Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Zpět po vlastních stopách - 40. kapitola

25. srpna 2013 v 5:00 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Hedvábné stany krvavých elfů působily jako nespalující oheň. Kael cítil cosi zvláštního, když vešli mezi ně. Strážný, který je přivítal, jim ukázal na stan, ve kterém už viděli stín Jainy.
Jakmile ji strážný zavolal, vyšla ze stanu. Jakmile ale spatřila oba elfy, znatelně zbledla.
"Neboj se." Řekl Legolas tak uklidňujícím hlasem, že kromě Jainy se uklidnili i všichni okolo. "Pojď, promluvíme si někde bokem."
Všichni tři šli kousek do lesa. Jaina se začala znovu trochu bát a tak začala svou magickou hůl svírat o něco pevněji. Došli až k jednomu z potoků, kde si elfové udělali paseku na odpočinek. Legolas se usadil na kmen a ukázal ostatním na druhý proti sobě.

Kael se usadil vedle Legolase a Jaina naproti nim.
"Co tu děláme?" Zeptala se Jaina.
"Napadlo mě, že bychom si měli promluvit, Jaino." Začal Legolas mírně. "Myslím, že potřebuješ naši pomoc."
"Já?" Jaina se zatvářila překvapeně.
"Každý občas potřebuje pomoc." Řekl Legolas tiše. "A někdy to ani neví."
"Legolasi, ani já si nejsem jistý, co tu doopravdy chceš řešit?"
"Není ti to jasné?" Legolas se na něj zatvářil překvapeně. "Přece Jainino dítě."
"Já s tím nechci nic mít." Řekl Kael rozhodně.
"Tak můžeš odejít." Odpověděl Legolas.
Kael byl jeho reakcí šokován, nicméně vstal a odešel.
Legolas se za ním díval, dokud nezmizel, ale pak se otočil k Jaině. "Jestli jsi mi ho chtěla přebrat, proč jsi si ho tak znepřátelila?"
"Jen jsem to přehnala."
"To vidím." Legolas se zhluboka nadechl. "Zvládneš se o to malé postarat?"
"Jo, to není problém." Řekla Jaina tiše.
"Tak co tedy?" Zaváhal Legolas.
"Ani nevím, jen… jsem osamělá."
"Kael není…" Legolas se zamyslel. "Ale znám někoho, kdo ano."
Jaina zaváhala. "Hele, nebudu se otáčet okolo kohokoliv jen, protože jsem osamělá. Nespím s chlapem jen, protože chce."
"Tenhle to chtít nebude."
"Proč myslíš?"
"Špatné vzpomínky. Ale je moc hodný, třeba byste spolu mohli žít, než se oba trochu vzpamatujete."
Jaina se krátce odmlčela. "Možná… za setkání s ním nic nedám. Jak se jmenuje? Třeba ho znám."
"To je dost možné…" Legolas se pousmál.
Zpoza stromů je Kael pozorně poslouchal.
"Znáš Eladana?"
Kael byl překvapený. Proč jí Legolas dohazuje Eladana?
"Jo znám ale ten je ženatý a má děti… ne, počkat, to je někdo jiný."
"Eladan žije v Silvermoonu. Ale doneslo se ke mně, že sem přijede na turnaj."
"Stejně tu na turnaj taky budu." Jaina se pousmála. "Chtěla bych ho vidět."


Thranduil stál v celách na chodbě, kus od stráží, opřený o zeď. Díval se na zem, ale myšlenkami byl upřený na celu kus cesty chodbou. Tam byl Koltira. Thranduil by tam rád vešel a sám mu sundal okovy, které ho držely bezpečně uvězněného, ale nemohl. Skoro by si přál, aby neprošel okolo krvavých elfů debatujících o nemrtvých, šeptajících si o prohnanosti těch, kteří nemrtvé ovládali.
Od té chvíle pochyboval. Byl to skutečně Koltira, nebo nějaká podlá hrátka jeho pána? Pokud ale ano, proč ho tedy Koltira nezabil, když se objímali? Mohl by to udělat v pár vteřinách. Stačilo by, aby mu přelomil krk a nikdo by se o jeho smrti nedozvěděl, dokud by stráže nezačaly přemýšlet, co tam tak dlouho dělá, hodiny poté, co už by mu nebylo pomoci.
Thranduil se otřásl při té myšlence. Čím více ale propadal takovým myšlenkám, tím méně měl odvahy se do cely vůbec podívat. A přesto, když se narovnal, místo pryč ho nohy nesly k cele. Hnán něčím zevnitř sebe nahlédl do cely. Koltira ho vnímal, věděl to. Věděl, že nemrtvému rytíři neunikne nic živého v jeho blízkosti. Nahlédl a spatřil, jak Koltira zvedl tvář a podíval se na něj.
Ne, nemělo cenu o tom jen uvažovat. Buď ho nechá u sebe v paláci, nebo ho pošle pryč. Jinou možnost neviděl. Koltira určitě nemohl za to, co se stalo, to bylo králi jasné. Jenom nevěděl, jestli už je vše v pořádku, nebo ne. Povzdechl si, ale zavolal strážného, aby mu otevřel.
Jakmile vešel, ohlédl se a počkal, až strážný odejde.
Koltira si ho prohlížel. "Vypadáš přetaženě." Řekl mírně. "Máš v očích trápení."
Thranduil přikývl. "Jak si mohu být tebou jistý?" Zeptal se.
Koltira pochopil, co myslí. Kolikrát si pokládal stejnou otázku. "Thane, často se sám bojím, že to, co jsem, je jen hra toho, kdo mě přivedl do tohohle stavu." Odmlčel se. "Nikdo z nemrtvých ti na tohle neumí dát odpověď. Mnozí strávili měsíce tím, že se smiřovali s tím, co jsou. Já taky. Jsme jiní, než ostatní. Cítíme se dobře jen mezi stejnými, jako jsme my. To se pro mě změnilo, když jsme se dali dohromady. Začal jsem znova žít. Ale ani tehdy jsem nemohl popřít, co jsem." Koltira se podíval do Thranduilových očí, které zamyšleně sledovaly podlahu. "Jestli se mě tak bojíš, proč jsi mi pomáhal?"
"Já nevím." Připustil Thranduil. "Viděl jsem tě, skutečně tebe a prostě jsem tě zbavil řetězů."
"V tu chvíli ses mě nebál."
"Ne."
"Takže jsi věděl, že ti neublížím."
"Možná v srdci."
Koltira se nadechl. "A co ti říká teď?"
Thranduil se na něj opět podíval, ale pak pohled zase sklonil. Chvíli naslouchal. "Doufá… že to není výsměch tvého pána a touha po mé krvi. Že strach je jen stín, který přejde."
"To moje taky." Koltira polkl. "Víš, neříkám, abys mne propustil, myslím, že jsi dost moudrý na to, abys posoudil, kdy to bude správné, jestli vůbec někdy. V tomhle ti věřím."
Thranduil si prohlédl tvář, která ho sledovala s neskrývanou důvěrou. Pomalu k němu došel a přidřepl si. Zavětřil. "Netáhne z tebe seno." Řekl tiše.
Koltira se pousmál. "Žádný tu nemám." Odpověděl. "Ale ty taky voníš trochu jinak. Poslední dobou jsi šetřil vínem. Necítím ho z tebe."
"Je to pravda, ale je to kvůli turnaji. Zbraně beru do ruky jen za střízliva, pokud to jde. Domluvil jsem se s Legolasem a trénuji na turnaj."
"Ty?" Úsměv na nemrtvé tváři se rozšířil. "To bych chtěl vidět."
Thranduil se neudržel a taky se usmál. "Mám rád, když se směješ."
"Uvědomuješ si, že tady cukruješ s nebezpečným vězněm?"
"Hmmm," Thranduil pohladil vlasy. "A jaké nebezpečí mi hrozí?"
Koltira ztišil hlas. "Že si tě obmotám řetězy, až mi nebudeš schopen utéct," začal si hrát s knoflíkem na králově košili.
"To je dobrý začátek, když je moc neutáhneš, tak to stráže ani nezjistí," i on začal šeptat a hladit ruku nad okovem a pomalu klouzal k rameni. Pak na krk a tvář. "Tvůj pán hladoví po tvém těle," řekl hravě. "Měl bys ho potěšit."
Koltira se pousmál a nechal Thranduila, ať ho začne líbat. V právě takových chvílích cítil život v králi stejně jako v sobě, byl na chvíli doopravdy naživu. Thranduil přerušil polibek, aby se mohl nadechnout. Roztoužený pohled očí byl pro Koltiru jako probuzení do toho nejkrásnějšího rána…

"Co tam asi zase dělá?" Zeptal se jeden ze strážných.
"Tak se tam koukni, ne?"
"Tak jo."
Strážný přešel k cele a nahlédl otvorem k tomu utčeným. "Ty bláho," šeptl tiše a rychle zamával na ostatní strážné, aby se šli taky podívat.
Brzy se u otvoru střídali všichni čtyři strážní.

O dvě hodiny později, když Krále jeden ze strážných pustil z cely, všiml si, že se na něj stráže dívají… rozjařeně? Jo, přesně tak se dívali. Znudění strážní najednou vypadali dobře naladění. Thranduila polil ledový pot při pomyšlení, že ho slyšeli. Jen doufal, že soukromou show v cele nikdo nesledoval. Tehdy se rozhodl, že ho dostane z cely hned, co krvaví elfové opustí hvozd.
Zmizel z dosahu stráží beze slova, ale když se ze zvědavosti vrátil do doslechu, bylo mu jasné, že se obával oprávněně. Odešel ještě nenápadněji, rudý až za ušima.


Turnaj za dva dny. Thranduil se těšil. Večer byl už u sebe, papírování měl teď s Legolasem napůl, takže šlo vše mnohem rychleji. Nemohl si ztěžovat. Protože už nečekal, že by k němu někdo přišel a už dneska trénoval s mečem, spokojeně ho odložil a šáhl do truhly, kde měl, co zbylo z Aragornova oblečení. Bude trvat věky, než to zase uvede do použitelného stavu, ale to nepotřeboval. Šáhl až pod to, pro dvě tréninkové zbraně, dřevěné dýky, podobné délky, jako Legolasovy bílé nože. To bylo jeho tajemství.
Postavil se do středu pokoje a zaujal bojovou pozici. Pak začal trénovat různé pohyby. Otáčel se dokola, švihal dřevěnými noži, až je slyšel svištět vzduchem. Jakmile se zahřál, začal se pohybovat celým tělem. Uhýbal neviditelným zbraním, udělal i pár přemetů.
Když se otočil ke dveřím, strnul. Stál v nich Legolas a fascinovaně na něj hleděl. Král instinktivně schoval nože za zády.
"To bylo dost dobrý," řekl Legolas. "Od kdy trénuješ s noži?"
Thranduil si lehce povzdechl. "Odjakživa. Myslíš, že máš talent pro boj po mámě?" Nadhodil Thranduil, zatímco se rozdýchával. Usadil se na postel a pohladil matraci, čímž zval Legolase, ať si přisedne k němu.
Legolas se usadil vedle něj a sledoval staré makety nožů, které měl král v klíně.
"Teď ti řeknu něco, co jsem neřekl nikomu." Thranduil se nadechl. "S noži jsem trénoval už od malička. Vždy mi to bylo přirozené. Když se ale Oropher přesunul sem do hvozdu, přiměl mě na nože zapomenout a začít s mečem. Měl představu, že budoucí král by měl vládnout mečem, ne nožem. Raději jsem mu neodporoval, i když jsem nesouhlasil. Tehdy jsem se musel vzdát nožů, ale tyhle dva jsem schoval u Gariliena a později jsem si je vzal zpět, když už mi ada neprohrabával pokoj. Takže jsem nevyšel nikdy více ze cviku, ale ctil jsem ho a trénoval s mečem." Pokýval hlavou. "Kolikrát mě napadlo, o kolik by bylo lepší, kdybych při obléhání Mordoru měl nože a ne meč." Povzdechl si. "Nechytili by nás."
"Tebe zajali? To jsi mi nikdy neřekl."
"Ne, protože jsou to jedny z mých nehorších vzpomínek vůbec, Lassi. Za svůj život už jsi zjistil, jak jsou skřeti krutí. Mě a adu odlákali od elfů a pak nás obklopili a nakonec udolali za cenu mnoha svých životů, ale na tom jim nezáleželo. Odvedli nás do temné věže a tam nás drželi a…" Thranduil se zadrhl. Výkřiky bolesti a chuť vlastní krve na rtech. Vzpomínka vyplula na povrch. A pohled na Orophera, jak se ho snaží povzbudit pohledem, zatímco oba trpí a doufají, že skřety omrzí co nejdříve a budou usmrceni. "Elrond se o nás dozvěděl a šel pro nás. Nepamatuju si to, ale říkal, že to byl velmi smutný pohled. Zjistili, že žiju, ale ada už ne." Thranduilovi se vracely vzpomínky na to, jak mu to Elrond vyprávěl, zatímco se lesní elfové sbírali ke zpáteční cestě. "Skřeti se vraceli s velkou posilou, Já žil a on ne, tak ho tam nechali, aby stihli utéct." Thranduil se odmlčel. I poté, co se pak vzpamatoval v náruči elfího Lorda, byl zesláblý a sotva vnímal. Skutečně se probral až za půlkou cesty do hvozdu, v náručí Gariliena, který na něj dohlížel. Vlasy, zkrácené nožem naprosto nevzhledně, sice dorostly, ale trauma mu zůstalo velmi dlouho.
Thranduil shlédl na dřevěné nože ve svém klíně. "Když ada zemřel, mohl jsem se vrátit ke svým milovaným nožům, ale nešlo to. Dal jsem mu své slovo a nepřišlo mi správné ho nedodržet. Neslíbil jsem mu to, ale přišlo mi přesto špatné… asi víš, o čem mluvím."
Legolas přikývl.
Král se pousmál. "Půjči mi svůj nůž."
Legolas nechápal, co král chce, ale jeho ruka chytila rukojeť bílého nože a podala zbraň Thrandulilovi.
"Pamatuješ, jak jsem ti je dal?"
Lístek přikývl.
"Prozradím ti tajemství." Thranduil si nůž potěžkával v ruce a párkrát s ním zatočil. "Než Ada umřel, přišla do našeho lesa delegace z Lothlórienu. Paní Galadriel k nám přišla, aby se setkala s mým otcem a aby probírali vztahy mezi elfy v rostoucím napětí a o alianci, která se tehdy tvořila. Tátu obdarovala mečem, který se v Mordoru ztratil, ale ve mně necítila duši milující takovou zbraň. Takže když došlo na mě, odtáhla si mě bokem a dala mi do rukou nože. Bílé nože s rukojetí z jasanu. Tyhle nože." S tím nůž podal Legolasovi.
Legolas si nůž vzal. "Vážně?" Zaváhal. "Já myslel, že byly vyrobeny tady ve hvozdě."
"Lassi, Když jsem je dostal, přijal jsem je, ale věděl jsem, že s nimi nikdy bojovat nebudu. Tehdy mě to trápilo, ale když jsi rostl, chtěl jsem ti dát něco, co tě ochrání. Takže jakmile jsi na to měl věk, předal jsem ti je. Tyhle nože byly vytvořeny pro ochranu lesa, ne aby na ně padal prach."
"Takže byly původně určeny tobě?"
"Lassi, mám svého ada rád, a to, že jsem zůstal u meče je jedna z věcí, kterými ctím jeho památku. Nečekám, že to pochopíš."
"Já to chápu… jen mi nejde do hlavy, proč by tě nutil do něčeho, co nejsi. Věděl to vůbec?" Thranduil mlčel a Legolasovi svitlo. "Nevěděl, že?"
"Já… nevím."
"Mě připadá, že to víš jistě, jen mi to nechceš říct."
Thranduil se krátce odmlčel. "Táta nebyl zlý, jen tvrdohlavý." Trhnul hlavou a gestem ruky to všechno odsunul bokem. "Nemáš nějakou práci?"
"Dnes už ne. Doufám, že ten turnaj nebude nadlouho. Chtěl jsem s Kaelem na pár dní zmizet do lesa."
Thranduil se pousmál. "S tím nepočítej Lassi. Každý den se zvládne jen určité množství zápasů podle počtu zúčastněných a po každém budou bojovníci vyčerpaní, takže jak se bude škála postupujících zužovat, bude to pomalejší a pomalejší."
"To jsi mi nemohl říct dříve?" Legolas se zatvářil zoufale, ale pak se usmál. "Ale co… Holt bude větší zima."
"Řekl bych ti, ať neběháš daleko, ale nějak nemůžu."
Legolas se usmál. "Znám jeden praštěný způsob, jak se pěkně zprohýbat. Bude legrace…"

Estel šel za králem, protože nesl vzkaz z kuchyně. Zaklepal a uslyšel hihňání, určitě Legolas.
"Dále!"
"Ne!"
"Ale jo! Dále."
"Ty liste trnovatý, zelenavý, otravný. Pusť mi ten bod a nech toho elfa venku!"
Estel měl obočí až někde na zátylku. "Tak můžu vejít nebo ne?"
"Ne!"
"Jo!"
Zmatený elf skryl tvář v dlani.
"Uá!"
Pár vteřin ticho.
"Teď už můžeš." Ozval se zevnitř král.
Estel tedy vešel, ale pak se usmál, když viděl na zemi prostěradlo. "Super, twister. Můžu se přidat?"
"Podle toho, co tu chceš. Pochybuji, že jsi přišel jen kvůli tomuhle." Odpověděl Thranduil.
"Přišel jsem jen se vzkazem, že na zítra se nakonec sehnalo dost kozího sýra."
"A jé, Kael z toho bude nadšený." Řekl Legolas. "Nesnáší kozí sýr. Musím mu to říct."
"To já se těším, jednak na ten sýr… zavři ty dveře… a jednak na to, že vás tu porazím." Král si mnul ruce. "Tak na místa slečinky."
Zaujali pozice na kolbišti a Legolas, když viděl, jak mu v očích bojovně září, se musel usmát. "Tak dobře, Esteli, jsi třetí v pořadí. Pravá ruka červená…"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♥Rawen♥ ♥Rawen♥ | Web | 25. srpna 2013 v 10:07 | Reagovat

uplně dokonalé ... tahle kapitole je neskutečně vtipná ... jsem moc zvědavá co bude dál :D :D :D :D

2 ♥Rawen♥ ♥Rawen♥ | Web | 25. srpna 2013 v 23:26 | Reagovat

Opravdu se nemůžu dočkat až bude další kapitola ... :D :D

3 Morell Morell | Web | 26. srpna 2013 v 16:48 | Reagovat

Jj, opravdu je to trošku vtip, ale stane se... Jinak těš se, těš... Ještě jich pár zbývá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama