Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Je to trochu jinak - 24

14. prosince 2015 v 12:05 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Azariel odpočíval pod stromem, zatímco obě elfské armády posílaly stopaře za zbývajícími nemrtvými a starali se o raněné a mrtvé. Garilien měl těžkou hlavu a sledoval práce. Dokud budou, nebude konflikt, ale počítal, že než přejde den, budou bojovat mezi sebou a na to se netěšil. Pro zatím nevěděl ani, jak věci jsou. Legolas byl ve vězení, Kael bůh ví kde a Elenoru také nikdo neviděl, tak snad ti dva utekli. Bylo možné, že už je mají krvaví elfové, ale doufal, že ne. Nechtěl králi vysvětlovat takovou věc. Snažil se zahnat vlastní obavy, a když už mohl, tak sám vyjadřoval lítost těm, kteří někoho ztratili. To bylo to nejlepší, co teď mohl udělat…

Stalo se ale něco, co Garilien nečekal. Karetar, který sem přivedl elfy, padl v boji. Jakmile to krvaví elfové zjistili, několik dalších se nyní hádalo o pozici velitele. Garilien toho využil a jejich myšlenky od Elenrory odvedl k mrtvým a vyjádřil vděčnost za pomoc v boji. To pro teď stačilo. Talí se někam vytratil s podivným zvířetem, které mu přineslo vzkaz. Brzy se vrátil a hlásil příjezd Lor'themara. Krvavý elf si přivedl doprovod a Garilien si poprvé za dny oddechl, když mu Talí překládal, co si povídá se svými elfy.
Hraničář totiž znal prince Kael'thase dobře a rozhodl se tedy princi zachránit kůži. Padělal několik dopisů, které nyní předkládal krvavým elfům, že je obdržel. Byly to dopisy udávající Karetara, který ale už nemohl být potrestán. Ostatní ho ale, i ke Garilienově lítosti, nechtěli následovat domů. Chtěli dodělat, proč přišli. Bohužel to také vypadalo, že některý z jejich špehů prince spatřil.
Garilien už ignoroval i Talího a vešel do paláce. Tam zašel za Anarinem, který uměl léčit kde co.
Elf byl ve svém panství poslední dobou neklidný, ale pořád bylo po jeho. V něčem už dokonce i Talího překonával. Jen v magii ne. Otočil se na Gariliena.
"Nevím, co mám dělat," řekl Garilien. "Nelíbí se mi pomyšlení, že se ti elfové budou mlátit navzájem, nemají pro to pádný důvod…" Garilienovi svitlo, kde je Kael s Elenorou. Někdo, nejspíš velitel stráží, je určitě uklidil do tajných chodeb pod palácem. "Možná… bychom je mohli naést na hledání v lese. Temný hvozd si s nimi poradí sám."
Anarin se pousmál. "To není třeba, to udělají sami."
"Snad k tomu nedojde, pokud ano, vrátí se jich tak půlka… už klidnější Garilien vyšel opět ven a úřadoval…

Doriflen konečně našel správný vchod. Ve vězení plném mrtvol se začal usmívat. Tohle připomínalo území plamenné legie. A Thranduil tu seděl, věděl o něm, o tom neměl Doriflen pochyb, byť se zatím ani nehnul.
"Povez mi, jak dlouho vydržíš bez krve?" Zeptal se pobaveně. "Našel sis nejhlubší kobku, možná tě tu pohřbím zaživa a pak už o tebe nemusím mít starost."
Thranduil se stále nehýbal. Viděl, i když měl zavřené oči a Doriflen k němu na strop nemohl doskočit. Seděl na prastarém lustru u stropu, byť hrozilo, že spadne, sotva by Doriflen třískl do stěn. To ale Doriflen asi neviděl. Byl dole a vzhlížel k Thranduilovi, který se dostal na lustr, aniž by třeba jen pohnul kostrou v kleci pod ním. Asi nějaký člověk. I Doriflen uvažoval, co má dělat. Tady byla pevná skála a mlátit do ní by bylo ztráta času. Pak ho ale něco přece jen napadlo. Přešel ke zdi a sundal z ní lano. Thranduil ho pozoroval přes zavřené oči, ale nyní je otevřel. Než se Doriflen otočil, už stál na zemi. Lustr s klecí se ani nepohnul.
"Tady jsi v mém světě." Řekl Thranduil a přišel blíže. Tady ve tmě bez jediného světla se cítil dobře. "Zde podléháš mé vůli." Bylo to prázdné gesto.
Doriflen se usmál. "Zvláštní, chtěl jsem říct něco podobného. Jen se rozhlédni - mrtví…" Pak se rozmáchl mečem a ukazoval na kostry a Thranduil už si přál být za horami. Nejen Doriflenovy oči, ale oči všech mrtvých teď zářily modrým ohněm, který v nich hořel. Dávno mrtví nyní trhali své okovy a pomalu Thranduila obklíčili.
Král hvozdu sevřel meč pevněji. Tohle bude krutý boj. Někteří nemrtví měli řetězy, někteří tyče z kovu nebo dřeva, všichni brali za vděk vším, co se hodilo do boje. Thranduil obzvláště pozoroval kostry, které na sobě měly zbytky elfského oblečení. Jeden chudák měl i brnění jeho vlastní armády. Skřeti mu ho už nestihli sundat, než opustili pevnost.
První dva nemrtví zaútočili a Thranduil měl co dělat i při své upíří rychlosti. Bylo jich moc. Přeskočil je a dostal se ven z kruhu. Doriflen se nyní ani nenamáhal, zato Thranduil věděl, že nemůže proti takové přesile vyhrát. Nemrtví v Doriflenově blízkosti byli velmi silní. Thranduil jednoho rozsekl a vzal si řetěz, než se k němu dostal druhý. Odrazil ho, přehodil přes něj řetěz a zahákl konce na hák na stěně. Nebyl moc chytrý, tak jen tahal a Thranduil se ho zbavil, ale chytil hlubokou a dlouhou ránu do nohy.
I Doriflena ohromilo, jak rychle se Thranduilovo tělo zregenerovalo. Měl být znehybněný, ale během vteřin vstal a nebylo mu nic, kromě rozseknuté nohavice a krve na noze.
Bylo tu přes dvacet nemrtvých a Thranduil se s nimi rval. Dva, které vyřídil, se už zase složili a byli připraveni opět bojovat. Thranduil zamířil k východu z podzemí. Tohle nebyli démoni, které mohl rozsekat a tolik ran na každého by nezvládl, byli horší, než démoni. Tihle byli mnohem horší. Zarazil se u východu, protože tam bylo slunce. Znovu se otočil na kostry. Byl v pasti.
O to zoufaleji a zuřivěji začal bojovat s nemrtvými. Být v kleštích mezi sluncem a kostrami bylo zlé, ale Valar byli nápomocní a slunce zakryl mrak. Thranduil si uvědomil, že slunce zesláblo a vyběhl ven do místnosti, kde vchod byl a hned do druhé, kde bylo šeřeji. Rychle hledal další vchod do podzemí. Jeden z nemrtvých na něj skočil a on dopadl na zem s hlavou na slunci. Vykřikl a shodil ho ze sebe. Rychle vlezl do stínu. Nevěděl, jestli Doriflen sleduje jeho spálenou hlavu, která se rychle obnovovala. Slunce opět svítilo.
"Vypadá to, že tenhle mrak byl poslední," řekl Doriflen, ať už byl kdekoliv. "Poslední útěk, teď už nemůžeš nikam. Po pár vteřinách tvrdě dopadl na strop místnosti a ten se pod ním zřítil. Místnost byla velká a na okrajích zesílená sloupy, ale strop se na většině plochy stropu propadl. Thranduil byl nucen se přitisknout ke stěně, aby ho nezasáhlo slunce, které pomalu stoupalo.
Doriflen se postavil uprostřed místnosti, kde dopadl a otřel ze sebe prach. Usmál se, Thranduila měl opravdu v pasti. Vzal velký kámen a začal házet na sloup, který měl nad sebou ještě kus stropu. Jeden po druhém kameny lítaly a po šestém sloup spadl i s okolní stěnou. Thranduil ustupoval k poslednímu sloupu, který mu ještě stínil s částí zdi.
Doriflen chvíli ještě házel na zeď kameny, dokud Thranduilovi nezmenšil stín na co nejmenší. Sloupy byly dost tlusté a tak měl od sloupu Thranduil stínu dost, ale žádný nad sebou. Tehdy Doriflen přestal. "Tohle je tvůj konec Thranduile." Řekl s úsměvem. "Až slunce vyjde výš, spálí tě zaživa… jak rád to budu poslouchat." S tím se spokojeně usmál.
Thranduil, ten jen nasucho polkl. Ruce přeměněné v drápy zatínal, až měl na dlaních kapky krve a vztek se v něm mísil se strachem. Nemohl udělat nic. Jeho oblečení ho nezakryje. To musí udělat něco jiného, než on samotný. Věděl to. Zoufale sledoval pomaličku se krátící stín sloupu a ani nepřemýšlel nad ničím, co by šlo udělat, nic ho nenapadalo. "Valar," špitl. "Nic z toho nebylo proti vám," řekl tiše. "Alespoň jsem se pokusil." Opřel se o sloup, zavře oči a pomalu čekal, až ta krutá smrt začne přicházet…

Krvaví elfové byli vždy dost zásadoví a Lor'themar si začínal uvědomovat, že udělal moc špatně, že se přišel jen s pár elfy, kterým důvěřoval. Jeho pozice ho nyní mohla stát život. Povzdechl si a dál uvažoval, co má dělat, aby se mu to vše nevymklo z rukou. On sice viděl Kael'thase v Tanaris a tam je chtěl poslat stopovat, ale oni ho viděli tady před pár dny a proti tomu nemohl nic. Chvíli přecházel sem a tam a snažil se přemýšlet, ale nic lepšího dělat nemohl.
"Dobrá tedy!" řekl konečně. "Hoňte si ho, ale maximálně deset dní a pak domů. Pochybuji, že by se tu zdržoval déle s vámi za patama."
S tím odešel stavět stan, aby se na nikoho nemusel dívat, protože byl zklamaný sám sebou…

Kael se snažil být klidný, ale nebyl. Byl s Elenorou v lese, nechal za sebou falešné stopy, že je v nějakých tajných jeskyních. Pak vyklouzl ven, dokud vřela bitva. Díky tomu se bezpečně ocitl hluboko v lese i s Elenorou, se kterou se už začínal dorozumívat, jak trénoval komunikační kouzlo i sindarštinu. Malá princezna brzy pochopila, že musí velkého elfa učit slova i to, co znamenají, protože to prostě neví. Jen nevěděla, proč jsou tak dlouho pryč z paláce… a proč se nevracejí. To jí on zatím říct nedokázal, byť už taky pochytila pár slov v thallaštině.
Prozatím se utábořili, ale bez ohně, protože to se v temném hvozdě nedělalo z vícera důvodů. Schoulili se k sobě a odpočívali. Kael spal velmi málo, protože se velmi bál každého dne a každé hodiny. Skoro si přál najít Ancarona a požádat ho o přístřeší. Tam by opravdu mohli počkat, než bude vše v pořádku. Když začal nad záhadným elfem uvažovat, napadlo ho, jestli by ho neslyšel, když on a hvozd "jsou jedno" a vyzkoušel to… šeptem, aby neprobudil Elenoru. Nic se nedělo… ne hned.
Asi po hodině na něj vykoukl bílý jelen a pomalu k němu šel. A pak tam náhle byl Ancaron i se svým parožím a usmíval se. "Rodina se pomalu vrací k sobě," řekl spokojeně. "Velmi dobře."
"Prosím, potřebujeme se ukrýt."
Ancaron se usmál. "Tenhle prokletý les, co uchvátí, už nevrací, nikdy vás tu nenajdou a mnozí zahynou při hledání, protože už v tomhle lese nikdy nenajdou cestu." Řekl. "Pojďte se mnou, mohli byste jinak dopadnout stejně. Krutost tohoto lesa je stále značná, byť už ne taková jako za dob temného pána."
Kael netušil, co to znamená, ale vstal, čímž probral Elenoru a Ancarona následoval…

V Ancaronově domě je vždy příjemně. Akorát Elenora se trochu obávala a tak se držela Kaela, který jí ochotně poskytoval ochranu. On se alespoň cítil bezpečně.
Ráno Kael málem zaspal snídani, protože zde usnul beze strachu. Ancaron je pohostil dobrou domácí stravou. Kaela napadlo, že nemá ponětí, odkud tenhle elf všechno to jídlo bere, protože sice venku měl několik zahradních rostlin, ale téměř žádná zvířata a ta, co tu byla, byla na volno a sama se dobrovolně zdržovala okolo jeho stavení… a žádné z nich nebylo z domácích zvířat; pár srnek, motýli, divoké včely a ptáci. Kael si také všiml, že mu na půdě hnízdí pár orlů. Proto došel k závěru, že Ancaron i tohle dělá magií.
U jídla byl Kael tichý a tak mluvila Elenora, která byla elfem s parožím na hlavě velmi zaujatá a tak spolu mluvili. Kael jejich rozhovoru naslouchal. Připadalo mu spíše, že oba zpívají, jazyk byl něžný a procítěný, jako by ve všem hledal krásu. Takové byly elfské jazyky středozemě. Jeho vlastní zase ve všem hledal magii a vnitřní sílu. Kael se nad tím v duchu pousmál, ale klidný nebyl.
"Něco tě trápí." řekl náhle Ancaron.
Kael přikývl. "Mám obavy. Žil jsem v poušti a tam jsem nikomu neubližoval. Teď jsem tady a koukni se, přinesl jsem sebou válku."
Ankaron souhlasné kývl hlavou. "Své záležitosti jsi přerušil, a ony se ti připomínají. Měl by ses jim věnovat a ukončit to."
Princ krvavých elfů zaváhal. "Nejsem si jistý, že ti rozumím."
"Řekni mi, chtějí krvaví elfové zabít nechtěného prince s právem na trůn, nebo Kael'thase?"
Kael uvažoval. Nevěděl a obával se, že druhá odpověď bude přesnější, byť byla tou méně pravděpodobnou.
Elenora se Ancarona zeptala a ten jí odpověděl. Kael tušil, že se ptala na to, co si říkají. "Dokážeš na dálku sledovat, co se v lese děje. Víš, kde je Legolas?"
Ancaron přikývl. "Sleduju ho. V noci ho porazil Azariel a on padl do rukou elfům. Už není pod nadvládou Doriflena ale…" Jeho oči se stály na chvíli nepřítomnými. Jakmile se vrátil zpět k sobě, znejistěl. "Ale jeho upíří chutě budou na náročnější léčbu."
"Co se mu stalo, je moje vina." řekl Kael. "A já nevím, jak to napravit."
"Uvidíš." řekl Ancaron. "Neztrácej naději. Vždy je nějaká cesta, kterou se můžeš dát. Já si kdysi taky musel vybírat a některé chyby nikdy nezpravím. Dnes už ale vím, že bez nich bych se nikdy nestal tím, kým jsem dnes. Život už je takový, Kaeli. A tobě věřím, že si cestičku najdeš k tomu, co chceš… Jíš málo, najez se."
Kael se odmlčel a vzal si alespoň kus chleba. Byl v bezpečí a přece neměl hlad. Měl pocit, že si jídlo nezaslouží. "Jak dlouho můžeme zůstat?"
Ancaron pohlédl na západ. "Jak dlouho chceš. Nebudeš tu obyvatelům tohoto domu na obtíž." Obyvatelům? Stále hleděl na západ. "Je čas." řekl.
"Čas na co?"
"Můj čas, Věci se daly do pohybu a váš příchod byl znamením, které mě volá."
"Tomu nerozumím."
"To není pro tebe k porozumění, ale mně, sluneční princi."
"Jak to víš?"
"Vím. Vím o tobě hodně, protože v tobě mohu číst jako v knize, Kaeli. Ale soucítím s tebou." Pohlédl na Elenoru. "I její čas zde končí. Valar už jí odklad nedají… Pouze jí splnili přání, aby mohla poznat oba rodiče. Pozná Legolase a pak musí odejít. To v ní čtu."
Elenora seskočila od stolu a řekla, že si jde hrát ven. Ancaron přikývl a pak to řekl Kaelovi. Malá princezna odešla ven.
Nakrátko se rozhostilo ticho. Pak Ancaron vstal. "Musím jít. Ostatní se o vás postarají. Neboj se, krvaví elfové to tu nemohou najít. Já musím jít. Ať ti žehnají Valar." S tím odešel z domu a zmizel v lese. Kael se podíval na chleba před sebou a kus, co měl v ruce, vrátil na stůl. Šel raději za Elenorou a sledoval, jak zkoumá rostliny a motýly. Přála si poznat své rodiče… bohové ji vyslyšeli… Kael se zatvářil ublíženě, čehož si Elenora nevšimla. Ale já ji nechci ztratit podruhé…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tauriel Tauriel | 2. ledna 2016 v 2:41 | Reagovat

OKAMŽITĚ DALŠÍ DÍL

2 Morell Morell | Web | 2. ledna 2016 v 9:07 | Reagovat

[1]: Takové nadšení nelze ignorovat. Jdu na to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama