Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Zpět po vlastních stopách - 42. (zatoulaná) kapitola

31. srpna 2013 v 5:00 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Lor'themar Theron. Thranduil si mohl myslet, že bude bojovat proti němu. Každý zápas, který zatím vyhrál, si od něj žádal hodně odvahy a v každém se něco naučil. Brzy už se bude bojovat o vítězství, ale jeden z nich teď vypadne. V každém zápase si chvíli myslel, že vypadne, ale zatím se mu povedlo si svůj postup obhájit.

Nad tím ale neměl moc čas přemýšlet. Lor'themar byl nekompromisní a každou chybu krále efektivně využil. Špatné šlápnutí, Lor ho chytil za ruku a zakroutil. Nůž vyletěl z ruky a Thranduil padl na kolena. Lor'themar chytil druhou ozbrojenou ruku a plocha jeho meče ochladila králův krk.
"Au, to bolí," zakvičel Thranduil a jeho druhá ruka pustila nůž. Byl odzbrojen a tím prohrál.
Lor mu pomohl vstát a podal mu jeden z upuštěných nožů. Uklonili se a Thranduil pustil kolbiště i hru. Anarin ho hned u kolbiště začal ošetřovat. Vůdce Farstriderů měl v rukou velkou sílu a Anarin mu musel ruce obvázat, aby ochránil natažené vazy. Lor'themar ale králi neuštědřil žádné jiné zranění.
"Neublížil jsem vám moc?" Zeptal se hraničář opatrně.
"Ne," odpověděl Thranduil. "Bojuješ velmi dobře, jsem spokojen. Možná bych si s tebou ještě zatrénoval, než odejdeš. Zdá se, že se s tebou mohu zlepšit."
Lor'themar se pousmál.
"Bylo mi ctí." Řekl Thranduil.
"Mě též."
"Pro mě je to jenom mlácení." Řekl Anarin.
Thranduil na něj ukázal. "To jen říká, ale kdyby šel do turnaje on, tak ho vyhraje."
Hraničář se nahlas zasmál. "Takových znám víc, třeba Talího…"

Legolas měl práci s tím, že se staral o průběh turnaje, takže Thranduil ho celé odpoledne, kdy se konaly další boje, neviděl. Pod jedním stromem ale našel Kael'thase. Krvavý princ se věnoval své tvorbě s ohnivým peřím.
"Co to bude, až to bude?" Zeptal se král zvědavě.
"Takový můj nápad z dětství." Řekl Kael. "Fénixí peří má úžasný vliv na tělo i mysl takže mě vždy lákalo mít něco, co by mělaotakový efekt. Když jsem zjistil, jak zašít peří do pláště, došlo mi, že je to proveditelné. Takže jsem začal sbírat peří."
"A teď z toho šiješ plášť?"
"Ne tak docela. Deku."
Thranduil se u něj usadil. "To je úžasný nápad."
Kael mu úsměv oplatil. "Také myslím." Otočil se ke kolbišti, ale nemohl Legolase vidět. Přesto tím směrem vrhl zamilovaný pohled. Thranduil se pousmál. Měl Kaela rád a věděl, že si Legolase váží, že ho miluje. Mohl to vidět v jeho očích. Pousmál se a usadil kousek od Kaela.
"Jsem hrdý, že tě mám ve své rodině." Řekl tiše. "Jsi nám požehnáním."
Kael se na něj překvapeně otočil. "Požehnáním?" Znělo to, že tomu moc nevěřil.
"Ano, Kaeli." Thranduil se jemně usmíval. "Nevím jak ty, ale já si všiml, že je Legolas mnohem… živější, když tě má blízko sebe. Až s tebou je celý."
"Zrovna jako já... a jako vy s Koltirou." Kael se zatvářil trochu neklidně.
"Díváš se stejně jako Azariel. Vy dva něco tušíte, že?"
"Mé znalosti nekromancie jsou mizerné, výsosti. Ale jedno si přiznejme. Nemrtvý je jako loutka a loutka potřebuje loutkáře. Arthasovi nemrtví se stali svobodnými, protože začal ztrácet sílu. Tak to alespoň Koltira kdysi říkal. Takže… uvolnil jste ho z nadvlády jeho pána, nebo ne?"
"Myslím, že ano…" odpověděl Thranduil. "Choval se, jako Koltira. Přesně tak, jak jsem ho znal, tak jak se dalo předpokládat, že se bude chovat."
Kael se zatvářil ztrápeně. "Řekl bych, že by bylo lepší, kdyby zůstal mrtvý, ale nevím, jestli je to pravda."
"Já taky ne." Odpověděl Thranduil. "Ale jak se dá zjistit, jestli je volný, nebo ne?"
Kael se zamyslel. "Ne, na tohle potřebujeme zkušeného necromancera. Já způsob neznám. A necromanceři jsou nebezpeční a drtivá většina jsou nemrtví, kteří se osvobodili a sledují jen vlastní zájmy. Nebo démoni."
"Hmmm… Kaeli, co je podle tebe zač Azariel?"
"Moc ho neznám. Ještě jsem neměl možnost ho dostatečně poznat."
"Není to démon?"
"Já přítomností démonů trpím, určitě není."
"Špatná dedukce, princi."
Oba se otočili na Azariela, který k nim právě došel. Opět byl bez křídel, ale ocas měl stále.
"Prosím?" Zeptal se Thranduil.
"Obávám se, že je ve mně dost démoního."
"Není, to bych cítil."
"Já vím." Řekl Azariel. "Ale já nejsem jako ostatní. Ale jestli chceš důkaz…"
Vytáhl dýku a řízl se do dlaně. Pak si z ní krev rozmazal po celé dlani i prstech. Pak schoval svou dýku a opatrně dlaň přiblížil ke Kaelově tváři. V jeho očích zazářilo lehce zeleně a elf zhluboka nasál vůni černé krve. Chtěl ji slíznout, ale Azariel mu to nedovolil a ruku prudce stáhl.
Kael se chvíli chvěl, ale démoní energie nasál příliš málo, aby to na něj mělo větší efekt. Přesto ji cítil a vyvolávala hlad a touhu. Jakmile se jeho mysl vzpamatovala, začal zhluboka dýchat a snažil se svou závislost ovládnout.
"Musíš zrovna takhle?" Zanaříkal. "Víš vůbec, jaké to je, bojovat se závislostí, nad kterou nemáš žádnou moc?"
"Promiň." Řekl Azariel a myslel to tak. "Ale byl to nejlepší způsob, jak ti to dokázat."
"Možná byl." Připustil Kael a zkřížil ruce na hrudi. To mu trochu pomáhalo. "Ale rozhodně nebyl příjemný."
"Probírali jste něco zajímavého?"
"Koltiru." Připustil Kael. "A to, jak poznat, jestli je volný nebo ne."
"Aha… Není."
Oba se na něj podívali překvapeně.
"Ráno jsem se šel podívat do cel. Určitě nebyl volný."
"Stálo mě tolik síly, abych ho uvolnil."
"Nevím, co jste udělal výsosti, ale nemrtvý je loutka, musí být puštěn, jako se stalo rytířům ebenového meče. Arthas tehdy zeslábl a tak bylo mnoho nemrtvých náhle bez pomyslných vodících nitek. Někteří ale měli v sobě stále své vlastní vědomí. Duše, které neopustily tělo, než byly přetvořeny v nemrtvé. Ti nebyli zničení. Prostě jen náhle zase měli nad sebou kontrolu. Pokud přestřihnete pomyslné nitky, mohou se stát dvě věci. Buď bude Koltira volný, nebo, což mi přijde daleko pravděpodobnější, bude mrtvý."
"Myslíš, že si se mnou zahrává démon?"
"Ano. A bude hrát, dokud nebude příležitost se k vám dostat někde bokem mimo doslech ostatních. Pak si vás vychutná."
"Můžeš ty tvé nitky přestřihnout?"
Azariel na chvíli zavřel oči a soustředil se. Pak se vzduchem mihla jeho dýka a zase zmizela v pochvě. Jen Kael si uvědomil, že Azariel přeřízl nějaká vlákna energie.
"Hotovo." Řekl mírně a odešel.
Thranduil sledoval, jak se mu ocas houpe ze strany na stranu, jak chodí. Levá, prává, levá… Král prudce vstal a rozběhl se do paláce s Kaelem v závěsu…

Thranduil vběhl do kobky. Koltira ležel na zemi. S tichým "Ne," ho Thranduil opatrně zvedl do sedu, opřeného o zeď.
"Tiro…" řekl tiše a podíval se do nemrtvé tváře.
Rytíř smrti neměl v těle ani to nejmenší napětí. Jeho oči se dívaly prázdně a bez jakéhokoliv světla.
"Neumírej přece… Tiro…" Thranduil zmlkl.
"Je mi to líto," řekl Kael tiše. "Měl jste ho rád."
"Ne, Kaeli." Thranduil vstal a potlačil slzy. "Tohle byla jen loutka. Koltira umřel už dávno."
Král odešel z cely a Kael věnoval smutný pohled mrtvému tělu v kobce. Netušil, jestli má Thranduil pravdu, nebo si nalhává utěšující lež, ale nerozmlouval mu nic…

Legolas se to brzy dozvěděl, protože skončily zápasy toho dne. Rychle si odchytil Azariela a odvedl si ho do síně, kde obvykle zasedala královská rada. Tam už byl Kael, kterého si tam nechal zavolat. Thranduil došel brzy po nich.
"Tak jak je to s Koltirou?" Zeptal se Legolas a tři společníci postupně řekli, co se stalo.
"To ho nemůžeš oživit?" Otočil se na Azariela.
"Trumbero, ty si myslíš, že umím vše, že?" Ohrnul nos Azariel. "Jistěže můžu, nekromancie má i svou světlou verzi, Paladinové si ale spojení s nekromanty nikdy nepřiznají. Ale i kdybych spojil své síly s vámi třemi, stejně by to nemuselo stačit na oživení. Musel bych to udělat násilím, a to už dost možná nepůjde."
Thranduil se otočil od debaty a zahleděl se na tapisérii na stěně.
"Ale šance tu přece je, nemrtvé tělo se rozkládá velmi dlouho u tohohle druhu nemrtvých."
Větve stromu vyobrazeného na látce na zdi se kroutily a byly na nich listy tvaru srdce. Thranduil po nich přejel rukou.
"Pokud se král nespletl a byla tu přítomná fea Koltiry, tak je to proveditelné."
Ruka se zastavila na místě, kde byla nakreslená hvězda, kterou obdivoval pár vyobrazených elfů.
"To je velké pokud."
Thranduil si povzdechl, když v jeho mysli vyplynula vzpomínka…
* * *
Byla to vzácná noc, velmi jasná. Král věděl, že Koltira se šel projít ven, ale už byl netrpělivý, takže šel pro něj. Tušil, že ho najde na své oblíbené pěšině, takže tudy se vydal. Samozřejmě ho tam našel. Rytíř smrti stál v listí a ledová zář jeho očí osvětlovala stromy před ním. Bylo to hodně málo světla a snadno jej přehlušila slabá záře Thranduila.
"Krásná noc, že?" Zeptal se tiše a došel ke Koltirovi.
"Hmmm," Koltira vypadal trochu utrápeně.
"Chybí ti něco?"
"Všechno a nic." Řekl Koltira a otočil se na něj. "Ptal ses, jaké to je být nemrtvý, chceš to ještě vědět?"
Král přikývl.
"Je to utrpení Thrane. Já měl štěstí, ale někteří nemrtví vybírají hroby, aby si mohli pořídit nové části těla, které na nich budou pomalu hnít. I já hniju zevnitř. Nevidíš to, protože jsem prosycený pohromou, ale jsem spíše kostra obalená hnisem a rozkladem, než elf. Je to vědomí, že už nikdy nemůžeš navázat tam, kde jsi přestal, protože to skončilo, když tě zabili. Je to pomalé umírání, kdy vlastně jen čekáme, až se naše tělo rozloží natolik, že už neudrží duši uvězněnou."
"Tak to cítíš?"
"Tak to je. Jsem tu kvůli Legolasovi, ale jsem velmi rád, že jsem přišel. Protože když na mě přijde deprese z toho, co jsem, mohu se podívat na tebe a vím, že je někdo, kdo chce mou přítomnost. Vrátil jsem se k používání své magie a baví mě to… Jen to teď na mě dolehlo."
Král soucitně přikývl.
"Thrane?"
"Co je Tiro?"
"Kdybych tě nepoznal, asi bych to už skončil…"
* * *
Thranduilovi stekla po tváři slza.
"Jak dlouho potřebuješ na přípravu, Azi?"
Král stiskl ruku v pěst.
"Potřebuju čas, museli bychom začít…"
"Žádné oživování."
Všichni tři se podívali na krále, který se na ně otočil.
Thranduil si je změřil pohledem. "Vím, že je to váš přítel, a já ho miluju ještě více. Dal bych opravdu hodně, aby se vrátil, ale ne aby se vrátil takhle. Nebudu prodlužovat jeho utrpení jen proto, abych se z něj mohl těšit, zatímco on protrpívá nemrtvý život. Umřel a musí jít dál svou cestou a my zase tou svojí. Ráno ať ho pohřbí. A tím tuhle věc uzavírám. Jasné?"
"Ada, tohle mi nedává smysl," namítl Legolas.
"Na Koltirovi mi záleží Legolasi, dost na to, abych dal jeho blaho před své. Nemám z toho radost, kdo by měl? Ale cítím, že je to jediné správné rozhodnutí."
"Možná má pravdu." Řekl Kael.
"Není správné nechat umřít." Namítl Legolas.
"Není správné někoho násilím ovládat, Lassi. Král má pravdu." Řekl Azariel. "Navíc ho zná nejlépe ze všech. Pokud cítí, že by to Koltira nechtěl, pak to tak má být. Ví to z nás všech nejlépe."
Legolas se ještě jednou na svého otce podíval trochu překvapeně. Měl v očích otázku, proč se Thranduil Koltiry vzdává, když ho miluje.
"Lassi, když ti záleží na něčím štěstí doopravdy, měl bys být připraven nechat ho jít svou vlastní cestou a sám jít jinudy." Řekl Thranduil a položil synovi ruku na rameno.
Legolas přikývl a očividně se s tím rozhodnutím smířil. I když král si nebyl jistý, jestli ho princ pochopil…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama