Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Nevyřízené záležitosti 20. kapitola

4. února 2013 v 17:36 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Thranduil seděl v sedle, zezadu podpíraný elfem, který řídil jejich koně. Nebyl ve stavu, kdy by ho nechali jet samotného. Opatrně se podíval směrem, ze kterého slyšel mluvit Legolase.
"Kam se mohl podít?"
"Kdo?" Zeptal se Garilien.
"Koltira, neviděl jsem ho, co jsme se rozdělili při boji."
"Á, ten." Garilien zůstal chladné tváře. "Vzal sebou malý pluk a vydali se na výpravu. Říkal, že mezi stopami vidí jedny, které ho znervózňují. Říkal jsem mu, že je to jen kůň, ale on si to nenechal vymluvit."
"Jak to, že o tomhle nic nevím?" Zeptal se král Thranduil. Elf za ním ho sevřel a znova opřel o sebe se slovy, ať zůstane v klidu. Thranduil odpověděl vrčením, ale poslechl ho.


Návrat do lesní říše byl šok. Jakmile spatřili kouř, byli vysláni zvědové a celá armáda elfů značně zrychlila. Thranduil si tiskl levou ruku k tělu, protože rychlá jízda koně mu působila bolesti v rameni.
Zvědové se brzy vrátili s tím, že říše elfů byla napadena nemrtvými. Garilien rychle rozdával rozkazy. Thranduil souhlasně přikyvoval. Rozhodně měl schopného správce.
Elfové si pospíšili ještě více, aby se co nejdříve dostali k paláci, kam se už přesunuli elfové z míst, která byla napadena. Palác byla zároveň elfská pevnost, velmi dobře chráněná horou i tím, že byla uvnitř ní. Thranduil zjistil, že uvnitř paláce hodně věcí řídí Kael. Princ se nezapře, že? Napadlo ho, nahlas mu neřekl nic. Anarin, když ho zavolali, byl nespokojený z toho, co viděl, ale nebědoval dlouho a rychle se pustil do ošetřování zraněných. Svolal si několik pomocníků navíc mimo svého stálého a chystali se na práci, která je bude čekat. I vojsko se ukrylo uvnitř paláce a chystali velmi rychle zátarasy. Bylo jasné, že dojde k tuhému boji.
Všichni už byli připravení, když uslyšeli, jak před bránu pochoduje vojsko. Nemrtví byli lehčí, než živí, ale jejich dupot i tak byl slyšet ozvěnou po celém paláci. A pak se najednou zastavil.
"Elfové!" křikl hlas venku. "Vylezte, nebo si pro vás přijdu a pak si mě nepřejte."
Kael se narovnal. Hlas mu byl povědomý a vůbec se mu nelíbilo, že ho slyší.
Vraty otřásla první velká rána, když se venku začaly ozývat zvuky boje. Elfové uvnitř chvíli čekali v nepochopení.
"Na co čekáte?!" Na ně!" vykřikl Garilien a elfové se začali hrnout ven. Venku je čekalo překvapení. Koltira, který stopoval armádu, se dostal na cestu, po které pochodovali útočníci a teď je napadl. Okolo něj létal fénix, pták tvořený živým ohněm, a plival oheň na nepřátele. Nemrtví nebyli větší výzvou, byť v takovém počtu skutečně byli už nebezpečím.
Skutečnou hrozbou byl jejich vůdce. Kael vyšel hned za skupinou ozbrojených elfů a jakmile vyšel, zjistil, že jeho obava se potvrdila. Venku stál nemrtvý, na některých místech velmi hnusně vysušený nebo potrhaný, křídla ztmavlá rozkladem, ale podoba byla stále jeho. Ilidan. Vzkříšený jako nemrtvý probouzeč mrtvých a bezduchý služebník Legie. Kromě Koltiry se mu málokdo skutečně mohl postavit. Kael se otřásl jednak tím co viděl a zároveň uvědoměním, že jeho vlastní energie není tolik, kolik by chtěl. Přesto si uvědomil, že nemá moc na výběr, pokud chce pomoct. Spálil dva kostlivce, kteří se po něm sápali.
"Ilidane!" křikl na něj. "Vzpamatuj se!"
"To nemá žádnou cenu!" Křikl na něj Koltira. "Slyší jen svého pána."
Blbče, pomyslel si Kael, ale udělal na Koltiru několik rychlých znamení, známých ve vojsku krvavých elfů. Koltira přikývl.
"Hej ty pytle sraček, neser mě!" křikl Kael znovu.
Ilidan, tentokrát už nerozptylovaný Koltirou, který se stočil k nemrtvým okolo i s fénixem, se otočil na Kaela. "Ale, copak to tu máme?" Usmál se. "Tebe jsem už nějakou dobu neviděl."
"A já doufám, že se vidíme naposledy." Odpověděl Kael.
"To ti rád splním." Odpověděl Ilidan. V každé ruce měl meč a vydal se ke Kaelovi.
Kael na něj vyslal kouli ohně, kterou Ilidan snadno vykryl. Chtěl skočit na Kaela a jediným útokem ho zabít, ale nevšiml si, že zezadu už má Koltiru, který ho zapíchl další skřetí čepelí.
Ilidan ho od sebe odhodil a vstal.
Další boj byl obtížný pro Kaela i Koltiru, meče se blyštily v poledním slunci, fénix ve vzduchu křičel, zatímco na Ilidana chrlil oheň a oba bojující elfové se oháněli, co jim síly stačily. Brzy se k nim připojili další, aby jim pomohli.
Trvalo dlouho, než Ilidan konečně padl náporu zbraní ze všech stran. Přišel o obě křídla, kus nohy a ruky, než ho konečně dokázali udolat. Jakmile Ilidan nevelel svým nemrtvým, všichni se rozpadli. Najednou a najisto se z nich stali pokojní mrtví.
"Doufám, že už to bojování přestalo," vydechl Koltira a pozorně si prohlížel škrábanec, který Kael koupil od nemrtvého lovce démonů…

Thranduil opatrně vyšel z paláce. Koltirovo a Kaelovo řádění s ohněm vytvořilo spáleniště, které elfové využili a pálili na něm nemrtvé. Za ruku se teď držet nemusel, protože měl rameno převázané, takže ho bolelo méně. Působil, že je jednoruký, ale to nebude na dlouho.
Kousek od ohně seděl Kael a Koltira mu pečlivě vyplachoval škrábance, ve kterých byla nemrtvá energie. Naštěstí ji už Koltira většinu stáhl do sebe a snažil se vysát i zbytek. Jemu nemůže taková energie ublížit. To prováděl tak, že se škrábanců dotýkal prsty. Málokdo vyvázl nezraněný.
Thranduil k nim došel. "Měl bys být opatrný Kaeli. Nezapomínej, že v tobě roste nový život." Řekl mírně.
"Je na tom líp, než vy, výsosti." Řekl Koltira a opatrně ošetřil škrábance hojivou mastí. "Je to povrchové."
Kael ale přikývl. "Pokusím se."
"Zůstaň tu, než si tě prohlédnou naši léčitelé." Koltira se narovnal a král si všiml, že i on koupil pár škrábanců, na tváři se mu rána už vyplnila černým hnisem, či co to bylo a Thranduil nepochyboval, že podobně vypadá i druhá Koltirova rána, kterou tušil na ruce pod rozseknutou kroužkovou zbrojí.
"Tebe by taky měli ošetřit."
"Není potřeba." Odpověděl Koltira. "Tenhle černý sliz," ukázal si na tvář," by zhojil ránu i živému, je to velice léčivá věc, ačkoliv pro nemrtvé je značně účinnější. Ještě před večerem už nebudu mít ani stopu po ráně."
Koltira odešel, aby se věnoval dalším potřebným a Thranduil se usadil vedle Kaela na kmen stromu.
"Kde je Legolas?" Zeptal se Kael.
"Je uvnitř, má zlomenou nohu." Odpověděl Thranduil. Pohledem zkoumal vlastní pravou ruku, ve které stále cítil skrytou bolest. Když se mu v ruce zlomil meč, pravděpodobně si nalomil i kost.
Koltira si z dálky Thranduila prohlížel. Už nějakou dobu vyzvídal, co šlo od stráží. Potřebuje ještě vyslechnout Gariliena, aby věděl co nejvíce o elfím králi. Neplánoval zradu ani vzpouru. V hlavě a ještě více v srdci měl něco jiného…


Přešlo pár dní a pořádala se další slavnost. Měla začít odpoledne, takže před obědem se vše horečně chystalo. Thranduil našel Kaela, jak odpočívá v salónku, kam měl volný přístup.
"Ty nepůjdeš na slavnost?" Zeptal se ho překvapeně.
"Co bych tam dělal?" Zeptal se Kael. "Jen v něčem zapadám mezi váš lid, ale vaši vášeň pro slavnosti nemám a navíc se tam cítím… nesvůj."
"Nemáš rád takové klání?"
"Mám ale…" Kael se odmlčel. Nevěděl, co by vlastně mohl říct.
Thranduil se krátce zamyslel. Pak se rozzářil úsměvem. "Pojď se mnou."
Kael šel zvědavě za ním, dost ho zajímalo, co to vlastně krále napadlo. Thranduil ho vzal do svých vlastních komnat, kde Kael předtím ještě vůbec nebyl.
"Chtěl bych, abys tam odpoledne byl, Kaeli. Třeba ti ke správné náladě trošku pomůžu. S tím otevřel skříň a šáhl pro něco, zabaleného v jemné látce. Kael moc nechápal, dokud král balíček neotevřel.
Kaelovi vyskočilo obočí navrch hlavy. Udiveně pohladil nádherný, zelenomodrý oblek. Ani mág na přehlídce by se za něco takového na sobě nemusel stydět. Skutečně tohle mělo ty nejkrásnější odstíny přírodních barev.
"Běž do koupelny a převleč se." Řekl král.
Kael opatrně vzal šaty do rukou a ještě jako ve snu šel do vedlejší místnosti, aby se do nich oblékl.
Thranduil trpělivě čekal, ale usmíval se. Společenská róba byla jeho vlastní, ale už velmi dlouho ji nenosil, protože byla tradičně Gondolinská a to se pro něj ve zdejší společnosti opravdu moc nehodilo, byť už na ní dávno žádný symbol ani znak naznačující dávno ztracený Gondolin nebyl. Thranduil nechtěl zkoušet věrnost svých elfů, takže róba skončila na dně skříně. Ale pro Kaela by měla být vyhovující i v očích ostatních. Thranduil a Kael byli takřka stejně vysocí, tak byl zvědavý, jak v ní bude vypadat. Trochu litoval chvíle, kdy v ní našel oblečeného Legolase a rychle ho seřval, aby ji sundal. I jemu tehdy dost slušela. Škoda.
Chvíli Thranduil naslouchal a trpělivě čekal, než se Kael vrátil v jeho róbě. Thranduil se musel usmát. Opravdu mu seděla velmi dobře a Kael sám od sebe v ní měl chůzi i postoj šlechtice. "To by šlo." Řekl Thranduil a zavřel skříň, ať kael nevidí do zrcadla. "Ještě vlasy."
"Výsosti."
"Neodmlouvej," odpověděl Thranduil, který se choval, jakoby strojil na slavnost Legolase. Kael si tedy s povzdechem sedl na židli a nechal Thranduila, ať předvádí své umění s hřebenem. Ucítil, že mu něco zaplétá do vlasu, tiáru, či co, ale byl sám poměrně zvědavý, s čím Thranduil přijde. Královy prsty obratně projížděly vlasy a Kael velmi rychle ztratil představu o tom, co tam ten elf za ním vlastně dělá. Snažil se zabavit přemýšlením na les, který je venku. Trochu litoval toho, že vypálil trávník před vchodem do paláce, ale ten do roka zase zaroste. Kael si vzpomněl zase na den, kdy ten les spatřil poprvé, první světlou vzpomínku po velmi dlouhé tmě, která vůbec nemusela nastat. Utřel si slzu, která mu tekla po tváři.
"Snad tě netahám?"
"Ne, jen jsem si na něco vzpomněl," odpověděl Kael. Thranduil ho za vlasy netahal, byl velmi šetrný.
"Tak, to bude stačit. Teď se na sebe podívej." Řekl Thranduil a otevřel skříň, která měla na jednom křídle zevnitř na celé ploše zrcadlo.
Kael vstal a ohlédl se na zrcadlo, u kterého král stál. Elfa, kterého v zrcadle viděl, ale takřka nepoznával, jen něco podobného viděl v zrcadle kdysi, už hodně dávno pro jeho mysl. Přišel blíže. Nebylo to jen oblečení. Thranduil opravdu uměl s hřebenem a Kael měl na hlavě složitý, ale velmi hezký účes, který jen doplňovala pohodlná tiára s drahokamy. Jakoby Thranduil vyzvedl z hrobu vysokého elfa z dob, na které Kael mohl už jen vzpomínat. Ale teď se díval na sebe, rudý pás na krku byl stále velmi jasným poznávacím znamením. Také jeho vyhublost byla stále jasně vidět, ale žádný z jeho neduhů nemohl zastínit krásu, kterou Thranduil vytáhl na povrch.
"Vidím, že jsem ti vzal dech." Řekl thranduil po chvíli, kdy pozoroval Kaela, nehybně se dívajícího do zrcadla.
"Tohohle elfa už jsem velmi dlouho neviděl." Řekl Kael fascinovaně.
"Tak tu s ním počkej do slavnosti, zvládneš to? Nechám ti sem přinést oběd. Uděláme z toho pro Legolase překvapení."
Kael se usmál. "Jsem sám zvědavý, jak se na to bude tvářit."
"Já popravdě taky…"

"To se ti nemůže podařit!" Sykl Garilien. On a Koltira stáli na jedné z chodeb paláce.
"Stejně to zkusím, tohle ještě nikdo nezkusil. Bude to alespoň zajímavé."
"To nepochybně. Brzy by měl jít na oběd. Co tam u sebe tak dlouho dělal? Navíc tam všem zakázal vstup, i mně a Legolasovi."
Koltira pokrčil rameny. "Drž mi palce."
"Abych ti pak nemusel držet rakev." Odpověděl Garilien.
Oba se vydali směrem, aby zkřížili cestu Thranduilovi. Garilien ale zůstal z dohledu, jakmile se ke králi přiblížili. Koltira rychle nasadil neutrální výraz a dělal jakoby nic. "Výsosti?" Oslovil ho mírně.
"Á ty, ještě se nechystáš na slavnost?"
"Ještě čekám, až mi bude doručená róba, kterou jsem si pro dnešek nechal ušít." Připustil Koltira.
Král pokrčil rameny a chtěl odejít, když ho Koltira chytil za ruku.
"Co ještě?"
"Už ani slovo," řekl Koltira tiše a než se Thranduil nadál, měl jeho rty na svých.
Kdo ví, možná to bylo tou dlouhou dobou, kterou už byl Thranduil sám, nebo mu to prostě stouplo do hlavy, ale nedokázal odporovat a brzy už odpovídal chladivým rtům svými. Půda pod nohama se králi ztrácela, o to pevněji Koltiru objal. Ucítil jeho ruku na vlastní hlavě. Skutečně silný zážitek.
Thranduil se musel odtrhnout od potěšení, do kterého zaplul jako do hluboké vody, aby se mohl zhluboka nadechnout. Pozoroval Koltirův velmi mírný a něžný pohled, zatímco prstem zkoumal vlastní rty, aby se ujistil, že se to skutečně stalo. Pak stejným prstem pohladil rty Koltirovi, který blaženě zavřel oči…
Garilien vše sledoval nenápadně zpoza rohu… teda chvíli. Pak se opřel o stěnu a čekal. Koltira asi dosáhl opravdu svého. Najednou se ale ozvala rána a něco dopadlo na zem. Thranduil okolo něj rychle prošel. Garilien došel ke Koltirovi, který se už usadil na zemi, tmavnoucí monokl na oku.
Garilien si složil ruce na prsou. "Tak co? Stálo ti to za to?"
Koltira, usmívající se od ucha k uchu, a mu ukázal zvednuté palce. "Klidně bych šel znova." Dodal.
"Puberťáku…"


Legolas, když nemohl Kaela nikde najít, byl neklidný. Thranduil ho uklidňoval, že se včas najde. Kael se neobjevil ani na oběd. Pak už ale většina elfů se šla dostrojovat, tahle slavnost byla pro všechny tradicí, velkou oslavou žně, navíc měli opět přijet nějací lidé, které Thranduil pozval pro udržení vztahů s jejich zemí. I ti se už připravovali, takže se Legolas skoval u sebe a převlékl se. Jsem zvědavý, co si na sebe vezme taťka. Napadlo Legolase. Kdyby neměl korunu, tak v něm někteří vůbec nepoznají krále. Faktem bylo, že elfové obecně se oblékali všichni poměrně vznešeně a Legolas už jednou zahlédl Thranduila, jak prchá z paláce ve svých otrhaných hraničářských hadrech. Ale tehdy to bylo jen na pár dní. Až Garilien mu tehdy vysvětlil, že nejde o zloděje, ale o Thranduila.
Trochu litoval, že mu nemohl pomoct Kael, kterého nedokázal přemluvit k tomu, aby přišel. Možná to bylo dobře, protože se tak stačil připravit včas a času měl málo. V zelené a černé vypadal velmi krásně. Usmál se na sebe do zrcadla. Uvidíme.
Brzy Legolas vyšel do chodeb paláce a už slyšel hudbu, oslava se pomalu rozbíhala. Usmál se a rozvážným krokem se vydal k trůní místnosti a přilehlým chodbám a místnostem, kde se oslava tradičně pořádala. Stráže na chodbách už dávaly pozor na dění. Koltira se k nim zatím nepřipojil. Ten se k nim připojí až později. To mu umožnilo se alespoň pro teď účastnit oslav. Legolas ho našel velmi brzy.
"Pěkný," řekl Koltira, když si ho prohlédl. Sám měl vlasy úplně volné, vyjma zlaté spony s havraním peřím. Byl oblečený v černé a modré, okolo pasu měl zelený pás.
"Jsem zvědavý na Adu." Přiznal Legolas.
"Taky jsem zvědavý, s čím se předvede." Připustil Koltira. "Ještě jsem ho se spletenými vlasy neviděl, ale pro váš lid je to doslova druh umění, kterému se snad všichni vaši lidé věnují."
"Vaši lidé snad ne?"
"Ne tolik." Připustil Koltira. Halt je jistý kus našeho času věnovaný magii a ten jsme museli někde ukrojit."
"Rozumím." Přikývl Legolas. "Ale stejně ti to sluší."
"Děkuji princi. Asi jste neviděl Kael'thase?"
"Už nějakou dobu ho nemůžu najít."
"Třeba se jen někde skoval." Pokrčil rameny Koltira. "Přijde na oslavu?"
"Neměl zájem."
"Kael'thas?" Pokrčil rameny. "Tak je asi někde venku, aby tomu utekl."
"Pak ho najdu, chci vidět tátu."
"Tak pojďme." Řekl Koltira a společně prošli mezi strážemi a do víru oslavy.
Zatím se sem dostali jen ti nejrychlejší. Elfové vzdali poctu princi, kterého měli rádi a zase se věnovali své debatě. Jeden z nich totiž vyprávěl historku o drakovi Šmakovi. Vyprávění, to bylo prostě jejich.
Místnost se pomalu plnila. Hudebníci náhle přestali hrát. Všichni se otočili, bylo jasné, že přichází král. V místnosti už byli i lidé, kteří se přišli zúčastnit. Thranduil vešel a mezi elfy se hned začal šeptat obdiv. Rozhodně bylo vysvětleno, proč se Thranduil oproti svému běžnému času zpozdil. Letos si dal opravdu záležet a jen málokdo nebyl fascinován jeho vzhledem.
Svou běžnou korunu zjevně nechal zamčenou u sebe, měl jinou, se zeleným listím, bílými květy i několika drobnými plody, nádhernou a vzácnou práci. A zbytek byl stejně fascinující, nejen pečlivý účes, ale i královská róba v lesních barvách a duchu zeleného hvozdu, dokud na něj nepadla temnota Mordoru.
Nejenom to. S ním přišel právě Kael, ve svém vzezření, které působilo magicky a zároveň velmi vznešeně. Mnoho z těch, co ho viděli, napadlo, že vypadá jako princ.
Legolas zůstal chvíli stát v šoku nad tím, co viděl. Kaela si takhle nedokázal ani představit. Když se vzpamatoval, ohlédl se na Koltiru, který stále stál s otevřenou pusou a zíral na Kael'thase.
Thranduil zahájil oslavu, hudba se znovu rozjela a brzy se na něj díval málokdo, protože začaly radovánky a hostina, která bude trvat ještě dlouho.
"Legolasi, vida, vypadáš dobře." Řekl Thranduil, když k němu došel. "Víš kolik Yénových slavností jsi do teď prošvihl?"
"Já jsem nějaké prošvihl?" Zaváhal Legolas.
"Neřeš to." Řekl Thranduil. "Dost, ale ještě jich bude nepočítaně, na kterých budeš. Konec konců slaví se tu každoročně, jen tohle je prostě mimořádnější slavnost."pokrčil rameny. "Vždyť ani o tolik nejde."
"Jak se stíháte tak rychle učesat do takových účesů?" Zeptal se Koltira. "Já bych toho nebyl schopen."
"Určitě byl, kdybys trochu trénoval." Odpověděl Thranduil.
"Tati? Díky, že jsi přemluvil Kaela." Řekl Legolas. "Omluvte mě, jdu za ním."
Legolas odešel a Koltira se usmál. "Kdo ho tak vystrojil? V životě by mne nenapadlo, že ho uvidím v tak… krásném vzhledu."
"Těší mne, že obdivuješ mé umění." Odpověděl Thranduil.
Koltira se ještě jednou ohlédl po Kaelovi. "Výsosti, vy mě nepřestáváte překvapovat."
"Ty mne taky ne." Připustil Thranduil, který na jeho tváři nedokázal nalézt monokl, který mu způsobil.
"Kaeli, řekni nám něco o tvém lidu…" "Nějakou pověst…" "Prosím…"
Okolo Kaela se shlukl hlouček a Thranduil zmizel z Koltirova dosahu.
"Proč jim neřekneš o tom, jak naši lidé přišli k fénixům?" Zeptal se ho nahlas Koltira.
"Ten příběh znají všichni Dorei." Odpověděl Kael. Ale měl ho moc rád a nadšené publikum už o něj začalo prosit. "Tak dobře já vám ho povím."
Ozval se jásot a Kael si stoupl na židli v rohu. Hudba utichla a Kael se zhluboka nadechl a začal…

Krvaví elfové, dříve vysocí, pocházejí z Ashenvale, kde se oddělili od nočních elfů, vyhnaní, ale svobodní, aby si mohli dál žít po svém. Na lodích byli vyhoštěni na moře a plavili se na východ v naději, že naleznou nějakou zem, kterou by mohli prohlásit za vlastní. Jejich vůdcem byl Dath'remar. Několik dnů, stejně jako ostatní i on byl zlomený z vyhnání z domova, který miloval. I když byli jeho elfové vášnivými mágy tajemné magie a ne té druidí, měli hluboký vztah k přírodě, od které byli odehnání. Třetí noc spal poprvé hlubokým spánkem, když k němu ve snu promluvil sám pán fénixů, jménem Al'ar. Nabídl pomoc a novou zemi pro jeho lid, na svém království, výměnou zato, že mu pomohou zbavit zem trollů.
Další den ráno promluvil Dath'remar ke svému lidu. Jeho hlas zněl tak silně, že ho slyšeli na všech lodích a dodal jim odvahu i naději. Na jeho zavolání pak z nebe sletěl sám Al'ar a navigoval lodě elfů nejrychlejší cestou k pevnině, aby mohli nabrat zásoby. Tehdy je naučil, jak si zavolat jeho lid na pomoc. Do království vtrhlo mnoho fénixů s elfy na hřbetech vedených Dath'reamrem sedlajícím lorda Al'ara. Společně vyčistili zemi od krutých trollů a ta byla darovaná elfům. Al'ar pak vytrhl ze svého křídla několik pírek a požehnal vodu v jezeru na severu země. Vytvořil tak Sluneční studnu, zdroj nepopsatelné moci, která umožnila elfům bránit jejich zemi a vylepšovat své umění, když už jezero věčnosti nebylo. Dath'remar se sám prohlásil králem a dal si přízvisko Sluneční chodec. Na elfím území vyrostl les věčných písní, dračí jestřábi byli sedláni a radost a zem začal rozeznívat zpěv elfů…

Kael se odmlčel.
"Určitě jste to i nazpívali, ne?" Zeptal se někdo z přítomných.
"To je pravda a já vám to chci zazpívat, když vydržíte potichu. Ale slovům neporozumíte, a já chci, abyste rozuměli, o čem zpívám."
Mnozí další se otočili ke Kaelovi, když začal zpívat svým vlastním jazykem. Uměním elfích pěvců opravdu nevládl, ale pocity byly otištěny ve slovech, která zněla síní a elfové, kteří si vyslechli jeho příběh tak skutečně dokázali porozumět. Legolas příběh slyšel a měl pocit, že rozumí i některým slovům. I jeho srdce se píseň dotkla. Kael zpíval skutečně do srdce a bylo to znát na každém slově.
Když Kael dozpíval, ozval se síní potlesk. Kael si všiml, že k potlesku se připojil i Thranduil. Usmál se. Alespoň něco s ním bylo v pořádku. Dílky Al'are. Slezl ze židle a začal si píseň zpívat znova, ale tiše a pro sebe. I on samotný byl nadšený svým zpěvem. Tóny ho unášely do legendy, když to ucítil. Tlak ve vlastním břiše, ne nepříjemný, ale překvapivý. Zarazil se a položil na místo dlaň vlastní ruky. Ucítil to znovu a pod dlaní vnímal chodidlo. Zavřel oči a chvíli jen naslouchal dítěti v sobě. Uvědomil si energii toho malého tvorečka. Tak ho našel Legolas.
"Děje se něco?"
"Kope," řekl Kael tak tiše, že ho Legolas sotva slyšel. Měl taky dobrý důvod.
Legolas ho pochopil a pousmál se. "Co myslíš? Chlapeček?"
"Holčička, Legolasi. Jsem si tím jistý…"


-----------------------------
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fantasy girl Fantasy girl | Web | 6. února 2013 v 17:24 | Reagovat

Ahoj, kolik ti je let?
Ptám se protože by jsi mohl/a klidně napsat nádhernou fantasy knížku :))

2 Morell Morell | Web | 7. února 2013 v 14:20 | Reagovat

Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama