brzy se k tobě připojí další. Musíme být připraveni, až se rozhodnou zaútočit."
"Jestli je to opravdu vše, měl bych jít. Musím řídit svou vlastní říši." Řekl Elrond.
Thranduil vzal jestřába na ruku a propustil Elronda. Usadil jestřába na opěradlo židle a vrátil se k jídlu. Musí se brzy začít připravovat. Hmmm, nemůže se spoléhat jen na palác. Musí chránit celé území kvůli zásobám na zimu, které jsou z větší části rozmístěné po území. Z východu jsou bažiny, tam bude obrana snadná. Ale hory… Vymyslí to, ale teď se musí pořádně napít vína. Napil se, ale zjistil, že ho přešla chuť.
Vstal a chytili za rameno Gariliena a přiklonil se mu k uchu. "Ať se do večera hlásí všichni radní a velitel stráží. A ať vědí, že tentokrát nechci žádné výmluvy." S tím odešel od oslav. Tiše vešel do svých komnat a zamkl se. Nejlepší bude, když se bude na něco pořádně soustředit. Tiše odsunul truhlu, ve které měl své hraničářské vybavení. Pod truhlou bylo malé víko, ze kterého bylo vidět akorát ucho, za které ho král otevřel. Jeho tajné úložiště obsahovalo knihy. Thranduil jednu z nich vytáhl a zase tajnou skrýš zakryl. S knihou se pak usadil na postel a otevřel ji.
Nikdo, vůbec nikdo nevěděl, že Thranduil má ve svých komnatách opisy knih, které byly sepsány před tisíci léty. Byly to knihy plné kouzel a zaříkadel. Lektvarů a tajných učení, která Thranduil tajně studoval a jejichž mocí dokázal ovládat moci, kterými udržoval své území. Začal v knize listovat a studovat tajné texty. Byly zde mnohé informace. Dokonce i o démonech. Zvláštní. Thranduil se začetl…


Stačilo pár dní a život ve hvozdě se změnil. Thranduil měl na území základny už z doby poslední války, nyní byly opět opravovány a chystala se nová hlídací místa. Kael to pozoroval doslova fascinován. Thranduilovi lidé pracovali velmi pečlivě a práce šla rychle. Často slyšel řinčení kovů z kováren, které připravovaly zbraně. Thranduil měl početné a dobře připravené vojsko, přesto nenechával nic náhodě. Měl smysl pro taktiku a nehodlal své lidi vystavit riziku více, než bylo nutné. Kael slyšel, jak několik elfů se rozjelo do všech vesnic a on sám slyšel jednoho ve vesnici u paláce, jak informuje elfy o tom, co se má dít a co mají dělat. Elf se pořád ptal, je-li vše jasné.
"Pěkně dotěrné, že?" Oslovil ho mírně Legolas.
"To mi povídej," vydechl Kael. "To byl Thranduil takový vždy?"
"Kaeli, to já nevím." Přiznal Legolas.
"No jistě." Vydechl Kael. "Promiň, pořád zapomínám, že si to nepamatuješ."
"To je v pořádku. Snažím se na to tak nemyslet." Řekl Legolas s úsměvem. "Jsi pořád tak hubený, nechceš jablko?"
Kael se podíval na jablko v jeho ruce. Zelené, rané jablíčko. A jemu se akorát sevřel žaludek. "Tolik nesním." Řekl smutně.
Legolas se pousmál. "To nevadí. Nechal jsem pro tebe něco vyrobit." Řekl a šáhl do vaku, který měl přehozený přes rameno. Vytáhl dlouhý balíček v látce a opatrně ho rozbalil. Byla to dýka, dlouhá, krásná, v kožené pochvě. "V nejhorším se dá použít i k boji."
Kael dýku opatrně vzal do rukou a vytáhl z pochvy. Černé listí zdobilo stříbrnou čepel zahnutou u špičky, jak je zvykem u elfích čepelí. "Krásná práce." Řekl Kael.
"Doufám, že ji nebudeš muset použít, ale lepší být připraven." Rukou zajel k pasu, kde Kael tušil ostrou dýku. Temný hvozd byl sám o sobě příliš nebezpečný na to, aby se v něm kdokoliv pohyboval neozbrojen. Legolas k němu opět natáhl ruku s jablkem.
Kael si jablko nakonec vzal a vyřízl z něj srpek. Ten pak snědl. Zatvářil se skutečně blaženě, když ucítil sladkou chuť letního jablíčka. "Vážně dobré."
"Aby ne, je to z temnohvdských jabloní, nejsilnějších ovocných stromů. Temnota lesa na ně sice padla, ale nikdy ne úplně. Mají zvláštní, černozelené listy." Legolas se usmíval. "Táta musel skutečně napnout své síly, aby je ochránil před temnotou lesa."
"Les je stále otravován temnotou?"
"Teď už moc ne, Skřeti v Dolu nedokážou skutečně znetvořit les, ale skutečná léčba bude ještě velice dlouhá Kaeli, jestli se to vůbec někdy podaří."
"Pokud to není dílo skřetů, tak koho?"
"Zla mnohem staršího, Kaeli." Oba elfové se otočili. Stál za nimi Garilien. "A vy dva byste měli být mnohem opatrnější. Této oblasti se říká Divočina, protože jen silní dokáží v těchto divokých krajích přežít."
"Proč nás vlastně varuješ Gariliene? Děje se snad něco?" Zeptal se opatrně Legolas.
Garilien přikývl. "Thranduil je moudrý a mocný král, ale bojím se, že udělá chybu. A pokud ho to bude stát život, musíte zůstat v pořádku a převzít trůn. Už není žádná jiná elfská královská linie kromě vaší, princi." Garilien se zatvářil starostlivě. Pokud se přeruší, zůstane už jen ten Noldo Elrond, který je synovcem nějakého jejich krále, ale lesní elfové ho sotva poslechnou."
"Rozumím." Řekl tiše Legolas.
Kael mlčel v hlubokém zamyšlení.
Garilien si ho prohlédl a pak odešel směrem k paláci.
"Možná bychom se měli podívat na to, s jakouže taktikou vlastně táta přišel na obranu lesa. Garilien nikdy nemluví jen tak do vzduchu…"

Jako každý rok i tenhle bylo léto skutečnou hojností oslav, byť elfové vychutnávali život celoročně. Vrchol léta už přešel, Thranduil odpočíval večer v salónku a poslouchal písně, které se k němu linuly od oslavy. Uslyšel, že na dveře někdo klepe. Vešel Garilien a s ním elfka sloužící v paláci.
"Výsosti, trvala na tom, že vás musí vidět."
Thranduil vstal. "Ariano? Co potřebuješ?" Zeptal se mírně.
Garilien odešel a Ariana se stydlivě posadila do křesla, ruce v klíně. "Můj pane, já… sloužím zde už dlouho a nechci ztratit možnost zde sloužit, protože tu mohu bydlet."
"Ale no tak, není přece žádný důvod, abych tě vyhodil ze služby. Co je za problém?"
"Už dlouho jsme si to s manželem přáli a… nevím, jestli je to vhodná doba na…"
"Ty jsi těhotná?"
Ariana se na něj podívala s jistou obavou. Thranduil se ale usmál. "Nějak se to zařídí. Blahopřeju ti."
Ariana se usmála a než si to král uvědomil, nadšená elfka ho držela v objetí. Po chvíli se ale rychle stáhla. "Omluvám se, výsosti, já…"
Thranduil se usmál a objetí jí krátce vrátil. "To nic. Běž, dokud je ještě oslava."
Ariana se uklonila a odešla. Thranduil se zase usadil. Určitě najde někoho, kdo Arianě pomůže, než její dítě odroste a ona se bude zase moct věnovat své práci naplno. To nebude žádný problém. Mysl se mu samozřejmě hned stočila ke Kael'thasovi, jak to asi nese on? Thranduil si uvědomil, že o tom nemá nejmenší představu…


Jarní les věčných písní je nádherné místo. Kael se usmíval, byl večer a slunce bylo na západě. Nádherné. Scházel po svahu k řece, když si za keřem uvědomil… "Tati?"
"Kaeli," oslovil ho Anasterian a vstal. Vypadal zrovna, jako když ho Kael viděl, když ho našel v troskách jejich hlavního města. Zlaté vlasy už měly místy šediny, ale jinak nejevil žádné větší známky svého věku.
Kael k němu došel a nevěřícně se ho dotkl. Pak ho objal. "Tolik jsi mi chyběl." Řekl.
"Ale já tě nikdy neopustil," řekl Anasterian mírně. "Vždy jsem byl s tebou, Kaeli."
"Jsi mrtvý."
"Nikdo nemůže vládnout věčně, ani já, ani ty."
Kael se usadil na zem a jeho táta začal chystat dřevo na oheň, Tiše ho pak zapálil.
"Budu mít dítě." Řekl Kael, když spatřil ohniště vzplanout.
"To tě tak trápí?" Zeptal se Anasterian. "To je přece velmi dobrá událost. Je to zodpovědnost, ale také tvůrčí činnost, vychovávat dítě. Úžasná zkušenost."
"Ale já ho nosím."
"Já vím."
Kael se na něj podíval překvapeně. "Jak to víš?"
"Tys mne nikdy pořádně neposlouchal, vid?" řekl Anasterian. "Ani teď, když jsem ti řekl, že jsem stále s tebou."
Kael sklonil hlavu. "Promiň."
"Ale Kaeli." Anasterian si k němu přesedl blíže. "Nemůžeš být dokonalý."
"Bojím se."
Bývalý král Quel'thallasu se na něj usmál. "Neděje se ti nic zlého. Dokud nosíš dítě, bude tě pán fénixů opatrovat, stejně jako by ochraňoval ženu s dítětem. Zkus věřit jeho požehnání."
Kael se jemně usmál, ale smutně. "Zůstaneš se mnou?"
"Neopustil jsem tě a ani nehodlám. Budu tě vést, dokud se sám nestaneš ochráncem živých."
"Vrátím se někdy domů?"
Anasterian se odmlčel. "Nemohu říct." Řekl nakonec. "Dokud si budeš naše lesy chovat v srdci, zůstaneš s nimi propojený a nikdy je neztratíš."
Kael se začal dívat do země. "Měl jsem s tebou více mluvit."
"Nech minulost spát. Když se k ní budeš pořád vracet, zmeškáš přítomnost a bude ti smutku jen přibývat. To nemá budoucnost, nemyslíš?"
"To asi ne." Kael se rozhlédl. Slunce zapadalo a Les se barvil jeho ohněm. Fénix. Kael myslel na sluneční božstvo, které se snad každý večer a ráno projevovalo ozářením světa svým ohněm. "Jednou se sem vrátím." Řekl Kael. "Ale ne za elfy. Půjdu navštívit les."
"Les tě vždy rád uvítá. Ale s jeho elfy musíš vždy počítat."
"Já vím. Vyhledat je by znamenalo podepsat svůj ortel."
"Brzy už ti tolik chybět nebude, až se tvé srdce bude zaobírat tvým dítětem."
"Ale jak poznám, že jsi stále se mnou?"
"Mé slovo ti nestačí?"
"Dávej mi to najevo, prosím."
Anasterian mu neodpověděl. Jen se usmíval…


V lese začala panika mezi zvířaty. Z toho dokázali elfové uhodnout, že se na ně valí útok ještě dříve, než jim to zvířata prozradila. Thranduil v brnění se ukrýval stejně jako všichni elfové na hranici, která měla čelit útoku. Vše bylo připraveno, když první pluky skřetů probíhaly mezi stromy, neuvědomujícím si elfy nad sebou. Místo toho se divili, cože se jim to lepí na nohy a že je strašně pálí. Jakmile se zastavili Thranduil lehce zapískal.
Jediný ohnivý šíp a celá země se proměnila v ohnivé pole. Nikde nesahal oheň vysoko, ale skřetům rozhodně nesvědčil. Ječeli a utíkali všemi směry, zmatení. Tehdy se na ně začaly sesypávat šípy, jako trnitý déšť. Jen málo se jich vrátilo na ústup a žádný z nich nebyl bez popálenin. Ale sotva zmizeli z dohledu, vyběhli další skřetové a několik nemrtvých a začali lozit za elfy na stromy. Thranduil na jednom z velkých stromů užil stejně boje jako ostatní. Skřeti lozili na stromy obdobně dobře, jako elfi. Brzy se ozvalo další zapískání a elfové rychle ustoupili hlouběji do lesa. Brzy opět vzplál pruh lesní země a elfové opět bojovali.
Doriflen vešel na bojiště, jednoruký mezi hořícími ohni vypadal ještě mnohem hrozivěji. Měl démoní stráž a sledoval, jak postupuje boj, ale nezasahoval. Na jeho rozkaz se zintenzivnil útok na strom, na kterém byl král Thranduil. Skřetům se podařilo rozseknout větev, na které elf bojoval, ale ten si toho nestačil všimnout.
Spadl s jedním skřetem a dole už ho čekaly špinavé ruce a lana. Skřeti se ho snažili svázat, ale zkušený bojovník se nehodlal vzdát. Vyskočil znovu do větví stromu a odrazil dalšího skřeta. Do stromu se opřel velký démon, který by dokázal rozbourat zeď. Strom se zahoupal a několik elfů i skřetů popadalo na zem. Zbylí spadli, když démon strom vyvrátil. Thranduil sice seskočil, ale jen tak tak vykryl útok velkého démona a jeho kovové palice. V ruce mu křuplo a meč v jeho ruce se rozlomil jako dřevěný. Thranduil zasyčel bolestí, ale než vstal, měl přes hlavu pytal a ruce svázané v provazech.
Marně se k němu elfové snažili dostat. Jejich velitel, Isiven, elfům zakázal probíjet se bezhlavě ke králi a držel je svým velením soustředěné na nápor skřetů. Nemrtvých bylo na bojišti jen velmi málo. Elfové, sotva byl Thranduil z dohledu a s ním zmizel i Doriflen, se znovu stáhli hlouběji do lesa a na jistou dobu skřetům zmizeli.
Jejich taktika se změnila a elfi teď honili skřety jako přízraky, ukrývali se na stromech, rozptýlení na obrovské ploše a stříleli je šípy. Isiven rozkázal zlikvidovat všechny zbylé skřety, kteří se konečně dávali na útěk. Pronásledovaní se nedokázali dostat ani k horám, než je elfové pochytali. To už se starali o své zraněné i mrtvé.
"Kde je ada?" Zeptal se vyděšeně Legolas, když zjistil, že velí Isiven.
"Zajali ho, živého." Řekl Isiven. "Výsosti, ještě jednou si rozmyslete, co chcete udělat."
"Jak víš, co chci udělat?"
"Udělal bych to samé." Isiven se usmál. "Dám rychle do hromady malou skupinu těch nejlepších a vybavím vás na cestu. Do té doby vydechněte, princi."
"Díky." Řekl Legolas a zastrčil své bílé nože do pochev na svých zádech.
Nečekal dlouho, než se k němu Isiven vrátil a s ním sedm dalších elfů, kteří byli zdraví a připravení a cestu. Jeden nesl zásobu šípů i pro Legolase.
Zatímco princ doplňoval šípy do toulce, Isiven mluvil. "Cestou zkuste najít Koltiru, jestli ještě bloudí v lesích na jihu, určitě vám bude ochoten pomoct. Ale mějte se na pozoru. Tady na severu je les nebezpečný, ale na jihu to platí minimálně trojnásob."
"Rozumím." Vydechl Legolas a vstal. "Jestli už nikdo nic nemá, vyrazíme…"

"Kde je král?" Zeptal se Garilien, když se vydal na bojiště s posilami, které prozatím nebyly moc potřeba.
"Zajat. Princ se vydal za ním." Řekl Isiven.
"U všech Vallar," vydechl Garilien. "Ať se všichni připraví na tažení přes hory. Pokud to mají přežít, potřebují naši pomoc, jak rychle to půjde."
"Budeme tam později, než oni."
"Toho jsem si vědom…"


---------------------------------------
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama