Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Je to trochu jinak - 23

1. listopadu 2015 v 11:22 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Koltira stále přemýšlel, co říct, zatímco elfové zaujímali obranné pozice okolo vstupu do paláce. Nemrtví přicházeli… ale Krvaví elfové je předběhli. Chtěl předstoupit, ale to už před armádou stál Talí a naznačoval, že vyjednává. Přišel k němu Karethar a udělal stejné gesto.

"Talí, jsi stále věrný domu slunečních chodců, že?" Nadhodil opovržlivě. "Už je ale načase, aby vyhynuli."
"Chcete pro chyby otce zabíjet dceru, která ho ani nepoznala?"
"Víš moc dobře, že na tom nesejde."
"Vím. Ale nemám teď na hádky čas. Míří sem armáda nemrtvých, na ty tu čekáme. Pomozte nám, své problémy si můžeme vyřešit později."
Karethar znejistěl. I on věděl, že Talí si nikdy nevymýšlí. I kdyby chtěl věřit, že lže, během pár vteřin to nešlo, protože si uvědomil nemrtvé. "Přeskupit!" vykřikl. "Arthasovy hordy! Do řady!"
Obě armády elfů se společně postavily proti přicházejícím nepřátelům, kteří se postupně stavěli naproti nim a byli to většinou ti, které už elfové jednou zlikvidovali.
Nemrtví nečekali, až se elfové přeskupí a že to dokázali rychle! Než to stačili udělat, nemrtví zaduli na roh a vrhali se na ně! Garilien se mračil. Byli mnohem koordinovanější, než minule. Zaútočili a hned se stáhli za štíty a lehkonohým elfům nedovolovali štíty přeskakovat. Těch pár, co neposlechlo a skočilo, se napíchlo a hned posílili řady nepřítele. Elfové se snažili jejich řady rozbít, ale nemrtví byli koordinovaní a nedařilo se jim, byť byli elfy zatlačováni a spousta jich hořela pod ohnivými meči krvavých elfů, nebezpečnými a strašlivými. A přece nemrtví stále příliš neubývali a přišly jim posily. Garilien spatřil Legolase. Ten vykřikl a nemrtví elfové ve velké vlně přeskočili štíty svých živých přátel, mnozí se napíchli, ale to je nezničilo. Útok roztrhl linii elfů a bojiště prostoupil chaos…

Thranduil měl své smysly a rychlostí Doriflena překonával, ale jeho magie mu byla odporná a dokázala ho i oslabit… a měl u sebe česnek. Dost odporný a shnilý, ale stále s jistou mocí, takže se mu nedařilo ho hluboce ranit a i ty rány, co mu zasadil, neměly efekt. Doriflen byl ale o dost silnější a mnohokrát ho odrazil s ohromující lehkostí. Thranduila zatlačil z lesa do ruin prastaré pevnosti, ani jeden z nich nevěděl, kdo ji postavil a v ruinách bojovali zuřivě dál, až meče zpívaly smrtelnou píseň. Thranduil trochu s obavou po očku sledoval zatahující se nebe. Pokud bude zataženo, může se pohybovat mimo stíny i ve dne. Ale musí být velmi husté mraky a na to to nevypadalo. Odrazil Doriflena. Podrazit ho nemohl, byť byl vyšší. Doriflen byl také v těžkém brnění, doslova tank. Thranduila nakonec nenapadlo nic lepšího než se snažit přesekat spoje a pásky z kůže, aby ho z brnění postupně dostal. Jeho čepel byla smrtelně rychlá a s elegantním výskokem tři metry vysoko sekl se smrtící přesností a Doriflenovi povolil hrudní plát. Nezbylo mu, než ho shodit. Rozesmál se.
"Chytré!" řekl opovržlivě a útočil dál. Přesekl dřevo, na kterém Thrandulil stál a i když se snažil odrazit a skočit, propadl se a málem ho meč přesekl. Vyklouzl a bojoval dál, jak jen bylo v jeho silách. Tehdy Doriflen tvrdě dopadl na stěnu a usmál se. V jeho mysli dozrál plán. Stačí počkat na slunce…

Azariel prostě nemohl spát. Už se zotavoval, ale věděl o bitvě a její hluk duněl palácem. I přes svůj bolavý stav zatřepal hlavou a vstal. Nelíbilo se mu to a tak přese všechny instinkty zamířil ven. Měl dost síly na jednu pořádnou bitvu. Došel k bráně paláce a vyšvihl se k jednomu z oken, která hleděla ven. Proskočil a už byl venku. Nejen, že elfové bojovali, ale když se chvíli díval na nemrtvé, zamračil se. Tuhle strategii vymyslel Legolas a očividně byla opravdu tak dobrá, jak sliboval. Byť se zdálo, že ustupuje, ve skutečnosti elfy vtahoval mezi nemrtvé. Strašlivá zbraň v rukou nepřítele. Tím se Legolas stal. Azariel ve vší té vřavě zachytil jeho pach. Poznal ho bezpečně a po stromech i po zemi se za ním rozeběhl.
Bolavé nohy ho nezklamaly ani, když přeskakoval po vzorů elfů štíty nepřátel. Znal několik mnohem lepších technik, než elfové a tak se nikdy nenapíchl a vždy byl zkázou tomu, ke kolu padal. Proběhl armádou nemrtvých, aniž by upoutal větší pozornost. Pořád byl vynikajícím zabijákem. A Legolasovu vůni se mu dařilo neztrácet, věděl, kam jde. Chňapl nemrtvého rolníka, který Legolase hlídal a roztrhl ho na půl. Tohle uměl… nebyl tak docela elfem. Legolas na něj hned zaútočil, oba bojovali s holýma rukama a se zuřivostí dravé zvěře. Jakmile ale byl odreagovaný Azarielem, jeho armády přestaly dostávat rozkazy. Taktiku nedovedou do konce a to je zničí. Azariel věděl.
Oba se mlátili a kousali s velkou zuřivostí a Azariel brzy znovu krvácel, zrovna jako Legolas. Oba měli ostré zuby a vztek. Azarielovi se dařilo Legolase odlákávat od bitvy. Přesně to potřeboval… nebo mu na to Legolas přistoupil. Byl chytrý, i když nejednal zrovna rozumě. Azariel si past uvědomil včas a klec spadla na zem naprázdno. V jeho stavu by ho na chvíli rozhodně zaměstnala. Legolas se usmál a vyšvihl se na strom.
"Aby se z lovce nestala kořist…" řekl pohrdavě. "Nakonec tě ulovím a uhasím žízeň."
Azariel se zamračil. Tak opravdu si myslí, že je upír… démoní energie v něm zůstávala a silně ho ovlivňovala, očividně to byl zdroj toho, co se s ním dělo. Azariel si to rychle uvědomoval. "Pálí tě to hodně, že? Ta žízeň… Azariel se začal usmívat. Začínal chápat. "Neměl jsi co jíst, tak jsi pik krev démonů, až tě ta krev sama přizpůsobila, abys ji mohl pít."
"Ta tvá mi opravdu zachutná." Legolas se těšil. Zdržoval, nebo se bavil? "Je v ní hodně síly a má temnou chuť, jakou jsem už chvíli necítil… lidé jsou tak snadná kořist…"
"To se ti nedivím." Azariel se začínal usmívat ještě víc. Teď, i když mu bylo zle, získal dobrou náladu. Jediný, kdo Legolasovi ovlivnil mysl, byl Doriflen. "Tak na co čekáš? Přece nenecháš svou oběť čekat na smrt? Vychladne ti krev, upírku lenivá!"
To Legolase naštvalo a seskočil. Azariel ho chytil a mrštil s ním o strom tak rychle, že se nestihl bránit. Na zem dopadl v bezvědomí a Azariel věděl, že na ubohou Doriflenovu magii to stačí. Jeho nadvláda nad Legolasem byla pryč… taky pár vlasů, které se zachytily v kůře, která pěkně popraskala jeho dopadem na ni.
Azariel si našel mrtvého elfa a zabavil mu luk. Tětivou Legolasovi spoutal ruce a opaskem ho přivázal k silnému kořeni. Pak se vydal najít stráže, aby ho odvlekly, než nabude vědomi, nebo ho odvlečou ustupující nemrtví…

Thranduil odskočil na zbytek sloupu, aby nespadl. Doriflen měl takovou ránu, že jedinou pěstí dokázal přimět zeď spadnout. Kdyby neměl kovové rukavice a chrániče, už by si tím asi rozdrtil kosti, ale on je drcené neměl a nepolevoval. Vyšplhal se za Thranduilem a pokusil se ho chytit za nohu. Uspěl, Thranduil zavrávoral a švihl po něm mečem. Doriflen ucítil meč v ruce a povolil. Spadl na podlaží pod nimi a to se pod ním otřáslo. I bez hrudního plátu a levého holeního chrániče byl stále dost těžký. Vzal kámen a hodil ho na místo, kde Thranduil stál. Krásný hod ho přiměl hned chmátnout po dalším kamení a házet dál. Thranduil se musel vyhýbat, protože kamení, které na něj létalo, drolilo stále stojící stěny ruiny a jeho tělo bylo i teď křehčí, než kámen. Ráno pomalu přicházelo a on to věděl, vnímal to i jinak, než svými pěti smysly, měj i jiné a ty si byly vědomy přesné vteřiny, kdy přijde slunce. Jako by věděl, kdy vykoukne mezi mraky, byl si jistý. Uhnul Meči, otočil se okolo sloupu a seskočil o podlaží níže, do stínu ve chvíli, kdy se začal rýsovat.
Doriflenovi to hned nedošlo. Seskočil za ním a snažil se ho přitisknout ke zdi. Slunce pomalu stoupalo a vylézalo z tenké vrstvy mraků na obzoru. Až když zesílilo ještě více, uvědomil si Doriflen jeho přítomnost. Stál na slunci a cítil ho a Thranduil za ním nešel pro útok.
Temný elf se rozemál. "Tvůj čas vypršel." Řekl a udeřil do zdi, která dělala Thranduilovi stín.
Zeď byla silná, ale ta nad ní se probořila. Thranduil vyskočil po zdi výše a přelezl ve stínu trosek stěny k většímu stínu, dokud byly propojené. To ale nebyla dobrá volba. Doriflen do ní praštil a půlka stěny spadla. Naštěstí byly pod nimi ještě dvě podlaží a sklepy… sklepy! Musí dolů!
Seskočil a zakňučel, protože proletěl světlem a to nebylo příjemné. Ale ke sklepům se tu nedostal. Díra dolů byla už osvětlená.
"Co teď Thranduile?" Doriflen měl dobrou náladu. "Jsi v pasti a až tě odhalím slunci, shoříš!" Seskočil a zbortil další stěnu. Ani neskrýval svůj záměr postupně Thranduila uvěznit a nakonec zničit i poslední stín, který bude mít. A ten plán, což bylo horší, mohl dobře provést.
Thranduil musel rychle myslet, přebíhat mezi stíny bylo nebezpečné. Dokonce i neopatrně vlézt dolů mohlo být nebezpečné. Nevěděl, kam mohl dopadnout. Jedinou možností byl les, utéct z pevnosti, byla sice na planině, ale les byl nedaleko. Mohl mít ještě šanci. Ještě jednou přeběhl přes slunce a pak pár vteřin počkal, než jeho tělo zregenerovalo. Věděl, že znovu už nesmí, jinak ho to bude škvařit zaživa. Proběhl podloubím, seskočil o něco níže… a narazil na hradby. Rozhlédl se vlevo i vpravo, ale zrovna zde byly hradby zdravé a díra byla na světle. Zaklel a rychle se rozhlédl, kam může. Doriflen už byl nad ním a usmíval se.
"Lapený v pasti, stojí tu u zdi…" zarýmoval a pak už vesele pokračoval a přecházel po zdi…

Copak si počne myšička,
Stačí jen slunka trošička,
A myška bude na kašičku,
Co teď uděláš myšáčku?

Rozesmál se a seskočil ze zdi a pak ji prorazil… dvakrát a spadla. Thranduilovi se tak zužil u hradeb prostor. Zaběhl zpět mezi trosky středu pevnosti, dokud tu byl stín, brzy tam bude světlo. Vběhl do místností a horečně hledal cestu dolů. Zahlédl konečně jeden ze vstupů a jen doufal, že tu bude více, než jen pár podzemních místností… Měl štěstí i ne. Mučírna a věznice sice nevypadaly, že by tu byl nějaký tajný východ, ale bylo tu místo k pohybu. Thranduilovi blesklo hlavou, že pevnost musela patřit skřetům, protože věznice byla rozlehlá a kostry v řetězech už dlouho ležely. V absolutní tmě viděl jinak, než za světla, ale viděl a rozpoznával. Cítil vůně, více než dříve a zde četl mrtvé lidi, skřety… i elfy. Všechny vůně ale napovídali, že to tu už je dávno opuštěné, byť tu byl Thranduil poprvé. Pevnost ale neosvobodili ale elfové z Lórienu. Skřeti ji podle všeho prostě opustili, byla příliš nebezpečná a zajatce nechali umřít, jak byli.
Thranduil zatřepal hlavou. Musí se soustředit. Doriflen ho brzy najde a pak mu půjde o život…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Novembra Novembra | 23. listopadu 2015 v 21:53 | Reagovat

Pre Valar, toto je úžasné. Po dlhom čase som sa konečne dostala ku kvalitnému fanfiction. A že si mi dala, musela som prelúskať všetko :D Tvoje písanie je extra nákazlivé na to aby si človek robil medzi kapitolami prestávky :D Úžasné, dúfam, že sa dočkáme pokračovania čoskoro. Tvoje diela ma nikdy neomrzia :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama