Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Zpět po vlastních stopách - 37. kapitola

21. srpna 2013 v 5:00 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Thranduil se podíval na Estela, kterému rychle došlo, že Xavion mluví o něm.
"Proč si myslíte, že jsem to já?" Zeptal se Estel opatrně, moc tomu nevěřil.
Byli jsme tehdy fascinovaní každým novým místem, které jsme našli, já a tvá matka. Na břehu moře, uprostřed jasné noci nás ale přepadli. Měli zlaté helmy ve tvaru dravčí hlavy a černé oblečení."
Legolasovi se do tváře promítla obava a také uvědomění. Věděl, o kom Xavion mluví.
"Vzali tě a zabili tvou matku. Jmenovala se Karaea. Neznali slitování."
"To otrokáři temné říše neznali." Řekl Legolas. Thranduil a Xavion na něj překvapeně pohlédli.

"Unášeli i naše lidi." Řekl Legolas na vysvětlenou. "Sebrali jsme jim Estela, když jsme našli jednu z jejich skrýší. Byl ve velmi zuboženém stavu."
"Unášeli?" Zaváhal Xavion.
"Vzpoura." Řekl Legolas. "Došlo k válce. Otrokáři už neexistují. Byli vyvražděni."
"Aha." Xaivon se musel vzdát své pomsty. Otočil se na Estela. "Rafi?" Oslovil ho s velkým citem. "Jsi to ty, máš tvář po matce."
Estel zneklidněl, čehož si všimli Xavion a Legolas, Thranduil nikoliv.
"Nevím, kdo jste," řekl Estel klidně. "Ale jmenuji se ESTEL," Své jméno řekl s velmi tvrdým důrazem. "A nikdy jinak." S tím odešel z místnosti.
"Jen klid." Řekl Thranduil, když viděl, jak se Xavion tváří. "Je toho na něj hodně najednou."
"Měl jsem to čekat. Byl ještě malinký. Nejspíš se na mě vůbec nepamatuje."
"Jestli ho nebudete k ničemu nutit, tak vám nehodlám bránit hledat si k němu cestu. Vím sám, co to dá práce, udržet rodinu pohromadě." Thranduil věnoval pohled Legolasovi. "A vím, že to za to opravdu stojí. Ctěte náš zákon a rozkazy mé i ostatních, kteří řídí tuto zemi, a já vás na čas ubytuji zde v paláci."
"To je velkorysá nabídka." Řekl Sav. "Souhlasím… A děkuji vám."
Sav odešel a Legolas se za ním podíval. "Dělá mi to starosti." Řekl.
"Měj trpělivost Legolasi." Řekl Thranduil mírně. "Tohle pro ně nebude lehké. Xavion přišel o možnost Estela vychovat, Jeho otcem už bude navždy Elrond ale přesto mezi nimi může vzniknout dobré přátelství. Xavion zase musí přijmout, že jeho úloha otce skončila tam u moře. Taky to nemá lehké."
Legolas přikývl. "Přiznám se ti, ada."
Thranduil se na něj nechápavě podíval.
"Měl jsem mnoho šancí vrátit se domů, ale já… já se bál." Povzdech. "Bál jsem se, co mi řekneš, že se budeš zlobit a všechno… teď když vidím toho elfa, tak…"
"Lassi." Thranduil vstal a syna objal. "Neobviňuj se. Strach není jen ke škodě. Varuje nás před něčím, co je pro nás až příliš."
"Já vím." Špitl Legolas. "Jen mě to tak mrzí…"
"To je v pořádku. Jsi doma a víš, že tě vždy vyslechnu a pomůžu, jak jen je v mých silách."
Legolas přikývl.
"Dobře." Thranduil se vymanil z objetí a povzbudivě se usmál. "Můžeš Xaviona dovést do komnat pro hosty? Raději kus dál od těch, kde bydlí Estel, ať mají od sebe i trochu soukromí."
"Jistě…"

Legolas Xaviena zavedl do volných komnat a hned mu poradil, ať se umyje a převleče.
"Počkejte…" Zastavil ho Xavion.
"Ano?"
"Nevypadal moc nadšeně. Proč nechce slyšet své pravé jméno?"
Legolas se nadechl. "Dlouho jste ho neviděl, hodně se změnil od doby, kdy to bylo to malé dítě, které se sotva naučilo mluvit." Odpověděl. "Samozřejmě má pár přezdívek, ale v doslechu nikdo mu neříká jinak, než Estel. Je na to jméno opravdu hrdý a jiné slyšet nechce."
"Aha…" Xavion vypadal trochu zklamaně.
"Rád bych řekl, že s vámi soucítím, ale já vlastně ani nemám ponětí, jaké to pro vás je."
"Jste laskavý, princi. Omluvte mě." Řekl Xavion a šel se umýt.
"Samozřejmě." Špitl Legolas a místnost opustil…

Thranduil, když odešli, si oddechl. Xavion mu řekl sice málo, ale řekl mu jasně, proč je v Temném hvozdě a navíc i Thranduil věděl, jaké to je postrádat dítě, navíc po dlouhou dobu. Proto se taky rozhodl pro jednou nepeskovat Legolase, že má tuniku naruby. Rozhodl se, že si o tom raději promluví s Kaelem. Kael měl na Legolase dobrý vliv. Přimělo ho to mít ve věcech pořádek, zvláště když po paláci běhala malá Elenora a roznášela vše, co našla. Jo, to byl velmi zajímavý čas.
Pousmál se nad příjemnými vzpomínkami a vydal se hledat Kaela. V tuhle denní dobu Kael obvykle meditoval u nich, tak se tam vydal. Opatrně zaklepal, a když se nikdo neozval, rozhodl se vejít. Uvnitř nikdo nebyl. Trochu překvapeně se podíval na postel. Ležel tam vak plný fénixích pér. Zvědavost mu nedala a opatrně zasunul ruku do kopice peří.
Blaženě vydechl, jak ucítil na ruce teplo a ohnivou energii peří. Stejně tak ho zajímalo, co s tím vším chtějí ti dva dělat. Pokrčil rameny a ohlédl se. Zjevně sem šel Garilien. Thranduil nechtěl, aby věděl, proč tu je, takže se ukryl ve skříni s Kaelovými plášti a róbami.
Slyšel, jak otevřel dveře a po chvíli je zase zavřel. Pak uslyšel, jak něco dopadá na postel. Co tam Garilien dělá? Ke svému překvapení slyšel, jak sevřel rukojeť na dveřích skříně. Zavřel oči a čekal, co mu řekne, ale skříň se zase zavřela. V té tmě Thranduila nahmatal pár rukou a uslyšel tichý smích bez hlasu. Co to děláš Gariliene? Zeptal se sám sebe v mysli. Ruce nahmataly jeho tvář a vyhledaly rty a pohladily je. Příjemný pohyb.
Blaženě vydechl a přiklonil se blíže. Jeho ruce hledaly tvář jeho partnera, který ho zpracovával rukama. Tohle dobrodružství se vyvíjelo velmi rychle a Thranduilovi se to líbilo. Brzy ucítil teplo druhého těla a rty, které si našly ty jeho.
Zavřel oči (beztak nic neviděl) a připojil do hry i jazyk. Pousmál se a jeho ruce sjely na záda jeho partnera. Brzy byl potřeba vzduch, takže přerušili polibek, aby se nadechli. Thranduil mžikal do tmy a myslel jen na to, jak se tohle asi vyvine, když přišla pohroma.
Dveře skříně se rozletěly dokořán a světlo lampy ho na vteřinu Oslepilo. Podíval se, kdo otevřel skříň a zjistil, že civí na Kael'thase, který je svým objevem značně vykolejený.
Podíval se tedy na Gariliena.
"Ada?!"
"Legolasi?!"
Dvojhlasně se ozvalo "Ble!" a oba do sebe strčili, až se tvrdě hodili na stěny skříně. Ta pod nárazy těl obou elfů praskla a rozpadla se. Oba spadli na zem.
Thranduil se trochu provinile podíval na Kaela, který stále tiše stál jako duch pomsty, ale lehce se usmíval. Scénu mu zjevně přišla legrační. Oba je srazil pohledem.
"Koukejte to dát do pořádku." Řekl chladně, jakoby nic a odešel.
Oba elfové na sebe pohlédli. Thranduil se podíval na skříň. "Zdá se, že se jen rozpadla, dá se to dát do kupy, Vypadá to, že se nic nezlomilo.
"Musíme jí zpevnit pro případné další nehody." Dodal Legolas. "Dojdu pro nářadí…"

Kael musel oba elfy opustit. Klidně odešel až mimo doslech. Tam se konečně mohl přestat ovládat. Chvíli se nahlas chechtal tomu, co viděl.
Až když se uklidnil, vrátil se do komnat, které sdílel s Legolasem. To už slyšel tlukot kladiva, a když vešel, viděl oba královské elfy poctivě makat na rozpadlé skříni. Ale nesmál se jim, tohle bylo fér. Místo toho se usadil u pytle s peřím a vytáhl nůž a začal peříčka připravovat, při čemž po očku pozoroval pracující elfy. Musel uznat, že jsou obratní. Pousmál se a opatrně nožem upravoval pírka, aby je mohl použít na výrobu teplé deky, o které snil od dětství.
Připravil si malou hromádku peříček a pak vytáhl tenkou a lehoučkou látku. Pousmál se a navlékl nit. Oba elfové už spravovali skříň zevnitř a brzy jí dají zpět na místo. Navlékl si nit a začal peříčka přišívat k látce, Toho si teď užije dost…


"Výsosti?" Velitel stráží si oddechl, když konečně krále našel. "Hledal jsem vás, kde jste byl?"
"Opravoval skříň." Řekl Thranduil a mávl demonstrativně kladivem. V druhé ruce měl tašku se zbytkem nářadí a právě je šel uklidit. Ani kvůli veliteli se nezastavil.
"Někdy by si vás jeden s králem leda spletl." Řekl velitel a Thranduil se tomu usmál. "Ale potřebuju si s vámi promluvit o Koltirovi."
"Tassarian se ještě neozval." Odpověděl král. "Taky to chci vyřešit co nejdříve." Povzdechl si. "Není den, abych na to nemyslel."
"To já taky ne, Každý den ho slyším, když chodím okolo cel. A co s tím druhým elfem? Pár elfů si dokonce šušká, že si pro něj přijde Azariel a roztrhá ho."
"Azariel?"
Velitel pokrčil rameny. "Tak jsem to slyšel."
"Mně se nezdál jako nebezpečný… Ale může se proměňovat, že?"
"Slyšel jsem o tom…"
Thranduil se zamyslel. Viděl ho v podobě zvířete, velkého a silného dost na to, aby ho nesl a v té by dokázal někoho roztrhat. To by bylo docela možné. Musí to vyřešit rychle. "Nějaká rada?"
Velitel mlčel a přemýšlel. Na nic ale nepřišel.
Thranduil sundal tašku a uklidil nářadí na své místo. "Je jen jediné rozumné řešení a tím je toho elfa vypovědět nadobro z tohohle království, pod trestem smrti. Štve mě to…" Pak mu ale svitlo. Pousmál se na nářadí. "Mám nápad. Pošlete posla k trpaslíkům. Pošleme ho tam a bude s nimi dolovat, dokud nepřijde k rozumu."
Velitel stráží odešel spokojeně zařizovat. Thranduil se krátce pousmál na nářadí… "A já se zatím půjdu podívat na Koltiru."

Koltira řinčel řetězy a vrhal na krále zlé pohledy i nadávky.
"Sklapni." Řekl král tvrdě a Koltira zmlkl.
Nemrtvý elf se usadil a dál vrhal zlé pohledy na Thranduila, který se usadil v bezpečné vzdálenosti. Král si ho pozorně prohlížel. Koltira byl mrtvý, umřel mu v náručí. Byla v tomhle těle jeho fea, nebo ne? Thranduil moc nevěřil, že by duše jeho lásky zůstala tady, ale jeho srdce v to stále doufalo. Ten pocit zoufalství, ta rozpolcenost byla pro Thranduila velkou tíhou. Sledoval Koltiru a v mysli mu tanuly vzpomínky.
"Vypadáš uboze." Řekl náhle Koltira.
"Ty zase jako svrasklá babka." Oplatil mu Thranduil otráveně.
"Kdybych nebyl v řetězech, tak bys tak nemluvil." Řekl Koltira.
"Kdybys to byl ty, nebyl bys v řetězech."
"Směšné."
"Smutné."
"Cíťo."
"Šutre."
Koltira vstal a usadil se tak blízko, jak mu dovolily okovy, na kterých zářily modré runy. "Na co si hraješ? Nejsi nic, snadno vidím, jak ti krvácí srdce. Myslíš si, že něco změníš?" Koltira se rozesmál. "Stačí na tebe mluvit a vnitřně se bortíš. Rozpadáš se, rozkládáš stejně jako já, jen na duši."
Thranduil zavřel oči a odklonil hlavu.
"Už to cítíš, jak se do tebe pouští masožraví brouci a červi? Prolézají ti svaly, ve kterých ti z toho cuká. Trhají ti vnitřnosti… pak putují nahoru do krku a…" počkal pár vteřin, "prokousávají se ti lebkou a pronikají dovnitř. A pouští se ti do mozku. Vyvolávají strašlivou bolest."
"Už mlč." Králi stačilo to slyšet, aby to v něm vyvolávalo pocit, že se mu to opravdu děje a to bolelo. Rytíř smrti mu to opravdu uměl vštípit.
Koltira se rozesmál. "Teď jsi taky v poutech."
Thranduil si uvědomil, že je to pravda. Ale možná právě proto pocítil něco zvláštního, když se podíval znovu do nemrtvé tváře. Jako by se mu zdálo, že slyší Koltiru, opravdu Koltiru, zoufale křičet v poutech. Ta představa v něm probudila odhodlání.
Musí ho uvolnit. Jak ale? Zavřel oči ponořil se do představy. Pohladil hlavu s těmi bílými vlasy a zkoumal ve své mysli pouta. Našel zámek a začal se v něm štrachat drátem. Syčel, jak se snažil, ale nešlo to. Odhodil drát, a chytil opatrně ruku v okovu a odnikud (jinak by to popsat nedokázal) vytáhl pilník. Zkusil ho na okov na ruce, ale to nemělo téměř žádný efekt. Pouze okovy poškrábal. Neklidně odhodil i pilník. Co jiného použít? Něco magického? Pilu. Objevila se mu v ruce a on začal řezat okovy. Pilu akorát ztupil. Potřebuje lepší ostří. Sundal to ztupené a přemýšlel, jaké by mohl použít. Pevnější, stejné jako felo'melorn.
Našel ho na zemi vedle sebe, zubaté a velmi, velmi ostré. Rychle ho nandal na pilu a začal opět řezat okov. Pila zajížděla do okovu dobře, ale pořád to byla námaha. Brzy ale okov povolil a spadl na zem. Thranduil ho odhodil co nejdál do sebe a rychle se pustil do druhé ruky a pak na nohy. Pak se zaměřil na řetěz okolo pasu. To řezání ho unavovalo. Jeho duch byl vyčerpaný, když konečně řetěz přeřezal a odhodil mezi neklidné okovy kus od nich. Zbýval ještě krk, na kterém byl nejsilnější okov. Opatrně k němu přiložil pilu a začal řezat. Byl neklidný a řezal velmi opatrně.
Konečně ucítil, že se okov uvolnil. Byl přeřezaný, ale nechtěl dolů. Thranduil zabral vší silou, ale nemohl ho rozevřít. Držel na krku pevně.
"Pusť, tak pusť." Zakňučel v mysli, ale nemohl.
Musí ho sundat jinak. Už ho přeřízl, ale jak ho roztáhne, nebo sundá? Runy, ta věc má na sobě runy. Thranduil si vzpomněl na lžíci, na které mu kdysi nechal Kael kouzlo, které mohl použít. Vzpomněl si na ní, a už ji držel a klepl na okov. Runy zmizely. Znovu chytil přeřezaný okov a pokusil se ho roztáhnout. Trochu to šlo. Párkrát se nadechl a nabral síly, pak táhl znovu. Po každém tažení si musel odpočinout, ale postupně okov roztahoval. Vyrážel na něm pot a hlava se mu točila vyčerpáním.
Konečně byl okov roztažený dost na to, aby ho sundal. Vyvlékl z něj Koltiru a okov odhodil. Pousmál se a okamžitě usnul…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♥Rawen♥ ♥Rawen♥ | Web | 21. srpna 2013 v 5:01 | Reagovat

Skvělá kapitola ... je to čím dál lepší ... jen tak dál :D

2 Morell Morell | Web | 21. srpna 2013 v 9:16 | Reagovat

[1]: To je fajn, že je to čím dál lepší. To mě moc těší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama