Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Ztracenná tajemství - 1. kapitola

16. října 2014 v 22:47 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě

Northrand je zván střecha světla, nebo také světlem opuštěná země. Bylo poměrně jasno a slunce nad obzorem slibovalo ještě pár dní světla. Illidan, vůdce velké armády se rozhlédl ze svého místa po síle, kterou shromáždil proti králi nemrtvých. Byl slepý, ale jeho tělo mělo jiné smysly. Rozpoznával krvavé elfy, kteří se ve skupinách choulí, aby se zahřáli a nagy, vojáky, sirény a jejich sloužící zvířata, jak se vyhřívali na slunci. Jeho pozornost se opět stočila k elfům. Jedna z aur byla energeticky přece jen odlišná od ostatních. Naklonil hlavu na stranu. Nebylo vidět, že by si elfové něčeho všimli a zjevně nebyl nemrtvý.

Podrbal se drápatým prstem na bradě. Jmenoval se Tolmer, to mu alespoň řekli Kaelovi elfové. Schopný střelec se zrakem jako ostříž, kterým přesahuje ostatní elfy. A vypadá to, že i zimu snášel lépe, ačkoliv i on zjevně cítil chlad. Illidan to vnímal. Tady vše dobré čelilo zlé a temné moci pohromy a krále nemrtvých, který ji řídil. Podezření bylo stále v jeho mysli a sílilo. Kael vyprávěl o zradě Quel'thalasu, která vydala jeho domov nemrtvým. Nechtěl pokoušet osud…

Ve stanu bylo i pro démonického elfa příjemněji, páč tam bylo teplo. Spokojeně se pousmál, ale pak přešel na neutrální výraz a čekal. Tolmer brzy vešel do stanu. Pokud Illidan rozuměl jeho livrejím dobře, patřil k farstiderům, hraničářům Kaelova lidu.
"Lorde Illidane?" Oslovil ho mírně a pozdravil ho poklonou hlavy.
Illidan ho pomalu obcházel. Viděl teď jeho tvar velmi dobře, ale jeho dlouhé uši a obočí viděl zastřeně, ve skutečnosti byly jen magií, poznal to, to byla jeho specializace. "Hmmm," zazvučel zamyšleně. "Nepatříš ke krvavým elfům. Jestli chceš žít, radím ti mluvit pravdu."
Elf se na něj ohlédl, páč byl na jeho pravé straně. "Mám jisté dary," odpověděl elf. "Vám radím naslouchat mi, jestli chcete žít."
Illidan se pousmál. Mám rád odvahu, jen to nepřežeň… Myslím si, že jsi špeh. Ale komu sloužíš, to mne nenapadá."
Tolmer se usmál. "Jste moudře opatrný, ale děláte více chyb, než je zdrávo." Podíval se mu zpříma do tváře. "Umřeš, protože nevíš, kdy přestat." Zachytil Illidanovu ruku, která ho chtěla udeřit. "Nejsem nepřítel, jinak bych to nahlas nevyslovil."
"Kdo teda jsi?"
"Jsem v utajení, to je vašim očím odhaleno. Víte více, než dokonce přiznáváte sám sobě."
"Vím, že jsi jiný, než ostatní krvaví elfové, nejsi z jejich plemene, ani z celého našeho druhu. Přesto máš ke mně blíže, než k nim, o něco."
"Pokračujte."
Illidana ta výzva překvapila. "Nejmenuješ se Tolmer." Zamyslel se. "Vypadáš mým očím jako člověk, ale nejsi jím, s lidmi nejsi ve spojení, ale s plamennou legií taky ne."
"Správně."
"Nabídneš mi pomoc, výměnou za to, že tvé tajemství zamlčím. Ale ten slib ti dám jen, když mi řekneš pravdu ve všem, na co se tě zeptám."
Tolmer přikývl.
"Proč ses připlížil mezi elfy?"
"Následuji vize."
"Vize?"
"Vize cesty, která se mi otevřela, má to dalekosáhlé následky, je to jen tah ve velké hře, ale velmi významný." Pohlédl na Illidana. "Snad i naděje."
Illidan se zamyslel. "Dobře. Teď chci znát tvé pravé jméno."
"Tolmer je nyní mým jménem. Po krvavé elfy je velmi pravé."
"Nehraj si se mnou."
"To jsem neměl v úmyslu. Jmenuji se Legolas…"


Sněhová bouře sílila, ale Legolas jí odolával. Alespoň zatím. Jeho talent mu umožnil vyklouznout z boje ustupujících elfů a nag a zamířil k ledovému trůnu. Nebylo to daleko a on byl rychlý. Teplo z jeho krve unikalo, stejně jako z čehokoli živého, cob bylo blízko samotného krále nemrtvých. Co se dělo uvnitř ledovce Ledová koruna, Legolas ignoroval. Došel před vchod do ledovce a až když ucítil pod nohou ruku, Illidana našel. Sněhová bouře už ho stačila zakrýt sněhem. Věděl, že elfové se sem nedostanou, nemrtvým přišly další posily. Tohle byla jejich země. Rychle odhrnul sníh z rohaté hlavy. Pohyboval se a dýchal, to bylo dobré. Arthas ho sekl mezi žebra. Stažená plíce. I když krvácel, srdce měl zřejmě v pořádku. Tady by ale bez pomoci umrzl.
Legolas si uvědomil, že je při vědomí a tak s ním opatrně zatřepal, aby ho plně probral. Illidan byl velmi silného svalstva a měl křídla, takže byl pro středozemského elfa dost těžký. Naštěstí ho Legolas nemusel zvedat jen svou silou. S jeho pomocí se Illidan postavil na nohy a rychle se vydali k cestě, kterou sem Legolas došel. Vítr sílil a okolo nich zasvištělo pár šípů. Legolas děkoval farstriderům, za jejich rozum, že se vydali za ním, jinak by bylo o dva nemrtvé více. Jeden z nich mu pomohl s Illidanem, který sice cítil bolesti, ale téměř to nedával znát. Když si jich všimli ustupující elfové a dva pluky nemrtvých, přišel závod. Lehkonozí elfové měli co dělat, aby k nim doběhli první, i když skupina běžela k nim. Zvládli to a elfové podpírající Illidana byli brzy obklopeni obránci. Bylo slyšet čarování, jak se otevřel portál do jiného světa a byl blízko.
Čas zmizet, blesklo Legolasovi hlavou…


Černý chrám bylo místo plné černé magie. Legolas to tu rád neměl. Přesto tu byl, protože byl stále přidělen Illidanovi. Nyní vyšel na střechu této podivné budovy a věnoval pohled zničenému světu a prostředí, ve kterém stál. Povzdechl si a otočil se na okřídleného elfa. "Volal jste mě?"
Illidan stál a díval se na jih, jestli to Legolas tipoval správně. "Pojď ke mně."
Legolas k němu pomalu došel, nebál se ho, nyní už vůbec ne.
"Zachránil jsi mi život. Proč?"
"Protože přátelé se neopouštějí."
"Považuješ mne za přítele?"
"Je mezi námi dohoda, přinejmenším. Na tom můžeme stavět, můžeme?"
"Budiž." Illidan přikývl. "Co je to za dar, který máš?"
"Míval jsem ho kdysi, nyní ho mohu ještě probudit, když se dotknu toho, koho se věštba týká, mohu uzřít budoucnost a dát dobrou radu, pokud vím, k jakému cíli mám vést."
"Chci dosáhnout toho, že mne Kil'jaden přestane pronásledovat. Chci bezpečí."
Legolas přikývl a došel k němu. Natáhl k němu ruku a dlaň mu položil na srdce. Zavřel oči a na chvíli se soustředil. Illidan sledoval změny v jeho auře a věděl, že nespí, ani se nefláká. Po chvíli se stáhl. "Kil'jaden s tebou nyní žádné plány nemá, ale nezapomněl a časem s pomstou přijde. Do té doby ale přijde hrozba odjinud. Sleduj pozorně své následovníky. Jakmile s oběma ztratíš kontakt, zbývá ti jen chvíle abys uprchl beze stopy. Zanech za sebou dvojníka, aby uvěřili, že tě zabijí. Zmiz a nenech se vidět minimálně dvě stě let. Dál nevidím, ale obávám se, že mi něco uniká a je to důležité."
"Utéct od všeho, co jsem vybojoval?"
"Nechci to pro sebe."
"Ještě to zvážím."
"Mohu něco žádat na oplátku?" Illidan se na něj upřel pohledem. "Potřebuji se dostat do pevnosti Tempest, ke krvavým elfům. Hledal jsem zde v chrámu, ale co jsem hledal jsem nenašel. Musím pokračovat jinde a mé srdce mne vede tam."
Illidan si ho změřil pohledem. "Odnesl jsi mě z místa, kde bych jinak zemřel. Proto tě na vlastních křídlech odnesu, kam potřebuješ."
"Děkuji…"


O dvě stě třicet let později…
"…A nakonec jsi mne neposlechl."
Legolas stál u spáleniště, které už dávno zaniklo. V mysli si přehrával boj s nemrtvými, mezi kterými Illidan byl, také nemrtvý. Legolas měl složené ruce na prsou a přemýšlel nad lovcem démonů, který jednal často v okamžitém rozpoložení a téměř vše, co udělal, alespoň, jak ho Legolas znal, se obrátilo proti němu. Illidan byl nestálý stejně jako vše, co činil.
Ještě chvíli tam stál a vzpomínal na zimu v Northrandu a pak se už otočil a připojil se ke skupině elfů, která se chystala na hon. Čekali na krále. Nasedl na koně a shlédl Kaela.
"Fakt nechceš zůstat a odpočívat?" řekl mu dnes už po třicáté.
"Ne, nemůžu furt jen sedět."
Legolas věděl své. Kael se strašně užíral nudou, když měl jen odpočívat. Na rozdíl od doby, kdy byl těhotný poprvé, teď byl mnohem energičtější, byť byl vyhublý. Podle všeho byl těsně před porodem, mohlo to na něj přijít kdykoliv. Také proto měl o něj Legolas obavy. Když se na něj ale podíval, Kael seděl na koni a jediné, co mněl v hlavě, bylo trochu se pobavit jízdou na koni. Chtěl změnu.
Mezi elfy se samozřejmě brblalo. Legolas si povzdechl. Den, kdy se narodí jejich druhé dítě, byl nyní tématem číslo jedna a sázky lítaly. Jeho vlastní sázka propadla před dvěma dny a ostatní elfové byli napjatí. Někteří už na tom byli jako on a ostatní s napětím očekávali, kdo bude svým tipem nejblíže. Dohromady se nasázelo snad dva a půl tisíce zlatých, docela pěkné jmění, do kterého svou troškou přispěl snad každý z paláce a z lesní stráže. Všichni byli zvědaví, kdo jmění získá.
Thranduil konečně přišel a dal povel. Hon konečně začal…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ArwenVečernice ArwenVečernice | Web | 25. října 2014 v 17:58 | Reagovat

Moc pěkně napsané a pokud to takto bude pokračovat dál, moc ráda bych to viděla i v knižní podobě ;)

2 Morell Morell | Web | 27. října 2014 v 13:28 | Reagovat

Neříkám, že by to nebylo super, ale tolik fanoušků tahle povídka nemá, aby to bylo uskutečnitelné.

3 ArwenVečernice ArwenVečernice | Web | 29. října 2014 v 0:49 | Reagovat

[2]: Tomu rozumím, ale stejně držím palce ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama