Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Zpět po vlastních stopách - 7. kapitola

11. května 2013 v 18:52 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Temný hvozd je poměrně na severu a letošní zima se rozhodla být silnou. Kael ale neměl na vánice čas a Legolas se s elfy vrátí podle toho, jak se jim bude dařit cestovat. Vichřice nad hvozdem ale neslibovaly brzký návrat.
Kael stál ve dveřích paláce jen chvíli, aby se trochu provětral. Slyšel za sebou Gariliena, jak rozmlouvá se strážemi a řeší hájení království ve vánicích, ve kterých ani nejotužilejšího elfa ven nevyženeš. V klidu zavřel a šel zpět ke králi, který už byl na pomoci druhých takřka závislý.

"Tak co?" Zeptal se Kael mírně.
Thranduil se lehce usmál, ani ve svém stavu neztrácel smysl pro humor. "Jako po mlátičce." Řekl tiše. "Co ty?"
"Sluníčko by mi prospělo." Připustil Kael. "Ale příroda nechce, furt nějaká vánice."
Sluneční světlo by Kaelovi stejně nepomohlo. Byl pobledlý a měl popraskané rty, dost nehezky. Vlasy už tolik neztrácel, ale byl částečně plešatý, na velké části jeho hlavy i pod vlasy prosvítala kůže. A oči měl šedé a bledé. Měl hlad po magii a velký, ale stejně tak měl odhodlání hlídat krále, i kdyby jen protože ho o to Legolas požádal. Díky tomu zřejmě dokázal ovládat šílený hlad i zmatek, který to v něm vyvolávalo. Únavu už tolik ne, tu alespoň zatím ukrýval před ostatními, což si alespoň myslel.
Kael netušil, že se o něm šeptá, že je posedlý pomáháním králi.
Konečně se vzpamatoval z únavy. "Divím se, že jsem ještě nezešílel."
"Děkuj Al'arovi," špitl král.
"Vallar se taky flákají."
"Však já jim to vytknu." Thranduil se smál.
"Divím se, že vás to nedokáže zlomit, výsosti, stále žertujete." Řekl Kael popravdě.
"Málo se díváš na hvězdy." Odpověděl král. "Earendil ti posvítí i v té největší temnotě."
Ke Kaelově překvapení Thranduil začal tiše zpívat, tichou a pokojnou píseň o plynutí času. Píseň, která Kaela fascinovala. Nejen, protože ji tolikrát slyšel, ale slyšel ji u Sluneční studny, i v Tempestu. Zavřel oči a nechal se pohltit pocitem věčnosti hvězd, o kterých král tiše zpíval, až se ztratil v hlubokém snu…


Jasné hvězdy svítily nad elfy, když se konečně vraceli z rohanu. Krajina už nesla známky zimy a místy už ležel sníh. A to byli dost jižně od své země. Jejich záře osvětlovala krajinu stejně jako hvězdy a jejich hlasy zněly ozvěnou od skal a tak slyšeli ke svému zpěvu druhé a třetí hlasy. A přesto měli uši dostatečně bystré, aby si uvědomili své nebezpečí. Jejich záře zmizela a všichni ztichli.
Vyjeli ze skal na volné prostranství, ale slyšeli je, byť ještě sami možná nebyli spatření. Skřeti. Legolas je slyšel taky, koně řídil jenom koleny, v rukou luk a v prozatím volné tětivě šíp. Dával pozor, ale jako se mu teď stávalo často, opět uslyšel jednu ze svých vzpomínek tak silně, že překonala realitu…
* * *
Stáli s Azarielem v místnosti, která snad neměla východ, ale byla velká a plná beden a kovových konstrukcí.
"Takže?" Oslovil ho Azariel. "Co si myslíš teď? Co jsi spatřil, když ses snažil se mi schovat?"
"Snad už vím, co dělám blbě, že mě vždy brzy najdeš." Řekl Legolas, ale sám si nebyl jistý.
"Tys to nepochopil, nehraju s tebou tuhle hru na kočku a myš, abych tě naučil se dlouho schovávat. To, na co narážím je v psychice."
"Nerozumím."
"Kořist je jako kořist předurčena jedině k záhubě, elfe." Neřekl to nijak urážlivě, znělo to ale opravdu, jako když mluví ke kořisti, kterou si je jistý. "Myš může utíkat před kočkou, jak dlouho chce, ale nikdy hru nevyhraje. Ať prodlouží hru sebevíc, je předurčena skončit ve spárech."
Legolas mlčel. Chápal.
"Takže jakou má vlastně kořist možnost přežití?"
Otázka zůstala nezodpovězená, Legolas na něj koukal a čekal, co řekne.
"Legolasi?" Azariel pochopil, že to chce slyše od něj, nějak měl dojem, že je to proti srsti tomuhle elfovi. Byl ostatně první svého druhu, kterého poznal. Tak mu to tedy vysvětlí… "Musíš to otočit."
"Cože?"
"Musíš se místo štvané zvěře stát obávaným lovcem a přimět nepřítele cítit se jako kořist, jejíž život je ve tvých rukou…"
* * *
"Do lesa!" přikázal Legolas a všichni strhli koně do velkého hvozdu, který měli nalevo od sebe. Měl plán.
Než zmizeli mezi stromy, už je vlci a skřeti na jejich hřbetech pronásledovali podle pachu. Legolas vedl elfy lesem přímo a rychle hledal vhodné místo.
"Tady!" řekl a zastavil koně. "Koně necháme tady a po stromech se půjdeme podívat na skřety. Luky sebou a šípy všechny co máte."
Elfové rychle poslechli a někteří z koňských hřbetů, jiní ze země, se vyšvihli do korun stromů a zpět po stopě. Legolas se náhle zastavil. "Rozmístěte se a ať vás nevidí."
To už slyšeli štěkot a sotva znehybněli a splynuli s prostředím, skřeti se prohnali pod nimi. Pro třináct elfů to byla velká smečka. Přes šedesát skřetů.
"Rozdělme se do skupin, musíme svůj pach roznést, kde to půjde, nesmí nás vystopovat. Zlikvidujeme je po menších skupinách." Řekl Legolas.
"Vy je chcete lovit?" Zeptal se strážný.
"Ty jim dokážeš utéct?"
Kývnutí hlavou, že ne.
"Tři skupiny, pohyb, pohyb!"

Slunce zalilo obzor rudou barvou a Legolas, byť se nesměl příliš rozptylovat, si dovolil chviličku pozorovat. Napadlo ho, že na legendě o fénixích bude pravdy hodně, ostatně by nešli přivolat, kdyby neexistovali. Nejen Earendil bdí nad elfy, pomyslel si a usmál se na sluneční kotouč.
Skřeti se opravdu rozdělili. Legolas se soustředil na skřeta pod sebou. Tohle přesně chtěl - skřeti se rozešli je hledat po celém lese po skupinách a teď narazil konečně na jednoho osamělého. Seskočit ze stromu, podřezat skřeta a zase zmizet v korunách se mu povedlo se neuvěřitelnou rychlostí. Nechal ho na místě a přikázal dvěma dalším elfům nehýbat se, leda by museli utéct, tak blízko nenapadne skřety hledat. Taky nenapadlo.
Anarin, který zůstal v Legolasově skupině se mračil, tohle bylo podlé. Když se ale Legolas vrhl mezi skřety a jejich malou hledací skupinu umlčel, musel uznat, že to má efekt. Legolas byl brzy zase na stromě.
"Chcete tu čekat na další?"
"Ne, moc mrtvol." Řekl Legolas. "Čas zmizet."
Elfové se pohnuli a zmizeli do jiné části lesa. Legolas je vedl z místa na místo a nakonec je povzbudil, aby mu pomohli. Jeho i ostatní skupiny tak dělaly se skřety krátký proces, jenže trval už půl dne. Tehdy se skupiny elfů střetly. A několik z nich bylo zraněných.
"Myslíte, že to vzdali?"
"Na to bych nesázel."
Všichni se otočili směrem, kterým ukazoval Legolas. A tam byli skřeti, ale byli vyčerpaní.
"Co teď?" Zeptal se Anarin.
"Luky," sykl Legolas…

"Tak tohle byla bitva," zhodnotil unavený Legolas.
Anarin sešíval pořezané končetiny a brblal si o zabíjení, byť právě v tom byl jedním z nejlepších mezi přítomnými elfy.
Legolas vyvázl jen s modřinami od skřeta, který spoléhal na pěsti, protože byl v neozbrojeném boji dobrý. Ale když se rozhlédl, zjistil, že má problém. Všichni byli živí, ale koně utekli a nejspíš už upalovali k temnému hvozdu. Někteří elfové ale byli zranění vážněji.
"Potřebujeme se někde usídlit na zimu, v tomhle stavu nemůžeme putovat a někteří z nás se budou léčit déle."
"Výsosti," oslovil ho strážný, kterému Anarin sešíval ruku. "Tenhle les je to, co zbylo z Lothlórienu, což znamená, že bychom tu mohli nalézt zbytky elfského osídlení.
"Galadrim ale žili na stromech," namítl další. "Navíc na Malornech, pokud stojí ty stromy, tak stejně na nich nebude nic. Ale jsme u Stříbřenky, a když půjdeme proti proudu, dostaneme se k Mórii. Trpaslíci by nás mohli nechat na zimu u sebe."
"Pochybuji, že by si ještě pamatovali na Gimliho." Řekl Legolas a odmlčel se ve vzpomínce na starého přítele.
"Ale zatím mezi námi není pře, takže by to mohlo vyjít."
"Princi?" Zaváhal Anarin.
"Asi to bude nejlepší. Ostatně jim to můžeme vynahradit jako lovci." Legolas se rozhlédl. "Odpočineme si jen krátce a vyrazíme, čím dříve se tam dostaneme, tím lépe…"

"Žádný problém," Trpaslík, který vládl mórii neměl s ubytováním elfů problém, ostatně je příliš nenavštěvovali a lovci to byli pověstní. Nabídka byla přijata bez váhání.
Legolas se pousmál a uctivě poděkoval. V srdci měl ale stín. Ohlédl se a sledoval v dálce opar nad temným hvozdem, vzniklý roztálým sněhem a teplým podložím lesa. Kdyby jen mohl vědět, že je všechno v pořádku… jenže to nešlo.


Kael otevřel oči. Měl úžasný sen, kdy se procházel po lesích, ale nebyl to Quel'thalas. Byl to temný hvozd, ale přestože byl temný, byl zároveň svěží. On se procházel lesem a vnímal, jak na něj dopadalo sluneční světlo. Zpíval, ale už si nepamatoval co, vlastně ani ve snu tomu nerozuměl. Klidná místnost s hořícím krbem ale nebyla o nic horší. Thranduil na posteli tiše spal, zdálo se, že taky spokojeným a hlubokým spánkem. Přivřené oči se dívaly naprosto nepřítomně, ale byly plné míru.
Tihle elfové jsou jako z legendy, napadlo už nejméně po sté Kaela. Vždycky ho fascinovali, byť byli tolik podobní lidem, nešlo si je splést, sotva je chvíli pozoroval. Napadlo ho, jak asi uvažují oni o něm. Měl jistou sebeúctu, protože zde byl užitečný, byl věrným služebníkem dobrého krále a měl poměrně klidný život. Jenže jeho svědomí nebylo klidné. A když se viděl, jak vypadal teď, tak se opět ozývalo. Už nebyla ani ta maska jeho krásy, která mu dávala alespoň trochu zapomenout na minulost. Podíval se do zrcadla a pohladil si krk na široké rudé jizvě, která proti bledé kůži působila tmavěji, než normálně. Vypadal uboze, jako mrtvý, na kterého smrt zapomněla.
"Co na mě vlastně vidíš, Legolasi?" Zeptal se tiše a sklopil zrak. Pak se opřel hlavou o zrcadlo. Slza mu stekla po nose a pak spadla na podlahu. Zůstal nehybně a nechal slzy téct. V tichu slyšel jen Thranduilův tichý dech. Uvědomil si, že ho někdo sleduje. Jemně se ohlédl. "Gariliene?"
"Je něco špatně?"
Oba mluvili tiše, aby neprobudili krále.
"Možná je to tak nejlepší." Řekl Kael a opřel se o skříň zády.
"Myslíš to, jak vypadáš?"
Kael přikývl. "Dříve by mě nenapadlo, že umřu tak mladý." Připustil Kael. "Ale alespoň už nic dalšího nepodělám."
"Tohle tě trápí?" Garilien zakroutil hlavou. "Ale Kaeli, chyby děláme všichni."
"Já neudělal chybu," zamračil se Kael. "Spíše katastrofu. A když se pořádně vzpamatuju, Elenora odejde a zapře mně, a nějaký elf mě odsoudí k pomalému umírání hladem po magii. Co je to za život?"
"Víš…" zaváhal garilien a pak se usadil u stolu. "Viděl jsem říše lidí povstat a padnout, viděl jsem tisíce let, jak se tenhle les mění, stromy od oříšku k mrtvé soušce. I já bojoval v poslední Alianci a lidé tam byli s námi, stejně odvážní, přestože byli o tolik slabší. Uměli se smát, i když byli v Mordoru,
Ale co mě fascinuje je, že jsou v padesáti letech moudří tak jak elf až v pětistém roce života, byť toho mohou poznat sotva zlomek za tak krátký život. A jeden z těch starých lidí mi kdysi řekl něco, co jsem si vryl do paměti."
"Co to bylo?"
"Ptal jsem se ho, jak se může tak smát a vychutnávat život, i když je chromý na nohy. A on řekl a to ti cituji přesně: Tenhle život je můj, já ho žiji a já také musím překonat svou cestu, protože pokud chci něčeho dosáhnout, sám za sebe, musím to být já, kdo to udělá i se všemi problémy a slabostmi, které mám. Jen tak může být vítězství mé."
Kael mlčel a jen se na něj díval. Přemýšlel o tom. Po chvíli se taky usadil. "To má velkou hloubku." Řekl.
"To má," souhlasil Garilien.
"Budu nad tím přemýšlet." Řekl tiše Kael.
"Měl bys přemýšlet v posteli." Řekl Garilien. "Naber síly."
"Díky, zabalím se do deky a dospím tady." Odmítl Kael. "Jedno ti přiznám. Když jsem sám, slyším hlasy, démony a elfy. Křičí bolestí, sráží mě a mluví o všem, co jsem udělal špatně." Povzdechl si. "Stačí mí vědět, že jsem s někým v místnosti a spím mnohem lépe."
"Nejsi rád sám?" Nebyla to otázka. "Dobře," Garilien vstal a podal mu polštář, na kterém král zrovna nespal. "Tu máš, ať máš pohodlí."
"Díky." Kael se pousmál.
Jakmile byl v teplé dece, položil si hlavu na polštář na stole a ruce okolo. Jeho mysl se stočila k tomu, co mu Garilien prozradil. Ani si neuvědomil, kdy odešel. Lesní elfové chodí neslyšně. Kael sice ještě neviděl řešení, ale měl alespoň trochu odhodlání ho hledat. Usnul znova poměrně v klidu.


Ve velké vánici byl Legolas rád za to, že se mohl schovat pod zem. Pivo sice zrovna nemusel a maso ke každému jídlu mu po pár dnech už lezlo krkem, ale neměl si moc na co ztěžovat. Přesto postával u vchodu do Morie a vyhlížel. Co? Nevěděl. Ve vánici ale najednou slyšel zaržání. Musel se pousmát, když zjistil, že zvuk vydal jeden z koní, kteří mířili k Morii. Jejich koně.
Tak přece se tu nebudeme muset zdržovat celou zimu. Legolas se s úsměvem vydal koním naproti, aby je dostal do tepla vstupní haly Morie…


Kael nikdy neměl velký popud někomu dělat chůvu, ale když zjistil, že král už sám nemůže ani chodit, nebo se najíst, našel v sobě ochotu mu pomáhat, jak jen může. I kdyby jen pro to, jak vděčně se na něj král díval. Ne, jen proto ne. Kael měl krále rád. Pokud to šlo posoudit, tak se z nich stali dobří přátelé. Nebylo se čemu divit, že měl Kael o krále vážné obavy a už se od něj téměř nevzdaloval. Thranduil už ani nezpíval, sotva mluvil a stále více odpočíval, možná i pospával, to Kael neodhadl.
"Jak je?" Zeptal se Ilion, když to odpoledne náhle vešel do královy komnaty.
"Nevzdá se tomu." Řekl Kael a snažil se, aby to znělo jistě. Znělo.
Ilion došel k nim. Kael seděl na židli u postele.
"Musím tě požádat, abys odešel. Už dosahuje správné dávky, aby to zabralo."
Kael k němu zvedl hlavu. "Teď ho neopustím." A stál si za tím.
"Ale princi, nemůžu ho svlékat před vámi, to odpusťte, se opravdu nehodí."
Kael pozvedl obočí a pak se zamračil v podezření, ale nebylo to vidět, protože žádné neměl. Pokrčil rameny. "Tak dobře, alespoň si ulevím." Řekl a tiše odešel.
Ilion počkal, dokud neslyšel vzdalující se kroky. Pak se otočil na krále. "Už mě to unavuje…"


---------------------------------------
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Stray Neki Stray Neki | 11. května 2013 v 21:27 | Reagovat

Pročpak je to tak napínavý? :D Čekání na další díl je pro mne šílený :D prosím další další díl! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama