Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Slzy pro tisíc hvězd - 13

3. července 2016 v 1:23 | Morell |  Tisíc hvězd a my
"Co vám řekl, je pravda." Řekl Melkor klidně. "Koukám, že technika pokročila od chvíle, co jsme odešli… ale… dvanáct tisíc let? Jak? Kde jsou ostatní? Kde je Manwe?"
Dardanal na pár vteřin znehybněl.

"Mluv Idainne, cos chtěl, už víš. Jak jsem se sem dostal? A pravdu."
"Valar jsou mrtví. I Manwe." Řekl Dardanal opatrně.
"Nevěřím ti."
"Věř si, čemu chceš. Ale byl jsem tam, na té vaší Ardě, vyslyšel jsem volání o pomoc, ale přišli jsme pozdě. Už nebylo co zachránit. Tebe jsme našli v kristázi… a s… otevřenou hlavou."
"Jak to myslíš?"
"Někdo ti voperoval kus mozku Manweho…"
"Sakra, já mu říkal, ať to nedělá."
"Hmm?" Dardanal zpozorněl.
"Manwe o tom mluvil několikrát, že mi daruje kus mozku, abych se uzdravil."
"Z čeho?"
Melkor se pousmál. "Z magického přetížení, hlupáku. Společně jsme dlouho trénovali a posilovali své schopnosti, abychom dokázali kolem planety vztyčit dost silné ochranné pole, než tam začneme pěstovat život. Když došlo na věc, přecenil jsem se, ale odmítal jsem polevit a zatížit tím ostatní. Ve výsledku jsem měl mozkovou mrtvici, velmi malou a jen na malou část hlavy… ale začalo to se mnou dělat divy, začal jsem se… chovat, jak ti to popsal ten elf." Melkor si povzdechl. "Léčili mě, ale nikdy to nedokázali úplně. Manwe několikrát navrhoval ten štěp, že mi dá kus svého mozku, ale já nechtěl, na něm to celé stálo, ne na mě. Kdyby umřel…" Znovu povzdech… "Hádám, že teď už je to jedno… Sakra."
Rozhlížel se, jako kdyby něco hledal. Ve skutečnosti se snažil navázat kontakt s ostatními Valar. Neměl ale žádný úspěch a rozbolela ho hlava.
"Myslím, že tvé verzi věřím." Řekl Dardanal. "Necítím z tebe žádnou lež."
"Chci odpočívat. Musím si v hlavě všechno v klidu urovnat."
"Ovšem…" Dardanal opustil místnost a šel hledat Thranduila s Elaronem…

Ti zrovna seděli v jídelně a Thranduil vyprávěl o bitvě, kterou zažil a byť v ní nebyly velké tanky, stíhačky prohánějící se trojnásobkem rychlosti zvuku… což je na elfy někdy pomalu… ani tam nepadaly z nebe bomby, stejně to byla strašlivá a krvavá řežba, která nikoho nenechá nezměněného. Už z toho, jak vyprávěl, bylo vidět, že to prožívá, a když si uvědomil Dardanalovu přítomnost, začal mluvit i s větší jistotou. Zjevně už si rozvíjel jistou vnímavost.
Dardanal k nim tedy došel.
Thranduil přestal vyprávět a zvedl k němu hlavu.
"Je čas jet domů."
"A co Melkor?" Zaváhal Thranduil.
"Bude tu napozorování, odtud ho pustí nejdříve tak za týden, sám víš, že to, co mu dělali s hlavou, bylo velmi závažné."
"Přidej nebezpečné." Řekl Elaron.
Dardanal přikývl.
"Já ho vezmu domů, ještě tu mám beztak své záležitosti." Řekl Elaron a Thranduil přikývl.
"To mi ulehčí, večer tu mám schůzi." Řekl Dardanal odlehčeně, ač na schůzi se vůbec netěšil. Jenže jeho moudrost byla žádaná a co hůře, byť se zde elfům žilo dobře, i zde jich s každou generací ubývalo. A jemu se rozhodně nechtělo bezvýsledně debatovat o tom, co s tím dělat…

Ještě ten večer Thranduil o Melkorovi přemýšlel, byť se věnoval osamělé Tirie. Rozhodně nebyla tak veselá jako dřív. Jedinou výhodou bylo, že mluvila mnohem jednodušeji a on jí tak mnohem snáze rozuměl. Společně četli knížku a oběma to dělalo stejné problémy, což vedlo k tomu, že se Elaron často usmíval a občas jim i poradil, když už opravdu nevěděli, jak to číst.
Protože tu kromě nich dnes nikdo nebyl, bylo v domě tentokrát tišeji. Když už bylo po večeři, Elaron se rozhodl si Thranduila zabrat na chvíli pro sebe. Tentokrát nechtěl probírat nic, chtěl si vychutnat jeho přítomnost a Thranduil to vypnutí uvítal, zatímco mu Elaron seděl na klíně a hýčkal si ho. Prostě zavřel oči a jen vnímal hravé prsty na své hlavě a jazyk, co mu lízal rty.
"Ty mi tu spíš." Rozesmál se Elaron…


Po třech dnech už to Thranduil nevydržel a vydal se na cestu do města, sám. Vyrazil večer a zastavil se v lese na přespání. I když to nebyla daleká cesta, líbilo se mu jen tak ležet v trávě pod hvězdami, byť měla listy, jaké u trávy předtím neznal. Sledoval hvězdy i vznášedla a lodě, vůbec se v nich nevyznal. Ale hvězdy byly alespoň něco, co bylo stejné, byť byly jinak rozestavěné. Thranduil zjistil, že si je spojuje s Elaronem a s jeho úsměvem. Pousmál se, s tím elfem byl spojený klid a magie. Pořád byly tak vzdálené, ale teď už nepůsobily tak nepřátelsky. To naneštěstí Thranduilovi kdovíjak nepomáhalo. Jeho hloubání přerušil motýl neysinn, který nad ním najednou poletoval a pak se na něm usadil. A brzy se k němu přidali i další, kteří se začali hromadit v Thranduilově okolí. Elf netušil, že více než on je zajímá hlína bohatá na soli. Ale tolik pospolu jich nebývá ani tady. Thranduil se na to usmál a usnul pokojně…
Hvězdy zůstaly i ve snu, ale tentokrát opět viděl Středozem a měl pocit, že něco ztratil. Díval se po tom, nejdřív jen tak s tím, že to rychle najde, ale postupně to začal hledat stále horečněji, jen nevěděl, co hledá, ale prostě to hodlal najít…

Bylo až překvapením, že neměl ve městě žádné větší problémy. Měl trochu obavy, jak se domluví v nemocnici, ale jakmile našel elfa, kterého poznal podle tváře, řekl jen "Melkor?" a elf už ho vedl chodbami. Thranduila na chvíli napadlo, jestli i poslední Vala nakonec nezahynul, ale ukázalo se, že ne. Elf ho dovedl ke dveřím a ukázal na ně.
"Tam." Řekl a odešel.
Thranduil přikývl a opatrně došel ke dveřím. Ty se tiše a samy odsunuly a on vešel do místní malé svatyně. Strop byl prosklený, byly tu trávníky, keře a umělá vodní jezírka a dokonce i malé vodopády. Neuvěřitelně klidné a čisté místo. Na čestném místě byla jakási socha, snad nějaké místní bohyně a před ní sedělo několik elfů. Melkor tam byl též, zabalený v dece, oči zavřené. Thranduil uvažoval, jednak co má dělat a proč sem vůbec tu cestu podnikl. Nakonec si s povzdechem sedl blízko Melkora a jen pozoroval sochu.
Byla to hezká elfka, v lehkých šatech a přes ruce měla zřejmě hedvábný šátek, působila elegantně i vytesaná z kamene.
"Nečekal jsem, že se vrátíš."
Thranduil se otočil na Melkora. Vala mluvil perfektně sindarsky. Tentokrát už měl oči jasné a upřené na něj, což mu vyslalo tělem mrazení a obavy. I s obvázanou hlavou to pořád byl Melkor. Díky tomu nepromluvil ani slovo.
Melkor si ho prohlížel pozorně od hlavy až k patě. Sám netušil, co mu na tomhle elfovi tak nesedí. "Proč jsi sem přišel? Nic ti není."
Ač asi ani nechtěl, Thranduil dál mlčel a jen se na Melkora díval.
Když zjistil, že si nepopovídá, Melkor se zase vrátil do předchozí pozice a zase zavřel oči.
Thranduil zkřivil tvář, nazlobený sám na sebe, že ani nepípl. Ale po chvíli se to v něm konečně zlomilo.
"Přišel jsem za tebou." Řekl konečně.
Melkor se ani nehnul, jen se jemně usmál. "Krásná lež."
"Neměl jsem důvod sem přijít, ale… nedalo mi to. Musel jsem tě vidět."
"Mm?"
"Chtěl jsem si to všechno obhájit sám před sebou, ujistit se, že mám pravdu."
"A máš?"
"Ach…" Zavrčel Thranduil. "Ani zdaleka. Nic není jak má. Celý svět se zbláznil… nebo jsem o rozum přišel já."
"To bychom byli dva." Řekl Melkor. "Protože mě to teď tak přijde taky."
"Va… vážně?"
Přikývl. "Copak to jde usnout ve světě, který znáš a probudit se v úplně jiném?"
Thranduil si povzdechl. Rozuměl… až moc dobře. "Taky to nemůžu překousnout."
Jestli byl Melkor zvědavý předtím, s tím, jak byl na Thranduila zvědavý teď se to nedalo srovnávat. "Nepředstavil ses mi. Jsem Melkor."
"Vím, kdo jsi." Řekl Thranduil a pak se představil. "Ale nechápu…"
"Tiše," napomenul ho Melkor. "Nemůžeš mluvit nahlas na místě rozjímání."
Thranduil přikývl a značně ztišil hlas. "Nechápu, jak může někdo takhle změnit chování."
"A víš co?" Odpověděl Melkor. "Já taky ne. Ale vím, že to způsobila nehoda, za kterou si můžu sám. Kéž by to alespoň nemělo takové následky."
"Jaké následky?"
Melkor se smutně zasmál. " Přece všechno, co jsem dělal pak a… taky všechno, o co jsem tak přišel."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama