Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Zpět po vlastních stopách - 4. kapitola

2. května 2013 v 16:56 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Thranduil vyšel ven a konečně je oba našel. Kael seděl opřený o strom, Legolase přituleného k sobě a hlouček elfů okolo. Kael se hudbě nevěnoval od pohromy v Quel'thallasu. Bylo to znát, že vyšel ze cviku, ale hrál a hudba elfy lákala. Navíc se odvážil ke kouzlu a okolo něj tak kroužil manový had, podobný a přece nepodobný úhoři, plovoucí vzduchem, jako by plaval ve vodě. Král usoudil, že jeho potřeba si s ním promluvit počká a usadil se k elfům do trávy.
Kael si ho všiml a hrát přestal. "Chcete mi něco, výsosti?" Zeptal se zdvořile.

"Potřebuju si s tebou promluvit v soukromí, ale tolik to nespěchá. Klidně hraj, potřebuju, aby ses pak soustředil, musíme probrat návštěvu, kterou budeme očekávat."
"Ne, raději hned." Řekl Kael a elfové se rozešli, zatímco on vstal.
"Pojď taky, Legolasi," řekl král, když se Legolas ke vstávání neměl.
"Vždyť vím, co mám dělat." Řekl Legolas. "Co více mi chceš říct?"
"Legolasi?" Promluvil král uraženě.
"Pojď Lassi." Řekl Kael. "Myslí to s tebou dobře."
Legolas brblal, ale vstal.
Thranduil věnoval Kaelovi vděčný pohled a trio se vydalo mezi stromy, probrat diplomatické záležitosti…

Legolas je následoval neochotně. Upřímně, necítil se na žádnou diplomacii. Iritovaně se rozhlížel, zatímco vyšlo slunce a celý les se rozjasnil. Nádhera, jaro. Legolas se usmál, protože slyšel smích. "Mami?" Rozběhl se mezi stromy a uviděl ji, elfku, která se na něj usmívala. "Tady jsi lístečku." Řekla a vzala ho do náruče. Legolas si o ní opřel hlavu, nepřišlo mu divné, že je náhle v těle sotva chodícího dítěte. Ucítil pod nohama zem, jak ho zase postavila. "Podíváme se na losy?" Zeptala se ho a Legolas ji nadšeně následoval…
"Hm?" Prvně, Legolas vůbec netušil, jak se sem dostal. Les byl najednou opět tím temným hvozdem, byl podzim, a on byl zase sám sebou. Thranduil a Kael'thas nebyli nikde v dohledu. "Ada? Kaeli?" Legolas zmateně pobíhal, až se nakonec vydal směrem k cestě.

Thranduil byl uprostřed vysvětlování osvědčeného přístupu k lidem, když spatřil Legolase, jak vyšel na cestu, daleko před nimi. Tentokrát se opravdu naštval. "Legolasi?! To už si dovoluješ trochu moc!" Než stačil říct další větu, strhla se bouře…
"Tomu neuvěříš ada," Legolas běžel k němu, "viděl jsem mámu, les byl naprosto zdravý, byli tam zajíci a srnky, máma mě objala a pak jsme se šli podívat na Losy a… A pak vše zmizelo a já nevěděl, kde jsem, a musel jsem vás hledat."
Thranduil ho nedokázal přerušit, dokud nedomluvil. "Už mě posloucháš?" Zeptal se.
Legolas se podíval zmateně.
"Tvá matka je na Valinoru, tak jak jsi ji mohl vidět?" Další zmatený pohled, Thranduil přivřel oči. "A jak jsi ji vůbec poznal?"
"Stalo se to! Bylo to tady, kousek odtud." Stál si na svém Legolas.
"Lassi," špitl Thranduil. "Temný hvozd je temný už tisíce let a tvá matka odešla, když ses stal nezvěstným."
"Ale… já ji viděl," odpověděl Legolas dotčeně a sklopil hlavu. "Bylo to tak živé…"
Thranduil s povzdechem Legolase objal.
"Lassi?" Zaváhal Kael. "Nevrací se ti paměť?"
Oba se na něj podívali.
"To by dávalo smysl i tomu, jak jsi tu na mě mluvil." Odpověděl Thranduil. "Lassi?"
Legolas váhal. "Já nevím."
"Dobře, počkáme, co se bude dít dál, ano? Ale teď se vrátíme k povinnostem."
Kael si povzdechl, zatímco Thranduil dal ruku okolo Legolase, aby se mu neztratil a pokračoval v cestě a ve svém vysvětlování.


V několika dnech přišli diplomaté z lidských zemí a Thranduil měl co dělat. Neměl rád, když musel mít po paláci moc stráží. Jeho osobní stráž mu nebyla nepříjemná, ale neměl rád, když musel mít ochranku pořád. Pár stráží také nechal pro ochranu Kaela a hlavně Legolase. Teď už bylo jasné, že se Legolas skutečně začíná rozvzpomínat na svůj život. Jakoby ho prožíval celý znova, hezky od začátku. Následkem toho byl chvílemi dost zmatený. Jako by jeho staré vzpomínky byly více, než přítomnost.
Thranduil většinu potřebných formalit a konverzací zvládal sám a Kael byl velkou pomocí. Nakonec, napadlo Thranduila, je to alespoň lehčí, než když tu nebyl ani jeden z nich. Mnohem lehčí. To ale nikdy nahlas neřekl.
Na hostině sledoval Legolase, který se s chutí cpal rybou a při tom se nadšeně bavil s Kaelem. Thranduil hádal, že už se dostává s pamětí k válce uvnitř hvozdu a k Doriflenově zradě, to budě těžké období. Thranduil si povzdechl, Legolas byl tehdy možná malý, ale i pro něj samotného to bylo skutečně obtížné období. Když elfové mezi sebou vyvolali hladomor a Legolas tajně dával své jídlo těhotné elfce. Král se otřásl při vzpomínce, jak mu před očima zkolaboval, když se mu na chvíli zastavilo srdce. Zavřel oči a čekal, až vzpomínka odpluje zase dolů do podvědomí. Až pak se znovu podíval jeho směrem…
Moment, moment. Thranduil přivřel oči a prohlížel si elfa v rohu, který se příliš nebavil s ostatními. Nebo člověk? Thranduilovi se už z pohledu na něj svíral žaludek. S tím určitě něco nebude v pořádku. Ale neměl pro to žádné odůvodnění. Pro teď se spokojil s tím, že ho bude pozorovat. To si rozmyslel během pár minut a zavolal si Gariliena.
"Příteli," řekl naprosto tiše a jen pro Garilienovy uši. (zakryl si tvář, aby nikdo nemohl odezírat) "Ten elf v levém rohu v šedomodré, zjisti mi o něm co nejvíce, ano?"
Elf přikývl a nalil králi víno.
Thranduil se napil a pro změnu začal sledovat konverzaci u stolu. Po očku ale dál pozoroval toho elfa v rohu. Naneštěstí, jakmile hostina skončila, po elfovi se slehla zem.


"Lidi," povzdechl si Thranduil a zavřel za sebou konečně dveře od svých komnat. Místo večerního vína řešil kradené šperky a rvačku u vchodu. Ač někdy lidi obdivoval, občas mu přišlo nepochopitelné, že vůbec dokážou ve svých zemích udržet mír. Ještě že vládne elfům. Teď se musí uklidnit.
Když uslyšel zaklepání na dveře, málem po nich mrštil židlí. Ovládl se, zhluboka se nadechl a uklidnil se. "Dále."
Vešel Legolas. "Můžu tu chvíli být?"
Thranduil na chvíli zapomněl na veškerý vztek. "Jistě. Jen mě neruš." Řekl a usadil se ke stolu, aby se začetl do knihy a odvedl mysl co nejdál od přítomnosti. Poslední Aliance. Proč měl v ruce zrovna tuhle knihu? Nesnášel poslední Alianci. Zlostí knihu zavřel a šel ke knihovně hledat jinou. Pád Prstenu, který začal poslední Aliancí… Thranduil měl pocit, že vše, co vezme do ruky, souvisí s poslední Aliancí. Zavřel i druhou knihu a rozhodl se, že se raději jenom něčeho napije.
"Chceš taky?" Ukázal na víno.
Legolas přikývl a Thranduil vytáhl láhev ze svých soukromých zásob, flašku, která byla datovaná do doby poslední Aliance. Přesně to mu přišlo na mysl. Ale raději, když mu to poleze do žaludku, než do hlavy, řekl si a nalil do sklenic.
"Špatný den?" Zeptal se Legolas neobvykle opatrně.
"Mi povídej," povzdechl si král. "Měl jsem zůstat v posteli."
"Já taky." Vydechl Legolas a vzal si od krále sklenici.
"Problémy se Solmonem?" Zeptal se Thranduil opatrně.
"O tom se nesmí mluvit," řekl opatrně Legolas.
Takže už se rozvzpomíná, došlo Thranduilovi. Solmoni byli a stále jsou učitelé mezi elfy, kteří pomáhají naučit děti to, co je nenaučí jejich rodiče, k rozšíření znalostí. Když se s tím začalo, byla výuka vždy tajemstvím jen mezi učitelem a žákem. "Nikomu to neřeknu."
"Proč Doriflen?"
"Vážně věříš, že bych ti vybral za učitele někoho… takového?"
"Já ale… proč by… přece… vždyť by…" Legolas se zadrhával ještě půl minuty, neschopen složit smysluplnou větu.
"Legolasi…" Thranduil si k němu přisunul židli. "Podívej se mi do očí." Počkal, dokud se mu do nich opravdu nepodíval. "Lhal ti, Legolasi. A já se choval jako hlupák, když jsem mu to dovolil. Nechtěl jsem ho k tobě pustit, ale přesto se k tobě dostal. Jen tak na to nezapomenu a to ani pořádně nevím, jak těžké to bylo pro tebe." Legolasovi vytryskly slzy a chytil se ho okolo krku. "Ale teď jsme oba tady, dopadlo to dobře. Jsi v bezpečí a můžeš za mnou kdykoliv přijít, ano?"
Legolas přikývl, zamumlal cosi jako "Dobře," a plakal dál.


Temný hvozd byl z výšky fascinující. Kael'thas seděl na fénixovi a vznášel se vysoko ve vzduchu. I jej lidi v paláci otravovali a tak se po pár dnech rozhodl večer vypadnout na jeden tichý let. Navíc byl neviditelný, takže se nebál pozornosti. Taky tu mohl nosit své milované červené róby. Ne, že by mu zelné, modré, nebo jiné vadily, ale srdcem to byl krvavý elf, krvaví i vysocí elfové měli červenou jako svou tradiční barvu. Chtěl si o tom s králem promluvit, ale ten tenhle večer vypadal, že jakmile by se o červených róbách zmínil, tak by po něm něčím hodil a král měl pověstně dobrou mušku.
Na jih a východ už zemi znal, severní směr byl nebezpečný, takže se vydal na západ. Když padla tma, opustil temný hvozd a viděl pod sebou zemi meddědovců. Byli větší než lidi. Kael zpomalil svého fénixe a neslyšně chvíli kroužil nad nočním tancem několika desítek medvědů u statku pána meddědovců. Kael se pousmál a znovu zamířil na západ. Brzy ale přistál a nechal fénixe sedět na vrcholu velké skály zvané Skalbal.
Fénix zůstal sedět na vrcholu skály, působíce, jako velký oheň, ale Kaelova magie tomu bránila. Jenom on mohl fénixe vidět, i když pomalu slezl ze skály a šel se podívat, co tu roste. Byl obezřetný, i když pak vlezl do řeky a vychutnával si noční koupel. Chvíli plaval a sledoval, jak se v hladině odráží měsíc a hvězdy. Úžasný okamžik.
Nakonec z vody vylezl a opět se oblékl, byť byl mokrý. Pak rychle zase vylezl na skálu a usadil se v sedle fénixe. Teplý hmotný oheň ho pomalu sušil, zatímco se rozhlížel po okolí. Možná by tu strávil pár dní a prozkoumal zdejší lesy, nebo by překonal Mlžné hory a zkusil najít údolí Imladris, ale musí se vrátit domů.
Když už cítil, že je jakš takš vysušený, pobídl fénixe a vzlétl ke zpáteční cestě. Tehdy něco ucítil. Prudce vzlétl vzhůru a zastavil se až nad mraky a rozhlížel se. Magii na tomto světě nepraktikuje kde kdo, což znamená, že přítomnost takových stvoření Kael vnímal mnohem více. A ucítil, že někdo přece jen zde kouzlí. Opatrně se snášel níž, aby se mohl pokusit spatřit toho tvora dříve, než bude sám spatřen. Tiše zašeptal kouzlo, aby viděl všechen život podle aury a díval se. Vše náhle hrálo barvami života, zářivými, byť jaksi utišenými absencí slunečního světla.
Spatřil, že někdo stojí na vrcholku Skalbalu, kde předtím přistál. Zvíře, něco mezi pumou a vrkem, rohaté a zářící velkou magií.
Kael ze zvířete měl rozporuplné pocity, ale stočil fénixe k temnému hvozdu a na tohle už nemyslel…


----------------------------------
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Stray Neki Stray Neki | 2. května 2013 v 21:51 | Reagovat

Stále lepší... jsem ráda, že si Legolas začíná vzpomínat a snad se dozvíme co se stalo :D žeře mne to od začátku příběhu... jenom tak dál!!!!

2 Legolas Legolas | 3. května 2013 v 23:51 | Reagovat

Prosím další kapitolu ... tohle je úplně úžasné ... nepřemýšlíš o tom ze napíšeš knížku?

3 Emily Emily | 6. května 2013 v 12:45 | Reagovat

Kdy bude konečně další kapitola?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama