Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Zpět po vlastních stopách - 30. kapitola

5. srpna 2013 v 5:00 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Cesta do Dalaránu byl dobrý nápad, jak si zkrátit čekání na slavnost. Jaina Kaelovu společnost ráda uvítala a princ měl z cesty radost. Z jejího konce ale nikoliv. Tušil, že elfští mágové budou rozladění a ti lidští budou také hodně vědět. Téměř ale nemluvil, i když se ho Jaina pokoušela několikrát rozpovídat.
Dorazili do města kouzelníků během pár dní, protože oba uměli cestovat velmi rychle a nikoho dalšího sebou netáhli.

Ještě ten den, kdy dorazili do města, si Jaina vyřešila vše potřebné, co po ní mágové žádali, a vydala se za slunečním princem. Ten čelil vyloučení z rady pěti a spoustě řečí o jeho nezodpovědnosti. Nakonec ho nechali jít, a jakmile vyšel z uzavřené místnosti, zjistil, že málem vrazil do Jainy.
"Jsou trochu neklidní."
Jaina se zatvářila zmateně. "To myslíš vážně?"
"Asi ano." pokrčil rameny Kael a zamířil ven.
"Počkej přece! Nedělej, že je ti to jedno!" Jaina ho držela za rameno.
Kael se na ní ohlédl. "A co by mi to mělo být?" sundal si její ruku z ramene jako by shazoval prach.
Jaina tam stála v šoku, zatímco on odešel, aby se prošel městem. Po chvíli se konečně vzpamatovala. Pak dostala nápad…

Další den Kael prolézal město a nahlédl snad do každého obchodu včetně hračkářství. Zdržel se v budově, kde se chovala a prodávala zvířata. Vždy měl ke zvířatům dobrý vztah. Bylo odpoledne a tehdy si ho také našla Jaina.
"Nezajdeme na skleničku? Platím."
"Nemusíš za mě platit," namítl Kael.
"Bez odmlouvání."
Kael pokrčil rameny. "Jak chceš."
Pivo nebylo sice pro Kaela nijak extra chutné, ale Dalaránské nebylo špatné ani pro něj. Po chvíli mu alespoň trochu rozvázalo jazyk a začal se s Jainou bavit více, než jen jednoslovnou odpovědí. Když pak došlo na malou sklenku ovocného vína, nejspíš se prolomily ledy a brzy se k sobě lísali…


Chtěl bych přijet, ale v Temném hvozdě jsou problémy a bylo by ode mne nezodpověděné náš lid teď opustit. Přijedu, jakmile to bude možné, ale tohle si žádá mou přítomnost.

Legolas

Legolas předal velkému jestřábovi odpověď a zkroušeně ho poslal pryč. Věděl, že zprávu doručí velmi rychle. Pak se vrátil do jednací síně, kde už na něj čekali královi radní. Problém byl evidentní - Něco v mlžných horách vyhánělo skřety z jejich úkrytů a oni teď táhli všemi zeměmi, hledaje nová sídla, ze kterých by mohli pořádat své nájezdy. A to nebyl jediný problém hvozdu. Neklid a zvěsti o zlých tvorech se šířily a to bylo špatné pro obchod.
Porada byla nudná a otravná, ale Legolas dělal, co mohl, aby se situace vyřešila, protože v Temném hvozdě skřety nehodlal trpět. Erestor se zřejmě už poučil a jeho dlouhý projev se omezil jen na společenské zvyky skřetů. Takže než Legolasovi začala padat hlava nudou, zjistil, že už mluví někdo jiný. Nakonec došli k rozhodnutí a Radní odcházeli přiměřeně spokojení, což Legolas považoval za úspěch.
"Erestore?" Oslovil radního, než stačil zmizet ve dveřích.
"Výsosti?" Erestor se zastavil a čekal, co po něm princ může chtít.
Legolas počkal, až ostatní odejdou. "Všiml jsem si, že mezi stráže byli přijati Růmil a Orophin. Vím, že se znáte, jak je jim?"
Erestor se usadil na židli vedle prince. "Pořád jsou otřesení, pro nikoho by to nebyla dobrá zkušenost, ale jakmile se dostali ze své vyhublosti, začali se srovnávat a služba ve stráži jim dělá dobře."
"V královské gardě chybí dva elfové, Myslíš, že by bylo možné dosadit je?"
Erestor zaváhal. "Myslím, že to je na veliteli gardy, aby to rozhodl."
"To ano," připustil Legolas. "Ale to neznamená, že mu nemohu někoho doporučit. Jde i o moje bezpečí."
"Galadrim asi nebudou vítáni moc nadšeně mezi temnohvzdskou královskou stráží a já jsem je do nedávna moc neznal. Ale připadá mi, že psychicky toho schopní jsou."
"Souhlasím." Odpověděl Legolas. "Pošli za mnou velitele gardy, prosím…"

Velitel gardy souhlasil bez výhrad a oba elfy začal brzy instruovat o nových povinnostech, které mají, protože oba byli z takové pozice nadšení. Legolas je chvíli sledoval zdálky. Pak se vydal do svých komnat trochu se upravit po náročném dni.
Místnost byla ale podivně prázdná. Legolas věděl, že bude prázdná, ale e bude tak prázdná… něco mu tu chybělo. Tedy spíše někdo, kdo měl rád, když se mohl natáhnout na postel, začtený do knih, nebo sedět u stolu a zapisovat runy a jiné magické věci na každý volný kousek pergamenu. Legolas se přistihl, že Kaela postrádá.
Došel ke skříni a vylovil hřeben. Do ruky se mu tak ale dostalo více, než jen hřeben. Našel i zlatý prsten s rubínem, jediný šperk, který on nosil déle, než pár hodin a který tu nechal, když se vydal do Quel'thalasu. Prsten s fénixem byl nádhernou prací. Legolas si ho nasadil na prst a začal se česat. Tma ve vedlejší místnosti působila, jako by se v odraze zrcadla neodrážela koupelna, ale vchod do temné jeskyně.
Tehdy zapracovala paměť a Legolas si vzpomněl, jak Kaela viděl poprvé, tedy poté, co ztratil paměť. Jak ubohé stvoření se stalo z hrdého prince....
Když ho elfové z hvozdu zachránili, museli o jeho život ještě bojovat, protože se pokusil si ho sám vzít. Legolas se přestal česat a pohladil si krk. Na tom jeho nebyla ani nejmenší památka po obojku, ale Kael tam měl rudou jizvu, širokou jako předtím obojek, který mu zarostl do masa. Možná i to se stalo, protože to tak jeho věznitelé chtěli. Legolasovi došlo, že zlobit se na Kaela byla pitomost. On už dávno dostal, co si zasloužil. Možná až příliš. V tu chvíli si to Legolas opravdu uvědomil.
"Já jsem takový vůl," řekl a pokračoval s hřebenem.
"Výsosti?" Garilien vešel a opatrně ho oslovil.
"Gariliene? Co chceš?"
"Velvyslanec z Osamělé hory se vrátil do paláce, vysoká hladina mu brání odejít domů."
"Podělaný přívalový deště." Zanadával Legolas.
"Jste jak na jehlách, co se děje?"
"Rozešel jsem se s Kaelem," řekl Legolas. "Protože mi kdysi ublížil. Proč mi ublížil, pokud mě miloval?" Legolas se zamyslel. "Snažil se mi to říct, chtěl mi říct všechno, ale já neposlouchal. Měl bych si s ním promluvit…" Tehdy mu došla další věc. Jaina, vzpomínal si, že ji viděl při boji o Silvermoon. Tehdy ho napadla ta hrozná představa, že by mohla mít o Kaela ještě zájem. Teď teprve začal být jak na jehlách…


Kael měl krapet okno. Ale něco nesedělo. Necítil Legolasovu vůni ani jeho nos ve vlasech. Ne, vedle něj tiše spala Jaina. Oba byli nazí, překrytí jen peřinou, netřeba přemýšlet moc, co se dělo. Kael se rychle rozvzpomněl. Chvíli se propadal do úvah, co má sakra dělat a zaháněl bolest hlavy. Pak spatřil lahvičku. Trčela jen částečně z jedné z kapes na Jaininých róbách. Zvědavě ji vytáhl a otevřel. Byl dost rozumný na to, aby se napil lektvaru, který nezná, ale přivoněl si.
Nebyl zběhlý ve vaření lektvarů, ale vždy rád čichal jejich vůně a snažil se poznat, co to za lektvary je. Časem se v tom dost zlepšil. V tomhle rozpoznával dva magické kořeny a jednu z rostlin, která se příliš nepoužívá, ale její vůně si nešla moc splést. Poznal, že to není běžný lektvar na zahojení ran, nebo na posílení pro boj. Tohle bylo něco jiného. Vzal si jinou lahvičku, která byla prázdná, a trochu si odlil. Pak Jaině její lahvičku vrátil, zatímco si vzorek schoval do vlastních rób. Rychle se oblékl a opustil její pokoj. Alespoň ušetřil za přespání. Zamířil mezi knihy hledat lektvar, který objevil…

Kael dříve v Dalaránu čas od času pobýval a věděl, jak hledat v magických knihách. Vhodnou knihu našel brzy, ale byl to velký svazek. S povzdechem zjistil, že oba kořeny se používají ve spoustě lektvarů, takže začal listovat a hledat.
Listoval hodiny, ale nenašel, co hledal. Znovu si přivoněl k lektvaru. Ne, spletl se. Zaklapl knihu a uklidil ji. Hledal špatné kořeny. Bylo před obědem a on vytáhl jinou, tenčí knihu a otevřel ji. Exotičtější přísady mu dávaly tušit něco nekalého.
Přešel pár listů a pak konečně nalistoval lektvar, který hledal. Podle vůně mohl odhadnout, že se přísady shodují.
"Horké srdce," četl šeptem, "oblíbené afrodiziakum, které dává úžasný zážitek a uvolnění tělu i mysli. Mysl však pod jeho vlivem ztrácí soudnost a uživatel se oddá každému, kdo si řekne. Účinek trvá pět hodin a nezanechává následky. Horké srdce splní sny i těm, kteří jich nemohou docílit jinak…"
Kael cítil, jak se mu roztlouká srdce a jeho mysl vře hněvem. Tohle bylo moc.
"Promiňte, můžete mi podat knihu o mořských zaklínadlech?"
Kael se otočil na žáka.
"Paní Proudmoorová si ji žádá."
"Já jí Jaině donesu." Řekl Kael a šáhl po knize.
"Díky." Řekl žák a odešel.
Kael si potěžkal knihu a vydal se za Jainou, zatímco v něm vřel vztek. Našel ji u stolu psát, ať už nějaké záznamy, nebo cokoliv jiného, nezajímalo ho to. Položil knihu na stůl.
Jaina poděkovala, aniž by se pohnula.
Kaelovi ale v tu chvíli vytekly nervy. Jaina málem vykřikla, když jeho ruce tvrdě shodily všechno ze stolu, včetně donesené knihy. Jakmile se ale podívala na Kaela, rudého vzteky a cenícího zuby, ztuhla strachem. Takhle ho ještě nikdy neviděla.
"Už tě nechci nikdy vidět." Řekl Kael naštvaně a zamířil pryč. Vykašlal se na schůzku, kterou po něm mágové ještě žádali. Chtěl pryč. Zamířil okamžitě zpět do Quel'thalasu…


Do Silvermoonu se vrátil tajně, uprostřed noci a bez ohlášení. Zpáteční cesta mu trvala déle, protože ve svém rozladění několikrát vtrhl do potulných band trollů, a musel jim zmizet. Netušil, že Eladan už pár dní přemýšlí, kam se vypařil a proč za ním už nepřišel, nebo že Azariel, moudrý a velmi vidoucí tvor se vydal po stopě Koltiry.
Nic z toho by ho vlastně ani nezajímalo. Jakmile byl v paláci a ve svých vlastních komnatách, začal prohledávat věci. Přinesl si sebou totiž pár bylin a hodlal je raději rychle zpracovat, než mu na ně někdo přijde. Nenašel nic z toho, co hledal, takže se nakonec vydal do kuchyně, kde měl vše potřebné. Jakmile skončil s prací a měl malou lahvičku hnědé tekutiny, vše poctivě umyl. Tohle nebyla žádná legrace a tak byl velmi pečlivý.
Pak se s lahvičkou vrátil do svého pokoje a usmál se na vycházející slunce. Neuvědomil si, že byl sledován zvědavým strážným, jehož zvědavé oko jemně zářilo ve škvíře pootevřených dveří. Jediné, co vnímal, byl východ slunce. Znovu si prohlédl, co si připravil; prudký jed. Vypil ho bez zaváhání…


Azariel nebyl v dobré náladě. Stopoval vychladlou stopu už celé dny. Kotira byl neúnavný. Pak se zděšením zjistil, že jeho stopa vede k tajemství eldar, ukrytému v jedné z úžin hor v Quel'thalasu. Vydal se za ním, protože věděl, že Koltira se dostal do Středozemě.
Brzy už on sám mířil k jednomu z průsmyků Mlžných hor. Už teď to cítil. Ve vzduchu se nesl pach skřetů. Zrychlil a hnal se průsmykem, který už dávno bezpečně znal, Párkrát uklouzl na sněhu, ale hnal neúnavně dál, dlouhé hodiny. Pak se jeho strach potvrdil. Koltira sbíral armádu. Nemrtvý posel smrti roznášel pohromu mezi skřety a stavěl tak novou armádu nemrtvých. Takže tohle se tu děje, žádné vyrušení skřetů, on je normálně pobíjí a sbírá. Azariel, do teď ve zvířecí podobě se proměnil do své nejzrůdnější formy - do démona, ne nepodobného jiným, okřídleného a krvelačného. Zavolal do temnot k mocnostem, kterým vládl, hlasem, který rozechvěl hory.
Koltira si uvědomil jeho přítomnost a místo na hvozd stočil pozornost svých vojsk k horskému průsmyku. Azariel se vznesl a vrhl se s temnou zuřivostí na nemrtvé a mnoho démonů a jiných strašlivých tvorů s ním.


Legolas tomu poměrně věřil, když slyšel od opeřených přátel, co strašlivého se událo u hor, bitva temných mocí byla slyšet i vidět široko daleko. Uklidnil opeřence, protože skřeti tak byli rozprášení, živí i nemrtví a Azariel, kterého Legolas rozpoznal dle popisu pěvců, bitvu vyhrál a teď dál honil Koltiru, tentokrát směrem k Mordoru. Pro Legolase to byly dobré i zlé zprávy zároveň. Problém skřetů se vyřešil sám, ale Koltira byl problém, který ho ještě evidentně zdrží. I bez něj by ještě pár dní rozhodně zůstal. Věděl, že se blíží slavnost, ale začínal se smiřovat s tím, že na ní nedorazí.

Podobná věc to ráno začínala napadat i Thranduila. Snažil se nemyslet příliš na problémy Temného hvozdu, ale o svůj lid starost měl. Do jeho pokoje vešel Talí.
"Výsosti?" Oslovil ho opatrně.
Thranduil si ho prohlédl. "Tali?" Zeptal se váhavě.
Talí přikývl. "Chtěl jsem se jen ujistit, že je vše v pořádku."
"Mno…" Thranduil si pohladil chromou ruku, kterou měl zavěšenou v šátku. "Už je mi dobře, jen tohle…"
"Zlomená ruka?"
"Chromá." Řekl král smutně.
Talí se zavěšené ruky opatrně dotkl. "A cítíte, jak se vás dotýkám?"
Thranduil zaváhal, protože to opravdu ucítil. "Jo." Řekl překvapeně.
"Pak se to spraví." Odpověděl Talí. "A pokud vám s tím nedokáže pomoct Anarin, tak já určitě ano."
Thranduil se pousmál. "Díky. Mimochodem, kde ty ses tady vzal?"
"Víte, je to podivné, ale povím vám to. Plul jsem s ostatními přes dělící moře, všechno šlo dobře, ale pak přišla bouře. Bylo na ní něco nepřirozeného. Z těch černých mraků na nás svítila světla…
A jako další si pamatuju, že mi někdo otírá čelo. Otevřel jsem oči a zjistil, že se dívám do tváře krále Anasteriana. Po čase jsem se naučil jejich řeči a král mě přijal do svých služeb. Zůstal jsem zde v paláci věrný jeho rodu, od něj jsem se taky dozvěděl, že když byl na lovu, několik psů mě našlo v ohořelých troskách. Nikdo nevěděl, jak se tam dostaly, ale našli mě tam. Postarali se o mne. Co se stalo s ostatními, to nevím."
"Něco mi říká, že Eladan to ví." Zamyslel se Thranduil. A možná i Legolas…"
"To je možné," pokrčil rameny Talí. "Ale nevím, jestli to vůbec chci vědět. Z Eladana jsem nic nedostal…"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama