Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Královská hra - 54

3. května 2016 v 20:46 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Melkor byl stále ve stínu jak sloupu, tak své mysli, když náhle ucítil tlak na hrudi, který ho vrátil do reality. Otevřel oči a spatřil před sebou Manweho. Jeho oči svítily velmi šerým světlem, byli v říši mrtvých, tvář měl ustaranou a ruku na Melkorově srdci. Melkor cítil, že ho vytahuje ze stínů, znovu se mu obnovila jeho světlá forma, černé drápy zmizely a jeho vlasy opět nabraly podobu čistého a mrznoucího sněhu. Pochopil, že je to jeho nejsvětlejší a nejčistší podoba, jakou může mít a že nebude snadné ji udržet. A přece byl rád za Manweho pomoc. Teď se objevit mezi Valar tak, jak vypadal, když obcházel stíny své mysli, by nebylo dobré.

"Jsi v pořádku?" Zeptal se Manwe.
Melkor přikývl. "Jen… se nějak musím vypořádat s minulostí… i s budoucností, se sebou samým… není to snadné."
Manwe přikývl. "Věřím, že to dokážeš."
"Doufám."
"Pojď, budeme pokračovat…"


Ancaron nebyl nadšený z předvolání před Valar, ale zároveň se divil tomu, že si ho nezavolali dříve. Alespoň ho povzbudilo, když Manwemu po pravici seděl Melkor. Pro své všelijaké myšlenky už byl opět černovlasý a mezi prameny vlasů mu tančily stíny. Ale jeho oči byly stále ohnivé a jasné, tak alespoň tak.
Maia mu věnoval poklonu na pozdrav. "Můj pane."
"Neposloucháš mě, tak proč mi tak říkáš?" Zeptal se Melkor.
"Z opatrnosti." Řekl Ancaron.
Melkor působil trochu děsivě, byť byl nyní slabší, než ancaron. Asi ne o moc, ale ano, Ancaron by ho mohl přemoci a přece to byl pán stínů a on z něj měl stále obavy, obzvláště díky talentu, který získal jako Azariel. A azariel byl trénovaný vrah, pronikal ke svým cílům nepozorován. Neozval se ani křik, ani nářek, zůstala jen mrtvola a otázky, zmizel beze stopy, a pokud byl odhalen, odešel přes mrtvoly těch, co ho spatřili. Věděl o tom. Hodně mu vyprávěl a něco i viděl. Hrozba skrytá ve stínech budov i ve stínu jeho mysli. Ancaron byl skvělý bojovník… a přece si nepřál mýt tohohle nového Melkora za nepřítele.
Melkor se ale usmíval. Jemňoučce a něžně. "Říkej mi tak, pokud tak soudí tvé srdce." Pak se otočil na Manweho.
Ten vypadal klidně, ale i Ancaron věděl, že se mu toho hodně honí hlavou. Soustředěně si Ancarona prohlížel. "Udělal jsi mnoho dobrého i zlého tomuto světu i jeho obyvatelům." Řekl rozvážně. "Co si myslíš o tom, kam nás to všechny dovedlo?"
Ancaron se pousmál. "Nad tím jsem ještě neměl možnost přemýšlet, protože nic nevím." Řekl. "Od té doby, co jsem se vám vzdal o dění ve světě nevím nic."
"Pravda." Připustil Manwe. "Ale přece si něco myslíš."
"Já…" Ancaron se krátce zamyslel. "Předpověď se doposud nenaplnila a… svět bude trvat… až do konce."
"Ah…" Povzdechl si Námo. "Taky jsem nad tím přemýšlel. Ale pro zatím… to nemá význam."
Ancaron přikývl. Manwe se na oba nechápavě podíval, ale jejich mysli byly prázdné.
"Budeme žít dál. Prozatím. Ale jak dlouho, to už nikdo z nás nemůže tušit." Ancaron se zasmál. "Vlastně… teď jsme v tom všichni společně. Otázkou je, co se bude dít dál."
"Máš mozek, to se musí nechat." Řekl Námo.
Ancaron více nevydržel. "Jestli mě chcete zabít, nebo vyhnat do prázdnoty, tak to neprotahujte, tohle napětí mi jen drásá nervy, tak prosím, ať už to mám za sebou."
Manwe pohlédl na Melkora a pak i na Náma a Vardu. Pak se pohledem vrátil na Ancarona. "To by sis přál?"
"Ne, mocný. Nepřál." Ancaron sklonil hlavu. "Já si přeji jen se vrátit ke své rodině."
Pár vteřin bylo ticho. Ancaron vnímal tlukot vlastního srdce. Dopadne špatně…
"Tak jdi."
Ancaron se ještě pár vteřin nehýbal. Pak zvedl hlavu. "Cože?"
"Neslyšel jsi mě?" Manwe se tomu podivil. "Říkal jsem Tak jdi a dobře se o ně starej. Pamatuj ale na mé varování; ještě jednou udělej cokoliv proti Valar a odsedíš si v Mandosu zbytek trestu, který ti pro teď odpouštím a ještě víc."
Ancaron kýval hlavou, tomuhle prostě nemohl uvěřit. "Jako vážně? Můžu jít?"
"Jdi." Řekl Melkor. "začni znovu a lépe, pokud to zvládneš a na minulost zapomeň."
Jakkoliv vznešený král elfů a zuřivý balrog, mistr v maskování svých pocitů, Ancaron se rozbrečel, když Manwe vstal a objal ho. Pak už ho jeden z Maiar Mandosu vedl ven do volného prostoru Valinoru… Odpuštění? Jak? Ancaron si připadal jako hlupák, ale šťastný hlupák. Neskutečně šťastný. Manwe to nevěděl, ale ať už to jeho vina byla, či ne, co mu vyčítal Ancaron, nyní mu to odpustil a zapomněl…

Ještě dlouho se Valar radili, soudili balrogy, kteří se vzdali i ty, kteří s nimi bojovali, stejně jako jiné. Až když skončili, Melkorovi se konečně rozleželo, s čím by měl začít, tady v Mandosu. Promluvil si s Námem a pak už mířil do síní vyhrazených hlavně lidem a jiným smrtelným. Námo měl průchody všude, ale ne každý je mohl použít. Zavedl Melkora do síní a zmizel. Melkor se tak ocitl mezi lidmi a hledal. Pozoroval duchy a snažil se mezi nimi najít toho, kvůli kterému sem šel. Zvláštní, jakmile Túrina spatřil, ten si ho všiml též.
"Cha, tak přece jsi sem přišel." Řekl pobaveně. "Umíral jsi dlouho, doufám."
Melkor pokýval hlavou. "Dost dlouho." Že tu ránu přežil, to si nechal pro sebe. Chtěl s ním mluvit, ne bojovat. "Přišel jsem si s tebou promluvit."
"Ale…" Túrin vypadal v náladě. "Temný pán se mnou chce trávit čas?"
Melkor si pomyslel: Jen tak málo, jak to půjde, tohle je ale otravný chlap. Nahlas ale řekl: "S kým trávím čas, si vybírám sám." Přišel k němu blíž. "A zrovna jsi to ty."
Chvíli se navzájem přeměřovali.
Po chvíli Melkor začal. "Nebudu to odkládat." Řekl. "Nevím, kolik bolesti jsem ti způsobil já a kolik jiní. Nepřišel jsem se vymlouvat, nebo to vysvětlovat, stejně si to nepamatuji."
"Ne?" Túrin se zamračil. "Jak to?"
"Má paměť je dost rozpadlá, z minulosti si vzpomínám na málo."
"Tak já ti to osvěžím, ty dutá hlavo!"
Melkor poslouchal pozorně, co Túrin mezi nadávkami na jeho účet říkal. Neměl pocit velké spojitosti a přece věděl, že v tom byl i jeho vliv. Netušil, proč je Túrin tak napěněný že z nevědomosti si vzal vlastní sestru, on takové věci jako problémy nevidí. Ale přijal to.
Túrinovi k jeho smůle jako duchovi nemohl dojít dech a tak mlel a mlel, až z toho Melkorovi hučelo v hlavě. Až když bylo chvíli ticho, si uvědomil, že Túrin skončil.
"Tak už chápeš?"
"Popravdě moc ne." Řekl Melkor. "Nepřemýšlíme stejně."
"To není omluva." Namítl Túrin rozezleně. "Snad víš, co je dobré a co ne."
"Ne ve všem… ale nejsem tu, abych se tebou nechal soudit."
Túrin si složil ruce na prsou. "Tak proč?!"
"Protože toho lituju, všeho, co se stalo." Túrin, když viděl jeho pohled, tak mu svitlo, věděl, proč tu Melkor je a znovu se rozesmál. "Tak tohle? Chceš, abych ti odpustil?! Já tobě?! Nikdy! Ne dokud nebudu mít na rukou tvou krev tolikrát, kolik lidí kvůli tobě zemřelo."
Melkor se zamračil. "Brzdi, člověče, než sám upadneš do temnoty, která mě samotného málem stála duši."
"Já přísahám, že tě zabiju, znova a znova, dokud z tebe nevyteče tolik krve, kolik jsi jí rozlil."
"Je mi tě líto." Řekl Melkor a raději odešel. Tohle se mu nelíbilo, vůbec.
"Zničím tě, bůh nebo ne, je mi jedno, kolik mě to bude stát!"
Více už Melkor neslyšel, nějak vešel do jedné z tajných cest a ocitl se v místnostech, kde ze stropu viselo mnoho pavučin, nebo snad zamotaných nití, poloprůhledných. Tam se zastavil, aby mohl svou mysl vyprázdnit a trochu se sebrat.
"Čestná slova."
Melkor se otočil. Opět za ním byl Námo. "Poslouchal jsi…" konstatoval a Námo přikývl. "Jen jsem chtěl jeho odpuštění."
"To ti nedá, ale jeho osud již více s tvým spojený není." Řekl. "Nevyjde z Mandosu, dokud se s minulostí nesmíří, jako všichni."
"Pak bych tu možná měl též zůstat."
"To už jsme zkoušeli." Řekl Námo. "A jak to pomohlo? Nijak. Nejsi oni, nejsi z lidí ani z elfů, jsi jedním z Valar."
"Co mám ale dělat, abych…" Větu nedořekl. Nemohl najít vhodná slova.
"Budu k tobě upřímný. Nemám tě rád." Melkor si Náma změřil pohledem. Vala svítil jemným světlem, chladivým a studeným jako smrt, byl bledý, jako by v něm snad ani nebyl život, černé oči, ve kterých se dalo utopit, vlasy jako stín zapomnění. "Ale když někdo prosí o pomoc, neodmítám." Dodal Námo. "Nedávám ti radu jako přítel, ale protože vidím tvou snahu. Nevěnuj se minulosti víc, než je potřebné. Tím, že vylepšíš, jak jsi žil, nevylepšíš, jak žiješ teď. To je důležité. Zlepši se v tom, co děláš špatně teď, v menším, pak i ve větším. A minulost neřeš. Uvidíš, že mám pravdu. Soustřeď se na teď, v minulosti nežiješ."
Melkor mlčel a přemýšlel nad tím. Nepoděkoval, ale Námo byl stejně potěšený. To, že si Melkor jeho radu vzal k srdci, mu jako projev vděčnosti stačilo. Nemá ho rád, ale to se může ještě změnit…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama