Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Zpět po vlastních stopách - 11. kapitola

25. května 2013 v 8:46 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Čas. Legolas si zpíval o plynutí času a při tom vyhlížel ven z pevnosti Tempest, na vlnění proudů energie, dva měsíce a hvězdy, které prosvítaly skrze fialové mraky. A protože ho nikdo neslyšel, zpíval si spokojeně nahlas. Mohl tak nechat čas doslova rozpustit pod vůlí své mysli a vnímat neskutečně dlouhý čas jako okamžik, nebo ho zastavit a obdivovat moment přítomnosti. Mnohokrát se ptal sám sebe, jestli to umí i další členové jeho rodiny. Jakmile došel ke konci písně, pozorně se rozhlédl. V podstatě dával pozor stále, ale svými cvičeními si zpestřoval svou hlídku. Už se vědělo, že brzy vezmou ti, co byli dříve princi věrní, pevnost Tempest útokem.

Legolas by byl raději, kdyby později. Měl sen a chtěl se pokusit si ho splnit. Jeho oči viděly daleko, ale rozhodně ne tak daleko, jak by chtěl. Výpary Netherstormu, oblasti neskutečně poničené a jen zázrakem a magii držící tak nějak v celku, mu zakrývaly výhled. Přesto tu byl právě pro svůj zrak. I tak je dříve slyšel, než spatřil. Ne, proč tak brzo? Legolas měl mezi těmi elfy přátele a proto se rozhodl nestřílet. Přesto zaběhl dovnitř a bil na poplach. I bez něj proteče krve až dost.
Věděl, že i na těch dračích jestřábech byli Eldar, což znamenalo, že si ho mohli všimnout a zjevně všimli. A protože neměli moment překvapení, přistáli a zmizeli z dohledu. Legolas netušil, kolik času má, takže se tiše proplížil chodbami do míst, kam směli jen pozvaní.
Ticho. Princova rada teď nezasedala, jeho čtyři rádci a velitelé tu teď nebyli, takže Legolas opatrně nahlédl. Princ ve své komnatě byl. Vypadal trochu rozzlobeně. Ne. Legolas jindy přijít nemohl.
Zdvořile zaťukal na stěnu, aby o sobě dal vědět.
Kael se na něj otočil a sevřel ruce v pěsti. "Chci dobrou zprávu!"
"V téhle pevnosti jsou vám všichni věrní." Řekl Legolas spíše diplomaticky.
Kael pomalu pěsti uvolnil. "Oba víme, že to není pravda." Řekl a hned toho litoval.
Legolas přikývl. "Nabízí se otázka, proč?"
"Proč?!" Kael vypadal, že ho otázka urazila. "Jsi snad můj soudce? Vím, co dělám!"
"Nic z toho jsem neřekl a vaše slovo nezpochybňuji, výsosti." Řekl Legolas stále klidně. "Jen… chci vám pomoct." Znělo to upřímně a dotčeně.
"Vážně?"
"Vážně. I já chci vidět novou slávu krvavých elfů. A chci, abyste byl jedním z nich, až ta doba přijde. Opravdu to tak chci." Legolas sice chodil kolem horké kaše, ale nemohl říct přímo, co cítí. Přesto říkal pravdu. "Dovolte mi pomoct vám. Prosím."
Legolasovi se to nezdálo. Kael se trochu uklidnil. Než mu ale odpověděl, stočil svou pozornost k jednomu ze svých velitelů.
"Výsosti? Nemám zavolat stráže?"
"Ne." Odpověděl Kael. "Co ti tam venku?"
"Beze změny. Ale všichni chovaní jestřábi jsou nervní, vyděšení z těch démonů okolo."
"Pak je od démonů odveďte někam, kam za nimi chodit nebudou." Kael na něj mávl, aby ho odehnal.
"Neschopný patolízal," zašeptal si pro sebe. "Kdyby uměl velet jako počítat…" Pak si uvědomil, že to říká nahlas a že ho Legolas sleduje, jakoby ho studoval. "Nedívej se na mě takhle."
"Pardon," Legolas nasadil neutrální výraz. "Jen jste mi připomněl mého otce."
Kael se odmlčel. Pro něj byla debata o rodině dost nepříjemným tématem. Rána v jeho srdci byla příliš čerstvá. "Jak se on staví k našim plánům?"
"To nevím," připustil Legolas, ale dovedl to docela dobře odhadnout. "Když jsem ho viděl naposledy, křičel na mě. Chtěl, abych byl podle něj. Utekl jsem a už jsem ho nikdy neviděl. Nikdy jsem už nikoho ze své rodiny neviděl."
Princ si povzdechl. "Nevím, jaké to musí být, muset utéct, abys byl, čím chceš, ale vím, jaké to je rodinu ztratit. Se mnou se bratr taky už vůbec nebaví."
Na chvíli bylo ticho, ve kterém se neslo vzájemné porozumění. Oba elfové si dovolili mírný povzbuzující úsměv.
"Takže, myslíš si, že tvé schopnosti nejsou plně využity tam, kde právě jseš?" Zeptal se princ najednou a ohlédl se ven z okna.
"To ne, výsosti. Jen to není to, co bych dělat chtěl."
"Tohle je doba, kdy potřebuju, aby každý z nás ze sebe vydal to nejlepší, Legolasi."
Legolas se na něj podíval překvapeně. On si jeho jméno pamatuje? Jak?
Princ se pousmál, když viděl jeho překvapení. "No?"
"Věřím, že mohu nabídnout dost." Řekl Legolas opatrně. "Znám několik velmi účinných taktik, které mohou změnit rovnováhu sil, na čas. Také věřím, že bych vám mohl pomoct svou moudrostí."
"Žvanilů mám okolo sebe dost." Zavrhl Kael pevně.
"Pokud chápu vaše zhodnocení dobře, tak nejsou moc užiteční."
Bylo vidět, že princ nad tím uvažuje. "To není pravda. Mají důvěru lidu. Sesadím je a nebudu už mít nikoho."
"Pak byste ji měl přesunout z nich na sebe."
Kael mávnul rukou. "Nech toho. Nevidíš ani do mě, ani do nich. Snažíš se mluvit moudře a snažíš se udělat vše, aby se ti povedlo být mi nablízku. Proto ses za mnou proplížil. Proč?"
Postřeh, který překvapil i Legolase. "Protože věřím, že spojit se s legií je špatná cesta, ale já nechci ničí smrt. Jen živí můžeme najít skutečné řešení. Nechci vaši smrt." Legolas zamrkal a doufal, že dokázal slzy skrýt. "Chci, abyste žil."
"Budu žít, neboj se." Řekl Kael. "Teď zmiz. Mám práci."
* * *

Kael si ten rozhovor v mysli přehrával. Ale taky, když se teď ohlížel, sám nechápal, jak to, že neviděl, že necítil tu zamilovanost, která z Legolase sálala každým jeho pórem. Pohledy i slova zamilovaného elfa, který se snažil zjistit, jakou má šanci. Není pravda, že by neudělal dojem. Kael si ho tehdy zapamatoval ještě více, všechno okolo Legolase si jeho mysl nějak chtěla zapamatovat. Tehdy to ale bral jen jako zaujatost, nenapadlo ho zastavit se nad tím, proč na něj nezavolal stráž, sotva vešel, nebo proč takřka ignoroval fakt, že se Legolas přiznal k tomu, že je v podstatě nepřítelem Legie.
Mohl ho vyslechnout. Měl ho vyslechnout. Kdyby ho vyslechl už tehdy… Kael myšlenku zahnal. Nemělo cenu o tom uvažovat. Jeho vadou bylo, že jakmile se rozhodl, nikdy si nic nenechal vymluvit. To začalo, když studoval magii, věřil, že ho tato poučka povede dobře i v životě. Vedla ho k jeho cílům, to bezpochyby. Ale samotné cíle v dobré neproměnila.
Shlédl Legolase, jak si čte nějakou starou knihu. Vůbec rád po večerech četl. Vždycky při tom působil, jakoby mu bylo pár let ne pár desítek století. Kael se pousmál a vrátil se ke svým úvahám. Uvažoval, jestli má s Legoalsem probírat, o co se hádal s Lor'themarem. Když vychladl, nelitoval svého ne, jen toho, že mu vynadal. Lor'themara měl rád, už odmalička, kdy mu hraničář zachránil život a i později ho hodně naučil. Vždy mezi nimi byla důvěra a Kael by ji rád zachoval. Vstal z křesla, nechal Legolase zahloubaného v knize a vešel do chodeb paláce. Najít Lor'themara by mohl být problém, kdyby si Kael nedokázal lehce a poměrně přesně tipnout, kde ho najít. Bez velkých úvah zamířil do kasáren. Trénující vojáci byli přesně to, co by hraničáře mohlo zajímat a Kael se nezmýlil. Lor'themar skutečně stál na terase na stěně velké jeskyně, ve které právě vojáci trénovali. Kael k němu došel a náznakem ho požádal, aby šel za ním.
Opustili místnost a až pak začali mluvit.
"Co mi chcete, výsosti?" Zeptal se Lor'themar překvapený, že za ním Kael vůbec zašel.
"Tohle mi moc nejde, ale cítím, že musím." Přiznal Kael. "Chci se ti omluvit za to, co jsem řekl. Vím, že jsem zahrnul všechny, byť ani opravdu nevím, jak je to doopravdy. Mluvila ze mě stará rána."
Lor'themar přikývl. "Za ostatní mluvit nemůžu, ale za sebe vám to rád odpouštím. I mě mrzí, že jsem na vás vyjel."
"Lor'themare," Kael si povzdechl. "Mám možná důvod pomoci tobě, ale mnohem více důvodů zůstat tady."
"Tomu sice nerozumím, ale věřím, že jste si to opravdu promyslel." Lor se nadechl. "Vlastně mě napadá, že bych vám mohl něco ukázat." Řekl a zašátral v kapse. Vylovil váček a podal ho princi. "Škoda, že už jsem ji otevřel, když jsme se viděli posledně."
Kael překvapeně vzal váček, vůbec ho nenapadalo, co by v něm mohlo být. Když ho ale rozvázal a vytáhl malý objekt v látce, rozvzpomněl se. "Ty tu mušli nosíš u sebe celou dobu?" Zeptal se nevěřícně.
"Nosí mi štěstí." Řekl Lor'themar. "Nezkusíte štěstí?"
Kael se na něj podíval, ale pak mušli vymotal z látky a bez námahy rozevřel lastury. Jeho oči se rozšířily úžasem. Opatrně vzal perlu mezi prsty a prohlížel si ji. "To je snad ta nejkrásnější perla, co jsem kdy viděl," řekl. Myslel tím i královské poklady. "Musí mít obrovskou cenu."
"Já ji nehodlám prodat jen, protože je cenná. Pro mě nemá hodnotu ve zlatě." Odpověděl Lor'themar.
Kael si perlu chvíli prohlížel mlčky. "Ne?"
"Ne."
Kael perlu vrátil mezi lastury a znovu mušli zabalil, jak byla předtím. "Nech si ji." Podal váček Lor'themarovi.
"Vy ji nechcete?" Zaváhal Lor'themar.
"O to nejde." Kale se krátce odmlčel, jak hledal slova. "Já myslím… že mám raději, když zůstane u tebe. Vím tak, že jsem alespoň někomu dal něco, co má opravdovou hodnotu."
Lor'themar se pousmál. "Tak dobře." Nastavil dlaň a Kael mu do ní váček položil. Hraničář si povzdechl. "Štěstí teď budu opravdu potřebovat."
"Nemůžeš zůstat tady? Jazyk by ses naučil a zjistíš, že je to úžasná země, zrovna tak plná legend a prastará jako ta naše."
"To nejde," namítl Lor'themar. "Nemůžu utéct jen, protože to nemám lehké, princi." Lor'themar vypadal, že to pro něj opravdu nepřipadá v úvahu. V žádném případě. "Nevím, kam patříte vy, ale mým domovem je Quel'thallas. Nevím, co se stalo, že jste našel sílu přetrhnout pouta s naším lidem a mrzí mne to, ale já se tam hodlám vrátit a udělat vše pro to, aby se krvavým elfům vrátily hrdost a světlo. I kdybych pro to musel umřít."
"Nemyslím, že umřeš. Jsi velmi silný."
Lor'themar se usmál. "To možná ano, ale houževnatost z pohodlí nevzejde. Prošel jsem si do teď spoustou lapálií. Stal se mi z toho koníček."
"Doufám, že mně se špatné cesty koníčkem nestanou."
"Vyjdete z nich silnější, až zase najdete tu správnou."
Kael mu věnoval zmatený pohled. Tohle už zapomněl, byť sám kdysi takto mluvil k elfům, aby jim dodal odvahy. "Radši půjdu spát." Řekl a vydal se směrem k posteli.
"Princi?"
Kael se otočil.
"Král mi něco řekl a já chci vědět co, takže… Co znamená 'Hantan le'?"
"To znamená: děkuji ti…"
Kael zmizel a Lor'themar se vrátil do kasárny sledovat trénink. Kael měl pravdu, tenhle lid byl dobrý, ale on se musí vrátit k tomu svému, aby se nestal zlý…

Legolas stále četl. Vnímal, když Kael přišel, byť přišel neslyšně, což se mu už stalo přirozeným. Usmál se a vzhlédl k němu. Všiml si, jak se tváří. "Kaeli?"
Kael se usadil na postel a podíval se, co to Legolas zase čte. "To ta zima." Řekl. "Král zde nechal Lor'themara přezimovat a čím je tu déle… tím více cítím, že mě volá Quel'thallas. Už jsem věřil, že už s tou zemí nemám vazbu, ale mám. Nechci se tam už vracet. Nechci…" Větu nedokončil, protože neměl slova.
"V čem je vlastně problém?"
"Kdybych šel, kdybych převzal trůn a stal se králem, tak se musím podvolit zákonu a zemi, svým povinnostem." Podíval se na Legolase provinile. "Pro nás dva by už nebylo místo. Museli bychom náš vztah ukončit."
"Aha," řekl tiše Legolas a zamyslel se.
"Já břemeno těch povinností unesu, ale lásky k tobě se vzdát nehodlám. Je to jediný důvod, proč ještě vůbec dýchám. Kdybych tě měl ztratit…" Nechal větu nedokončenou, ale slzy a jeho výraz mluvily za něj.
"A musíš trůn převzít?" Zeptal se Legolas opatrně.
"Pokud Eldin je opravdu tak krutý a Lor'themar by si nevymýšlel, pak je mou povinností trůn uchvátit, abych vnesl mír do naší země. Táta by to tak asi chtěl."
"To nemůžeš vědět."
Kael mlčel.
"Určitě by nechtěl, abys byl nešťastný."
"Tak co? Co mám udělat?" Tentokrát se díval opravdu prosebně.
Legolas se zamyslel, překvapilo ho, že ho Kael vůbec žádá o radu. Zatím se rozvzpomínal na Tempest a tehdy Kael o radu nestál. "Něco, co tě dosud nenapadlo." Řekl. "Kompromis."
"Legolasi?"
"Pomůžeme Lor'themarovi, aby se trůnu dokázal zmocnit on."
"My?"
"Nenechám vás v tom bez pomoci."
"Lassi…" Kael zaváhal. Legolas měl v očích jasné světlo a věděl naprosto přesně, co chce. "Já se bojím." Vypadlo z něj tiše. Nevěděl, jak.
Legolas se ale jen pousmál. "Já vím. Ale nebudeš tam sám. Ani teď nejsi sám. Jsem tady." Šeptal velmi uklidňujícím hlasem a chytil jeho ruce do svých.
Kael zavřel oči a nechal prsty sevřít ruce, které ho držely. Ale věděl to, tohle bylo jediné správné. Jediné, co mohl udělat s klidným svědomím. Když oči otevřel, i v jejich mrtvolné šedi se odrážela odvaha. "Pomůžeme mu…"


-----------------------------------
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Stray Neki Stray Neki | 25. května 2013 v 10:25 | Reagovat

Já už nevím co jiného do komentářů psát, než že je to úžasné! Věděla jsem, že princ nenechá svou zemi úplně ve štychu... jenom tak dál!
Budu netrpělivě očekávat další díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama