Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Je to trochu jinak - 32

16. ledna 2016 v 13:36 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Ancaron si prohlížel Thranduila a jeho mysl hnala o závod. Má mu říct, co se stalo mezi jím a Oropoherem? Jak ten elf přišel k trůnu, který stále právoplatně patří jemu? (tedy dle starého práva) Ancaron věděl, že jakmile promluví, nebude to už nikdy moci vzít zpátky. Nechtěl mít v Thranduilovi nepřítele, tak jako ho měl v Oropherovi…


* * *

Ancaron byl vypjatý. Skřety pronásledoval už tři dny, ale nevzdával se. Nesměl. Měli jeho syna. Jako maia to zvládal, ale protože měl tělo elfa, musel se vypořádávat i s limity, které tohle tělo mělo a skřeti… ti vydrželi občas i více, než on. Jemu ale zase nevadilo sluneční světlo. A tak se jich stále zvládal držet, dohnat je se mu ale nedařilo. Jenže po třech dnech konečně skřeti udělali osudovou chybu a zastavili se na delší odpočinek s vírou, že jim už nic nehrozí. Jak se mýlili!
Zoufalý maia byl krutý a nevyzpytatelný. Ale nepřemýšlel a do tábora prostě vtrhnul. Skřet samozřejmě hned na něj, ale jeho talentu s bičem a mečem se nemohli rovnat. Až když byl celý tábor zahalen nočním klidem a pachem právě událého masakru, se Ancaron začal uklidňovat a znovu přemýšlel. Rozhlédl se, aby našel svého syna. Předtím ho neviděl, ale nebyl tu se skřety. Povzdechl si a prohledal okolí. Našel pár stop a vydal se po nich. Jen pár skřetů, ale pro elfa, který ani nedospěl, byli smrtelným soupeřem.
Nemusel daleko, skřeti šli dál, ale nyní se zatavili, hledali vodu. Bezhlavě je rozsekal. Opět ale nic, takže znovu následoval stopy, podle kterých se tihle znetvoření ubírali. Tak narazil na větší bandu skřetů a konečně uviděl i své hledané dítě. Nikdy nedokázal pochopit vazby v rodinách elfů a lidí… dokud neměl rodinu i on sám. Nyní rozuměl dobře.
Jako Morgothův balrog byl Ancaon velmi nebezpečný a nerozvážný. A protože to vněm bylo i přes výchovu jeho elfských rodičů, bez jakéhokoliv rozmyslu vtrhl mezi skřety. Kdysi rituálně vypil Morgothovu krev a tak se mu upsal. Nyní v něm vřela s jeho velkou zlostí a skřeti viděli, že je velmi mocný a báli se. Mnoho jich pobil, než se rozutekli. S čím ale nepočítal, bylo, že měli své úkoly a ty nesměly ven, takže už stačili zabít zajatce. Ancaron, jakmile věděl jasně, že už tu žádný další skřet není, se rozběhl k elfovi, který ležel mezi lidmi.
"Ercone," oslovil ho jménem, které mu sám kdysi dal, jméno pro maiu.
Elf se třepal, ještě žil. Měl oči stejně hnědé jako Elaron ale vlasy měl po matce, nyní rudé od krve. Jeho oči konečně našly Ancaronovu tvář.
"Ada…" Snad chtěl říct více, ale to už jeho feu tělo nepoutalo.
Ancaron ji vnímal, jak se nechává vést do Mandosu. V pláči si přitiskl mrtvého elfa k sobě. Dlouho tam zůstal a naříkal. Tohle všechno bylo zlé. Měl tři děti, ještě před týdnem měl tři. Pak dvě někdo zabil a skřeti nyní i to třetí… A jeho vlčice… ta odešla do Lórienu poznávat tamější elfy.

Jakmile se Ancaron uklidnil, syna pochoval ohněm morgothu a prozkoumal tábor. Vrátil se mu už zase rozum, takže začal zkoumat, jak mohli skřeti jeho syna získat. Zpráva, kterou našel u jednoho z nich, ho zamrazila, jako kdyby na něj dýchl sám Morgoth. Oropher jim ho prodal.
Ancaron sevřel kus kůže v ruce a jeho zuřivost se roznítila ještě více. Oropher, kterému svěřil svou ženu, aby s ní šel do Lórienu. Nedělal si iluze, že ji ještě někdy uvidí…

Ke smůle Orophera Ancaronova fea nebyla feou elfa, ale maii. Měl v duši sílu mnohem větší než elf a svou tragédii ustál. Místo nářku připravoval pomstu. I elfové se samozřejmě umí mstít, ale na balroga nemají a to o Ancaronovi elfové nevěděli. Vrátil se do hvozdu tajně. Nikdo ho neviděl, zatímco se plížil svým vlastním královstvím, lačnící po krvi Orophera a jeho rodiny, toužící mu oplatit stejnou mincí.
Ale osud má mnohé plány a Ancaron narazil. Když se dostal k Oropherovi, narazil na Thranduila, ze kterého se mu stal přítel a který z jejich domluvy očividně nevěděl, co se stalo, a měl starost o krále hvozdu. Ancaron se stáhl a zmizel v lese. Na pomstu ale nezapomněl. Pouze se stáhl do hor, kde si vybudoval nový domov, kde ho od té doby, zprvu velmi málo, lesní elfové navštěvovali, protože svého krále milovali. Ancaron vyčkával, nenávist v něm zůstávala i když se rozhodl, že svou pomstu omezí, stejně toužil Orophera vlastnoručně zabít. Mezi jím a Sauronem bylo tajné spojenectví, dokud byl na trůně, skřeti hvozd ignorovali, ale Orohper takové dohody nikdy ani nebude chtít dosáhnout… Není pravda, že by Ancaron měl s Eregioem, Imladris nebo Lórienem špatné vztahy, on tam pouze vždy posílal diplomaty, aby neriskoval, že by byl odhalen, Noldor toho byli schopní. Ne. To věděl jen Sauron…

Když lesní elfové vytáhli na Mordor, Ancaron se tam přesunul také. Nepřidal se ale k elfům. Vešel do věže Barad-Dur a poklonil se Sauronovi. Stará hesla k branám Thangorodrim mu zajistila vstup i přijetí temného pána. Sauron mu dovolil volný pohyb po jeho zemi, protože balrogovi věřil, byť ho nenáviděl a toužil ho zničit, až odrazí vojska, protože na rozdíl od něj měl Ancaron tak nádhernou podobu… Sauron nezjistil, že je v ní uvězněný, protože je do ní narozený…
A tak, jakmile byla příležitost, Ancaron si Orophera odlákal. Vylákal ho vysoko do skal, kam věděl, že elfové tak snadno cestu nenajdou. Až když ho vlákal tam, kam chtěl, tak poslal skřety pryč.
Tak se stalo, že Oropher se otočil a okamžitě poznal krále lesních elfů, nejen podle paroží, které Ancaron tak hrdě nosil. Ancaron měl kopí, které mu udělali zruční kováři Barad-Dur, Oropher měl svůj meč. I on měl korunu, vytepanou do podoby lesních větví a ověnčenou suchým listím, protože byl na půdě Mordoru, kde vše chřadlo. Nebylo mezi nimi potřeba slov. Nenáviděli se. Oropher chtěl trůn hvozdu, aby si vládl po svém, a Ancaron chtěl pomstu. Ancaron udělal pár kroků k němu, opatrně, tentokrát byl naprosto klidný a o to ještě nebezpečnější. Orohper byl ale též klidný a také ho obházel a tak obcházeli kruh a vrhali na sebe nenávistné pohledy.
Pak Ancaron zaútočil s kopím, se kterým také velmi dobře uměl, celé roky s ním trénoval jen pro tenhle jediný boj, Oropher ho odrazil a začala zuřivá bitva králů, bitva na život a na smrt. Ocel zpívala a oba měli brzy na čepelích několik zubů. Ancaron dostal do hlavy kamenem, ale on nebojoval, aby ho zabil hned. Bavil se tím, jak bojovali, bavil se, jako kdyby byl opět balrogem Agarolem ve službách temnoty. A možná jí opravdu opět na chvíli sloužil.
Oropher byl skvělý bojovník a Ancarona bavilo, neskutečně bavilo, že má silného soupeře, který zatím koupil jen pár šrámů. Takhle to chtěl. Oropher se postupně unavoval a Ancaron to poznal v jeho krytí, v síle, s jakou třímal meč v nepochybně únavou a bolestí hořících rukou. Vytlačil ho kus ven z jeskyně, kde bojovali, pěkně nad útes. Nebylo tu kam utéct, leda seskočit a zabít se pádem.
Správné bodnutí do ruky a máchnutí kopím a Oropherův meč letěl vzduchem a brzy zacinkal o skálu mnoho metrů pod nimi. Ancaron se vítězoslavně usmál. Pak Oropherovi bodl do břicha a napíchnutého ho zvedl do vzduchu. Jakmile měl kopí svisle, zarazil ho do země. Hrot trčící vzhůru trčel Oropherovi ze zad a elf zůstal vset ve vzduchu, napíchnutý na kopí jako na kůlu.
Elf křičel, z hlavy mu spadla koruna a on se zmítal v bolesti. Ancaron se na to usmíval. Věděl, že potrvá dlouho, než elfa zabije otrava krve. Věděl, že to bude dlouhé, pomalé a bolestivé… přesně jak chtěl.
Jakmile si ho prohlédl z odstupu, to už jen kňučel, vrátil se k němu. Kopí bylo dlouhé, ani mu nemusel moc zvedat hlavu. "Příště si rozmysli lépe, než si znepřátelíš Morgothova balroga." Oropher vypadal vyděšeně. "Byl jsem k tobě laskavý a tys do mého domu přinesl smrt." Zatvářil se povýšeně. "Budeš umírat dlouho. Jen škoda, že stejnou poctu nemůžu udělat i tvým příbuzným. Je musím zabít rychle."
"Ne!"
"Ah, neboj, bude to tak krutá smrt, jak jen zvládnu, to ti slibuji."
"To nesmíš!" Opradu plakal? Ancaron si všiml jeho strachu a jen se o to více usmál. Přesně to chtěl, mučit ho a takhle to šlo i bez biče.
"Ale ale… smlouváme o životy, že? Už se na ně těším, bude příjemné znovu pocítit na rukou elfskou krev."
"Ne, prosím…"
Ancaron mu uštědřil facku, pořádnou. "Drž hubu, ty hnise! Ty ani tví spratci si nezasloužíte žít, stejně jako jste si nezasloužili mou přízeň! I na tebe jsem stále mírný. Ale co neudělám já, to dodělá Námo v Mandosu. Nejspíše tě nechá prožívat tohle mučení tisíckrát, stejně jako tě nechá mnohokrát vidět mýma očima smrt mého syna… to umí, víš? A co teprve ti, kteří k tobě patří? Na těch si smlsnu. Balrogové se svému umění učí dlouho a já si to své umění v mučení a zabíjení rád procvičím…"
…Dlouho Ancaron týral mysl Orophera temnými myšlenkami, které si vylhával a dlouho král bojoval, než jeho tělo přestalo být schopné v sobě udržet jeho feu, jeho duši. Ancaron to sledoval, tu duši zatíženou strachem a bolestí, jak se zoufale snaží znovu spojit s tělem. Tehdy zavolal skřety zpět k sobě. Sám nevěděl, co ke skřetům cítí. Nyní na tom nesešlo. Vytrhl kopí ze země a švihem poslal mrtvé tělo k jejich nohám.
"Vaše večeře, odměna za práci."
Skřeti se vrhli na mrtvého a začali ho jíst. Ancaronovi se sevřel žaludek při pohledu na to, co udělal… Ohlédl se na západ a spatřil díru v mracích. Valar. Oni vědí, co právě udělal. Nebylo to příjemné pomyšlení… Rychle se stáhl do stínu. Nakonec to tam elfové našli, skřety pozabíjeli, a co zbylo z hostiny, to vzali sebou a pohřbili. Ancaron se se svým svědomím stáhl a zmizel. Utekl do hor ve Hvozdě a dlouho vycházel jen, když bylo pod mrakem…

* * *

Ancaron si prohlížel Thranduila a přemýšlel, jestli mu to vůbec může říct.
"Máš něco na srdci." řekl Thranduil který si jeho pohledu nemohl nevšimnout, zíral na něj.
Přikývl "Já a tvůj otec jsme… měli spor o trůn, asi tušíš."
"Ne… vlastně ano, později se o tom hodně mluvilo."
"Chci, abys věděl, že tě z jeho chyb neviním. Co bylo mezi mnou a jím, také mezi mnou a jím zůstalo."
"Takže je to pravda…" Thanduil Se zatvářil neklidně. "Že tvou rodinu…"
"Zabil." Ancaron přikývl.
"A skřeti v Mordoru ho zabili a snědli." Pokračoval Thranduil. "Došel smrti, Jen doufám, že si ho Námo neponechá příliš dlouho."
Ne déle, než mě, jestli se mu dostanu do rukou. Pomyslel si Ancaron… Pak to raději rychle vyhnal z mysli. Nebylo vodné místo ani čas.
"Víš, Když Sauron padl, stal se něčím podobným jako ty, když jsi vypil tu prokletou krev. Není to až tak upír, spíše pijavice, nedokáže přežít bez prokleté energie, jako ta, která proudí v mém těle." Demonstrativně zvedl ruku, na které vyvstávaly cévy s ohnivou krví. Potřebuje energii Melkora." Otočil se na Thranduila. "Kterého znáš jako Morgotha."
"Sauron…vypadá hrozně." Melkor?
"Vskutku, ale vypadal hůř, když jsem ho našel. Slitoval jsem se a pomohl mu. Proto je nyní tím, čím je, jeho mysl jsem postupně znovu poskládal dohromady." Ancaron se zahleděl do ohně. V mysli ho znovu viděl, duši zničenou tak, jak to zničení těla nedokáže… A jak se uklidňovala pod jeho vůli, jak se ten duch uklidnil a obnovil. "Nemysli si… viděl jsem ho, jak se přede mnou znovu objevil jako on a věděl jsem, koho jsem vzkřísil… vím, že mi to Valar neodpustí, ale nemohl jsem to neudělat." Podíval se na Thranduila. "Jsi ochoten se o něj starat?"
Thranduil se na něj podíval vskutku překvapeně.
"Bez tebe se znovu vrátí do stavu, v jakém jsem ho našel. Jen temnota ho udrží naživu, ta, kterou jsem do sebe přijal dobrovolně, stejně jako ty. Myslíš, že je to pryč, ale není. Jednoho dne tě temný pán povolá a neodoláš tomu, protože ti temnota protéká srdcem, které ji stále pumpuje po celém tvém těle." Ancaron se zatvářil temně. "A znovu se vrátí žízeň… Ledaže budeš mít vůli silnější než většina bytostí tohoto podivného světa."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama