Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Slzy pro tisíc hvězd - 5

25. června 2016 v 22:32 | Morell |  Tisíc hvězd a my
Elaron odpoledne Thranduila vysvobodil z područí svých sourozenců a vytáhl ho ven na procházku, což i Thranduil uvítal. Prošli se nejdříve po vsi, kterou tvořilo spousta chalup v podobném venkovském futuristickém vzezření, místní verze hospody a pak už byly jen louky a lesy a skály. Elaron se též snažil Thranduila naučit pár slov. Jemu se Thranduil otevřeně svěřil s tím, co mu řekl Dardanal, že se nemůže vrátit domů.
"To se mi nelíbí." Řekl Elaron.

"Mě snad ano?" Namítl Thranduil. "Tohle je jako kdyby mi to někdo udělal schválně." Rozhlédl se. "Já mu to prostě nemůžu uvěřit, to bych…"
"…musel přiznat porážku?"
Přikývnutí. "Prostě… nemůžu přijmout, že bych se nevrátil, určitě mě už hledají. Mám tam své povinnosti."
"A jaké, jestli můžu vědět?"
Thranduil se odmlčel. Tolik ještě nedůvěřoval, jestli vůbec někdy bude…
Elaron brzy pochopil, že se to nedozví. "Dobře, mlč. Možná máš pravdu, neměli bychom mluvit více, než je moudré." Prohlížel si Thranduila. "Máš rodinu?"
"Mám syna." Řekl.
"To musíš mít i ženu, musí být hezká."
"To byla."
"Ah… promiň."
"To nic." Thranduil mávl rukou. "Už je to dávno… Nepřežil bych, kdybych neměl Legolase."
Elaron se odmlčel. Uvědomil si, že šahá do rány, která může hodně bolet a raději se stáhl. "Nemusíš mi nic říkat." Chvíli šli mlčky lesem. "Jaký je? Myslím Legolas."
"Je báječný." Řekl Thranduil. "Bývá klidný, někdo by si řekl, že je chladný, ale přitom se dokáže radovat jako dítě. Je to neskutečně úžasný elf, Elarone. Skvělý bojovník a smrtonosný střelec."
"Bylo by zajímavé se s ním setkat."
Thranduil se pousmál. "Jestli budeš mít možnost, může to být zajímavé setkání."
Elaron přemýšlel, nakolik si je jeho otec jistý tím, že se Thranduil nemůže vrátit domů, on sám netušil, proč by to bylo nemožné. "Uhm… co t táta přesně řekl? Myslím o tom, že nemůžeš domů."
"Přesně tohle. Že se tam nemůžu vrátit."
"Nic víc?"
"Nic víc."
"To se tátovi nepodobá." Elaron se podrbal na bradě. "On opravdu není z těch, co by zatajovali pravdu."
"Jsi si jistý?" Zaváhal Thranduil. "Přeci jen je to tvůj táta, má k tobě jiný přístup, než ke mně. Nikdy ti nelhal?"
"Je to Idainn, nahlížeč do budoucnosti, neupřímnost by ho mohla stát jeho schopnosti. Tohle magické řemeslo máme v rodině. Všichni v rodě jsme na stejné duchovní cestě i ve stejné profesi. Jsme známí a dobří." Elaron se hrdě narovnal. "Znám jen dva, co se tradice nedrží, ale máme je rádi úplně stejně."
"A ty?"
"Já se držím tradice. Moc se mi líbí pracovat s tak silnou magií, je v tom moc a zodpovědnost." Elaron se usmál. "Jsem ještě ve výcviku. Trvá velmi dlouho se tomu umění naučit."
"Jak dlouho?"
"Staletí, někteří potřebují i dva tisíce let a více, aby to umění ovládli."
"Uch…"
Elaron se rozesmál. "Pořádný talent chce pořádnou práci. Ale pak to stojí skutečně za to… pokud… bys tu musel zůstat, uvažuj o tom, je v tom velká síla a myslím, že máš moudrost ji ovládnout… platí, že každý může dělat, co chce, ale musí to dělat pořádně."
"To je fér pravidlo."
"Ne vždy to vyjde. A ne každý je tvořivý." Elaron ukázal na hory. "Tam je klášter, ti co nechtějí dělat nic, se taky občas najdou, ti odcházejí tam a meditují, toho je také zapotřebí, dokážou uvolnit spoustu energie, když ji nějaký mág opravdu potřebuje."
"Působivé." Připustil Thranduil. "Kolik vás vlastně je ve vaší rodině?"
"Jéje…" Elaron se zasmál. "Těžká otázka, Přede mnou myslím bylo jedenáct dětí, já jsem dvanáctý, pak ještě Zamila a dvojčata. Sedm z nich už je po smrti."
S Thranduilem střeplo, nejen, že si nedovedl představit, že by měl elf tolik dětí, ale také z představy, že už jich tolik stačilo zemřít. "Co… se stalo?"
"Dva zahynuli během pádu, čtyři v bojích a Ria… ta odešla meditovat a už se nevrátila, zůstala tam a proměnila se, je to zvláštní druh smrti, kdy se elf promění v krystal a stane se věčným. Táta tím taky trochu prošel, jeho oči jsou krystalové, ale vidí s nimi velmi ostře. Také má krystalové kosti, prý z diamantu, je velmi těžké mu je zlomit."
"To těžko, já mu ruku zlomil a byl jsem unavený."
"Neznáš celý příběh toho dne. Spadla mu na ruku traverza, když pomáhal vysvobozovat ze zkolabované stavby elfy. Tehdy si ji nakřápl a ty jsi to dorazil."
"Aha… To jsi mi zkazil sebevědomí, víš to?"
Elaron se usmál. "Promiň…"

Thranduil by si přál spát venku, ale dnes bylo dohlédnuto na to, že bude spát v posteli a tak se na ní převracel, dokud neusnul. Byl to náročný den.
Tu noc se probudil a zjistil, že nemůže usnout. Tak se usadil a chvíli jen odpočíval, když si uvědomil cosi jako zpěv na hranici slyšitelnosti, tichý, ale při tom si byl jistý, že ho slyší. Vstal a vyšel na chodbu. Venku pršelo, což zpěv přehlušilo, ale občas mezi dopady kapek zaslechl zpěv. Ale nebyl o nic slabší ani silnější, ať šel, kamkoliv v tom tichém domě šel. Ven jít nechtěl, když pršelo, byť mu déšť nevadil. Nechal zpěv zpěvem a šel zase spát. Natáhl se a poslouchal, alespoň to byla hezká píseň, byť se zdála nekonečná. Byla jemná a příjemná jako pohlazení. Thranduil se zaposlouchal a brzy už byla jeho mysl nesená proudy energie mezi hvězdy.
Viděl mezi nimi oblaka rudé a modré barvy, nádherná a ohnivá, viděl zrození hvězd a chválil Vardu. Měl pocit, že má křídla a létal na nich mezi hvězdami. Létal tam, tiše a pokojně, ač mu v mysli rostl stín a on se ho obával.
A pak uslyšel hlas a po něm přišlo nutkání, kterému nemohl odolat… a najednou byl zase na posteli a zjistil, že na posteli u něj sedí Irdanela.
"Není moudré se takhle toulat, Thranduile. Hvězdy nejsou bezpečné, číhá mezi nimi stín, který si libuje v nekonečném utrpení duší, které polapí."
"Já spal…" řekl Thranduil.
"Nerozumíš tomu, co jsi dělal?"
Thranduil si až teď uvědomil, že Irdanela mluví jeho řečí. "Snil."
"Ne, opustil jsi své tělo a cestoval mezi hvězdami. Probudila mě píseň, která sem nepatří, a když utichla, zjistila jsem, že jsi vycestoval, tak jsem tě přivolala zpátky. Pamatuj si, že je nebezpečné opouštět dosah tohoto světa, až budeš létat příště, ano? Z takové cesty už se nemusíš nikdy vrátit mezi živé."
"Co je tam tak nebezpečného?"
Irdanela se ohlédla. Pak si povzdechla. "To jméno neříkáme, je bolestí našeho druhu a prokletím naší krve." Věnovala Thranduilovi vážný pohled. "Kdysi byli elfové pány celé galaxie, neměli nepřítele, který by je mohl ohrozit. A tak v nich rostla touha po rozkoši a chtíč, který přerostl až v krvavé krutosti. Ale horší bylo, jak naše moc působila na vesmír. Touha po rozkoši tolika mocných elfů měla obrovskou sílu a dala podobu bohu." Ztišila hlas. "Jmenuje se Slaneesh. A ty jeho jméno nikdy nevyslovuj nahlas. Je to dítě elfů, které miluje násilí a každou elfskou duši, kterou získá, drží v nekonečných mukách a z toho utrpení žije. Říká se, že jsou s ním všichni elfové propojení a kdo není pod ochranou planet, nebo jinak zabezpečený, skončí dříve či později v jeho moci, každý, kdo opustí tělo vědomě nebo smrtí, nebo fyzický prostor při cestování." Irdanela zkroutila tvář jakoby v bolesti. "Má mé děti, Thranduile, v noci je občas slyším, jak ke mně volají, ale pro elfy je tenhle netvor příliš velký, tenhle stín našich myslí chce pohltit všechny a všechno a my… nemáme sílu mu vzdorovat. Nemohu jim pomoct. Mohu jen přihlížet." Věnovala mu vážný pohled. "Nedovol mu, aby tě získal Thranduile. Čeho se zmocní, to nedokážeme získat zpátky. Elfové vymírají… a můžeme si za to sami. Můžeme jen hlídat mrtvé a doufat, ale v co… to už dávno nikdo neví. Je to dávno, co jsme ztratili naději." Irdanelasi povzdechla. "Dost už toho. Neputuj už mezi hvězdy, může tě to dovést k osudu horšímu, než smrt."
Thranduil přikývl. "Já nevěděl, že cestuju."
"Pak je dobře, že jsem si tvou cestu uvědomila." Irdanela se pousmála. "Teď a tady jsi v bezpečí."
Pohladila ho po hlavě, jako by to byl její syn a popřála mu dobrou noc.

Dardanal čekal na chodbě. "Nebudu to komentovat."
"Musí pochopit nebezpečí." Řekla Irdanela.
"Co jsi slyšela?"
"Nevím, byla to píseň, i já cítila, že jestli se neovládnu, tak mě vezme na cestu. Nebyla to síla chaosu, snad by mu to neublížilo, více ale říct nedokážu."
"Raději vytvoříme pole rušení, tohle se opakovat nesmí."
"Souhlasím…"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 posměváčekcz posměváčekcz | 27. června 2016 v 15:30 | Reagovat

copak, copak Morell došla inspirace?=D

2 Morell Morell | Web | 27. června 2016 v 15:50 | Reagovat

Ne, sedí na střeše a já sháním žebřík. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama