Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Vize Azariela - 1. kapitola

9. února 2013 v 11:07 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
O pár desítek let později...

Thranduil byl spokojen. Ležel na větvi, nezpozorovatelný nejen díky hraničářskému oblečení, co měl na sobě. Teď, když byl Legolas doma a věnoval se rodině, dovolil si Thranduil malé zneužití a před více, než dvěma roky se zase vydal se toulat. Překonal mlžné hory a prozkoumal roklinku, pak je překonal podruhé u rmuného dolu a zkoumal lesy na hranicích rohanu, přeplaval velkou řeku, přičemž z ní vylezl o kilometr dál po proudu, který ho strhl sebou. Obcházel hvozd z východní strany a zvědavě prozkoumal místa, kde bývali lesáci, žijící těžbou dřeva a opětovnou výsadbou stromů. Nezbylo toho moc, tak se vydal na sever, poprvé po velmi dlouhé době opět toužící po královských povinnostech. Na sever od dlouhého jezera jsou bažiny a na těch se velmi dlouho zdržel, protože stoupla voda a Thranduil ztratil elfí stezku, která přes ně vedla a musel se tak dostat přes močály mnohem obtížněji a někde musel plavat.

Teď, na větvi stromu uvnitř vlastního království byl opravdu rád, že je doma, už zbývalo jen se zase dostat do skrýše, kam si schoval věci, aby se mohl upravit, než dojde domů. Přeci jen ze sebe ještě cítil močál a vlasy měl mastné, jak kdyby strčil hlavu do sudu s olejem. Odpočíval, ale také se ukrýval, protože poznal, že někde blízko jsou elfové, a kdyby ho viděli takhle…
Brzy samozřejmě uslyšel cupitání mladých nožek a pod něj vběhla Elenora, napůl lesní a napůl krvavá elfka. Velice veselé dítě. Lidé by řekli, že je jí tak dvanáct, ale protože byla elfka, rostla pomaleji, bylo jí 63. Po obou rodičích měla velký talent na magii a blonďaté vlasy. Přesto neměla černé obočí, což je dědičná zvláštnost, kterou má Thranduil i Legolas a měl ji předtím i Oropher, Thranduilův otec. Jak ale k tomu došlo, to nevěděl nikdo. Usmívala se a prozkoumávala les. Brzy ji dohnal Kael'thas. Krvavý elf se už v Temném hvozdě docela zabydlel.
Thranduil přimhouřil oči. Viděl červenou… pak si to uvědomil. U všech Vallar, Kael, dle Thranduilova mínění, měl úchylku na červenou. To, že si ty svý rudozlatý róby nosil před Legolasem, kterému to vůbec nevadilo, to Thranduil snesl, ale vidět to fakt nemusel. Už zase si jeho červený rukáv vysvětlil jako závažnou krvácející ránu. Ale ne. Kael měl róby pod pláštěm a možná ještě něčím dalším a rudá se objevovala jen při některých pohybech.
"Buď opatrná," řekl klidně. "Cítím, že tu nejsme sami."
"To je dobrý," řekla Elenora, "Já to cítím taky, ale je to elf."
Thranduil nasucho polkl. Tohle taky nechápal. Elenora dokázala vnímat vše živé okolo sebe. Bude se jí na to muset zeptat, rozhodl se, že se to zkusí od ní naučit.
Kael se uklidnil, měl obdobnou schopnost, ale zastřenou a ještě ji stále rozvíjí. "Stejně dávej pozor." S tím se otočil a šel dál.
Elenora chvíli zůstala na místě, pak zamávala - na Thranduila.
Thranduil si dal prst na rty ve smyslu "Ticho." Elenora gesto zopakovala a přikývla. Pak odběhla za Kael'thasem…

O něco později dorazil Thranduil domů, už v trochu lepším vzhledu, než ho viděla Elenora. Pronikl dovnitř nespatřen a zmizel u sebe, aby doladil, co už začal venku. S klidem schoval, co měl na sobě zase do truhly. Byly to věci, které kdysi nosil Aragorn a když už se do hvozdu přestal vracet, jeho věci tu zůstaly. Thranduil se usmál, byl rád, že je nevyhodil, ale našel pro ně takovéhle využití. Garilien už vytruboval po celém paláci, že je zpátky. Ten elf věděl takřka o všem, co se v paláci dělo. Thranduil proto spěchal. Jakmile bylo všechno na svém místě, šel rychle do koupelny. To už k němu mířil Legolas.
Zaklepal a vešel. "Ada?" Řekl opatrně. Pak zavětřil. "Co to tu smrdí?"
"Co asi? Já!" Thranduil té věty okamžitě litoval. Nicméně se právě umýval.
"Musíš si tu pořádně vyvětrat." Řekl Legolas, slyšel šplouchání vody a dal si to dohromady. "Kde jsi vůbec byl tak dlouho? Myslel jsem, že vypadneš na měsíc, dva."
Thranduil se krátce odmlčel. "Nemusím se to zpovídat ze svých cest." Řekl.
"Neřekl jsi mi, že budeš pryč tak dlouho, měl jsem o tebe obavy." Odpověděl Legolas trochu dotčeně.
"Tys byl pryč tisíc let a…" Z koupelny se ozval povzdech. "Promiň mi. Vždyť si to ani nepamatuješ. Když jsem věděl, že se o království staráš ty, byl jsem mnohem klidnější a vydal jsem se prostě mnohem dál. Víš, jaké to je, když cítíš svobodu? Když z tebe opadnou okovy a povinnosti?"
"Vlastně ne," připustil Legolas. "Musím jít, dokončím ještě ty dnešní papíry, ale od zítřka tu úřaduješ zase ty."
"To beru!" Ozvalo se z koupelny, než za sebou Legolas zavřel.

Večer se do paláce vrátil i Kael s Elenorou. Thranduil seděl v salónu a vychutnával si sklenici vína. Více než půl dne v paláci bez královských povinností už velmi dlouho neměl. Elenora vběhla do salónu a hned se jí rozsvítily oči.
"Strýčku!" Vykřikla nadšeně a hned vyskočila ke králi a chtěla do náruče. (Děda je výraz, který elfové nepoužívají, ani na jiné rasy, proto pro to ani nemají slovo…)
Thranduil odložil víno a usadil si ji na klín. "Ahoj sluníčko," řekl.
Za ní vešel Kael a i ten byl v poměrně dobré náladě. Měl v ruce koš plný bylin, které občas chodil sbírat pro Anarina, aby mu pomohl. "Výsosti?" Oslovil krále překvapeně.
Elenora se přitulila ke králi.
"Je to hrozný, ale už je to tak, Jsem doma." Thranduil samozřejmě žertoval.
"Už bylo na čase," odpověděl Kael'thas. "Legolas už se kralováním docela užírá."
"Spravuje to tu jen dva roky," zareagoval Thranduil. "Může být rád, že to na něm zatím nevisí napevno."
"Výsosti?" Kael to moc nechápal. "Co tím vlastně myslíte?"
Thranduil si povzdechl. "Teď o tom vážně nechci mluvit. Je možná na škodu, že je Legolas po mně divokou duší." Přiznal. "Kaeli?"
"Já vím, červený róby." S tím odešel.
"Stýskalo se mi, strýčku."
Thranduil málem zapomněl, že ji má v klíně. "Opravdu? A jak ses tu měla, když jsem byl pryč?"
"Dobře. Učím se jezdit na koni, a už umím střílet z luku. Chceš se podívat? Dneska se cvičí na cvičišti, pojď…"
Thranduil se pousmál a rychle zastavil příval, "Tak jdeme," nechal víno vínem, dal malou na zem a vyrazili.

Na cvičišti bylo dnes hodně elfů, protože mládež měla soutěž. Thranduil s potěšením zjistil, že se s ním moc elfů nehodlá bavit a když se s pár pozdravil, začala soutěž a nebavil se takřka nikdo. Elenora se účastnila. Thranduil si ji pozorně prohlížel. Měla vzorový postoj a střílela dobře. Krále lehce rozesmálo, jak se její dlouhé uši pohybují ve větru, nebo jak se hýbe. Připomínala mu Legolase v jejím věku. Měla velmi podobný výraz ve tváři.
Thranduilovi neuniklo, že brzy po začátku soutěže se mezi přihlížející dostal Kael'thas. Tentokrát už v zelené a modré. Ten byl vůbec zvláštní. Alespoň už byl zdravý. Na krku měl rudý pruh, památku na obojek, jinak už vypadal dobře živený a ani na něm nebylo poznat, že odnosil, porodil a odkojil dítě. Thranduil se jemně zachvěl při vzpomínce na večer, kdy si jeden nešťastník z Kaela utahoval právě kvůli dceři a jejich vzhledu. Kael si to nenechal líbit a před Thranduila si onen elf přišel ztěžovat se zlámanými žebry a nosem, s monoklem a plný nadávek. A to byl Kael ještě dost slabý. Každopádně si tak vydobyl respekt a od té doby se ho, nebo jeho dceru, nikdo zesměšňovat neodvážil.
Mimo tuhle slabost byl ale Kael velmi klidný a rozvážný. Byl to vynikající diplomat, snadno se domluvil s trpaslíky i lidmi, za kterými začal jezdit jako velvyslanec, jakmile na to byl připraven. Thranduil byl za něj moc rád, Kael u něj našel pomoc a nyní už tu byl doma.
Elenora postoupila do dalšího kola a Thranduil se usmál. Elenora střílela velmi dobře.
Thranduil zaslechl pozdravy a ohlédl se. Na cvičiště dorazil Legolas. Pohybem hlavy pozdravil Krále a zamířil si to ke Kaelovi. Ti dva byli zvláštní pár, ale byli spolu spokojení. Thranduil si něčeho všiml. Legolas nenosil jeho korunu. To bylo z jedné strany dobře, ze strany druhé, král se lehce otřásl, to musí znamenat, že jeho koruna leží tam, kde ji nechal a celé dva roky se na ní prášilo. No a co, tak ji otře. Legolas rukama obmotal Kaela, který se usmál, a společně sledovali soutěž.
Elenora nevyhrála, ale zařadila se velmi dobře. Thranduil se usmíval, když ji po soutěži chválil. Pak, když si ji Legolas odnesl na zádech, se i král pomalu vydal k paláci. Zítra ho zase čekají povinnosti. Musí Legolasovi poděkovat, že to na něj nesesypal hned, co přijel. Spokojeně dýchal večerní vzduch a šel pomalu do paláce, když se najednou stalo několik věcí.
Pár rukou ho chytil okolo pasu, ozval se výkřik "Můj král!", Thranduil vyletěl do vzduchu a vykřikl. Když se vzpamatoval, měl ho někdo přes rameno, běžel a pořád se nahlas smál.
"Koltiro, ty praštěný idiote." Thranduil se vzpamatoval ze svého leknutí.
Rozesmátý Koltira seběhl z cesty, zatímco se jim elfové, které míjeli, smáli. Koltira byl jediný, kdo si mohl troufnout s králem zacházet takhle. Odnesl si ho do houštiny, kde ho postavil na zem, zády ke stromu. Stále se ještě usmíval. "Teď mi neutečeš Thrane."
Thranduil se už taky usmíval. "Ty máš ale způsoby, Tiro." S tím mu zajel rukou do vlasů a políbil ho. Jak miloval tohohle praštěného, nemrtvého elfa. Volný večer, soukromí v lese, perfektní. "Chyběl jsi mi." špitl. Pak začal do dlouhého ucha tiše šeptat velmi sladká slova.
Koltira se rozechvěl. Thranduil mluvil nejen sladce, ale navíc thallašsky, Koltirovou rodnou řečí, což mu šlo rovno k srdci. Blaženě zavřel oči a poslouchal. Jeho bledé ruce zajely králi pod oblečení…

"…A ještě jedna dobrá zpráva!" Ozval se elf a Thranduil se zastavil. S Koltirou strávil venku celý večer a tak se až teď, docela pozdě vydával do postele a hlas ho zarazil. "Azariel se vrátil domů!"
Odpovědí byla všeobecná radost elfů v místnosti a chvála právě jmenovanému. Thranduil opatrně nahlédl. Všichni elfové v jídelně byli Noldor a Galadrim, kteří žili ve hvozdě, ale v místnosti jich bylo málo. "Přijede do hvozdu?" ozvalo se.
"Ne, to nemůže riskovat." Řečník byl černovlasý elf, který kdysi žil v Roklince. "Říká, že jestli se má naplnit jeho vize, nesmí lid říše zasahovat. Nás se zákaz netýká."
"Co je to vlastně za vizi?"
"To je i mně velkou záhadou." Připustil elf. "Ale tím musím skončit, protože už nemám, co bych vám více řekl."
Thranduil se ukryl ve stínu brnění, zatímco spokojení elfové odcházeli pryč z paláce. Onen řečník ale zůstal ještě uvnitř a rovnal si poznámky. Král tam vešel a chytil ho pevně za ruku.
Elf vyjekl a pak si uvědomil, kdo ho drží. "Výsosti?"
"Nevzpomínám si, že bych tohle shromáždění elfů v paláci dovolil."
Elf nasucho polkl, zatímco Thranduil otevřel desky s papíry a nahlédl do nich. Šlo o dopis psaný lordem Elrondem, informující o dění v jeho říši. Zdá se, že měli hodně bouří, ale nemají větší problémy.
"Kdo je Azariel?" Zeptal se král chladně. Ticho, Thranduil viděl obavy v očích elfa. "Mluv!" řekl trochu hlasitěji. To upozornilo stráže na chodbě, které obcházely palácem a teď vešly do místnosti.
Elf sklonil hlavu. "Omlouvám se za to setkání tady," řekl šeptem. "Bylo to narychlo a já jim to tolik chtěl říct a…" Zajíkl se a už nemluvil.
Thranduil se ho dotkl prstem na bradě a zvedl jeho tvář, aby mu viděl do očí. Říkal mu pravdu a upřímně litoval, že to udělal.
"Scházíte se tu často?"
Elf kývl hlavou, že ne. "Tohle bylo poprvé. A naposled, slibuji."
Thranduil se mu chvíli ještě díval do tváře. Pak se otočil ke strážím. "Jděte." Počkal, až odejdou a pak elfa pustil. "Přijímám tvůj slib. Teď se odtud kliď."
"Děkuji." Řekl elf rychle, vzal si desky a rychle zmizel.
Azariel. Thranduil se zamyslel, tohle jméno už určitě někde četl, nebo slyšel, bylo mu povědomé… Zívl si a protáhl se. Bude na to čas později, teď toužil nejvíce po teplé posteli…


-----------------------------------
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anemone Anemone | 2. dubna 2013 v 23:19 | Reagovat

Tak jsem si řekla, že nakousnu alespoň první kapitolu a nelituji, sice budu muset asi přečíst ještě předchozí sérii, abych pochopila všechny souvislosti, ale na to si čas určitě najdu... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama