Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Je to trošku jinak - 3

16. června 2015 v 19:08 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Eladan neměl rád noční návštěvy. Přesto se přiměl k úsměvu. "Lorde… čím mohu pomoci?"
"Potřebuju informace." Řekl Lor'themar.
Eladan sklonil hlavu na stranu. "Jaké?"
"Pátrám po minulosti."
Eladan si prohrábl havranově černé vlasy a prohlédl si druhého elfa. "A co vy? Jste tu alespoň vy kvůli léčení?"

"Svým způsobem." Řekl Kael.
"Takže vám taky nic není. Co si vy dva ale myslíte, že vám mohu říci já? Celé dny jen léčím pořezané ruce a foukám bebí."
"Ostré slunce." Řekl Lor'themar. "Byl jsi tam, u Sluneční studny."
"Jo byl, to samý, ošetřoval jsem bebí a sem tam pohmožděné kopyto, zlomený nehet a tak dál.
"Bebí." Kaela to slovo přivádělo do nutkání se smát.
"Bebí." Eladan to říkal velmi legračním způsobem a teď obzvlášť. "Bebí, bebí, bebí."
"Tak už toho nech." Řekl Lor. "Znáš Azariela?"
"Azariel? To mi nic neříká."
"A Legolas?" Zeptal se Kael.
"Jistěže. Fajn chlap. Trochu domýšlivý, ale taky si umí dát dvě a dvě dohromady. Čestný elf."
"Nevíte, proč od Talího odešel?" zeptal se Kael.
"Že byste se mi konečně představil?"
"Aneris."
"To je lepší." Řekl Eladan. "Neřekl mi, proč odešel. Vím jen, že mířil na jih, na nějakou ze svých dlouhých toulek."
"Znáte ho dlouho?" zeptal se Kael.
"Jo."
"Jak dlouho?" zeptal se Lor.
"Tohle je výslech?" Eladan se zamračil. "Proč se o něm vlastně bavíme? Je mrtvý."
"Jak si tím můžete být tak jistý?" Zeptal se Lor'themar. "Viděl jste snad tělo? Nebo toho, kdo ho zabil?"
Eladan si povzdechl. "Minule jste to vzdal mnohem dříve. Budiž. Zpovídal jsem jednoho z princových tělesných strážců, než byl popraven. Legolas byl přítel, takže jsem chtěl zjistit, kam zmizel, protože po bitvě se po něm slehla zem. Ten strážce mi řekl, že si ho skrze portál odnesli démoni. Sloužil jim jako všichni princovi věrní, šel s nimi dobrovolně. Řekl mi, že si ho odnesli, aby si ho snědli hezky v klidu domova. Legolas byl vtažen na území Plamenné legie. Odtamtud se nikdo nevrací živý."
"Tohle…"
"To mi stačí," řekl Kael. "Ale ještě jeden elf mě zajímá, dítě."
"Kaelova dcera Elenora?"
"Odkud znáš její jméno?" Zeptal se Kael.
"A odkud vy?" oplatil mu otázku Eladan. Nastalo mlčení. Chvíli na sebe všichni jen nejistě hleděli. "Víte…" řekl náhle Eladan, "dostal jsem z Northrandu zprávu od expedice. Nemrtví jsou v boji nejen s nimi, ale zřejmě jsou napadeni i démony. Možná byste měl hledat tam."
"Kde je Elenora?" Zeptal se Kael.
"To já nevím."
"Víš to."
Eladan se mu zahleděl do očí. Pak přikývl. "Azariel ji odnesl do bezpečí. Kam, to mi neřekl."
"Tušíš, kam, ne?"
Eladan obrátil oči v sloup, prošel dveřmi a zamkl je za sebou.
"Myslíte si, princi, že ví, kde je?"
Kael si povzdechl. "Byl bych za to rád, nemusel bych hledat tak beznadějně… kdy odplouvají lodě do Northrandu? Než se tam dostanu, bude po bitvě, ale s trochou štěstí bych mohl pár démonů vyzpovídat." S tím zvedl pěst. "pěkně postaru."
"Hodně štěstí, princi. Já musím zůstat tady."
Kael přikývl. "I tobě…"


Lor'themar ale Kaela nevaroval, že do Northrandu pluje i Eladan. Elf z Imladris měl dobrý čuch a než dorazili do Northrandu, věděl velmi dobře, kdo se s ním plaví. Po přistání v přístavu mu popřál hodně štěstí a nechal ho jít a nikoho na něj neupozornil.
Kael se tedy vydal putovat ledovými kraji Northrandu. Eladan byl alespoň natolik přívětivý, aby mu poradil vyhledat Azariela, protože by se tu mohl objevit. Jeho popisu se ale zatím nepodobalo nic, co potkal a on potkával hlavně sněhové bouře a sem tam nemrtvé. Byl takřka bezvýznamný a zřejmě o něm Arthas zatím nevěděl. Kael putoval na sever, což se mu dařilo i když noci zde byly dlouhé a jen občas vykouklo slunce a nikdy ne moc vysoko nad obzor.
Zajímavé stopy ale našel dříve, než čekal. Citadela Ledová koruna zřejmě byla ještě nedávno v obležení. Kael našel opuštěný tábor démonů, v jehož okolí se válela zničená technika Plamenné legie. Okamžitě si vzpomněl, že Kil'jaden, vůdce legie chtěl na Arthase zaútočit, on měl útok vést. K tomu ale nedošlo, zaútočil bez něj a ať útok vedl kdokoliv, neuspěl.
Opatrně prozkoumával tábor, Kael věděl, že tu mohou být pasti. Náhle strnul, protože ve větru uslyšel kroky. V ruce si připravil orbu energie, zde nebylo radno podceňovat nic. Pomalu se rozhlížel, aby nedal najevo svou ostražitost více, než musel. Ten sloup tam ale předtím nebyl… ne, stál tam nemrtvý. Trochu znejistil, protože před ním stál nemrtvý krvavý elf. Zvedl ruku dlaní k elfovi na znamení, že nechce bojovat. Elf jeho gesto napodobil. Kael ale svou orbu zatím držel stále připravenou.
Elf udělal pár kroků k němu. "Tohle není zrovna místo pro živé."
"Sleduješ mě dlouho?" Zeptal se Kael.
"Čtyři dny… skoro." Řekl elf. "Jsem Koltira." Až nyní Kael orbu rozpustil. Kývl hlavou na pozdrav. Než se ale nadechl, Tira pokračoval. "Svět vás má za mrtvého, princi Kaeli, a kdybych vás našel až dnes, řekl bych, že jste utrpěl krutou porážku."
"Jak jsi mě poznal?"
"Jsem rytíř smrti, vidím do myslí ostatních snáze, než do knihy." Řekl Tira. "Co vás přivedlo do kraje smrti?" Kael se odmlčel. Koltira ho opatrně obešel. Princ byl otrhaný a jedinou jeho zbraní byla dřevěná tyč, nepochybně plná kouzel, ale prostá tyč. Róby měly otrhané okraje a boty také ukazovaly na dlouhé nošení. "Vypadáte spíše jako tulák, než jako syn krále," řekl Tira opatrně. "Zjevně moc pohodlí neužijete."
Kael ho také pozoroval, silné brnění, rovná záda, jasný pohled, na zádech obrovský meč. Tank. "Ne, neužiju." Přitakal. "Ale tvých služeb bych využil."
Tira zbystřil. "Přiznávám, že mne váže přísaha věrnosti, jako každého, kdo patřil k blízkým služebníkům vašeho otce… ale jeho jsem následoval s radostí a láskou."
"Teď jsi povinen mně."
Koltira zaváhal, nechtěl to říkat… "Ano." Řekl nevrle.
"Pak půjdeš se mnou, hledám Legolase a ty mi pomůžeš."
"Legolase…" Koltira sklonil hlavu, jak se snažil si vybavit, co mu to říká. "Nevzpomenu si."
"Půjdeš se mnou, vydáme se do přístavu za Eladanem a zkusíme z něj získat více informací. Pak se vydáme…"
"Pomalu, pomalu… výsosti, ctím vás, ale nešpehuju tu proto, abych se pak nechal odvést do služby. Jsem tu, abych pomohl v boji proti králi Arthasovi!"
"Ty odmítáš splnit mou vůli?!"
Překvapení v Koltirových očích bylo velké. "Ne, nechci se z toho vyvléct. Pomohu vám s pátráním, přísahám, ale nemohu z tohohle boje utéct. Já a Tassarian jsme jedním z mála pojítek Aliance a Hordy, pokud zmizím, může dojít k neshodám, které vyústí v prohru a akorát bychom Arthasovi posílili armádu, prosím, uvažte to."
"Jeden bojovník velký rozdíl neudělá, ne?"
Koltira se zhluboka nadechl. "Princi, prosím vás, mějte rozum!"
"Poslechni!"
"Tak a dost." Koltira vzal do rukou meč a namířil ho na prince.
"Zrádče!" Kael na něj vrhnul kouli ohně.
Koltira se jí lehce vyhnul a ve skoku na prince zaútočil. Kael vyblokoval jeho meč tyčí. Určitě očarovaná, ani ji to neškráblo. Koltira měl co dělat s útoky mrštného mága. Kael se jeho meči perfektně ubránil s tyčí a ještě stačil na něj vrhat oheň. Uklouzl na roztálém sněhu a znovu vyblokoval meč tyčí. Odrazil ho a konec tyče mu vrazil do břicha. Koltira odskočil a spadl, ale nemohlo mu to ublížit. Kael se dorazil a letěl na něj, plochou meče ho praštil do hlavy a vrhl do navátého sněhu. Kael měl křehké kosti a on to věděl. Vstal a sledoval, jak se princ snaží postavit. Udeřil ho asi trochu více, než chtěl. Ne, dopadl na kámen a rozedřel si o něj kůži na hlavě. Snad to nesahalo hlouběji. Princ to po chvíli vzdal a zůstal ležet na sněhu. A ač chtěl, Koltira věděl, že ho tu nemůže nechat napospas osudu.
Rozhlédl se okolo sebe, démoni na zimu trpí, takže tu musí být jeskyně. Brzy ji spatřil. Vzal Kaela za ruku a zvedl ho na nohy. Pak s ním zamířil do jeskyně. Vevnitř ho dovlekl k velké ruině katapultu, hodil ho k ruině a zaklínil mu nohu pod velký kus kovu.
"Tak, tady počkáte, princi, než se pro vás vrátím."
"Polib si…" zamumlal Kael.
Koltira pokýval hlavou a vyšel ven. Tam si vyhlédl několik mrtvých démonů a vytvořil z nich nemrtvé. Nechal je hlídat jeskyni a zmizel ve vánici…

Naštěstí to Kaelova lebka vydržela a princ se po asi hodině vzpamatoval. Opatrně si ohmatal hlavu. Měl ji hezky oteklou okolo tržné rány, která mu začínala na levé půlce čela a končina nad uchem. Už nekrvácel.
"Au…" sykl, když se prsty dotkl rány.
Chvíli bojoval s velkým kusem kovu, ale nic nezmohl a bolest mu znemožňovala se soustředit. Byl bezmocný a venku slyšel stálé chřastění nemrtvých. Věděl, že jestliže ho najdou, je jim vydán na milost. Když už bylo jasné, že nic nevymyslí, schoulil se a snažil se odpočívat.
Hodně se bál, když se Koltira vrátil. Jemně se na něj usmál.
"Přinesl jsem vám něco k jídlu." Řekl a odhalil kus pečeného masa. "Určitě přijde k chuti."
Kael si při té vůni uvědomil svůj hlad a po krátkém váhání jídlo přijal s přikývnutím. Neřekl ale nic. Přičichl si, než se zakousl.
"Nabízím vám dohodu, princi. Pomůžete nám proti Arthasovi a já vám pak pomohu hledat, ať už hledáte cokoliv a nepřestanu, dokud neskončíme. Platí?"
Kael se akorát zamračil…


Tassarian se mračil. "myslíš si, že nám ten mág pomůže?"
"Nevím, těžko ho přesvědčovat, je dost tvrdohlavý a… to ne…" Rozběhl se a druhý nemrtvý hned za ním.
V okolí jeskyně byly stopy, mnoho stop nemrtvých a těch pár nemrtvých démonů bylo na kousky. Koltira vběhl do jeskyně a zůstal tam sám.
"Nemyslím si, že tu někdo je," řekl Tassarian opatrně.
"Byl tu," řekl Koltira, "a sám odejít nemohl, nemrtví ho vzali… Daroval jsem ho smrti…"


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama