Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Zpět po vlastních stopách - 27. kapitola

31. července 2013 v 5:00 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
"Lasto belth nín, tolto dan nan nghalad."
Kael slyšel hlas, který ho přivedl k sobě, ale zrak měl rozostřený. Poznal, že mluvil Talí. Určitě se nad ním skláněl a podle toho, co vnímal, mu někdo další držel nohy zvednuté nahoru jako do svíčky. Lehce stočil hlavu ke stínu, ve kterém tušil rusé vlasy. Chtěl se zeptat, co se děje, ale vyšel z něj jen slabý a neznělý zvuk.

"Nemluv," řekl Talí. "Snaž se jen zůstat při vědomí."
Kael rozpoznal kroky a dech uběhaného elfa. Pár vteřin popadal dech. Pak jeho magie pronikla celou bytostí Kael'thase.
"Je to už strašně daleko," řekl elf, usadil se u něj a začal šeptat a přivolávat moc světla, které kněží používali pro léčení.
Už to světlo znal. Kaela už takhle mnohokrát léčili. Přinášelo pocit bezpečí a vnášelo mír do mysli. I v té blaženosti se neudržel při vědomí dlouho a za chvíli o sobě zase nevěděl…


Legolas přišel k sobě. Měl dost nepříjemný sen. Usadil se a rozhlédl, ale pár rukou ho zase tlačil na lůžko.
"Lež kmotříčku."
"Esteli…" Legolas se natáhl a soucitně se podíval na Estela, který měl obvázanou hlavu. Elf, o dobrou polovinu mladší než Kael se pousmál. "Jak ti je?"
"Bolí mě hlava." Připustil Legolas. "Jinak docela dobrý. Proč ti nepomáhají bráchové, když jsi zraněný?"
"Už tu není s čím pomáhat, Legolasi. Na dohlížení stačím."
"Co… se vlastně stalo?"
"Někdo potřel korunu vašeho království jedem."
Legolas skryl tvář v dlani a Estel odešel. Prince napadlo, jak se na to bude tvářit Thranduil, až se jednou dozví, že on je Estelovým kmotrem. Vzpomínal si na to, jak ho našli a Elrond se ho ujal. Legolase pak požádal, aby šel dítěti za kmotra, protože byli uprostřed temné války, o které nikdo z elfů nevynesl zprávy. Naštěstí se Elrondovi nic nestalo a po nějakém čase byli nalezeni i Eladan a Elrohir. Nového brášku mezi sebe přijali bez problému. Estel zůstal otevřený i k Legolasovi, který s ním také trávil čas, kdykoliv to šlo.
Z úvah ho vytrhl příchod Gariliena. Ten vyvázl nezraněn, když se nepočítá zlomený nehet a vyteklé nervy.
"Nějaké zprávy?" Zeptal se Estel.
"Nic nového. Eldin nabídl pomoc při pátrání, jestřábi se rozletěli široko daleko a mágové také dělají, co mohou se svým dálkovým pozorováním. Najdou ho."
"Každá minuta je drahá." Vydechl Estel.
"Co se děje?" Zeptal se Legolas.
"Démoni unesli krále Thranduila… lehni si, děláme vše, co je v našich silách."
Legolas na tom byl moc blbě, aby vydržel bojovat déle. "Musíme ho najít."
"Pátrá, kdo může." Odpověděl Estel.
"Elrondovi elfové už odešli." Řekl Garilien. "Vrátili se domů a Azariel se ptá, kdy chceme odejít my."
"Ponech tu jen nezbytné elfy. Ostatní odvedeme domů." Řekl Legolas, "všichni jsme tu prožili hodně v posledních dnech."
"To je fakt." Přikývl Estel. "Zranění se pak mohou vrátit s králem. Beztak by pátrali pomaleji, než zdejší."
Garilien přikývl. "Souhlasím, Jdu to zařídit. Hlavně aby se našel a v pořádku dostal domů."
Legolas se otočil na Estela. "Nemáš tu náhodou něco k jídlu?"
"Ne, ale pro něco ti zajdu."
"Díky…"


Thranduila ledová ruka pustila a on spadl na zem. Téměř necítil nohy po nemilosrdném sprintu. Chvíli jen oddechoval a odpočíval.
"Já věděl, že nám dokážeš stačit." Ušklíbl se Koltira a usadil se.
Démoni okolo nich odpočívali, jako by to nebyl tak strašný běh. Ti ale byli připravení na takové maratóny. Thranduil tolik zvyklý nebyl. Slunce už stačilo zapadnout. Spát ale nechtěl. S námahou se usadil, aby se rozhlédl po vodě. Uvědomil si ale, že z toho, co tu vidí, by rozhodně pít neměl. Stromy i rostliny byly v jejich okolí značně nezdravé a zvětší části uschlé. Voda byla znečištěná a okolo nich se vznášel pach pohromy.
"Kde to jsme?" Zeptal se.
"Jižně od Quel'thalasu a trochu na západ. Bývalo to lidské království. Pak ho pohltila pohroma nemrtvých a nyní patří zapomenutým. Na ty si musíme dávat pozor. Temná paní nenávidí mrtvé stejně jako živé. Na jihu tohohle království kdysi žilo několik orkských kmenů a na jejich území byla dimenzionální brána, vedoucí k Legii." Nahlas se usmál. "Tvůj osud se nezměnil, jen se musíme k našemu pánu dostat jinak, než jsme zamýšleli."
"To fakt chceš Koltiro?"
"Samozřejmě, že ano, tvá smrt bude velkou poctou Kil'jadenovi. Máme dobré tempo, zítra večer bude po všem."
"A co pak?" Zaváhal Thranduil.
"Pak?" Koltira se zatvářil překvapeně. "Pak je řada na krvavém princi. Legolas už je odepsaný, pokud ten elf splnil svou část domluvy a potřel královskou korunu jedem. Sice byla připravená pro tebe, ale co, jeden nebo druhý, hlavně že je mrtvý." Koltira se rozesmál.
Thranduil byl znechucený jeho řečí. Schoulil se a snažil se zapomenout na to, kde je…

Jasné oči mága se zavřely v soucitu. Odtáhl ruce od své orby, skrze kterou hledal a nechal ji zmizet. Rychle se vydal za králem Eldinem.

Eldin byl stále unavený a slabý, ale chodil a mluvil a to mu zjevně stačilo na to, aby se dokázal postarat o svou zemi. Seděl na trůně, u sebe Lor'themara a Talího, také tu byli Azariel a Garilien a všichni probírali poslední události.
Když vešel mág, stráže se na něj zamračily. Azariel ale ucítil něco jiného, usmál se.
"Našel jsem ho." Řekl mág. "Démoni vedení rytířem smrti ho vlečou sebou. Už překonali hranice Loraderonu a míří k aktivní bráně démonů na jihu toho království."
"Do háje…" vydechl Lor'themar. "Za půl dne přeběhnout celý Quel'thalas… to zvládne leda tak lovec démonů, ale Ilidari se s námi už moc nebaví, navíc není čas nějakého shánět."
"Já to zvládnu." Řekl Azariel. "A mohu vzít jednoho sebou."
"Na záda?" Pousmál se Talí.
Azariel se náhle před nimi všemi proměnil v černé, pumovité zvíře s psí hlavou a drápy a s rohy. Ocas měl od půlky rozdělený na dva. Srst měl dlouhou a hebkou, dobře opečovávanou ale jeho hlas se nezměnil. "Ano, na záda." Odpověděl klidně.
"Kdo sakra jsi?" vydechl Lor'themar.
"Azariel." Odpověděl tvor samozřejmě.
Mág na něj hleděl fascinovaně.
"Mistře hraničáři, jste dobrý jezdec a vynikající bojovník. Připojíte se ke mně v tomhle honu? Musíme vyrazit hned, máme-li je dostihnout, než bude pozdě."
Lor'themar přikývl. "Tak dobře."
"Sedlo nepotřebuješ, pohlídám si tě." Řekl Azariel a zamířil ven.
"Znáš cestu?" Zeptal se Lor trochu neklidně.
"Až na jižní hranici velmi obstojně, ale k té bráně by se pomoc hodila, pokud se nepoštěstí a nebudu moct jít po stopě."
"To jsem si myslel, ale já vím, kam jít, jestli se ztratíš, řekni a já nás zavedu na cestu."
Azariel přikývl, "Tak dobře."
Vyšli ven z paláce a Lor'themar trochu neklidně nasedl. Až když seděl dobře, Azarile se odrazil a ze skoku se rozběhl. Klusem proběhl ulice a projel branou ve městě a po hlavní třídě proběhl i hlavní branou. Na bojišti se pálili démoni a stále odklízeli mrtví. Lor se zatvářil ustaraně. "Zastav," řekl, seskočil a od mrtvého elfa si vzal luk a toulec šípů, které už ten chudák nevystřelil. Pak si zase nasedl.
Azariel ho nechal nasednout a po chvíli našel cestu, kterou hledal. Dal se opravdu do běhu… do skutečné démoní rychlosti. Lor'themar se k němu přitiskl a chytil se jeho srsti pevněji. V tom mu došlo, že takhle bude muset vydržet dlouhé hodiny. "Do čeho jsem se to namočil?" Napadlo ho, nahlas to ale neřekl. Krajina okolo něj ubíhala velmi rychle a on se opravdu více než na rychlost soustředil na to, aby dobře seděl, byť Azarielův krok byl velmi rovnoměrný. Ve své zvířecí podobě byl opravdu velmi svižný a v Quel'thalasu se očividně trochu vyznal. "Vem to okolo Tarquilienu," řekl Lor'themar. "Je to nejpřímější cesta a dostaneš se tak k přímé cestě přes skály. Je to nejhladší cesta do zemí, kde bývali lidé."
Azariel zavrčel na souhlas, v běhu nebylo radno mluvit, jinak chyběl vzduch a on poběží ještě dlouho…

Zastavili se až za hranicemi, u řeky tekoucí z elfské země. Azariel zastavil, nechal ho sesednout a rychle se šal napít vody. I ve zvířecí podobě se o sebe uměl postarat a chlemtal vodu jak čerpadlo. Jakmile zahnal žízeň, stoupl si do proudu, aby zchladil nohy. Byl tam jen chvíli a pak se natáhl do zelené trávy na břehu, kousek od Lor'themara, který by taky nejraději prospal další den.
Chvíli odpočívali. Lor se pak usadil a začal si masírovat ztuhlé nohy. Tenhle den už byl setsakramensky dlouhý a on teď byl na noční jízdě s tvorem, pro kterého, když se proměnil, už neměl jméno, na honu na démony a ještě rytíře smrti. Azariel se náhle zvedl a protahoval si všechny čtyři končetiny jako kočka.
"Pojedeme dál." Rozhodl.
"To je smrtelné tempo." Vydechl Lor'themar, ale nasedl.
Azariel se vydal pomalým krokem. "Pokud chceš dohnat démony, kteří mají smrtelné tempo, pak tvé musí být ještě smrtelnější." Řekl mírně, a jakmile vyšli na cestu, rozhlédl se. "Teď tudy?" ukázal packou.
"Radím sejít z cesty a jít přímo tudy." Ukázal cestu a pak nohami nasměroval Azariela. Ve zvířecí podobě byl Azariel schopen poslouchat jezdce. "Zkrátí nám to cestu, takže myslím, že i oni šli tudy."
"Dobře." Odpověděl Azariel, rozešel se a pak rozběhl…


Thranduil byl dehydrovaný a měl se sebou co dělat. Koltira ho chvílemi málem nesl, držel ho velmi pevně a rozhodně kvůli němu nehodlal zpomalovat tempo. Koltira byl značně netrpělivý, ale Thranduilovi se už nohy motaly moc. Rozdrážděně zastavil pochod. Věděl, že jsou nedaleko říčky. Thranduila k ní dovlekl.
Vytáhl prázdnou láhev, kterou měl na úplně jinou tekutinu, ale teď do ní nabral vodu a pak dal napít Thranduilovi, který se rozkašlal, jak ho voda podráždila a málem se jí nadechl.
"Neutop se mi tu." Řekl Koltira a znovu mu dal napít.
Thranduil dělal, co mohl, většinu vody do sebe dokázal dostat. Nevěděl jak, ale jakmile skončili, hlava mu padla rytíři na hruď, byl vyčerpaný dlouhým během. Zavřel oči a oddechoval. Kdyby ho ale Koltira nedržel, tak by spadl. Začínal se ho zmocňovat spánek, když ucítil dotek, velmi jemné pohlazení dvěma prsty na tváři. Lehce se usmál. Prsty mu sjely na rty a hladily je.
"Tak jemné," špitl Koltira udiveně.
Thranduil měl z toho dost rozpolcený pocit. Je v tom nemrtvém ještě něco z Koltiry, nebo je to jen loutka démona, který si dovoluje zkoumat jeho tělo s vlastními úmysly? Neměl odvahu zjišťovat pravdu.
"Jdeme."řekl Koltira. "Už sis odpočíval víc, než je mi milé."
Thranduil kňučel, ale musel rychle kmitat nohama, aby stačil rytíři smrti a jeho neúnavnosti…


Aztariel náhle zastavil. "Jsme blízko." Řekl. "Cítím je ve větru." Chvílí se soustředil na svůj jemný nos. "Démoni… Koltira? Možná ano a Thranduila cítím taky, jeho pach poznám." (protože voní velmi podobně Legolasovi a to byl pach, který Azariel poznal vždy)
Lor'themar se v sedle trochu kvedlal, jak se rozhýbával. Upalovali celou noc a ještě půl dne. Kopnul do sebe trochu svého vína na posilněnou. Tohle byla silná dávka a Lor cítil, jak ho to probírá. Teď byl na boj připraven.
Azariel přešel do velmi lehkého kroku a našlapoval velmi opatrně, zatímco procházeli mezi skálami a hledali, kam se démoni stáhli. Cesta vedla do kopce. Azariel našlapoval nehlučně, ale náhle se zarazil. Dva mrtví démoni a kostry orků okolo i jeho znervóznily. Opatrně je obešel a ještě opatrněji nahlédl za další skálu. Lor themar vzhlédl, ale na skalách nad nimi naštěstí nikdo nebyl. Azariel si vybral jednu z cest a vyšel po poměrně hezké cestě na jednu ze skal.
"Skrč se." Řekl a velmi pomalu vyšel na vrchol skály, ale jen tak, aby mohl vidět, co se děje v uzavřeném údolí, kterému dominovala brána démonů.
Lor'themara málem střeplo. Ležel Azarielovi na zádech a přes jeho rohy viděl jasně, co se dělo. Démoni tam spíše pozorovali, jen málo z nich vypadalo zapojených do obřadu. Thranduil byl nahý uprostřed kruhu, seděl tam s rukama svázanýma za zády a Koltira, který byl bez brnění a do půl těla svlečený ho obcházel a při tom vzýval Kil'jadena.
Obraz velkého démona se náhle zjevil v bráně. Jeho přítomnost vadila i Lor'themarovi a Azarielovi. Velcí démoni jsou velmi silní. Hraničář si mohl jen představovat, jaké to je pro Thranduila, který se choulil v bolesti, jak mu to spoutané ruce dovolily. Koltira k němu přišel a klekl si před ním. Nevrazil do něj nůž, žádný u sebe neměl.
Naopak, začal ho líbat. Chytil ho za hlavu, aby mu nemohl ucuknout.
"Co to sakra…" špitl tiše Lor'themar.
"Spojí se s ním, tím do něj pustí moc démona přímo skrze jádro jeho bytosti. To vyvolá bolest stejnou, jako bys ho upaloval na hranici, ale i zevnitř. Ať už to přežije nebo ne, stane se z něj další rytíř smrti, plně oddaný Kil'jadenovi. Nemáme moc času."
"Je jich hodně."
"Zkusím jich co nejvíce odlákat pryč. Dokud je Koltira takhle, bude lehčím cílem."
Azariel kousek ustoupil a Lor z něj slezl, velmi tiše, a vleže se připlazil zpět k vrcholu, aby viděl na dění. "Odtud mohu seskočit." Řekl zpět k Azarielovi.
"Hodně štěstí." Azariel se otočil a nehlučně zmizel.
Lor'themar se ohlédl zpět na Thranduila, který zatím stále odporoval dotykům. Ale velký odpor to nebyl. Podle jeho držení těla mohl Lor'themar krásně odhadnout, že je velmi vyčerpaný.

"Ne…" špitl Thranduil vyčerpaně, nic z toho, co se dělo se mu nelíbilo.
Silná ruka ho něžně pohladila po těle. "Neboj se, znáš mě přece, než skončíme, bude se ti to moc líbit." Přisunul se ještě blíž. "Neříkej, že se ti po mně nestýskalo." Pohladil ho po tváři a zahleděl se do ustrašených očí. "že po mně netoužíš."
"Jsi mrtvý."
Koltira se pousmál. "Tak to s nemrtvými bývá." Prstem přejel po rtech. "Připomeň nám dobu, kdy jsme k sobě měli tak blízko."
"Proč tady?"
"Protože to chce ten, kterému brzy budeš říkat pane." Koltirovi začínala docházet trpělivost. "Chce ti nabídnout dobrovolnou cestu."
"Já se nepodvolím démonovi." Řekl Thranduil tvrdě.
"Pak si tě podrobí tvrdě." Koltira se pousmál, bylo mu to vlastně jedno.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama