Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Sněz co sis nadrobil - 13

18. března 2015 v 18:18 | Morell |  Kreativita
"Melkor se pak z ničeho nic rozhodl, Valinor opustil." Manwe si přesedl. "Nějak se dostal až do Kraje k hobitům." Povzdechl si. "Ale tam končí veškeré stopy. Nevím, co se mu stalo."
"Ale já to vím." Řekl Eonwe.
Manwe přikývl. "Snad mi tak osvětlíš, proč jsi zmizel hned po něm a vrátil ses minulý týden."
"Věřím, že ano…"


* * *

Melkor byl velmi tichý. Eonwe spal a on ho nechtěl vzbudit. Tohle chtěl udělat potají. Tiše vyšel ven, sandály v ruce a tiše našlapoval celou cestu Manweho palácem. Už byl skoro pryč, ještě tiše ze schodů, okolo sochy a zrcadla, další chodbou a… Málem vrazil do Eonweho, který stál v otevřených dveřích. Nechápal, jak se dokázal tak rychle obléct, ani jak se tak rychle dostal sem. Až po chvíli se rozvzpomněl, že Eonwe je maia v plné síle těla i ducha.
"Co se děje?"
Melkor se na něj podíval provinile. "Nechtěl jsem tě do toho zatahovat."
"Vnímám více, než ty." Řekl Eonwe mírně. "Už dlouho sleduju, že tě něco trápí. Máš snad problém s někým z Valar?"
"Co? Ne!" Melkor si povzdechl. "Jde o tu vizi, co jsem spatřil. Manwe to pochopil špatně. Nemůžu prostě nechat věci, ať se vyřeší. Všechno, co jsem viděl, ten proces povede k pádu Saurona, ale já ho musím spustit, pohnout věci správným směrem na správném místě. Mám už málo času, příliš jsem otálel."
"Dobře, že jsem tě zadržel, pomůžu ti a pak se spolu vrátí…"
"Nevrátím se zpátky." Podíval se provinile. "Umírám, Eonwe. Všiml sis, že mi ubývá sil. Sauron mě svým řáděním na Númenoru nezískal, ale zvládl mne poslat na smrt."
Byla pravda, že Eonwe o Melkorově slabosti věděl, ale věřil, že jde o únavu, nebo vyčerpání, ze kterého se uzdraví… nebo pravdu věděl, ale nepřipouštěl si to. Díval se na něj beze slova. Přemáhal se, aby nezačal brečet. Chvíli se na sebe jen dívali.
"Budeš mi bránit v cestě?"
"Ne." Eonwe pokýval hlavou. "Ale budu brečet, kopat a prosit tě, aby sis to rozmyslel."
"Eonwe…" špitl Melkor a došel k němu. Pohladil tvář, po které právě stékala slza. "Já… tak mě to mrzí, nechtěl jsem, aby to skončilo takhle. Přísahám ti, raději bych to málo, co mi zbývá, dal tobě, ale… kdybych zůstal, musel bych zůstat s tím, že jsem měl možnost něco napravit, vyrovnat se tvé cti a místo toho jsem zůstal v pohodlí, jako sobec. Musel bych se za sebe stydět." Melkor sklonil hlavu. "Vím, že tomu nerozumíš ale…"
"Ne. Rozumím dobře." Melkor se mu podíval do očí, upřímně překvapený. Eonwe se pousmál.
"Už se nevrátím." Řekl mírně. Pak si uvědomil, že má stále na hlavě tiáru. Byla stříbrná a velmi jemná, dar z lásky od Eonweho. Málokdy ji sundával, mimo jiné protože dobře zakrývala jizvu po koruně se silamrily. Nyní ji ale opatrně chytil do prstů a sundal si ji z hlavy. Byla úžasně ozdobná, ale jen s jen s jedním diamantem na čele., hvězda, protože ty byly svaté. Melkor se na drahocenný klenot usmál.
"Na, dobře ji uschovej. Nechci, aby to jediné, co jsem si opravdu zasloužil, skončilo v kdo ví v čích rukou."
Eonwe tiáru převzal a prohlédl si ji v dlaních. "Dám na ni pozor." Řekl mírně. "Kam tedy jdeš?"
"Do Středozemě, ještě nevím, asi do Kraje."
"Odnesu tě tam."
Než stačil Melkor namítnout, Eonwe zmizel. Nejistě přešel most, když si uvědomil, že od jedné části paláce k němu letí jeden z velkých orlů. Podle křídel Eonwe, tohle byla jeho forma jako velký orel. Velmi opatrně přistál v jeho blízkosti.
Melkor si povzdechl, ale pravdou bylo, že až do teď si nebyl jistý, jak se dostane přes dělící moře včas, protože severem už to nešlo. Vylezl tedy na hřbet orla a ten s ním vzlétl do výšky. Valinor byl z výšky zrovna tak nádherný, jako ze země. A Melkor si ho fascinovaně prohlížel, zatímco velkou rychlostí mířil k moři…


Melkor se na krk orla položil a prostě odpočíval. Bylo tak příjemné, že mohl jen ležet, přidržovat se v sedle nohama a sledovat ubíhající krajinu a moře, zatímco před nimi pomalu slunce ohlašuje, že vyjde. Byl v klidu. Věděl, že na místě bude včas. A to i, přestože už letěli více než den. I když byl zesláblý, stále byl vala a to mělo své nesporné výhody. Usadil se, když uslyšel Eonweho mírné písknutí. Byli na dohled Středozemě. Modré hory, poznával je.Valinor byl nyní o tolik dál od umírajících zemí… Pousmál se na vycházející slunce a zase se položil do peří.
K hranicím Kraje dorazili v poledne. Eonwe byl duchem větru, jeho let byl velmi rychlý. Přistáli i při jeho velikosti nezpozorovaní. Melkor byl spokojený. "Moc ti děkuju. Dál už můžu jít sám, ty se vrať domů a odpočiň si."
"To chceš moc." Melkor se otočil na Eonweho, který vedle něj stál v elfské podobě. Vypadal unaveně a určitě byl, ale to ho zřejmě nemohlo přimět jít si odpočinout. Maia vzhlédl k mrakům. "Přichází bouře."
"Jak jsem si myslel." Řekl Melkor. "Musíme se někde ukrýt."
Eonwe přikývl a společně zašli do lesa. Bylo tu příjemně a brzy našli strom, který byl starý a dutý, takže se protáhli dovnitř a přitiskli se k sobě na suchém listí, které pokrývalo podlahu tohohle doupěte. Brzy začalo pršet a Eonwe se spokojeně tulil ke svému pokladu. Přestože slyšel několik hromů, spokojeně usnul…

Když se probudil, usmál se na vůni listí, ve kterém ležel. Z venku k němu přicházel vlhký a čistý vzduch. Znal svěžejší, ale to mu bylo jedno. "Mele?" Zabručel unaveně. Žádná odpověď nepřišla. "Ty spáči," zamručel a zvedl se do sedu. Pak si to uvědomil. Melkor tu nebyl a jeho plášť měl na sobě on. Eonwe se zmateně rozhlédl. "Mele?" Rychle vylezl ven a rozhlédl se, ale nikde ho neviděl. Vydal se ho hledat.
Protože brzy přišel k vesnici hobytů, Eonwe svou fyzickou formu rozpustil a dál putoval jen jako nehmotná přítomnost, myslící přízrak. Pronikl nezpozorován mezi hobity a proplétal se mezi nimi jako had, aby zjistil, co se stalo. Brzy se vznášel nad dvěma utopenými hobity, které vytahovali z rozvodněné řeky. Řeka se musela rozvodnit až za bouře a oni byli na vodě.
Několik hobytů bylo vysláno, aby našli třetího hobita, co byl na vodě s nimi, jejich syna. Eonwe roztáhl energetická křídla a trochu se vznesl do výšky, aby viděl trochu více.
Mířil s hobity podél řeky, místy letěl nad řekou, než hoblíka spatřili ležet na kládě. Eonwe se usadil na kládu, stále nehmotný. Nikdo si ho nemohl všimnout, ale hobyti si všimli malého hobita, u kterého byl.
I dospělí hobiti měli co dělat, aby dostali mládě ze stromu, který byl ve vodě, byť u břehu. O to více Eonwemu vrtalo hlavou, jak se tam vyškrábal hoblík, protože voda ho tam vyhodit nemohla. Hobytík byl velice rád, že ho zachránili. Podle toho, co mezi sebou hobiti mluvili, se určitě jmenoval Frodo. Eonweho to popravdě nezajímalo, ale napnul uši, když se Frodo ptal po "tom velkém," který ho z vody dostal. Hobyti se tedy "velkého" vydali hledat. Eonwe tedy následoval pátrače dál po proudu řeky. Ti ale nic nenašli, i když hledali dlouho. Eonwe se ale s přicházejícím večerem nevzdával. Jakmile hobiti zmizeli, začal létat nad vodou jako jestřáb a hledal dál, i když už slunce zapadlo.
Nebyl nikdo, kdo by tu noc bloudil okolo rozvodněné řeky, jinak by si všiml bíle zářícího jestřába, jak prohledává divoké vody jindy mírné řeky. V jednom ze zákrutů se zastavil ve vzduchu a pak přistál na břehu. Eonwe opatrně přešel bláto, aby se dostal k náplavám, které sem proud zanesl, nebylo to snadné. Musel vzít dva klacky a pomáhat si jimi, aby se nebořil tolik do bláta, jinak hrozilo, že uvízne.
Konečně se dostal do (relativně) čisté vody a mířil k leknínům, které tu rostly. Tak tam došel a ve svém vlastním světle ho spatřil. Byl tam, ležel na dně, jakoby spal, vlasy mu překrývaly tvář společně s několika utrženými vodními rostlinami. Vypadal tak pokojně, že Eonwe ani nemohl nic říct, natož křičet. Jen u něj zůstal stát a díval se. Bylo tu mělko, vodu měl jen po kolena, a přesto mu přišlo, že je hladina dokonale odděluje. Chvíli stál nehybně, pak přešel k leknínům a utrhl jeden z květů. Vrátil se k němu, vzal jeho ruce a překřížil mu je na hrudi a květ mu dal do rukou. Šlo to dobře, nebyl vůbec ztuhlý, jakoby chtěl, aby tohle Eonwe pro něj udělal.
Maia pak ještě zůstal a díval se na utopeného Melkora. Když už to déle nevydržel, proměnil se v orla a odletěl…

* * *

"On se opravdu utopil?" Orome byl překvapený.
Eonwe přikývl.
"Nebyl asi moc dobrý plavec." Zabručela Yavana.
"Blbost, plave skvěle." Namítl Ulmo. "Ale byl vyčerpaný, tak mu to nebylo k ničemu a v divoké řece se může utopit kde kdo."
"To vysvětluje jeho zmizení." Řekl Manwe zamyšleně.
"Proč ale já?" Zeptal se Frodo. "Jaký měl důvod?"
"Žádný." Řekl Eonwe. "Padl jsi mu pod ruku. Prostě se to tak mělo stát a stalo se. Možná jsem se měl zajímat více, ale v tu chvíli to prostě nešlo. Chtěl jsem být sám."
"Takže jsi utekl." Vytušil Manwe.
"Jo." Přikývl Eonwe. "Prostě jsem letěl daleko… nebylo to moudré. Nakonec jsem se ukryl v Horách stínu."
"To vážně nebylo moudré." Řekl Gandalf.
"Ne, ale když se o nikoho nezajímáš, kdo se zajímá o tebe? Sauron o mně věděl, ale viděl jen černého dravého ptáka, co krade jídlo a létá pít až k velké řece. Nic mu nedošlo… naštěstí. Nemůžeš žít na hranicích Mordoru a nebýt zasažený jeho mocí." Eonwe až teď vytáhl z rukávů ruce, vypadaly jako dravčí pařáty, včetně drápů a byly celé černé."
Manwe si jeho ruce prohlížel mlčky.
"Pokud… jsi zpátky jenom týden… na to vypadáš fakt dobře." Řekl Frodo.
Eonwe se usmál. "Dobrá, dostal jsi mě. Vrátil jsem se před třemi měsíci. Ale ukryl jsem se v Lórienu a čistil jsem si hlavu."
"Mimo jiné." Dodal Irmo.
Manwe sklonil hlavu a začal si mnout bradu, jak přemýšlel.
"Jak mimo jiné?" Zeptal se Tulkas. "Cos tam vyváděl?"
"Nic jsem neproved!"
"Neprovedl nic špatného," řekl Irmo. "Jen nás tam všechny pár dní strašil, protože jsme nevěděli, kdo to je a museli jsme to zjistit sami, protože zapomněl svý jméno. Vypadal jako skutečný Sauronův služebník. Nakonec jsme ho poznali podle spony, co měl ve vlasech."
Představa poplašeného Irma Tulkase rozesmála.
"Proč jsi mi lhal?" Řekl náhle Manwe.
Eonwe se zatvářil provinile. "Omlouvám se, ale až před týdnem jsem se cítil… úplně zpátky, nebylo v tom nic zlého, přísahám."
Manwe si ho prohlédl přísně. "Dobře, promluvíme si o tom později." Řekl už mírněji. "Máš ještě něco, co by bylo potřeba říct?"
Maia přikývl…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katie Katie | E-mail | 18. března 2015 v 21:02 | Reagovat

Né! Proč umřel? Nemůžeš ho přece nechat mrtvého.

2 ArwenVečernice ArwenVečernice | Web | 19. března 2015 v 17:08 | Reagovat

Ještě že já se držela myšlenky že o něm taky píšu a povídám si s ním. Jinak bych brečela. Ale nepopírám že slzička ukápla. Jen mi přijde, že jsi tu smuteční chvíli nějak rychle přefrkla, ale to jen jen moje domněnka protože pro mne není žádná tryzna za oblíbenou postavu dost dlouhá.
Ale Rell, hobytů? Vážně s Y? A 4x? A pak co by dělal hoblík na stromě? Já vím se svou Norštinou s velkým N mám co mluvit :D

3 Morell Morell | Web | 19. března 2015 v 18:49 | Reagovat

[2]:Mno... přefrkla, Textem jo, jen půl hodiny jsem to vymýšlela. :-D
A jo Hobit... to víš, já tohle slovo v běžném slovníku nemám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama