Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Zpět po vlastních stopách - 20. kapitola

2. července 2013 v 18:55 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
"Já vás nezradil," Legolas byl ze své pozice poněkud zoufalý. Klečel spoutaný před princem, který ho vyslýchal.
"Tobě vůbec nejde o náš lid, že? Jsi na jejich straně!"
"Ne."
"Poslal jsi zprávu zrádcům?"
"Ne."
"Ale mluvil jsi s ním. Cos mu pověděl?"
"Nic."
"Nelži mi!"

"Nelžu." Legolas se díval střídavě na Kaela a na zem. Copak to nechápe?
"Chceš mě zradit, že? Využít proti démonům!"
"U všech Vallar, ne!"
"Už od začátku jsi proti tomu, aby s námi démoni spolupracovali."
Legolas si povzdechl. "To s tím nemá co dělat."
"Nesnaž se to zamluvit! Snažíš se ke mně dostat, abys mě zničil!"
"To nikdy!"
"Dokaž mi to!"
Legolas zmlkl. Díval se mu do tváře. Copak všechno, co do teď udělal, nic neznamená? "Nemohl bych vám ublížit, výsosti." Řekl a sklopil hlavu. "To bych si nikdy neodpustil."
"Lžeš mi."
"Tak to dokažte!" Legolas si připadal, jako kdyby to bylo všechno blbý vtip, nebo noční můra. I jemu už ale docházela trpělivost.
"Neposlechl jsi mne, Legolasi, přestože jsi mi přísahal svou věrnost."
Legolas ztratil slova. Zůstal na něj zírat. Nevěděl, co by mohl říct, protože tohle byla pravda. "To připouštím." Řekl po chvíli a raději se díval na vlastní nohy. "Dělal jsem jen to, co jsem považoval za nejlepší. Každý život je důležitý."
Kael se na něj díval velmi odměřeně, byť si všiml slzy, která mu stekla po nose. "Věřil jsem ti." Řekl klidně. "Zklamal jsi mne."
Legolas přikývl. "Mrzí mě, že jsem zklamal. Nemohl jsem ale zklamat sám sebe." Stále se díval na vlastní nohy.
Povzdech. Kael ho chtěl pustit a nechat to plavat. Tolik chtěl. Věděl, že je Legolas upřímný a věřil mu. Ale nemohl být mírnější, než na ostatní. Měl ho poslat pro příkladný trest, ale nedokázal to říct. Jakmile na to pomyslel, měl v krku bramboru a nezmohl se ani na zvuk. Ne jemu v doslechu, ale… i kdyby to řekl kdekoliv, tak bude jasné, kdo to rozkázal. I když mu ještě nic nebylo, Kael si už představoval krev na jeho rtech a modřiny na těle. Právě tak bude vypadat… A jemu se to příčilo.
"Princi?" Legolas k němu zvedl tvář, když bylo ticho moc dlouhé.
Kael neodpověděl, jen odvrátil zrak.
"Máme ho potrestat?" Zeptal se netrpělivý strážný.
Přikývnutí. Kael více nedokázal. Stráže i s Legolasem odešly. Kael chtěl říct "Promiň," nebo něco podobného, ale vyšel z něj jen sotva slyšitelný zvuk bez nejmenšího náznaku slova…


Později se Kael přece jen odhodlal Legolase vyhledat. Věděl, že nebude držený v zajetí. Nebyl si ale jistý, jestli najde sílu se mu znova podívat do očí. Nenašel ho v parku, kde rád vysedával dlouho do noci, ani v žádné z chodeb, kde často hlídkoval. Zašel tedy do jeho pokoje. Byl tu, schoulený do klubka v křesle. Do tváře mu neviděl, byla schovaná pod rukama.
"Legolasi…" řekl dotčeně a pohladil zlaté vlasy.
"Nešahej na mně." Řekl Legolas, zřejmě brečel.
Kael ruku stáhl. "Kéž bych tě tam nemusel poslat," špitl tiše. "Víš…" povzdech, "takhle to dopadnout nikdy nemělo."
Legolas zvedl hlavu a podíval se mu do tváře. Kael se cítil ještě hůře. Legolasovi ztmavl monokl a modřinu měl i přes rty. Nikde nekrvácel, což bylo dobře.
"Sundej si to, namažu tě." S tím mu ukázal mast, kterou přinesl a otevřel ji. "Pak to přestane bolet."
Kael měl pocit, že se Legolas ani nehnul. Chvíli si jej i mast prohlížel. Pak se ale uvolnil, dal nohy na zem a začal se svlékat. Kael odložil mast a pomohl mu ze zakrvácené košile. Biče, to poznal ještě dříve, než mohl rány na jeho zádech vidět.
"Mrzí mě to." Řekl.
"To vidím." Odpověděl Legolas. "Jen je škoda, že nedovolíš poznat ostatním, co v tobě je."
"Hmmm?"
"Umíš být laskavý."
Kael si sundal rukavice a nabral na prsty mast. Moc hezky voněla. Lehce se pousmál a začal Legolasovi ošetřovat záda. "Nikdo z nich by mi to neoplatil." Namítl.
"Jak si věděl, že já ti tvou laskavost oplatím?"
"Protože jsi ke mně byl laskavý od první chvíle, kdy jsem tě potkal." Kael měl v paměti, jak se vzbudil přikrytý jeho pláštěm, dva, možná tři týdny zpět, v Tempestu.
Legolas si dovolil blažený výdech. Mast účinkovala velmi rychle a přinášela úlevu. Mlčel a nechal Kaela, ať se o něj stará. Kael mu namazal i modřiny včetně těch na tváři.
"Myslel jsem, že už na mě nepromluvíš," řekl Legolas najednou. "Že… už mi nebudeš věřit."
"Legolasi," špitl Kael a odložil mast. Byl s mazáním hotový. "Právě o tom si my dva musíme promluvit." Vstal a šel k oknu. "Už tak je mezi námi čím dál větší napětí. Nesmí se to stupňovat, nebo od sebe budeme opravdu odtrženi." Usadil se na zem u balkónu a díval se ven.
Slyšel, jak na sebe Legolas hodil zase tu krvavou košili a pak ucítil, jak si sedl a opřel se svými zády o jeho. Legolase už záda nebolela.
"Máš pravdu." Řekl Legolas ustaraně. "Já už ale taky nevím, co mám dělat. Dá se vůbec něco udělat?"
Nastalo ticho, ve kterém se oba zabývali vlastními myšlenkami. Venku se vítr proháněl korunami stromů a na zábradlí balkónu se usadil pták a začal zpívat.
"Proč jsi za mnou přišel?" Zeptal se Legolas najednou.
Kael stiskl oči a mlčel.
"Kaeli?" Legolas se lehce ohlédl. "Prosím, chci to vědět. Proč to pro mě děláš?"
"Protože… jsem se do tebe zamiloval, Legolasi. Už jen vědomí, že tě to bolelo, že ti ublížili… mě týralo."
Legolas mlčel. Necítil nic menšího a věděl, že už neodejde, že raději bude žít tady, i přesto, že to znamenalo umřít. Na povrch vyplavala myšlenka, která se nedala odbýt. Musel se zeptat. "Ale co Jaina?"
"Jaina?" Kaela ani nenapadlo, že by o ní Legolas mohl začít mluvit. Její jméno mu přišlo vzdálené. "Moje krásná čarodějka…" Kael se krátce odmlčel. "Myslím… nikdy na ní nezapomenu. Má láska k ní už asi zůstane, ale co z toho? Co mohu sdílet s tebou, s ní nikdy sdílet nedokážu. Nikdy mě nebude tak milovat. Ne tak jako ty."
"Vážně?"
"To jak se díváš, Legolasi… a jak se chováš. Dáváš mi to najevo snad vším." Kael se odmlčel a jeho ruka si našla tu Legolasovu. Pořád seděli zády k sobě. Jejich prsty po sobě vzájemně klouzaly, čemuž ještě pomáhala léčivá mast, až se propletly mezi sebou pohodlně pro oba elfy. Kael na chvíli zavřel oči. Když je znovu otevřel, vstal. "Pojď se mnou. Něco ti ukážu."
Legolas tedy vstal a následoval ho. Kael ho zavedl do vlastních komnat a tentokrát za sebou zamknul. Ještě se ujistil, že je nikdo neuslyší a pak otevřel vlastní šatník. Vytáhl urytou truhličku, ve které měl pár svých šperků, o které ještě nepřišel.
"Rodinné dědictví," řekl tiše. "Zbývá mi čím dál méně. Někdy mám pocit, že mě něco pomalu vyrvává z kořenů." Řekl zamyšleně.
Legolas nahlédl do truhličky a prohlédl si zlaté, stříbrné i jiné šperky. Upoutala ho malá sponka s nádherným ohnivým peřím z fénixe. "Můžu si ji zkusit?" Zeptal se a dotkl se opatrně sponky.
Kael se usmál a sám mu ji usadil ve vlasech. Zatímco se Legolas prohlížel v zrcadle, Kael šáhl až na dno, pro nejdražší šperk, který v truhle byl, prsten. Pomalu došel k Legolasovi a zjistil, že mu spona s peřím velmi sluší. Usmál se. "Něco ti chci dát." Řekl tiše a opatrně chytil Legolase za ruku.
Nebylo obvyklé, aby měl Legolas na sobě šperky. Kael mu navlékl prsten na prst a on si ho fascinovaně prohlížel. Zlato a rubín, fénix a oheň. Legolas pocítil moc, která v prstenu dřímala. "Co je to za prsten?"
"To je prsten mého rodu, Legolasi. Chci, abys ho měl u sebe a chránil ho. Jednou ti povím, jakou v sobě ukrývá moc, ale teď mi bude stačit, pokud ho budeš mít při sobě." Podíval se mu do očí. "To není omluva za to, co se ti stalo, je to můj dar tobě. Ať ho u tebe nikdo nenajde." S tím udělal gesto okolo Legolasovy ruky a prsten se stal neviditelným, ale na prstě zůstal sedět pevně.
"Rozumím." Řekl Legolas.
Kael přikývl a šel se napít. Když se otočil, zjistil, že Legolas se zaměřil na jeho šatník a zvědavě zkoumá, co je vevnitř. Se sponou ve vlasech Kaelovi připomněl jeho brášku, když byl menší a byl stejně zvědavý na róby jejich otce krále. Musel se usmát.
Legolas se náhle otočil na něj. "Můžu si něco zkusit?"
Kael už otázku čekal a jen se z ní usmál více. "Tak dobře, ale nic mi neznič." S tím vyšel na balkón a díval se do kraje. Příliš se nedíval na elfy pod sebou. Bylo nádherné jaro a k princi vítr donesl vůni jeho oblíbených stromů. Pousmál se. Brzy nastolí ve svém království opět pořádek. Vyvolávání začne za čtyři dny. Těšil se. Věděl, že Legolas to tak vidět nebude, ale věděl, nějak věděl, že zůstane s ním. Hrdě se narovnal. To pomyšlení mu dávalo sílu. Jakmile tohle skončí, Legolasi, budeme na sebe mít více času. Byl to příjemný plán a Kael se na jeho naplnění těšil. Jaden nám požehná, Legolasi. A všechno bude v pořádku. V jeho těle se ozval hlad po energii démonů. Ne, teď to vydrží.
"Páni, chápu, proč sis to vybral."
Kael se otočil a zůstal fascinovaně zírat. Legolas v jeho oblečení odrážel to, co dříve i Kael, když si to na sebe oblékl. Vzal si na sebe magické róby, chrániče na ramena, rukavice a za hlavou měl plát ve tvaru ostnatého slunce, který už Kael nenosil. Ještě se sponou mu to nebývale slušelo. Dokonce to vypadalo, že co má na sobě, bylo vytvořeno pro něj. Pro slunečního elfa.
"Koukám, že jsem ti vzal řeč," řekl Legolas s úsměvem.
"Vypadáš tak…" Kael měl co dělat, aby si dokázal rozvázat jazyk. "Úžasně."
"Taky se mi to líbí," odpověděl Legolas a pomalu k němu došel, tím nejladnějším krokem, který Kaelovi rozpaloval krev.
"Mám nápad, vypaříme se. Je tu místečko s houštinami, kam není vidět. Bude tam bezpečno."
"Nevím, jestli chci, aby tě takhle viděli ostatní." Řekl kael.
"Tak se můžeme zneviditelnit." Řekl Legolas s úsměvem. "No ták, prosím…"
Kael nakonec přikývnul. "Vezmi si ale sebou něco do deště, brzy se zatáhne." Chvíli počkal a pak, po krátkém kouzlení se oba tiše proplížili okolo stráží střežících vchod a Legolas je vedl mezi stromy a do houštiny u skal, kam opravdu nebylo vidět. Tam z nich kouzlo opadlo. Byla tam malá louka, chráněná před cizími pohledy, se stromem uprostřed. I Kael se usmíval.
"Úžasné místo." Řekl spokojeně.
"Taky myslím." Řekl Legolas a odložil své boty a plášť ke stromu. Spokojeně předl, když našlapoval do listí bosýma nohama.
Kael byl fascinovaný tou proměnou. Legolas se tu choval mnohem přirozeněji. Našlapoval do listí s úžasnou lehkostí a téměř při tom tančil. Každý pohyb byl magický a dokonalý Kaelovým očím.
Legolas si všiml jeho zaujetí a jen se tomu usmál. "Vypadáš, jako malé dítě."
Kael se zatvářil neutrálně.
"Neříkal jsem, abys přestal." Legolas k němu došel a zářila z něj energie, jakoby ji dokázal nasát svým pohybem v trávě, jako by ji vytáhl ze země, nebo ze slunečního světla. Po Kaelově magii téměř ani stopy. "Tak pojď, projdi se tu, Zuj si boty a nech své nohy vnímat živou zemi."
Ke svému překvapení ho Kael poslechl. I on pocítil blaho, když pocítil půdu pod chodidly. Blaženě zahrabal prsty v té životodárné hlíně.
"Už je to dlouho, co jsem se procházel bosky," připustil a brzy i jeho boty ležely u stromu. Uvědomil si, že vnímá, jak z něj cosi těžkého spadává a mizí to v zemi pod ním. Přinášelo mu to úlevu. Kael prsty u nohou hrabal v příjemně vlahé hlíně a do toho se usmíval.
"A zjevně ti to chybělo." Řekl tiše Legolas. Odešel ke stromu a dotkl se ho rukama. "Tady je moc stromů velká. Poslední dny už se nemůžu ani léčit. Démoni mě udolávají." Povzdechl si a opřel se o něj. Zavřel oči. "Kaeli, ublížili mi a asi více, než jsem myslel." Chvíli byl tiše a nehybně. "Ne…" Zase od stromu vstal. "Nemá to cenu. Démoni už nade mnou vyhrávají…" Odmlčel se.
"Legolasi…" vydechl Kael. Můžeme být spolu, copak to nestojí za to? Nahlas to ale neřekl. "Dostaneš se z toho." Řekl dost nejistě.
Pomalu k němu došel a dal mu ruku na rameno. Legolas se zhluboka nadechl a usmál se. Pak jeho úsměv zmizel. On měl jasno a lež ho nemohla ošálit. V tomhle ne. Pak to ale mávnutím ruky odložil stranou a zase se mu vrátila nálada. Pohladil Kaelovy vlasy. Když viděl, jak se na to usmál, přešel za něj a opřel se mu o záda. Rukama ho objal okolo krku.
Kael, i když byl odporně bledý, zrudl, když ucítil, jak ho líbá na krk a hraje si s jeho uchem. Pomalu mu po dlouhém uchu jezdil dvěma prsty, pěkně od kořene ke špičce a zase zpátky. Kael se celý zachvěl. "Nepřestávej," řekl, když se Legolas zastavil, překvapený jeho reakcí. "Je to úžasné."
"To jsem rád," špitl Legolas. "A může to být ještě lepší."
S tím si začal hrát i druhou rukou na druhém uchu…

Když stráže svého prince nenašly, začínal být neklid. Večerní přívalový déšť ještě nahrával všeobecnému strachu. Všem se ale ulevilo, když se rozesmátá dvojice elfů vrátila hlavním chodem. Kael i Legolas byli až na kůži promáčení, ale vysmátí a veselí jako děti.
"Výsosti…" více ze sebe nedostali a rozjařený pár je ignoroval.
Oba si nesli boty, a Legolas i plášť, v ruce. Navíc Legolas převlečený za krvavého prince vzbuzoval mnohé zvědavé pohledy a nejeden elf si ho na pár vteřin s princem skutečně spletl. Nikdo se neodvážil jim stavět do cesty, tak společně zmizeli v královských komnatách a rychle ze sebe svlékli mokré věci.
"Teď si tě do svého oblíkám skoro záměrně." Řekl Kael a nabídl Legolasovi košili.
Legolas si sundal sponku s pírkem, které už oschlo, a oba se oblékli do suchého.
"Přiznám se ti, takhle jsem se už dlouho nepobavil." Vydechl Kael, v mysli stále hry, které spolu na skryté louce hráli, lehké a hravé, naprosto bezelstné.
"A ještě jsme neskončili." Řekl Legolas vyzývavě a odložil osušku, kterou si sušil hlavu.
Kael byl zvědavý.
"Lehni si na postel a zbytek nech na mně." Řekl Legolas. Měl velkou chuť.
V dešti venku se snášela tma. Kael se natáhl a zvědavě čekal, co si Legolas vymyslel tentokrát. Brzy už zavíral oči slastí, když se Legolas usadil na něm a začal si ho hýčkat…

Později v noci Legolase probudila zima. Venku byla jasná obloha, ale hvězdy byly zahalené, dělo se něco temného. Kael u něj neležel, takže se rychle oblékl a šel ho hledat. Temnota se rozlévala i chodbami a bodala nehmotným kovem do jeho těla. Ne zima, tohle ho probudilo. Legolas se otřásl temným chladem a zlým tušením.
Brzy uslyšel Kaelův hlas, jak rozmlouvá s pánem démonů. Vydal se tedy za ním.
"…Nebude důvod se ho obávat."
"Už mě unavuje o něm mluvit, mladý princi. Patříš mně, na to nezapomínej. Jestli ti rozkážu ho zabít, uděláš to."
"Neudělám." Kael zněl slabě, ale Legolas pocítil, že se v něm probudil odpor k velkému démonovi.
Věděl ale, že se v něm skutečný odpor teprve probouzí, ale on tolik času rozhodně nemá. Ozval se bolestný výkřik, jak Kil'jaden mučil svého služebníka. Legolas stiskl ruce v pěsti, jen slyšet to a vědět, co se děje v něm probouzelo zlost.
"Můj pane, slíbil jste mi to! Slíbil jste, že zůstane v bezpečí!"
"Já nic nemusím!" Křikl Jaden přísně. "Koukej se okamžitě rozvzpomenout, kde je tvé místo, elfe!" jeho hlas se změnil na ledově klidný. "Nebo za to ten tvůj mazlíček zaplatí."
Legolas jasně viděl, jak si Jaden buduje svou moc nad Kaelem. A bude hůř, věděl to. Jaden se snažil Kaelovi vymýt mozek a jeho obranou byl už jen kontakt s ním a oba byli psychicky vyčerpaní a málo se mohli bránit, i společně. Opřel se o zeď a zavřel oči. Ne aby usnul, ale aby usměrnil mysl. Teď opravdu potřebuje být silný. Kdyby jen nebyl tak oslabený…
Kael mlčel a snažil se vzpamatovat. Démon se usmál. "Musíme to urychlit. Zítra odpoledne začne vyvolávání." Pousmál se. "Budeš potřebovat mou pomoct, jak vidím."
"Zvládnu to," řekl Kael a myslel to tak, dalo se to zvládnout. Přesto vnímal, jak mu temná magie pomalu obepíná mysl, bolelo to.
"Teď už nezaváháš, mladý princi."
"Nech toho!"
Kael i Jaden se ohlédli a nedokončené kouzlo se rozplynulo. Legolas vešel do místnosti.
"Podívejme, Legolas," řekl Jaden a hrdě se narovnal. "Troufáš si na něco, na co nemáš, elfe."
Jeho magický obraz byl poloprůhledný, ale jeho přítomnost byla evidentní. Do prostoru byl promítaný skrze magickou kouli, Legolas si uvědomil, jak moc mu ta koule připomíná palantýr.
"Legy, jdi spát," řekl Kael hlasem plným bolesti. "Tohle se tě netýká."
Legolas ignoroval, že mu řekl zelenáč. Věděl, s jakým citem na něj mluvil. Navíc jasně z jeho hlasu vnímal, v jak ubohém stavu právě byl.
"Ty bys taky mněl, Kaeli, potřebuješ to." Řekl Legolas mírně.
"Mého sloužícího mi nesebereš." Řekl Jaden klidně.
"Já mu nehodlám říkat, co má dělat, to je jeho věc." Řekl Legolas mírně. "Ale nenechám tě zbavovat ho zdravého rozumu. Je ti věrným služebníkem a ty se k němu chováš jako ke zrádci."
"Nepleť se do toho…" vydechl slabě Kael.
"Tak se koukni, co dělá tobě," Legolas se otočil na Kaela. "Ty víš, co to znamená vládnout dobře, Víš, že tak se k tobě on nechová." Otočil se pohledem opět na obraz démona. "Přestaň mu ovlivňovat mysl, hned!"
"Nedokážeš ho vytrhnout z mé moci. Brzy bude plně můj. Je to nevyhnutelné."
"Pusť ho!"
Jaden se usmál. "Pro něj už není cesta zpátky."
"To se ještě uvidí." Legolas došel k magické kouli a podíval se do ní.
Jako by od sebe byli na dosah ruky a mohli se jeden druhého dotknout. Spatřil v kouli jeho pobavené oči a věděl, že on jeho také vidí. Pomalu k ní natahoval ruce a vnímal, jak silnou energií Kil'jaden vládne, ruce ho bolely a pálily, jako by mu je rozbodával noži a zároveň vařil. Pomalu roztáhl prsty a špičkami prstů se dotkl povrchu. "Přikazuji ti," řekl silně, "Nech nás být!" S tím svou mysl upřel na Jadena, který už svou na něj upíral.
Kael byl zesláblý z toho, jak si s ním Jaden hrál a nenašel sílu vstát. Navíc byl v šoku a pod nadvládou magie, ze které ho neprobouzely ani výkřiky obou bojujících o nadvládu nad jeho myslí. Legolas i Jaden byli odhodláni zvítězit. Jejich mysli se snažily překonat mysl toho druhého, Oba křičeli agónií, jak je jejich bitva trhala zevnitř. Ale nepolevovali.
Křik se táhl velmi dlouho a brzy přilákal stráže. Ty zděšeně sledovaly zmučeného prince i souboj démona a elfa, strašlivý pohled. Legolas i obraz démona se pohybovaly, jak se snažili udržet vestoje, těla obou se chvěla neskrývanou bolestí a magie jejich myslí plnila místnost. Tohle byl skutečný souboj, bylo to kdo z koho, kdo vydrží déle. Dlouho to byl boj velmi vyrovnaný, Legolas si krátkým soustředěním dokázal značně pomoct. Láska ke Kaelovi ho také držela při vůli nevzdat se.
Stráže se bály přijít blíže k němu. Démoní energie se okolo něho točila v pruzích mlhy, které jako by se ho snažily rozdrtit.
Legolas netušil, jak dlouho takhle bojovali, nedokázal to vnímat. Ale náhle zmalátněl, byl na dně svých sil. I Jaden byl vyčerpaný, ale byl silnější a on prohrával. Hlava mu začala padat a oči se mu zavíraly únavou, takže netušil, čí ruka se ho dotkla na zádech. Uslyšel výkřik, "Ne!" Koule mu vyletěla z rukou a on ztratil vědomí…


-----------------------------------------------------------
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Stray Neki Stray Neki | 3. července 2013 v 19:40 | Reagovat

páni... jsem úplně upoutaná tím, jak to postupuje... konečně se dovídáme co bylo a je to čím dál tím úžasnější...

2 ♥Rawen♥ ♥Rawen♥ | E-mail | Web | 4. července 2013 v 11:29 | Reagovat

Úplně super kapitola ... zapoměla jsi ji zařadit do rubriky

3 Morell Morell | 4. července 2013 v 13:25 | Reagovat

[2]: Děkuji za připomínku, je již napraveno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama