Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Královská hra - 51

21. dubna 2016 v 7:21 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Melkor vešel do místnosti plné tapisérií. Byla malá a bylo jich zde ne více než dvanáct. Chvíli se nejistě rozhlížel, pak přišel k té, ke které byl nejblíže, k obrazu nalevo od něj. Byli tam dva elfové, jedni z těch stvořených přímo Eruem dávno před příchodem Slunce a Měsíce. Melkor si je prohlížel se zájmem. Obdivovali se hvězdám a jeden druhému, ona vzácná podoba jiné lásky, kdy se milují dva elfové místo elfa a elfky. A už tehdy. Jak se díval na obraz, Melkor zjistil, že mu tanou v hlavě vzpomínky uchované v tom obraze, jako by si na to sám tak rozvzpomínal. Byly tam procházky okolo čisté vody, zpívání, vytváření jazyka, tanec, dokonce i soukromější věci.

Když Melkor zjistil, že už z obrazu vyčetl vše, bez přemýšlení šel k dalšímu vedle něj a klid se změnil ve zděšení. Oba elfové byli polapení služebníky temnot a odvlečení. Jen velmi málo je i v Mandosu známo o tom, co se dělo v Utumnu. Proto toho ani v obrazu moc nebylo uchováno. Odvlečení, nářek… a pak dlouhý stín mlčení… a pak smrt. Ale Melkor viděl mnohem víc, než mu napovídal obraz. Jemu se zdálo, že se černá místa na obraze vyplňují, jak si ty dva elfy vybavil a jeho mysl kompletovala příběh. Mučili je, vzpomínal si, protože je viděl a s oběma si hrál svým krutým způsobem, s krutostí, která téměř neznala mezí. Byli zajatí a temný pán se dozvěděl, že jsou to milenci a tak je trápil ještě o to více. Často tak, že nechal jednoho pozorovat, jak trápí druhého a byl ještě krutější, když se odmítal dívat, nebo je rovnou nutil, aby ranili toho druhého.
I když to na obraze nebylo, Melkor to viděl strašlivě jasně a bolelo ho to na srdci. Chtěl od toho utéct, ale zároveň se ani nehnul. A čím déle se díval, tím více trpěl s nimi. Nakonec zvedl ruku a zakousl se do ní. Ostrými zuby si prokousl dlaň i hřbet ruky a tiskl zuby, zatímco pozoroval obrazy ve své mysli, dokud nespatřil, že oba zahynuli, dobrovolně, lačníce po svobodě, zmatení, štítící se cítit lásku i nenávist, zničené duše…
Melkora cosi hned nasměrovalo dál. Jestli byly vzácné obrazy s pamětí Utumna, tak obrazy s pamětí Mandosu byly snad ještě vzácnější. Ale tady bylo vyšito, jak se Námo snaží oběma elfům pomoct znovu se najít. Hlavním dějem tu ale byla jiná věc. Ti dva elfové k sobě už nenacházeli cestu přes všechny ty jizvy a jeden z nich lačnil po odchodu z Ardy, protože život v ní začal nenávidět. A čím déle si to přál a čím silněji, tím více bylo Námovi jasné, že se to musí vyřešit. A tak se poradil s Manwem a společně prosili Erua o radu a pomoc. A Elf se nakonec proměnil v ohnivého ptáka, nebo to tak alespoň Valar přišlo a zmizel. Melkor poznal féixe. Druhý elf, najednou sám, byť se bál, se ze své zoufalé lásky bez ptaní nebo proseb omyl ve vodě zapomnění, která Mandosem protéká a minulost tak jeho mysl opustila. Z dalšího obrazu bylo hodně odpáráno, ale i tak tam byl vidět elf, sedící na louce v lese. Melkor to místo poznal a věděl, ale pochopil, že téměř všechny vzpomínky jsou z látky odstraněné, nejsou součástí dějin tohoto světa, jen on. Všechno začalo dávat smysl. Naproti němu, protože zde byl výklenek, byla druhá tapisérie, ale zde nebylo odpáráno nic. Tam byl ten druhý elf, který se rozhodl minulost zakrýt zapomněním.
"Legolasi…" řekl Melkor, aniž by nad tím přemýšlel. "Ale…"
Znovu se ohlédl po obrazech, které si už prohlédl. Obraz s mnoha černými místy už neměl žádné, Melkor zjistil, že je asi nedopatřením doplnil svou vlastní pamětí. A jak pozoroval celý příběh, bylo sice hezké, že se oba elfové zase setkali, Legolas, i Kael, který, jak už i Melkor chápal, se sem určitě zase vrátí, ale on sám si připadal, jako by dostal ránu do břicha a rána od meče s tím neměla vůbec co dělat. Na Legolase neměl žádný nárok. Nebyli spolu, aby se měl dobře, ale aby mu splatil, co kdysi udělal. Aby to nakonec splatil jim oběma a pomohl jim zase se najít. Túrinovi možná ublížil hodně, ale ublížil mnohým a nešlo změřit, komu ublížil nejvíc. Ruka mu krvácela, ale ani nemyslel na to, že by se znovu kousl. Jen tam stál a připadal si mizerně. Litoval toho, že nechal Legolase, aby mu tohle ukázal.
Stál tam, ani netušil jak dlouho, z jeho rozpoložení ho vytrhl fakt, že cítil chlad smrti, mírný, spíše jako uvítání a přece smrtelný. Stejně se otřepal. "Brrrr." Řekl.
Cítil, že Náma to pobavilo, i když měl ve tváři svůj obvyklý chladný klid a jen v očích mu hrálo dobrotivé světlo hvězd. "Koukám, že už jsi sem našel cestu sám." Řekl Námo klidně. "Řekl jsem si, že to určitě rád uvidíš, že…"
Melkor vyvalil oči a v další chvíli už útočil zaťatou pěstí přímo Námovi na hlavu. Námo jeho ruku zachytil a zakroutil s ní, že Melkor udělal otočku ve vzduchu a už kňučel s rukou zkroucenou za zády a skučel. Námo ještě trochu zatlačil na varování, měl takovou sílu, že Melkor rychle pochopil, že nemá žádný problém mu kosti v rukou zlámat jako sirky.
"Nemůžeš vyhrát nad smrtí," řekl Námo chladně. "Ani ji porazit… můžeš jen svou prohru oddalovat. A zkus na mě ještě jednou vztáhnout ruku, tak tě zpřelámu tak, že už se ani nepohneš."
Odpovědí bylo pokývání hlavou a velmi vysoké "pardon." Námo pak Melkora pustil. Ten dopadl na zem a hned se stáhl do bezpečnější vzdálenosti. Až pak si zkontroloval ruku. Námo mu trvale neublížil, ale vazy mu trochu natáhl a tak ho ruka bolela. Melkor úplně zapomněl, že na té ruce krvácí.
"Ty z toho nemáš radost?" Zeptal se Námo.
Melkor na něj vyvalil oči, pak se rozbrečel, odstrčil ho z cesty a odběhl pryč…

Jak dlouho se v tom temném rohu ukrýval, nevěděl. Kdovíjak dlouho to nebylo. Jen než přešly bolest a vztek. Přišlo mu na mysl, že je občas hodně unáhlený a všechno rád dělá rychleji, než jiní… nebo ho to prostě rychle omrzí. Nevěděl.
V tuhle chvíli prostě vylezl a začal se bezcílně toulat Mandosem v naději, že se mu povede odtud vypadnout. Opravdu byl až tak naivní… byl v říši Náma a tu neopustil nikdo bez jeho vůle. Ne, že by dveře zamykal, ale kdo nebyl hoden a neměl to dovoleno, ten je prostě nemohl najít. Melkorovi tohle ale dojít nemohlo. Ale jak tak bezcílně bloumal, něco našel. Další z vyšitých obrazů. Byla to práce jedné z přadlen, která bývala v Almarenu a upředla zde podobu toho místa a jak se Melkor díval, ztratil povědomí o Mandosu a procházel se po pěšině, rukama hladil trávu a dýchal vzduch svěžejší, než jaký kdy poznal…byť tehdy ještě nic nekvetlo, vše bylo nové a čisté, mladičké a nevinné…
Melkor se od obrazu odtrhl. Jindy by byl rád, ale nyní mu to nic nepřinášelo. Jak se rozhlížel po síních, znovu se rozvzpomněl, proč sem přišel a odchytil si prvního Maiu, kterého našel. Přízračná Maia ho pak odvedla do míst, která by snad nikdy jindy nevyhledával. Melkor se dostal k cele, kde kdysi strávil tři věky a po krátké promluvě byl vpuštěn dovnitř.
Maia vevnitř k němu zvedl hlavu.
"Ancarone? Ty jseš tu snad na prázdninách?" Zeptal se Melkor s podivem. Maia sedel na matraci u stěny, na které byly kožešiny, rozhodně nebyl přikovaný ke zdi, jak to znal Melkor.
"Prázdniny?" Ancaron zvedl řetěz a zatáhl za něj. Tehdy Melkor zjistil, že má řetěz okolo pasu a druhým koncem je přikovaný ke stěně, ale řetěz byl dlouhý. "Jsem v lochu!" vystartoval. "Jen jsou ke mně mírnější, když jsem jim pomohl proti temným Valar." Povzdechl si. "Mám obavy o Ilariu." Řekl popravdě.
"Královnu Ilariu?" Zaváhal Melkor a chvíli přemýšlel. "Tvoje žena," pochopil. "Ale proč? Děje se něco?"
"Nenašel jsem ji nikde a nikdo mi nic neřekne. Můžeš… se po ní podívat a ujistit se, že je v pořádku? Pak budu klidnější."
"Já…" Chtěl říct, že neví, jak vypadá, ale to už vnímal v mysli obraz elfky, který mu ukazoval Ancaron… "Tu jsem viděl…" řekl. "Pomáhá s dalšími elfy při úklidu ve Valmaru."
"Je v pořádku?"
"No když jsem viděl, kolik unese a ještě si stíhá ze všech dělat legraci, tak věřím, že ano… a že máš podivný vkus."
Ancaron se zasmál, ze srdce mu spadl kámen.
Melkor se k němu usadil a dlouho si povídali, jako staří přátelé, kterými byli a vyměňovali si příběhy i novinky, co věděli…

Když Melkor celu opustil brzy narazil na Náma, který nevypadal v nejlepší náladě.
"Kazíš rozhodnutí Valar." Řekl chladně.
"Jaké?" Zeptal se zcela otevřeně Melkor, opravdu nevěděl, co udělal blbě.
Námo v jeho očích vyčetl bezelstnost a jeho zloba se zmírnila. "Nechtěli jsme, aby Ancaron věděl o své rodině, byla to součást jeho trestu."
"To není fér." Řekl Melkor.
"Fér?" Zeptal se nevěřícně Námo. "Asi toho o jeho životě nevíš tolik, co já."
"Asi. Stejně to není fér."
"Máš sice pravdu, ale taky není fér nám mařit naši snahu ho poučit o tom, co udělal blbě."
"A… a." Melkor bezradně rozhodil rukama. "Oropher? Na tohle narážíš?"
"Ano. Ti dva si navzájem způsobili hodně bolesti, ale Ancaron se svými zkušenostmi Orophera v tomhle směru překonal. Přišel ke mně teprve nedávno a bude s ním ještě mnoho práce a zotavování, než bude moct se vrátit mezi elfy. Jeho fea byla velmi dlouho uvězněná temnotou Mordoru. Vědomě či ne, Ancaron se pomstil více než jen jeho vraždou."
"Tak je usmíříme."
Opět se v Námových očích objevilo pobavení. "Zatím není koho usmiřovat." Pak se ohlédl a Melkor spatřil ducha, který byl ještě dost polapený stíny a zmateně bloudil a volal Thranduila a Doriflena, které hledal, stále vyděšený, co jim balrog udělá… hledal je už celé věky Středozemě… duch zcela uvězněný v okovech svého strachu.
Melkor, tváří v tvář té ironii se začal usmívat nad myšlenkou, co ho napadla.
"Víš… tohle by mohlo fungovat." Řekl Námo klidně… "Ale Ancarona musí posoudit soudný kruh… až bude postavený… Už jsme všichni porušili zákony až dost."
"Já znám jediný zákon."
"Který?" Zeptal se Námo.
Melkor si poplácal na hruď. "Tenhle." Řekl.
"Hmmm. Tak v tom případě si v něm udělej pořádek." Námo se usmál, žertoval.
"Já? Pán chaosu a mám si uklízet?" Melkor nadskočil, ale taky žertoval. "Heh, to podstatný vždy najdu, to stačí." Mávl rukou. Pak se rozhlédl. "Páni, tady je duchů, víš, vždy se mi líbí, když někteří zůstávají se živými a hlídají je, proč jsou všichni tady?"
Námo neodpověděl. Pak mávl rukou a pustil to k vodě. "Pojď se mnou. Pometlo."
"Pometlo?" Melkor se zamračil, ale rozhodl se ho následovat.
Chvíli šli Mandosem. Pak se najednou zastavili.
"Melkore, už mě tu trápíš dost dlouho, bude lepší, když tě zaměstnáme něčím lepším, než působením starostí a měněním každého úradku, který Valar vytvoří, než se bude moct sejít soudný kruh."
"To už mě zase chtějí soudit?"
"To jsem neřekl... Ale ještě jednu věc si snad mohu dovolit bez vyjádřeí a souhlasu Manweho."
S tím Melkora obešel a dal mu ruku na záda. Melkor vládl mrazem, ale takhle jeho vlastní ruce nikdy nemrazily, tohle byl mráz smrti a Melkor se rozkřičel, protože mu přišlo, že umírá. Pocit došel až k bodu, kdy už myslel, že to nesnese, a jestli neumře, tak minimálně spadne.
Zavrávoral, ale tehdy ho Námo zachytil a i když byl stále tak chladný, chlad v Melkorovi přecházel. Melkor si uvědomil, že mu Námo kreslí prstem na hlavu.
"Tak." Řekl mírně. "Označil jsem tě, můžeš opustit Mandos."
"Ah…" Melkor se otřepal. "Bohové, doufám, že sem nebudu muset často, takové označování mrazem…" Otřepal se.
"Raději tě vyvedu." Řekl Námo a už ho Melkor následoval.
Brzy prošli okolo Kerbera, který měl pořád zkaženou chuť po temném Manwem, kterého tři dny zvracel. Ještě teď se zbavoval peří mezi zuby. Námo ho vedl do jeskyní, kde už tapisérie nebyly a brzy už došli k místům, kde byl cítit vítr. Melkor se usmíval, když na tváři ucítil vítr. Moment, kdy se svlékl? Co se vlastně stalo, když se ho Námo tak mrazivě dotkl?
"Nemysli na to." Řekl Námo mírně a ukázal na pěšinu. "Vyšli jsme přímo do srdce Lórienu. Tahle pěšina tě dovede k jezerům, Maiar se o tebe postarají, odpočívej v jejich péči."
Melkor znejistil. "To poslední, co bych chtěl dělat, je odpočívat."
"Myslím to vážně. Cítím v tobě, že na tebe doléhá žal. Ale odpověď, obávám se, nenajdeš v mé říši, ani v jiné, musíš si to nejdříve vyřešit sám se sebou."
Melkor vydechl s iritovaným výrazem. "Do háje, s tímhle týpkem mi to jde blbě."
"Dej si na čas."
Melkor se vydal po cestě, zatímco Námo ho chvíli sledoval, než se vrátil do své říše. Melkor se po chvíli zarazil, už v Lórienu byl, ale nikdy si tolik nebyl vědom vlastních smyslů, a hlína zde byla neskutečně jemná, vše tu bylo přátelské. Byla noc a některé květy v jeho okolí svítily, aby bylo vidět na cestu. Také tu létaly světlušky. Melkor se na ně usmíval.
"Zajímalo by mě, jestli Sauron vyšlechtil i červené světlušky, když v Mordoru měnil mouchy." Řekl a zasmál se, byla to legrace. A pak se začal smát i svému hlasu.
Tak ho našli Maiar pracující zde pro těch pár duší, které Námo pustil z Mandosu tímto východem. V první chvíli byli dost nervózní, ale nechtěli se protivit svým povinnostem, tak k němu došli a jedna z Maiar mu nabídla župan, Melkor se s její pomocí oblékl, něco tak hebkého snad ještě nenosil. Usmíval se a byl tak laskavý, že se za svůj strach Maiar málem zastyděli. I když stále měli obavy, vzali ho do své péče…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martina Hrabovská Martina Hrabovská | 21. dubna 2016 v 13:07 | Reagovat

Uuuuch, Kerbere, Kerbere.... Karma je potvora :D :D. Že se to ale hezky na jednu stranu rozmotává a na druhou zas zamotává. Copak se asi ještě dozvíme ,D. A za Ancarona jsem fakt ráda, bylo mi ho líto, balroga poelfenýho.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama