Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Královská hra - 50

18. dubna 2016 v 8:25 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Sauron se zastavil. Okolo sebe na chvíli vnímal přítomnost. V ruce měl hned meč a obezřetně se rozhlížel na všechny strany. Pocit cizí přítomnosti odcházel neochotně, Sauron poznal, že je sledovaný. Zamračil se. Určitě Maiar a ty nemohl zranit, dokud jsou nehmotní. Zlé.
"Nechte mě na pokoji!" křikl a okolo něj bylo ticho. "Vypadněte!"

Pocit přítomnosti zeslábl, až ho Sauron téměř nevnímal, ale nepochyboval, že moc daleko se nestáhli. Jak dlouho ho sledují a kdy ho napadnou? Netušil.
"Neublíží ti."
Sauron se otočil. Proti němu stál Eonwe. Bez brnění ho Sauron snad ještě neviděl, nebo si to už nepamatoval. Namířil na bojovníka meč. Eonwe si ho prohlížel opatrně, zatím ale byl mimo jeho dosah.
"Co?" Oslovil ho Sauron opovržlivě. "Já s tebou nepůjdu, nebudu se plazit před Manwem."
"Nepřišel jsem tě odvést před soud." Řekl Eonwe. "Přišel jsem si jen promluvit."
"To zrovna." Odsekl Sauron a sevřel meč pevněji.
"Nenapadlo tě, že tě někdo z Mordoru odnesl? Nebylo by správné tě tam nechat tvému osudu, chtěl jsem ti pomoct."
Sauron se odmlčel, ale i když se mu meč v rukou chvěl, držel ho stále namířený na Eonweho.
Když Eonwe viděl, že Sauron mu nedůvěřuje, tak prostě pokračoval. "Vzpomínáš si, jak jsme se viděli posledně? Po boji o Thangorodrim? Nezapomněl jsem, často na to myslím." Eonwe začal přecházet z místa na místo, ale ze zvyku bojovníka se držel v uctivé vzdálenosti a udržoval si Saurona v zorném úhlu, kdyby zaútočil. "Víš, věřím, že jsem asi udělal neopatrný krok, když jsem tě vyzval, abys předstoupil před Valar a prosil o prominutí je." Eonwe se rozhodl nemluvit o tom, jak mu Orome vysvětloval, že divoké zvíře nemůže nosit mezi lidi, že z toho to stvoření může mít i trauma… a Eownemu tehdy v mysli vyplynul Sauron. "Ale i tak jsem to s tebou tehdy myslel dobře a chtěl jsem ti pomoct… Nerozuměl jsem… Ale teď jsem tady."
"To se rozhoupáváš dlouho." Řekl Sauron.
Eonwe přikývl. "To je pravda."
Zůstal stát a chvíli si hleděli vzájemně do tváře. Sluce pomalu zapadalo za moře a Sauron nebyl z téhle situace spokojený. "Jdi pryč. Už dávno o žádnou tvou pomoc nestojím."
"To jsem udělal tehdy, odešel jsem od toho… zůstanu."
"Tvůj pán určitě bude potřebovat tvé patolízalství, tak ho nenechej čekat a mě dej pokoj… Gah, proč se mi snad každý snaží pomoct? Já nejsem žádná troska!" Rozkřikl se. "Nejsem žádný ubožák, nad kterým se musí všichni slitovat! Ne! Jdi pryč!" Máchl mečem.
Eonwe ale nešel. Když tohle Sauron říká, proč mu tečou slzy? Proč tak bojuje? "Nic z toho jsem neřekl a ani si to nemyslím." Eonwe si nahlas povzdechl. "Vím jen, že hledáš samotu, a… a ani nevím, proč ji hledáš. Zabil jsi posledního z temných Valar, můžeš být hrdinou. Zajistil jsi vítězství a ukončil temnotu, copak to pro tebe nic neznamená?"
Teď si povzdechl Sauron a přestože meč byl lehký, pro jeho ruce už byl těžký a tak ruce povolil a nechal je volně. Pozorně sledoval Eonweho, ale přemýšlel o tom, co mu ten Maia řekl. Znělo to dobře… až příliš, aby to byla pravda. Mělo to snad znamenat, že on ukončil působení zla ve světě? Sauron ještě chvíli mlčel. Připadalo mu to všechno až příliš podivné. Z oka mu zase ukápl hnis, už na to oko ani neviděl. Podpis Melkora v jeho zuřivosti. Eonwe se držel stále v bezpečné vzdálenosti, Sauron byl stále nebezpečný. "Kdo tě poslal?"
"Nikdo." Řekl Eonwe. "Nikdo ani neví, že jsem tady." Překvapila ho změna v Sauronově hlasu, najednou zněl unaveně. "Přišel jsem z vlastní vůle."
"Raději odejdi." Řekl Sauron. "Ty mi nepomůžeš."
"Je někdo, kdo by mohl?"
Sauron vevnitř měkl, nebo něco povolovalo. Pravdou bylo, že byl skutečně na duchu unavený. Povzdechl si. Byl unavený a přál si odpočinek, nejlépe v rukou Melkora, sen, co se nesplní. Sotva dostal Manweho z uvěznění obojku, zaslechl Maiar, jak debatovali o předchozím večeru, dva z nich totiž tajně přihlíželi tomu, jak si se svými těly hráli Melkor s Manwem a nyní vyprávěli, jaké zvuky se tam děly a co všechno ti dva dělali. V tu chvíli celý plán zahodil i s nadějemi a rozhodl se odejít tak daleko, jak zvládne, pryč od všeho, a hlavně pryč od Melkora, zahrabat se někde v pustině a zapomenout… na vše.
"Není." Odpověděl. Mávl hlavou. "Zmiz."
Eonwe si povzdechl. "Fakt to pro tebe nic neznamená? Fakt ne…" Eonwe zjistil, že mu došla slova a byl z toho zoufalý. "Saurone… Já…" Povzdechl si. "No dobře… Jen jsem ti chtěl říct, že jsou na světě tací, kteří o tebe stojí, snad…tak nic." Kývl hlavou na pozdrav, otočil se a zmizel.
Sauron chvíli mlčel. "Eonwe? Eonwe!" Oslovil ho, ale Maia už byl moc daleko. "Jen si ze mě dělá prdel." Procedil mezi zuby a celý rozhovor hodil za hlavu. Vydal se zase na cestu a pocit, že ho někdo stále sleduje, už více nebral na vědomí…


Manwe vzhlédl k obloze a byl dost nespokojený. Třetí den poledne a on už se cítil ze své snahy naprosto vyčerpaný. Jeho malá hromádka oblázků mu nyní připadala strašně velká, nezdolatelná. Chvíli se na ně díval, pak vstal, posbíral je a rozházel je po pasece. Pak se zase vrátil a usadil se. Alespoň se tak trochu prohýbal. Rozhodl se, že už čas sledovat nebude, pokud to bude možné. Do večera, pak se vrátí. Znovu se hluboce nadechl a snažil se odpočívat. Protože mu to nešlo, rozhodl se pro jiný nápad, schoulil se pod pláštěm, lehl si a zbytek dne prospal.
Večer, když se probudil, bylo mu lépe. Nabral nějakou energii. Věděl, že sám od sebe zřejmě správného stavu mysli nedosáhne. Tak začal uvažovat, co udělat. Později toho litoval, ale teď mu to přišlo jako použitelný nápad. Protože Valinor nebyl nyní bezpečný, měl u sebe nůž. Připravil si obvazy a pak udělal, co ho napadlo, podřezal si na rukou žíly.
Červená krev tekla po zemi a Manwe se snažil být v klidu. Čekal. Řízl hluboko. Cítil, že ví, jak dlouho může vydržet a nehodlal vydržet o nic méně. Ignoroval třas a točení hlavy, dokud nepřešlo několik dost dlouhých minut. Až pak si rány obvázal. Celý se chvěl. Přitiskl si plášť více k tělu a začal se znovu soustředit. Snáze mu utíkaly všechny myšlenky. Konečně se utišil. A noc přišla.
V noci už cítil, že se uvolňuje a jeho duch, že je volnější. Tak se mu spravila nálada a dostal se mnohem víc do klidu, než za celou dobu předtím. Tak tam meditoval, dokud pás hvězd nepřeletěl půl oblohy. A pak se neklidně pohnul. Byl hluboko, vnímal to, ale neslyšel nic. Tak se začal znovu cítit frustrovaný. Shlédl své ruce a sundal si obvazy.
"No tak Eru, řekni mi něco přece." Vytáhl nůž, ale nepoužil ho, Najednou mu ruka znehybněla ve vzduchu.
"Jestli se řízneš podruhé, tak vykrvácíš." Ozval se neskutečně mírný hlas.
Manwe ztuhl. Co udělal až teď? "Proč jsem tě předtím neslyšel?" Nevnímal nic, než tichý a neslyšný úsměv a přítomnost. Po chvíli mu to ale došlo. Povzdechl si a zase si ruce obvázal, byť měl obvazy zkrvavené. Vymění je později. "Omlouvám se, já… tohle bylo zbytečné, neměl jsem to dělat."
"Proč se omlouváš mně? Zranil jsi sebe."
V tu chvíli Manwe spatřil své vlastní srdce, jak zprudka tluče a pumpuje, aby uhnalo krev, která zbyla v jeho žilách. Ublížil jen sám sobě a teď už mu to bylo líto. "Dělám to pro něj, musím vědět… Opravdu není nikdo, kdo by miloval Melkora a patřil k němu? Bylo mu to upřeno?"
Okolo Manweho se rozléval pocit soucitu a úcty. Znovu si uvědomil, o kolik je Eru větší a mocnější, než kdokoliv jiný a přece má každého v úctě tak, jak je, každému se obdivuje tou nejčistší nezištností a láskou, proti kterým i Manweho dobrota byla ještě nedokonalá. A přece se Manwe nestyděl.
"Nikdy jsem Melkorovi neupřel nic, o co mě požádal." Odpověděl Eru.
"Nerozumím." Přiznal Manwe. "Chápu, co mi říkáš, ale nerozumím, co to znamená."
Manwe najednou už neviděl své okolí, neviděl nic, jen slyšel. A slyšel hudbu. Vnímal okolo sebe tmu a v ní mnoho bytostí a jedna z nich zpívala. Už dávno zapomněl, že kdysi zpíval tyhle písně před Eruem. Tehdy ještě nezazněl jiný hlas, než Melkor a on. A pak zazněla Varda a i když jen pozoroval, stejně ho ta píseň přitahovala. Jeho pozornost se ale stočila jinam a nemohl to ovlivnit. Pozoroval Melkora, kterého ten zpěv též přitahoval. Manwe tušil, že kdyby mohl, plakal by, jak mu píseň přišla nádherná. Ale i když se k Vardě přiblížil, Vardě se více líbila píseň Manweho, rezonovala s ním, byť i Melkor ji ohromil a dlouho mezi bratry váhala, protože jí byli krásní a vznešení oba královští bratři.
Ale Melkor, když zjistil, že ji nezíská, byl pro to smutný a Eru to samozřejmě cítil. Melkor se k němu otočil a beze slova k němu vyřkl svou prosbu, také si přál takovou lásku. A Manwe viděl, jak Eru vytvořil cosi jako silmaril, ale ještě mnohonásobně krásnější, nehmotnou podobu klenotu, a pak ho pustil a Manwe si uvědomil, že je to živá fea, další z ainur, ale slabší, než ti, co byli později zvaní Valar a přece jim z ainur nejpodobnější svou samostatností a silou vůle. Kdo to byl, netušil. Ale věděl, že jde o feu, která byla vytvořená právě pro Melkora. Po tváři mu tekly slzy. Vize se změnila a on uslyšel Velkou hudbu. A téměř viděl ty, kteří zpívali. Melkor už spřádal své tóny a mnozí zpívali podle jeho rytmu. Manwe zjistil, že slyší méně a méně hlasů, ty, které zpívaly dle původního tématu, utichly první, pak zmatení a pak utichali i ti, kteří byli ovládáni Melkorem. Chvíli slyšel jenom Melkora a jeho tvrdé tóny. Co v tom může slyšet? Pak zjistil, že utichají i ty nejtvrdší tóny v jeho hudbě a slyší jen základ, dost se opakující, ale ne tak temný. A pak zaslechl druhý hlas, jeden z ainur, stál blízko něj a zpíval podobně, ale také do toho spřádal vlastní nápady. Byla to zvláštní rezonance, ale byla tam, souhra dvou hlasů, které si vzájemně vnukávaly myšlenky temné hudby, v souhře nepovšimnuté nikým, ani jimi samými…

Manwe se probudil. Musel usnout, když ty dva hlasy poslouchal. Cítil se slabý, ale rozhodl se, že už půjde. Už tak udělal blbostí i moudrých věcí na tomhle místě až dost. Vstal a zase spadl. Usadil se a po chvíli dokázal i vstát. Srdce mu tlouklo hodně divoce, ale dokázal jít. Zapřísáhl se, že takovou hloupost už neudělá. Chvíli šel na svých nejistých nohou. Když ho ale slabost dostala a on si uvědomil, že to dál nepůjde, opřel se o strom a volal o pomoc.
Uslyšel ho Maia patřící k Yavanně. I když si vyvolil mužské pohlaví, skvěle se staral o stromy i rostliny, měl na starost kvetoucí keře a tak měl vlasy plné květů a drobných plodů. Manwe mu dal ruku přes rameno a s jeho pomocí se dovlekl do Alueho kováren…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martina Hrabovská Martina Hrabovská | 18. dubna 2016 v 20:29 | Reagovat

Jo táák! Však jsem nad tím kroutila hlavou, co to má Sauron za geniální plán k získání Melkora pro sebe, když místo co by zůstal v Thangorodrim odchází! Oni zatím šmírováčci šmírovali, vše za tepla vykecali! No fuj, teda, vy dva :D. I když na druhou stranu, když někdo provádí intimní hrátky v mraveništi (myslím teda jako jeden z mravenců, ne coby trouba, co sebou či partnerem praští do trávy, aniž by tu trávu napřed zkontroloval), tak holt se soukromím moc počítat nemůže... I když kdoví, možná je to takhle lepší. Třeba se šmíráčci rozhodnou na vlastní kůži zjistit, proč ti dva vydávali takové zvuky a ve Valinoru to začne žít. :D :D
No ale... Jestli se Sauron někdy dozví, že byl vlastně "stvořen na objednávku", tak si asi bude muset hodit mincí, jestli má být víc načuřený na zadavatele, nebo na dodavatele...:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama