Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Vize Azariela - 9. kapitola

18. února 2013 v 13:54 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Thranduil s nelibostí sledoval, jak elfové zkoumali palác. Sám také zjišťoval, jak vážně škody démoni uvnitř napáchali. Palác byl vytesán v hoře a kámen démonům odolal, ale tam, kde byly dřevěné podlahy, nebo stěny, tak bylo dřevo nasáklé strašlivým puchem. Thranduil, chtě nechtě rozhodl, že palác je zralý na jistou rekonstrukci. Ve vězení našel Gariliena a několik elfů z vorařské vesnice, kteří přijeli hned, co opadla voda. Okamžitě je pustil z paláce ven, aby se dostali na vzduch. S další nelibostí zjistil, že jeho komnaty jsou zamčené a Legolas klíč přelomil v zámku. Dovnitř se tedy dostal sekyrou, při čemž samozřejmě totálně zničil dveře. Zamčené místnosti démoni nepošpinili, ale i zde byl puch.

Thranduil se otočil k elfovi, který teď nahrazoval Gariliena. "Zařiďte, ať se celý palác uklidí. A ať se zapojí každý, kdo může, fakt se tu nedá vydržet." Thranduil opustil místnost. "Já jdu taky, čím dříve se to tu dá do pořádku, tím líp…"

Večer se vystřídaly směny uklízečů. Vytírat kamenné podlahy bylo obtížné, což si ověřil i Thranduil, který tím strávil více, než půl dne. Teď seděl před palácem na čerstvém vzduchu, tedy ve velkém stanu, ve kterém byla zřízená provizorně jídelna, a pil čaj. Pršelo. Thranduil vykoukl ven a viděl, jak elfové vynášejí dřevo, které se už nedalo zachránit a pálí ho na velké hromadě. Neprozrazoval to, ale dokud vytíral, nemusel alespoň tolik myslet na to, jak se cítí sám. Déšť ho teď vůbec netěšil, jako by odrážel svým smutným zpěvem právě to, co král cítil. Po tváři mu tekly slzy, ale jinak byl spíše zticha. Elfové, kteří seděli okolo, se na něj občas podívali, mnozí s porozuměním. Thranduil byl opravdu vyčerpaný, Koltira nebyl jedinou ranou v jeho mysli. Myslel i na Legolase, který teď leží spoutaný v začarovaných poutech v cele, aby démon v něm nemohl utéct. Thranduil měl malou naději, že Legolase ještě zachrání, ale nevěděl, co by pro to mohl udělat. Takovou magií se nikdy nezabýval.
"Viděl někdo Kaela?" Zeptal se jednoho ze strážných, který se šel najíst.
"Ne, výsosti, pokud vím, tak nikdo." Odpověděl strážný.
Král věděl, že Kael proskočil portálem za Elenorou, to už mu řekli. Jen doufal, že se dokáže vrátit. Za tu dobu si ho už stačil oblíbit a přijmout i do svého srdce. Kael už patřil k jeho lidem a Thranduil se o něj hodlal postarat jako o všechny ostatní.
Ucítil řezavou bolest a chytil se za hlavu. Při boji si to ani neuvědomil, že ho Legolas zasáhl do hlavy. Po boji vypadal hrozně, protože dost krvácel, ale teď už měl hlavu obvázanou. Korunu nechal ve své komnatě, v tomhle stavu ji moc dobře nosit nemohl a konec konců, k tomu, aby dobře vládl, kus kovu nepotřeboval, byť tak vzácný a magický. Byl uznáván i bez ní.
"Jste v pořádku?"
Thranduil zvedl hlavu, mluvil na něj Anarin, léčitel, který se staral o elfy v paláci. "V rámci možností." Odpověděl.
"Můžu si k vám sednout?"
"Bez problému."
"Bez urážky ale vypadáte dost špatně." Anarin mu dal ruku na záda. Thranduil ucukl. "Ukažte mi ty záda," řekl Anarin rozkazem.
Thranduil na něj vrhl nevraživý pohled, ale nakonec uvolnil košili, kterou měl na sobě. Anarin si prohlédl, co viděl. "A tohle jste chtěl nechat ošetřit kdy?" Zeptal se káravě, vstal a šel si pro mast na popáleniny. Vrátil se během chviličky. "Bez bolavých zad se vám snáze uleví." Řekl mírně a začal mu mazat spálená záda. Král zasyčel, ale chladivá mast působila tak příjemně, že vydechl úlevou. Kontakt bylo právě to, co potřeboval. Vůbec se mu nevzpíral.
"To je snad poprvé, kdy mi neucukáváte," řekl tiše Anarin a navlékl králi jeho košili. "Zítra to namažu ještě jednou. Pak už by to mělo být dobrý."
"Díky." Odpověděl král.
"Jděte si lehnout."
Thranduil se ani nehnul.
"Běžte, vyplačte se, aspoň se vám bude líp spát."
"Takhle moc nemluv," řekl Thranduil, ale poslechl ho a šel se natáhnout do stanu, v paláci se spát opravdu nedalo. Skrytý v soukromí ještě dlouho do noci plakal nad svým osudem, než usnul vyčerpáním…


I Kael'thas byl psychicky vyčerpaný. Rozhodl se pro stopu, která mířila nejkratší cestou k Zul'amanu, trollímu území. A právě proto byl v takovém spěchu a vypětí. Stopu totiž už před hodinou ztratil a evidentně nikde nepokračovala. Padala tma a Kael už přestával vidět na cestu. Les věčných písní skýtal mnoho úkrytů a v oblečení lesní stráže byl Kael jen velmi těžko zpozorovatelný, když se nehýbal.
Vybral si místo mezi stromem a křovisky, lehl si na zem schoulený do klubka a zavřel oči. Měl hlad, ale myslel na to jen okrajově. Uslyšel kroky a po zádech mu přejel mráz. Farstrideři, Quel'thallasští hraničáři byli pro Kaela ještě nebezpečnější, než trollové. Byli to elfové schopní magie a on byl sám. O to více byl rád za to, co měl na sobě. Dva elfové, kteří se podívali jeho směrem, viděli jen naváté listí.
Kael slyšel, jak v klidu odcházejí, a oddechl si. Uvědomil si, že s Farstridery musí počítat a v každém případě se jim vyhnout. Měl ruce pořezané tolik, že by se s nimi nedokázal na meče měřit. V magii byl sice silnější než většina z nich, to ale příliš snadno vyvážili svým počtem. Usnul velmi neklidně.

Probuzení nebylo pro Kaela příliš uklidňující. Prospal se dobře, ale měl hlad a věděl, že čím déle tu bude, tím je větší nebezpečí, že ho vyčmuchají. Naštěstí byl vrchol léta a v lese se dala potrava obstarat. Kael vzal za vděk ořechy, které narychlo nasbíral, byť se do nich musel dostat zuby. To byla jeho velká výhoda; v tomhle kraji vyrostl, znal zdejší kraj a všechny zdejší stromy. Uměl tu přežít. Rychle prozkoumal okolí místa, kde spal a našel několik stop elfů v blátě. Tehdy se skutečně začal obávat toho, že sledovaná stopa nebyli trollové, ale elfové. Portál se možná přesunul poté, co jím prošla Elenora. Kaela napadlo, že tohohle by byl Kil'jaden bez problému schopen.
Jestli to ale byla opravdu skupina trollů na lovu, pak je určitě elfové chytí, pokud ji teda nenašli první. Kael se cítil bezmocný. Quel'thallas byl přece jen hodně velký pro to, aby ho prohledal sám dříve, než bude pozdě. Rozlohou byl asi tak velký jak celý temný hvozd. A ten byl rozlehlý. Kael věděl, že čekat na místě nic nevyřeší. Rozhodl se začít na hranici s územím trollů. To nebylo tak daleko od něj. Vyběhl do kopce na cestu a vydal se po ní. Byly před ním skály, které jinak překonat nemohl, alespoň ne tak rychle a čas hrál proti němu. Střídal běh a rychlou chůzi, aby se neunavil, ale zároveň putoval co nejrychleji. Když zpomalil, aby se vydýchal, rozhlížel se. Tady Farstridery nečekal, skály byly nebezpečné a málokdo si přes ně troufl. Když slunce stoupalo k poledni, zastavil se na odpočinek u potoka, kde zahnal žízeň a trochu se osvěžil.
Zatímco odpočíval, zaslechl běh a brzy okolo něj proběhl běžec směrem k hranici, kam mířil i on. Kael nepochyboval, že ho viděl, ale ve svém spěchu ho vzal snad jen jako podivína. Kael počkal ještě chvíli, než vstal a vydal se znova na cestu. Bude rád, když do večera skály opustí a zmizí mezi stromy za nimi…


V paláci v Temném hvozdě mezitím značně pokročily úklidové práce v paláci. Thranduil spal ještě dlouho poté, co vyšlo slunce. Nikdo ho nebudil. Vstal akorát tak na oběd. Anarin ho hned po jídle zarazil a ošetřil mu spálená záda, než ho pustil do paláce na obhlídku.
Puch v mnoha místech v paláci byl už snesitelnější. Pracovalo se i přes noc. Thranduil prošel palácem a do vězení. Zde stálo několik stráží hlídajících jedinou nyní obsazenou celu.
Thranduil chvíli celu sledoval, ale zjistil, že nemá sílu vejít dovnitř a viděl Legolase v řetězech jako trestance. Zamířil ven, čekala ho jiná smutná povinnost. Elfové už většinu mrtvých pohřbili, Thranduil se šel rozloučit s Koltirou, kterého nechali nakonec. Ležel na zemi, položený na látce, do které elfové své mrtvé pohřbívali.
"Tiro," řekl Král tiše, když k němu došel. Usadil se k němu. Díval se, ale nic neříkal. Nebylo co říct. Díval se a snažil se to přijmout. Dlouhé ticho a vzpomínání náhle přerušila ruka na jeho rameni. Thranduil přikývl. "Můžete."
Elfové zabalili tělo do látky a odnesli ho, aby ho pohřbili. Thranduil se za nimi díval a v mysli se loučil. "Kéž tě Al'ar chrání na tvé další cestě, ať už je jakákoliv," zašeptal nakonec a vydal se zpět k paláci. U vchodu si vybral strom, usadil se u něj. Okolo něj probíhaly práce, ale on to moc nevnímal. Vlastně skoro nic nevnímal. Ani to, kolik uteklo času. Z toho ho vytrhl dotek. Tentokrát Garilien.
"Pojďte něco sníst." Řekl mírně.
"To už je večer?" Thranduil se tomu upřímně divil.
"Ano," odpověděl Garilien. "Musíme vymyslet, co uděláme s Legolasem. Můžeme ho držet v cele, ale to bych nechal až jako poslední možnost."
"Máš pravdu příteli." Řek Thranduil, vstal a setřel ze sebe kůru."Jen doufám, že se nám vrátí alespoň Kael'thas v pořádku."
"Odešel se zraněnýma rukama," řekl Garilien, zatímco šli ke stanům. "Ale také je to vynikající bojovník a ve své magii má evidentní talent. Určitě Elenoru najde a oba se bezpečně vrátí."
"Doufám v to." Zašeptal Thranduil…


Kael'thas pozdě večer došel konečně k hranicím s trolly. Elfové s nimi zde stále válčili a teď už byli trollové velmi slabí, ale nikdy nepřestali s elfy bojovat. Zdejší lesy, zamořené pohromou se už vzpamatovávaly. Tma poskytovala Kaelovi výhodu. Mohl se odvážit blíže k elfům. Stavba, která sloužila jako základna Farstriderů, byla jeho cílem. Přebrodil řeku a dostal se tak k jezeru, na jehož břehu základna stála. Teď se pohyboval ještě opatrněji. Pohyboval se naprosto neslyšně, přesto měl nahnáno a postupoval velmi opatrně. Přestože měl kápi a šátek, jeho oči zářily zelení a kdyby ho chytili, nebylo by těžké poznat, co je zač.
Budovu si prohlédl nejdříve z bezpečné vzdálenosti. Nemohl ale najít stráže, které okolo ní obcházely, ale věděl, že tam jsou a musí je najít, jinak hrozí příliš, že najdou jeho. Připadalo mu jako věčnost, než uslyšel znuděný povzdech ve větvích stromu kus od sebe. Al'are, jak mohl zapomenout? Farstrideři měli mnoho hlídek na stromech. Teď, když věděl, kde hledat, brzy vytipoval stromy, na kterých jsou ukryté stráže.
Prohlížel si je, viděl záři jejich očí, sotva znatelnou, protože okolo létal světélkující hmyz a toho byl les plný. To byla výhoda pro něj i je. Po břehu jezera to zkusit nemohl, našli by ho hned. Nakonec se přesunul pod strom, na kterém znuděný hraničář hlídkoval, protože se všichni dívali jinam. Pak se neodvážil hýbat téměř vůbec, měl pocit, že se do něj každou chvíli musí zaříznout šíp. Vypadalo to ale, že ho nikdo nepozoruje. Velmi pomalu, kousek za kouskem se po čtyřech dostával ke svahu, který byl nad budovou. Natáhl se na zem a sledoval elfy na terase, která byla v doslechu. Blíž už se neodvážil.
Dlouho ale elfové mlčeli. Kael si je pozorně prohlížel. Buď se mu to zdálo, nebo mezi nimi poznal Lor'themara, správce Quel'thallasu. Jeho bílé vlasy a jizvu přes oko poznal bezpečně.
Přišla k němu elfka a něco mu řekla.
"Jak to, že jste to ještě nevystopovali?" Zeptal se podrážděně.
"Jsou příliš opatrní. Šli jsme po stopě, ale ztratili jsme je." Odpověděla elfka.
"Takže jsou někde uvnitř našeho území a budeme ho muset celé prohledat, možná několikrát, abychom je našli?" Lor'themar si opřel hlavu o dlaň. "Z území se nedostanou, ale musíme je najít a zjistit, jak jsou spojení s démony."
Kael napínal uši, věřil, že hledají zrovna to, co on.
Elf, který seděl u ohniště na terase, se připojil k hovoru. "Můžeme vyrazit hned ráno."
Lor'themar se zase usadil. "Běž a odpočiň si. Jak to, že beze mne nikdo nedokáže vystopovat trolly?" Povzdechl si.
Kael ještě chvíli poslouchal, ale elfové začali mluvit tiše a on už jim nerozuměl. Do rána tu čekat nemohl, takže se otočil a s velkou opatrností se proplížil ven z kruhu hlídajících hraničářů. Přespí někde jinde, kde to bude bezpečnější.
Bylo těžké najít si alespoň trochu bezpečné místo k odpočinku. Cestou ale změnil záměr, když spatřil zraněného zajíce. Tohohle zjevně pokousal vlk. Kael se vrhnul za ním a rychle ho chytil a zabil. Než šel spát, rozhodl se ušáka zpracovat a opéct. Chránil oheň svým pláštěm, aby ho pokud možno nikdo neviděl, zatímco přemýšlel. Přemýšlel. Musí trolly najít rychle kvůli Farstriderům, protože těch je hodně a pokud je s nimi Lor'themar, tak to berou jako závažné. A jestli najdou trolly dříve, mohly by zjistit, že Elenora je jeho dcera a pak by musel mít velké štěstí, aby ji vůbec dokázal spatřit. Věděl, že by ji nezabili, takoví nebyli, ale k němu tak soucitní nebudou. A nemohl příliš čekat, až se mu zahojí ruce, což v jeho stavu bude trvat strašně dlouho. Dokonce i to, než se mu uzavřou rány, ty nejhorší měl sešité, ale kdyby se mu roztrhly, bude zase krvácet a to bude hrozit ještě celé týdny. Kael se podíval na své prsty. Stejně tak dlouho bude trvat, než se mu přestanou chvět…


Thranduil musel uznat jedno, nebylo až tak špatné mít v paláci nové podlahy a dveře. Elfové pracovali rychle a během pár dnů už se mohl znovu ubytovat u sebe. Zde měl sice kamennou podlahu, ale měl tu koberce, které teď byly spálené, a bude pár dní trvat, než sem elfové přinesou nové. Alespoň už byl palác obyvatelný. Armáda už se opět rozpustila a vše se vracelo k normálu. Kromě Legolase. Thranduil si v komnatě vystavil Koltirovo brnění i s jeho mečem a teď seděl na posteli a pozoroval ho. Rozhodl se si ho nechat. Přece jenom by se mu mohlo hodit. Bylo jen o málo těžší, než jeho vlastní a skýtalo ochranu před magií. I v něm se může pohybovat naprosto tiše, protože ho vyrobili elfové.
Vstal a vydal se k celám. Často tam teď chodil a snažil se najít odvahu čelit tomu, co tam bylo. A věčně to odkládat nemohl. Došel k cele a kývl na stráže.
Legolas seděl na zemi, okovy na rukou, nohou i na krku. Jakmile král vešel, zvedl hlavu a vrhl na něj pohled plný nenávisti. "Můžeš mě tu věznit až do konce světa," řekl tvrdě, "Ale nezměníš tím, co už je dokonáno, Legolas je můj. Je pohlcen."
"Teď možná, Kil'jadene," odpověděl král stejně chladně. "Klidně tě tu budu držet až do konce světa, ale najdu způsob, jak ti Legolase vyrvat."
Legolas vstal, řetězy řinčely, jak se pohyboval. Přiblížil se k němu, jak mu to řetězy dovolily. "Něco takového není v tvých silách, červe."
"Červe?" Thranduil se zamračil, ale ovládal se.
"To byl kompliment." Odpověděl Legolas. "Máš mnohem menší hodnotu, než červi."
Thranduil se zhluboka nadechl a zvedl bradu. "To se ti divím. Má to být snad splátka za smrt elfa, který tě porazil?"
"Ten nemrtvý?" Legolas si odplivl. V jeho cele byly fleky černého slizu, který Legolas sem tam vyplivl. "Doufám, že ti chybí, škoda jen, že jsem ho zapíchl tak rychle. Měl jsem ho týrat mnohem déle a nechat tě bezmocně přihlížet."
"Takhle přede mnou nemluv," řekl Thranduil, tohle ho bolelo.
"Ale, bolístka?" Legolas se usmál a ze rtů mu sliz začal kapat. "Určitě ti chybí jeho doteky a laskavá slova, co kdyby se změnila v zoufalý nářek a ruce na tobě nechávaly černou krev? Dívat se na bolest, které nemůžeš zabránit?"
Thranduil se začal chvět, rychle vyšel ven z cely. Opřel se o zeď kus od cely a slyšel, jak ji za ním zase zamykají. Dlouho trvalo, než myšlenky zahnal. Jaden uměl svá slova přeměnit na představy a vložit je do mysli těch, se kterými mluvil. Pak si všiml, že na něj jeden z elfů jde k němu.
"Jsem v pořádku," řekl a zase se narovnal. "Jsem zralý na víno," řekl, s rukou na čele zamířil ke sklepům a nechal starostlivého elfa za sebou.


---------------------------------
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama