Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Zpět po vlastních stopách - 34. kapitola

15. srpna 2013 v 5:00 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Estel kývl na strážného a ten mu otevřel. Vešel do cely a pohlédl na elfa uvnitř. Pohled mu sjel na misku s jídlem. Elfové se o vězně starají dobře. Dostávali jen to nejnutnější, ale žádný odpad. Poctivou a dobrou stravu.
Pohledem se vrátil na elfa. Chvíli si ho přeměřoval.
"Vypadáš překvapeně." Řekl elf. Seděl v rohu na zemi.
"Popravdě ano." přiznal se Estel. "Kdo jste?"

Elf si přesedl a předklonil se. "Nehraj to na mě. Hned jakmile ti něco řeknu, odpapouškuješ to králi, že?"
"Přirozeně, že mu řeknu, co se dozvím. Král mi věří, proto mi dovolil tě vidět."
"Jasně." Elf se opřel o zeď. "Potom už nemá cenu, abychom mluvili dál."
"Proč jsi mě sledoval?"
"Budeš ještě dlouho dotírat?"
"Ne. Jen jsem doufal, že mi budeš věřit, když…"
"Věřit?" Elf vstal. "Jak bych ti mohl věřit poté co…" Elf se zadrhl.
"No?" Estel byl zvědavý. "Co se stalo?"
Elf se párkrát zhluboka nadechl. "Nic."
"Tito lidé nezneužijí proti tobě, co jim řekneš. Máš mé slovo."
Elf se mu zadíval hluboce do očí. "Věříš tomu králi?"
"Věřím." Odpověděl Estel. "Nikdy nezneužil proti mně, co jsem mu řekl."
"Samozřejmě, když tě vychovali, abys byl jedním z nich." Elf se usadil do rohu a více z něj Estel nedostal.

Po pěti minutách to vzdal a z cely odešel. Pak se málem srazil s elfem, který stál u cely.
"Výsosti?"
Thranduil zjevně všechno slyšel. "Zdá se, že ví o tvé minulosti."
"To těžko." Vydechl Estel. "Mým otcem je Elrond, kam až sahá moje paměť. Já vím, že mě nezplodil, ale vždy se o mě staral. Pro mě je adou. Já vlastně ani nechci znát své rodiče." Pokrčil rameny.
"Něco mu málem vyklouzlo." Odpověděl Thranduil. "Možná by nám Elrond mohl pomoct. Bude si tě pamatovat z doby, kdy jste se setkali."
"Je to nutné?" Estel se zatvářil dotčeně.
"Dobře, tak teda ne." Vydechl Thranduil. "Je to tvé právo. Dobrou noc."
Estel zamířil do postele. "I vám, výsosti."
Ani jeden z nich si neuvědomil, že elf v cele měl ucho nalepené na dveře a jejich rozhovor vyslechl…


Zlé oči se dívaly skrze listí na elfy na stráži. Koltira trpělivě čekal, nemrtvé služebníky kus za sebou. Vyčkával. Jakmile přišel správný okamžik, hodil kouřovou bombu. Elfové byli okamžitě zahalení mrakem, který byl velmi jedovatý. Kašlali a rozprchávali se. Než z nich ale účinek zhoubného mraku vyšuměl, Koltira je nechal i se svými služebníky daleko za sebou. Elfové zběsile prohledávali okolí, ale neviděli ani neslyšeli nic.


Když Garilien přišel za Thranduilem, skoro mu to nevěřil. Elf, který přišel s ním, ale objasnil králi situaci. Thranduil si povzdechl, ale rozhodl se, že pojede. Ve vesnici na břehu elfí řeky byly nepokoje a Thranduil se rozhodl to vyřešit osobně a přemluvil Legolase, aby jel s ním. Trvalo jim více, než dva dny, než tam dorazili, přestože Thranduil vládl jen malé části Temného hvozdu, bylo jeho území velké. Přítomnost elfů navíc udržovala les zdravý, byť v něm vládl stín.
Ukázalo se, že nepokoje tu vůbec nebyly. I elf, který byl vyslán, z toho byl zmatený. Thranduil prozkoumal vesnici a vyptal se mnoha elfů, jestli tu není něco špatně. Dozvěděl se o nějakých rodinných problémech a pár jich hned vyřešil. Protože byla cesta sem dlouhá a Thranduil strávil probíráním vesnice celý večer, zůstali i na noc.
V noci ale cosi Thranduila probudilo. Ať už totiž navštívil kohokoliv, tak se s ním musel napít. Vstal a šel se rychle vyvenčit. Byla teplá noc a tak zůstal venku pod hvězdami a zpíval si. Bylo spíše brzké ráno. Cítil, že brzy vyjde slunce. Na spaní už se vykašlal a vylezl do koruny jednoho ze stromů. Tam se usadil, jak mohl a zůstal tam, sledujíce, jak se obloha mění během pokojného východu slunce. Bylo už napůl na obloze, když Thranduila přepadl pocit, že je pozorován. Velmi pomalu sjel očima dolů a mezi větvemi spatřil listí na zemi. A pak to spatřil - nehlučně se pohybující zvíře, čtyřnohé, něco mezi pumou a psem, rohaté a žlutooké. Zůstalo chvíli pod stromem a čenichalo v podrostu.
Thranduila napadlo, že se to zvíře nejspíš právě dovědělo, co všechno vypil. Nahlas ale ani nepípl a ani se nehnul, když zvíře zvedlo hlavu a podívalo se přímo na něj. Hned ji ale zase sklopilo a čenichalo dál. Muselo najít nějakou stopu, protože rychle odběhlo k řece a pak proti proudu.
"Že by to byl Azariel?" Zeptal se Thranduil sám sebe tiše. Pokud ano, tak byl někomu na stopě. Přesto neriskoval a do vesnice se vrátil, až když bylo slunce vysoko na obloze.

"Ada?" Legolasovi se ulevilo, když se Thranduil do vesnice vrátil. "Stalo se něco?"
"Ne, jen moc přípitků večer." Thranduil pokrčil rameny. "Někdo by řekl výhoda, nevím."
"Nemáš nějaký potíže, že ne? Byl jsi pryč dost dlouho."
"Neboj, nemám."
"Opravdu?"
"Opravdu." Thranduil se ohlédl na řeku. "Nepůjdeme se podívat k vodě? Mohli bychom si zaplavat."
"Tak jdeme." Legolas vyšel a Thranduil vedle něho. "Mimochodem vůbec bych se tam nekoupal, je vysoká voda."
Thranduil si povzdechl. Měl chuť na plavání v řece, ale vysoká voda na tomhle úseku znamenala jediné - žádný koupání, ani lodní doprava. Lodě by proud strhl stejně jako plavce na úsek řeky, který byl smrtelně nebezpečný. Ne, po proudu první místo, kde elfové plavili řeku, bylo až u vorařů, daleko po proudu. Král si prohlížel řeku a chuť na plavání ho přešla. Věděl moc dobře, jak je tady řeka divoká. Loďky byly pevně přivázané u břehu a Thranduil po chvilce rozmýšlení sešel na molo. Do jedné se usadil a alespoň si oplachoval ruce. Chvíli si vychutnával vodu.
"Nechtěl bys raději jídlo?" Zeptal se ho Legolas, který stál na břehu.
"Dobrý nápad." Thranduil vylezl z lodi a oba se šli najíst…

Byl nádherný den. Thranduil a Legolas se chystali odjet zpět do paláce, když se ukázalo, že ne všechny informace o neklidu byly falešné. Křik elfa kousek od vesnice a jeho vyděšený obličej, když doběhl do vesnice, hodně řekly na něj.
"Nemrtví." Řekl a více nebylo potřeba.
Královy stráže už slyšely příchod nepřátel a král už rozdával rozkazy elfům, kteří rychle sbírali zbroj. Elf neschopný boje by v Temném hvozdě nepřežil a brzy byla ve zbroji celá vesnice. Pochod se změnil v běh a brzy na elfy skákali nemrtví skřeti, zbyteček velké armády. Stráže už věděly, jak s nimi bojovat a byli velmi efektivní. Ostatní se to taky rychle učili.
Výkřik z druhé strany vesnice přiměl Thranduila se otočit. Běžel k němu Koltira. On měl v ruce ohnivý meč a okamžitě se vrhnul proti němu, než se mohl dostat k dalším elfům. Vykryl dvě rány a Zjistil, že Koltira uhnul bílému noži. Legolas už byl u nich a snažil se držet Koltiru mezi sebou a Thranduilem. Podcenil ale rytíře smrti. Obratný kopanec a Thranduil kus odletěl, než ho zachytil strom. Legolas se uhnul dvěma ranám, další vykryl a při tom udělal do Koltirových rukou několik dobrých řezů. Posledním ho ale naštval. Thranduil sotva popadl dech, když okolo něj proletěl Legolas a sklouzl po svahu k vodě a do řeky. Král rychle běžel za ním a ze svahu skočil do loďky a jedním švihem přeřízl její lano. Proud ho společně s pár máchnutími pádlem zanesl k Legolasovi bojujícímu se smrtelně nebezpečným proudem. Princ se zachytil lodě a hodil do ní nože. Jakmile byl vevnitř, snažil se otci pomoct zabrat, protože se už dostali mezi skály a nemohli z nich na břeh. Zabírali, ale pomaloučku je proud stále táhl sebou.
"Musíme více!" křikl Legolas a snažil se o to.
"To nezvládneme." Řekl Thranduil. "Otočíme loď a projedeme to."
"To je sebevražda!"
"Nedokážeme překonat proud, a jestli tam máme vjet, tak čumákem napřed. I malá naděje je lepší než žádná." Pak zklidnil hlas. "Budeš mi muset věřit a dělat přesně to, co ti řeknu, ano?"
Legolas se zhluboka nadechl. "Tak dobře." S tím pádlem máchnul nazpět a jejich loď se otočila.
"Teď nepádluj, a dobře se zapřič, bude to házet."

Koltira se ze břehu potěšeně ušklíbl, když jejich loď zmizela mezi peřejemi. "Jsi ještě větší blázen, než jsem si myslel." Řekl.
Tehdy ale uslyšel, že ve vesnici se něco děje. Otočil se a spatřil fénixe, jak spaluje nemrtvé. Kael a Elenora likvidovali jeho služebníky. Koltira vyběhl po svahu nahoru a do vesnice. Na krvavého prince v bojové ráži byl děsivý pohled, zvláště teď, když stále částečně vypadal jako zlomený elf. Popraskané rty odhalovaly zuby a okolo těla mu létaly zelené koule ohně, tři orby, které podtrhovaly vzezření mocného mága. Kael jednu vzal a lehce pohnul rukou. Koltira nestihl uhnout a kdyby za ním nebyl strom, odletěl by daleko.
Kaelovi se nad hlavou opět vytvořila třetí koule a on vykročil k rytíři smrti s Elenorou po boku. Koltira se svezl na zem.
"Dobrá práce, tati." Řekla Elenora.
"Koltira ale jen hrál bezvědomí a jakmile myslel, že nejsou obezřetní, vstal a znova útočil. Kael uhnul klubku nemrtvé energie a poslal na koltiru pár ohnivých. Koltira dvě z nich odrazil na Elenoru, která je vykryla štítem. Sama na něj poslala vlnu energie, až se málem neudržel na nohou. V další vteřině do něj vrazila dávka energie od Kaela a on se svezl po svahu k vodě. Koltira se ale zachytil lodě a rychle vylezl na břeh.
"Zdrž ho," řekl Kael a Elenora si dávala záležet.
Koltira měl s ní co dělat, uhýbal spoustě lehkých útoků, přičemž ho mnoho drobných koulí ohně popálilo. Švihnul mečem po fénixovi, který zapištěl a zatímco se měnil v popel, zmizel v řece. Mečem několikrát švihl po mladé elfce, ale její energetické štíty byly příliš silné, aby je prorazil. Doufal, že ji udolá, protože tyhle štíty ji určitě brzy vysílí. Než se to ale mohlo stát, do Koltiry se opřelo kouzlo a on ztratil vědomí. Elenora vzhlédla ke Kaelovi nad svahem, který kouzlo seslal. Bylo po boji, konečně.
Kael došel ke Koltirovi a prohlédl si ho. Nedorazil ho ale. Otočil se ke královské stráži. "Odveďte ho do paláce, svážeme vám ho, aby vám neutekl, až se probudí. V paláci ho dejte do těch očarovaných okovů a až pak najíst. Vydrží to."
Stráže uposlechly jeho příkazu a Elenora rychle sehnala provazy, které oba připravili, aby mohly držet nemrtvého rytíře a zabránily mu v jakémkoliv pokusu o útěk.
"Jsi vážně dobrá," řekl Kael.
"Díky," řekla Elenora s úsměvem.
"Kde je král? A princ? Kde jsou?" Kael netušil, kdo se na to zeptal, ale otázka ho vyděsila. Nejen on a Elenora se začali zběsile rozhlížet po okolí a volat chybějící elfy.
"Koltira přiběhl od řeky," řekl někdo z elfů.
"Chybí tu jedna loď." Řekl další.
Kaela chytila zlá předtucha. "Jak je tu silný proud?"
"Tak silný, že kdokoliv by plul po řece, by byl stržený do tamtěch peřejí," odpověděl mu černovlasý elf. "Neznám nikoho, kdo by je dokázal splout a zůstat naživu. Řeka je tu příliš nebezpečná pro kohokoliv."
"Ještě nemůžeme tvrdit, že je pohltily peřeje." Řekl Růmil, který právě došel ke Kaelovi.
"Prohledejte okolí, zkuste najít jakoukoliv stopu." Řekl Kael klidně, ale bál se, strašně se bál.
"Co teď?" Zeptala se ho Elenora.
"Jestli se ocitli na řece, možná dokázali překonat peřeje. Vydám se k vorařům a počkám, jestli se tam neobjeví." Otočil se k Elenroře. "Můžeš jít se mnou, nebo pomoct s pátráním tady."
"Budu pátrat tady, a jestli je najdu, dám vědět."
Kael jí dal ruku na rameno a pak se vydal na cestu…


K Vorařům Kael dorazil další den večer. Hnal celou cestu tou nejvyšší rychlostí a značnou část cesty si zkrátil magickým přesunem. Nechal svého běžce vydechnout na břehu řeky, než přebrodil. Běžec bylo opeřené zvíře, vypadající podobně jako emu, ale mnohem hezčí a silnější. A prudké vody se rozhodně nebálo.
Voraři mu šli naproti, celí zvědaví, co tu potřebuje.
"Neviděli jste Legolase, nebo krále?"
Otázka je velmi vykolejila. "Ne." Řekl jeden z nich. "Proč?"
"Protože je možné že je strhla řeka a první místo, kde se dá přistát, je tady."
"Cestou je spousta mělčin a zátok," namítl vorař. "Kdo by se opravdu snažil, dokáže se z řeky dostat i v bažinách. Ale to nic nemění. Neznám nikoho, kdo by přežil peřeje pod vesnicí proti proudu řeky i za normálního stavu vody. Jestli se ti dva dostali do nich, tak se utopili a už jejich těla nikdy nikdo nenajde, ledaže by je náhodou vyplavila řeka."
Kael se vyděšeně nadechl. "Mrtví?"
Vorař přikývl. "Jestli je chytila řeka, pak ano."
Kael v tu chvíli ztratil schopnost cokoliv říct. Pomalu sklonil hlavu.
"Mrzí mě to." Řekl vorař a okamžitě ostatní zahnal, aby nechali Kaela tiše být.
Kael sesedl a nechal uhnané zvíře, ať se usadí do trávy. On sám udělal totéž na břehu řeky. Díval se proti proudu a sledoval, jak se hladina čeřila. Tak by si přál, aby spatřil loď a na ní oba zmizelé elfy. Neplakal. Neměl na to sílu. Jen sledoval řeku, zatímco jeho mysl vzdorovala, tomu co slyšel. Pořád tu byla naděje, že je najde Elenora někde v lese, protože pátrání stále probíhalo a elfové dokázali propátrat velmi rychle velkou plochu, ale i kdyby zmizeli v lese, nemusí je najít.

Azariel si všiml, že se elfové najednou začali chovat dost divně. Vyhlédl si jednoho, který byl právě osamělý.
"Orophine!" štěkl na něj a pomalu vyšel ze stínu. "Co se děje?"
Orophin se za ním otočil. "Azariel? Co tu děláte? Pátráme po princi a králi. Zmizeli."
"Můžu pomoct? Podle pachu stopuji velmi dobře."
"Pomoc se hodí." Pokrčil rameny Orophin a dál pokračoval s velkým černým tvorem po boku.

Slunce už dávno zapadlo a jen malý ohýnek, nad Kaelovou dlaní mu svítil. Ptáci létali se zprávou o zmizení královských elfů, ale ani jeden s tím, že by se našli. Ani psi a Azariel, kteří pročenichávali podlahu lesa, nenašli ani nejmenší stopu. Naopak jen potvrdili zmizení v řece. S tím doletěl ten poslední opeřenec a od té doby nic. Kael se už vzdal naděje. Už minula půlnoc, když vzbudil svého běžce, nechal na břehu hořet svíčku a odjel směrem k paláci.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ♥Rawen♥ ♥Rawen♥ | Web | 15. srpna 2013 v 12:17 | Reagovat

twl... husta kapitola... moc se tesim na dalsi.

2 Morell Morell | Web | 15. srpna 2013 v 16:16 | Reagovat

[1]:
Jsem ráda, že se líbí.

3 es ef es ef | Web | 16. srpna 2013 v 0:12 | Reagovat

Je to výborné, Pán Prstenů je jedna z mých nejoblíbenější knížek, a máš takový čistý, vytříbený styl psaní a je to čtivé, jen my prostě nějak vadí, že to není tvé vlastní. Že jsou tam postavy, které znám odjinud, nemám ráda fansfiction, ani když jde o Pána Prstenů, vždycky jsem na to měla takový názor, že člověk píše něco, co není jeho vlastního, že nevdechl život postavám.

4 es ef es ef | Web | 16. srpna 2013 v 0:13 | Reagovat

[3]: *mi, jak rychle píšu, udělám občas chyby jak hrom

5 Morell Morell | Web | 16. srpna 2013 v 7:56 | Reagovat

[3]:
Chápu tvé pocity a ráda ti zase objasním své.
Ano, nejsou to mé postavy ani svět. Přesto se mu věnuju. Dovolím si to přirovnat k baráku. Je postaven a stojí. Jeho tvůrce zahynul, ale barák nějakou dobu bude stát dál. Jak jde čas, noví majitelé přidají terasu, opraví střechu, na zahradě vyroste bazén, atd... Není mou ymšlenkou využívat tento svět, jen v něm odhalit další příběh. My vytváříme tyto fantastické světy jako stvořitelé. Oběví se v naší mysli a pak žijí dokud naše myšlenky vede text. Chceme-li pak ale mít z toho světa více, pak je ptřeba více napsat.
Na každé křižovatce činíme rozhodnutí. Vpravo, nebo vlevo? V jednom příběhu je napsáno vlevo. Někdo ale sepíše, co kdyby vpravo? Třetí vymyslí, že půjde dál přímo a prodere se křovím... Fan fikce tvoří alternativní vesmíry, některé rozšiřují příběh dokonce tak, že nám připadá ještě lepší a najednou je jasnější a pochopitelnější. (Jednu takovou FF jsem našla u TMNT)
Prostě k dílu někoho jiného tak přidáváme svou vlastní tvůrčí trošku a těm postavám, kterým jejich autor dal život sice život nemůžeme už dát, ale můžeme je oživit a prodlužit ho nebo změnit jejich osud...

No, snad je to všechno...

6 ♥Rawen♥ ♥Rawen♥ | Web | 17. srpna 2013 v 9:41 | Reagovat

Hezky řečeno ††♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama