Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Slzy pro tisíc hvězd - 1

23. června 2016 v 9:54 | Morell |  Tisíc hvězd a my
Thranduil nemohl otevřít oči… nemohl se vlastně hýbat vůbec. Připadalo mu, že musel prospat jen valar ví kolik času. I dýchat bylo trochu těžší, ale s tím mu pomohla potřeba vzduchu. Takhle omámený byl naposled, když chytil dvanáct pavoučích žihadel. Ležel na zádech a hned věděl, že je něco jinak. Určitě má jiné kalhoty, určitě předtím neměl žádnou košili… a ani nemohl popsat tu podivnou vůni, která ho obklopovala, přišla mu hodně nepřirozená.

Přiměl se nadechnout trochu víc a promluvit. Chtěl říct "Legolasi", ale neznělo to tak ani zdaleka a rozhodně to nebylo moc nahlas. Zkusil to znovu. To už bylo trochu lepší. Také se mu začal vracet cit do těla. Dokázal pootevřít oči. Ne, ten strop určitě neznal, ač mu připomínal Minas-tirith. Byl bílý, asi kamenný, perfektně hladký, žádné ozdoby. U lidí obvyklé. A bylo tu šero. Zdroj světla byl asi na stole, ale neviděl ho. Světlo to bylo ale zvláštní, spíše bílé, než ohnivé.
Chvíli jen odpočíval a sledoval strop. V tom šeru vypadal jako tmavě šedý. Možná je noc… Thranduil se pokusil znovu hýbat a tentokrát už to šlo. Zabolela ho ruka a zjistil, že na ní má obvaz. Zranil se? Asi. Posadil se. Tohle všechno bylo divné. Postel byla cizí, místnost, taková chladná, jen stolek u postele, na něm… ani nevěděl, co to bylo, ale svítilo to. A ty dveře… Bez jakékoliv kliky. Vězení?
Možná. Thranduil si prohlédl, co má na sobě, látka byla jemná, ale nikdy neviděl takový styl, taky spíše obyčejný, spíše lidský. Ani ta peřina nebyla nic, co znal. Lehoučká a přece hřála jako každá, kterou znal. Možná i líp.
Thranduil se pohladil po obvaze, aby prozkoumal, co se mu stalo. Jeho oči se rozšířily, pod tím obvazem něco bylo, co nebyla rána, působilo to jako tenký had. Opatrně uvolnil uzlík a obvaz pomalu sundával. Když spatřil modrý konec a pak průhlednou hadičku, zneklidnil. Když obvaz sundal celý, vyděsil se a hadici i s jehlou vyškubl a zahodil ke stěně. Okamžitě si ruku zase zavázal, ale moc nekrvácel.
Pak se pokusil vstát. Nohy měl slabší, celý byl stále malátný, ale mohl stát. Došel ke dveřím. Ani s nimi nemohl pohnout, bylo to jako stěna v rámu dveří. Praštil do nich, ale nic se nedělo. Ještě několikrát do nich praštil dlaní. Stěna se třásla, za dveřmi byl prostor, ale on se tam neměl ani omylem jak dostat. Pak se o ně opřel a naslouchal. Slyšel hučení krve ve svém uchu, ale jinak nic.
Nespokojeně se rozhlédl po místnosti. Tyhle čtyři stěny byly pořádně depresivní. Zase se usadil na postel, přeci jen už potřeboval odpočinout na nohy.
Seděl sotva chvíli, když se dveře odsunuly do strany. V nich byla elfka. Měla v rukou tácek a na něm džbán s vodou. Nalila do sklenice a nabídla Thranduilovi. Ten ji přijal, ale nedůvěřoval tomu. Chvíli k vodě čichal a zkoumal ji, pak opatrně ochutnal, ale nic s tím nebylo. Až pak si dovolil se napít pořádně. Celý se pak zachvěl. Jak dlouho to spal, že není zvyklý na vodu? Zmateně se podíval na elfku. Ta měla klidnou tvář, ale neříkala nic.
Thranduil nakoukl za ni, do chodby, tohle není Minas tirith. Určitě ne. Vstal.
"Musíte tu zůstat." Řekla elfa. "Alespoň do rána."
Jenže Thranduil tu zůstat nechtěl. Odložil sklenici ke džbánu a než elfka stačila cokoliv udělat, měla jeho ruku okolo krku a druhou na puse. Nezabil ji. Když ztratila vědomí, položil ji na postel a klidným krokem vyšel ven. Chodby byly prázdné a tiché, jen ta šerá světla na stropech svítila, ale tady byla i okna. Thranduila ohromila mnohost světel venku, došel k oknu a fascinovaně hleděl na velké město, ve kterém se nacházel.
"Jak… kde to jsem?"
Jak tam stál, tak ho nejdříve všichni ignorovali. Jenže elfku brzy začali postrádat a jakmile vešel elf do místnosti, ze které Thranduil vyšel, zkontroloval elfku, cosi řekl a rozběhl se. Thranduil se za ním podíval a pak raději zamířil na druhou stranu. Věděl, že ho co nevidět budou hledat. A měl obavy, přirozeně. Brzy našel schodiště a zamířil dolů. Snažil se být v klidu, byť opravdu nebyl. Všechno bylo tak cizí…
Sešel dvě patra, když zjistil, že může ven. Ne, takhle nemůže… může. Šel pomalu a otřásl se, když se před ním dveře otevřely, vyplněné sklem, proto tak průhledné. Ještě že jimi neprošel. Vyšel ven do teplé noci. Bylo jasno a on viděl hvězdy, které neznal. Byl z toho zmatený, ale přemohl se a šel dál. Tehdy ho spatřili poprvé, jak uslyšel výkřik, otočil se a protože bylo jasné, že ho chtějí chytit, rozběhl se do ulic města…

Až do rána se ukrýval v jednom skrytém rohu ve stínu, dělaje se co nejmenším, občas ale vzhlédl a sledoval hvězdy… jiné, než jaké znal. Chtěl domů, měl strach a přemýšlel, jak najde cestu. Žádné z hvězd, které viděl, mu nenapovídaly, kterým směrem může dojít domů. Jakmile vyšlo slunce, uvědomil si, že utekl nějaký čas a že by se měl pohnout. Kam ale? Lepší se toulat, než tu zůstat. Vyšel a snažil se jít klidně. Někteří elfové se po něm podívali, ale moc pozornosti mu nevěnovali. Ulice byly poměrně prázdné a byl tu klid. Thranduil poznal takřka instinktivně elfské stráže, nebo co byli, jedni z mála ozbrojených.
Celá tahle situace se mu vůbec nelíbila. A nebylo mu dobře. Došel k parku, stromy tu byly, druh nepoznával, ale lavičku poznal a usadil se. Padala na něj podivná únava, takže si rád sednul. Pohlédl si na bosé nohy, cesty byly čisté a jemu nedělalo problémy tu chodit naboso, ale uvědomoval si, že neví, jak daleko od domova je a na delší cestu bude potřebovat lepší výbavu, než co teď má.
Thranduil si všiml, že se poblíž usadil elf a po očku ho sleduje, ale nenápadně. Thranduil se přemohl, aby se nemračil. Bylo mu nad slunce jasné, že ho sleduje. Jen ještě netušil, za jakým účelem. Rozhodl se to chvíli ještě neřešit. Potřeboval si odpočinout. Napadlo ho, že je vlastně zvláštní, že ještě necítí hlad. Zpozorněl. Kus od něj se zastavili dva strážní a další přicházeli z druhé strany. Žádná náhoda. Jeden šel k němu. Vypadal trochu nejistě, Thranduila napadlo, že neví, co od něj čekat. Ale to netušil ani on. Každopádně se sledovali, než k němu strážný došel a i pak.
Elf si ho krátce prohlížel a pak promluvil… a Thranduil ani za mák nerozuměl. Naznačil mu rukou, ať jde za ním, to ale Thranduil nechtěl. Bylo jich tu dohromady asi osm, pro něj zvládnutelné číslo. Určitě netuší, jak nebezpečný je Thranduil, když je v ohrožení.
Když Thranduil nejevil žádný zájem na tom elfa poslechnout, tak ho chytil za ruku a pokusil se ho zvednout, nejdřív mírně, pak zabral a to už Thranduila přešla veškerá trpělivost. Vstal, vyškubl se mu a odstrčil ho. Jak pak elf zvýšil hlas, Thranduil ho udeřil, až spadl. Ostatní se rozběhli a on zaujal bojový postoj. Beze strachu se jim postavil. Nebrali na něj tyče, i když je měli. Thranduil bil jednoho po druhém jako nic. Byli vycvičení, to ano, ale on též a měl mnohem více a ostřejší praxe, než tihle mladíčci. A byl silnější. Tihle se s ním nemohli měřit.
Jakmile všichni leželi na zemi, rozběhl se parkem. Tvrdě srazil elfa v červeném, který stál jak tvrdý Y pozorujíce vodopád, a běžel dál do ulic. Až po chvíli zase zmírnil krok a sledoval okolí. Stahovali se okolo něj a někteří se k nim přidávali, také strážní. Musí se jim ztratit. To ale s takovým oblečením nepůjde. A adrenalin, který ho tak probral, už mu pomalu z krve vyprchával a vracela se slabost.
Vyšel na jedno z vyvýšených míst, dokonce pod sebou měl tři podlaží. Dostal se do rohu, když zjistil, že je znovu obklíčený. Možná nebyli takoví profíci jako on v boji, ale ve svém řemeslu byli dobří. Zůstali ale v bezpečné vzdálenosti. Jako by měli rozkazy neútočit. Najednou, z ničeho nic udělali místo elfovi očividně v bojovém, ale ne v těžké výzbroji. Thranduilovi připadal jako Gandalf; róby, meč… ale ty oči, celé bílé, zakalené, slepé? Ne, viděl ho. Měl černé vlasy svázané do jednoduchého culíku na temeni hlavy, dlouhé a silné. A v jeho chůzi i postoji Thranduil viděl hrdost a obrovskou zkušenost s bojem.
Byl ale čestný, meč na něj nevzal. Zůstal v uctivé vzdálenosti od něj a celého si ho prohlížel. Thranduil byl vyšší, ale nevěděl, jestli na tohohle elfa budou jeho síly stačit.
Elf se mu pozorně zadíval do očí, tak hluboce, že v nich Thranduil mohl utonout. A pak přišla ta podivná únava. Thranduila zalila touha se vzdát a nebojovat, třeba mu nic neudělají… Může jim důvěřovat. Nic mu nehrozí… Elf udělal dva opatrné kroky k němu a opatrně se na něj usmál. Pomalu k němu natáhl ruce dlaněmi vzhůru. Pořád byl v bezpečné vzdálenosti, aby ho nemohl praštit, vskutku zkušený bojovník.
"Bude to v pořádku, neboj se nás…" myšlenka zněla Thranduilovi v mysli jako ukolébavka. Ruce stisknuté v pěsti se uvolnily. Pak se vzpamatoval. Zatřepal hlavou.
"Jdi mi z cesty, Morgothův pse!" Vykřikl a vystartoval.
Elf ho chytil za ruku, obratem se mu dostal pod rukou za záda a zakroutil s tou jeho silou, která krále překvapila. Vykřikl a rychle od elfa ustoupil. Měl v ruce dost bolestivě natažený vaz. Elf s ním ale nijak zvlášť nechtěl bojovat. Thranduil se pokusil prorazit mezi elfy a zmizet, ale elf ho chytil za ruku a zase ho dostal do rohu. Thranduil se srazil se zábradlím a pohlédl do hloubky pod sebou. Pak zase vstal.
Thranduil jemně předklonil hlavu v bojovém módu a zamračil se na elfa. Odmítal se vzdát. Elf pochopil. Cosi řekl a postavil se k němu bokem. Thranduil vyrazil, praštil na prázdno, uhnul ruce a noze a trefil elfa do žeber z boku. Dostal kopanec pod koleno a ustoupil. Elf vyrazil a Thranduil se předklonil, chytil ho a hodil si ho přes záda. Pak se otočil a pěstí praštil o zem, kde byl elf půl vteřiny předtím. Elf se překulil a postavil. Byl při plné síle i zdraví.
Oba elfové se rvali dlouho. Elf Thranduilovi zlomil tři žebra a sám si chránil ruku, kterou mu Thranduil zřejmě taky zlomil. Oba měli modřiny a Thranduila skutečně bolela noha, na kterou mu elf tvrdě dupl… a to ještě stoupl na něco ostrého, krvácel. Ale vzdát se služebníku Morgotha ze srdce odmítal. Když dostal ránu do hlavy, rozsvítilo se mu. Tohohle elfa prostě neporazí. Ustoupil a s jistotou přeskočil zábradlí.
Elf byl hned za ním, skočil a udělal dokonalé salto, aniž by se skrčil. Dopadl lehce, na ruce i nohy, a v pořádku. Thranduil už utíkal pryč. Elf šel za ním. Thranduil prchal, byl už unavený z boje a ještě více z celé situace, ve které byl. Musí pryč… ale kam a jak? Několikrát zavrávoral. Stačilo pár vteřin nepozornosti a už padal z podláže bez zábradlí. Zachytil se, ale únava uměla své. A pod sebou měl hodně dlouhou cestu na zem. Thranduil zanadával a zavřel oči. Neudrží se. Pustil se jednou rukou a pak už jen třemi prsty… a pak sjel.
Ale nespadl. Otevřel oči a vzhlédl. Jeho ruku držel elf, mladičký, blonďatý a očima hnědýma jako tygří oko. Elf ho s lehkostí vytáhl zpět na podláž…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vith Vith | 23. června 2016 v 23:21 | Reagovat

O.o jsem zmatena a nechápu :O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama