Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Královská hra - 10

13. února 2016 v 8:42 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Manwe se konečně vzpamatoval. Uvědomoval si, co se děje celou dobu, ale leželo na něm kouzlo uklidnění a tak nemohl reagovat. Až nyní. Zůstal ale raději pasivní a dál si tiskl ruku ke krku. Nevěděl, jestli už přestal krvácet a celý se chvěl od ztráty krve. V mysli se obracel k Valar a chtěl, aby přišli. Volal o pomoc, ale nevnímal nic, co by naznačovalo odpověď. Byl odříznutý, izolovaný stejně jako Ancaron kdesi v Mandosu. Jediné, čemu vládnul, bylo jeho tělo. Jeho schopnosti byly zredukovány téměř na nulu, ubohé nic.

Napadli ho zezadu, uvědomil si je až ve chvíli, kdy mu okov zaklapl okolo krku a pak už bylo pozdě, i když se bránil. Moc Melkorovy koruny byla velká a tihle temní valar ji ještě posílili. Ale alespoň odpilovali ten erb, na kterém kdysi držely silmarily. Díky tomu ho koruna nenutila se pořád předklánět, ale trny na ní zůstaly a byla sama o sobě dost nepohodlná. Řízli ho do krku, dost vysoko, takže snadno vecpal prsty mezi korunu a pořezanou kůži a že koruna nebyla tenká ani nízká.
Křik elfa s Manwem otřásl, takže hned tušil, že odhalil, že už není omámený kouzlem. Naštěstí to nyní nikoho nezajímalo. Alue nad ním stál, ale jinak se soustředil na rituál a ječícího elfa. Ten řval, jako kdyby mu trhali duši z těla. Ale po chvíli přestal.
Manwe se sebral a pokusil se odplazit, ale jak ho jeho vlastní roucho táhlo dozadu, bylo jasné, že nemá šanci. Alue si ho přitáhl a usadil ho na zem. Už ho nepustil. Manwe si všiml, že elf se usadil a se značnou zvědavostí zkoumá své ruce. Pak se postavil na oltář a Melkorovo tělo skopl dolů.
"Tohle už nepotřebuju." Řekl a otočil se na Manweho, temného, který měl skloněnou hlavu. Pak pohlédl na ostatní a spatřil pomláceného Manweho.
"Už budujeme pevnost, bratře," řekl temný Manwe. "já…"
Tvrdá rána ho odhodila nazad. "Svému pánu prokazuj patřičný respekt!" ohradil se elf… ne, Melkor. "Jinak draze zaplatíš."
Zatímco se temný vala sbíral z podlahy, došel k Aluemu a sedícímu Manwemu.
"Zabijme ho a nechme tu," řekl temný Tulkas.
Melkor se svou novou tváří usmál. "Ne. Pak by se vrátil k ostatním." Prsty mu zvedl bradu a pohlédli si do očí. Manwe si uvědomil, že netuší, co vidí, Melkora v těch temných očích prostě poznat nedokázal. Melkor se na něj usmál. "Vymyslel jsem pro tebe něco lepšího, bráško…"



Jestli Valar byli zmatení, nebylo to nic proti tomu, jak prázdná se náhle cítila Varda. Po třech dnech prohledávání Valinoru a že Valar to dokázali rychle a vícekrát za tu dobu, bylo jasné, že Manwe je pro ně nezvěstný. Horší bylo, že se nemohli ani spojit s jeho myslí, jakoby prostě nebyl. Bylo to pro ně naprosto nové a velmi nepříjemné.
Varda seděla na Manweho trůně a tiskla si k tělu jeden z jeho plášťů. Tenhle byl obšitý bílým peřím a byl moc příjemný. Jediná ozvěna jeho přítomnosti, co jí zbyla. Uvědomila si, že před ní stojí Nienna.
"Je mi moc líto, že…"
"Ještě ho neodepisuj," řekla Varda. "Musíme věřit." Přes tvář jí stekla slza, ale snažila se být silná. "Nedovolím, aby…"
To už ji Nienna objala. Nic neříkala, jen ji objímala. Někdy bylo nejmoudřejší neříkat nic.
Varda se jí chvíli držela. Pak vstala z trůnu a vyvlékla se z objetí. "Víme něco nového?"
"Nic."
Varda se odmlčela a pozorovala okolí. Bez Manweho sice viděla daleko, ale vše, co viděla, byly jen obrazy bez zvuku. Ubohý zbytek toho, co dokázala, když byl její manžel s ní, když byly jejich srdce tak blízko sebe. Vždy byli propojení, vždy mohla mluvit s jeho myslí, jako by byli vedle sebe, ale nyní nic. Ticho. Zhluboka se nadechla. Bude silná, pro něj bude silná. Otočila se na Niennu. "Potřebuju Oromeho, řeči ptáků rozumí lépe než já. Potřebujeme mít oči všude…"



Thranduil seděl a pozoroval mrtvou dívku, které před chvílí vzal život. Už ji odlákával od domova týden, vždy se napil trochu, ale nyní už to nepřežila. Na bradě už mu oschla její krev. Věděl, že bude trvat, než ji začnou hledat. Bylo to vlastně zvláštní, když nad tím přemýšlel. Zabíjel, ničil život, ale také na něm závisel. Kdyby neměl co zabít, sám by asi zahynul. V blízkém domě se rozsvítilo. Raději se tedy stáhl a utekl. Znovu zamířil do ke své jeskyni, ve které se sám poprvé střetl s posedlým Legolasem. Bylo jich pět, pokud si vzpomínal dobře a posedlý elf jim dal tvrdě na prdel, jak to tehdy řekl Anarin.
Jeskynní komplex byl větší, než si kdy myslel a jako upír ho mohl prozkoumat mnohem více. Nyní ho ale nepotřeboval, protože už nebylo slunce, které by ho zahnalo do úkrytu. Přesto se v něm občas schoval. Odpočívalo se mu tam dobře. Nyní se potuloval po okolí, při tom si alespoň mohl povídat se svým společníkem.
"Vypadáš nesvůj," řekl k Sauronovi, kterému nezbylo, než se držet stále v blízkosti krále.
"Mlč." Řekl Sauron.
Thranduil věděl, že maiovi se nedá věřit, ale přesto se snažil najít si cestičku do jeho srdce. "Víš, že se mi začíná tvá společnost líbit? Jsi upřímný, v hněvu je vždy jakási zvláštní upřímnost, kdy říkáme přímo své myšlenky."
"Chmmm." Sauron zabručel, lhal by, kdyby řekl, že na něj Thranduil neměl žádný vliv.
"Zajímalo by mě, jestli si maiar též hledají partnery. Své druhé půlky duše."
Maia zavrčel ještě víc. Ale pak se zarazil. "Já už vlastně nevím." Připustil.
"Jak se vlastně díváš na Melkora?"
"Záleží na tom?"
"Zajímá mě to."
"Byl jsem fascinován, jako všichni okolo něj. Byl pro nás bohem, jak mu náleží."
"Byl?"
Sauron se zarazil. Proč to řekl takhle? "Byl." Zopakoval. "On už asi nežije. Valar ho poslali na smrt." Řekl konečně.
Thranduil byl překvapený. "Proč?"
"Asi už ho nechtěli trpět." Sauron pokrčil rameny a Thranduil si uvědomil, že něco v jeho očích vidí, jiného, než vztek.
"Miloval jsi ho."
Sauron se zamračil.
"Neboj se, nikomu to neprozradím."
Bylo to zvláštní pocit a Sauron ani plně nechápal, co vlastně cítí. "To ti radím." Řekl nakonec, ale tak tvrdě, jak chtěl, to nevyznělo.
"Vím, co to je, někoho ztratit."
"Jak vůbec můžeš porovnávat sebe se mnou?! Tomu nemůžeš rozumět!"
"Ne? Možná." Thranduil pokračoval ve své toulce a jeho upíří uši zaslechly nářek nad mrtvou dívkou a kletby na jeho účet. "Ale možná jsme stejní… možná máš pravdu, nejsme… nemiluješ ho tolik, abys mu dal přednost před zlem."
Sauron mlčel. Na tuhle větu nechtěl reagovat před Thranduilem a vlastně ani sám před sebou, ale jeho temná mysl ho nenechala se v tom topit dlouho. "Melkor je vládce všeho, proč by se snižoval k tomu, aby se zajímal o někoho podřadného více, než o otroka?"
"Byl jsi mu otrokem?"
"Každý je něčím otrokem."
"Nikdy k tobě nic necítil? To mě mrzí."
"Každý… cože?"
"Že je škoda, že jsi nepocítil tu vznešenost a lásku, když ji někdo cítí k tobě." Thranduil si ho prohlédl. "Ale vlastně by mě to nemělo překvapovat. Nikdy sis jeho lásku nezasloužil, že?"
Sauron sršel vztekem, byť byl zticha. Ne protože by mu nechtěl vynadat, ale věděl, že by to nedokázal s razancí, s jakou by chtěl. Z téhle debaty mu bylo zle, Thranduil mu bodal nože do srdce a to bolelo… strašně moc to bolelo. A nutilo ho to uvažovat, že Thranduil měl možná pravdu. Melkora možná nakonec opravdu nezajímal více, než jako nástroj. Proč jinak by ho opouštěl před poslední bitvou? Byl k ničemu, věděl to. Melkor se už na něj ani nepodívá.
"Šhh, neplač."
To Saurona vytrhlo… opravdu se jeho vztek změnil v žal a on se rozbrečel, ani o tom pořádně nevěděl. Starostlivý pohled Thranduila byl uklidňující ale on se odvrátil. Nechtěl se mu dívat do očí. Pak v něm něco povolilo. "Dobře, miloval jsem ho! Zatraceně jsem ho miloval, ale co na tom?! Stejně jsem mu to nikdy nemohl říct. Co mě svedl, už o mě nikdy neměl větší zájem jako o mě, byl jsem jen jeho pravá ruka! Musel jsem to zamést pod koberec a zatlačit to co nejhlouběji, zapomenout že vůbec cítím, jinak by mě to zabilo. Nikdy jsem ho nemohl ztratit, nikdy jsem ho ani nezískal! Nemáš ani tušení, jaké to je utrpení, co jsem musel prožít, než jsem to v sobě pohřbil. Přestaň to vytahovat, už tak jsem…" hlas se mu zlomil. "ho ztratil na dobro." Dořekl. "On umřel, víš… Valar ho zabili a už se nikdy nevrátí." Hlas se mu zlomil a on se zahleděl do země před sebou. "nenávidím tenhle zatracený svět. Nenávidím svůj osud. Někdy i sebe."
Chvíli bylo ticho. Thranduil přemýšlet, co říct, aby situaci spíše pomohl, než uškodil. "Možná jsem se v tobě spletl. Možná si on nezasloužil tebe." Připustil.
"Možná to bylo obojí." Vydechl Sauron. Objevil něco nečekaného. To, že se vypovídal, mu udělalo lépe, což bylo vlastně zvláštní. Připomnělo mu to časy, kdy byl Alueho pomocníkem. Ten pocit v srdci, co cítil, byl čistý…
Thranduil se usadil a čekal. Tohle byla šance, jak si získat důvěru Saurona a sám si slíbil, že ji nezradí, ani to, co se dozvěděl. Sauron k němu najednou zvedl oči a chvíli si do nich vzájemně hleděli. Pak se Sauron rozesmál. "Tys mi na to skočil!" S tím se začal smíchy válet po zádech a kopal nohama do vzduchu. V tu chvíli se Thranduil cítil zklamaně. Zjevně se žádné důvěrné otevření srdce vůbec nekonalo…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama