Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Slzy pro tisíc hvězd - 33

8. srpna 2016 v 5:00 | Morell |  Tisíc hvězd a my
Thranduil se dočkal. Melkor nenechal Manweho samotného dlouho a brzy byl zpět a opět ho chytil za ruku a chtěl začít opět šeptat, když k němu přišla Este. Valier by nebyla důvodem pro přerušení jeho snah, kdyby nepromluvila.
"Melkore, Chci Thranduilovi vyprávět tvůj příběh."
Melkor se na ní otočil. "Proč?"

"Protože tu s námi bude žít, nemyslím si, že se mezi elfy vrátí jako jeden z nich. Budou ho znát jako jednoho z maiar, tomu už nepůjde zabránit. Bude tu s námi, měl by znát pravdu. Touží s tebou soucítit, ale potřebuje důvod."
"Nemyslím si…"
"Řeknu mu to, prostě s tím počítej. Jen chci, abys byl u toho."
Melkor se ohlédl na Manweho. "Tak ať přijde, chci být s Manwem. Můžeme si povídat tady."
Este se usmála a objala ho. "Jistěže, příteli. Jdu pro něj, tak hlídej Manweho."
Vala na ní udělal udivený obličej, ale pak se otočil k Manwemu. "Probuď se." Řekl tiše, co tady povídal tak často. "Já nevím, jak to mám zvládnout bez tebe. Chci tě tu, moc tě tu chci, tak jako kdysi, než se to všechno podělalo.Valar následovali tebe, nevím, jestli budou teď ochotní následovat mě…" A dál a dál povídal, dokud neucítil ve své blízkosti Thranduila. Pak přestal s posledním "tak už se probuď" a svou pozornost upřel na Thranduila. Vlastně, když už to měl na talíři, uvědomil si, že jemu svou minulost dokáže svěřit. Věděl, že i Thranduil má jizvy na duši, že vlastně si spolu oni dva budou rozumět…
Este se usadila a Thranduil též, oba v blízkosti Melkora, který je pozorně sledoval a poslouchal každé slovo. A Este začala.
"Určitě víš, že Melkor a Manwe jsou bratři. Melkor je asi o deset let starší, což je poměrně málo." Začala opatrně. Oba byli dětmi šlechtického rodu a tak se od nich hodně očekávalo, a zatímco Manwe dorůstal k přání svých rodičů, Melkor byl jiný, byl prostě svůj a byl silný, což se střetávalo s odporem a silou jeho táty. Vztah rodičů k němu vychladl, nejspíš."
"Manwe vždy říkává, abych to tak nebral, ale já to prostě takhle cítím, nemilovali mě." Řekl Melkor. "A než budeš namítat, dovol mi, abych ti připomněl, že jsi můj život nežila." Pak se stalo, co Thranduil ani Este nečekali. Melkorovi se rozvázal jazyk a dál vyprávěl sám: "A nezůstalo jen u slov, že jsem divný a hnusný. Neměl jsem děctví, jen utrpení, týrali mě, výš? Začal jsem utíkat z domova, Párkrát jsem se vrátil z hladu, ale asi po páté jsem zabloudil a pak… už jsem ani nehledal cestu domů. Necítil jsem, že nějaký mám. Stal jsem se dítětem ulice, nic dobrého, živořit uprostřed velkého města, živit se odpadky, nebo tím, co si ukradneš a samozřejmě… nejsi jediný. Musel jsem se brzy naučit prát, abych přežil. Tak jsem vyrostl a rodina mně příliš nepostrádala…" Melkor udělal kyselý obličej. "Ani Manwemu… Pořád si vzpomínám, jak jsme byli malí a já mu dal pusu, jen jsem chtěl naznačit, že ho mám rád, stejně mi dal facku se slovy, že jsem divný…" Melkor mávnul rukou, vzpomínka byla prastará, ale uměla zabolet a byla v jeho mysli pořád jasná a čistá jako leštěné sklo. "Manwe… ten rostl do vznešenosti, jak jinak, že? Zaměřil se na studium magie a hodně se zabýval světlem a větrem, které si zamiloval. A věř tomu nebo ne, občas mě asi zahlédl na ulicích a jak rostl, čím dál více mně nenáviděl, nutno podotknout, že já ho tehdy nesnášel taky, ostatně jako všechny z rodiny. Nesnášel… na smrt nenáviděl, to je spíš pravdou." Melkor se hlédl na Manweho. "Ale pak přišlo něco, co udělalo Manwemu tlustou čáru přes rozpočet." Znovu se ohlédl na Thranduila a Este. Připravil se na rituál, kdy měl být přijat bohy světla a přijmout nové schopnosti, ale během rituálu k němu světlo nepřišlo a přítomný mág řekl, že bohové jeho duši prohlásili za nečistou a nehodnou světla a jeho darů."
Thranduil vyvalil oči. Tohle si snad ani neuměl představit. "Manweho bohové odmítli?"
Melkor přikývl. "Ano. A nutno říct, že byl šokovaný zrovna jako ty teď." Melkor se jemně usmál. "Ani on to nechápal, přirozeně. Takže musel k mágovi pro radu, aby mu ukázal, kde je v něm co tak špatného a mág mu řekl, že jeho problémem jsem já. Mladý Manwe ještě neměl tolik rozumu, co později, takže šel, aby ze mě vymlátil černou magii, kterou jsem na něj, dle jeho přesvědčení působil… Vydal se za mnou a brzy mně i našel…"

* * *

Melkor měl relativně dobrý den. V kapse několik ukradených jablek a v ruce kus masa, který si opekl a nyní ho okusoval. Vlastně to byl mimořádně dobrý den. Vpadlé břicho si pro jednou mohl opravdu naplnit jídlem. Vlastně byl spokojený. Díky tomu se rozhodl jít se poflakovat k přístavišti. Sem chodil, když nemusel řešit jídlo, což bylo málokdy. Tady pak sledoval lodě, jak připlouvají a odplouvají a elfy. Usadil se u pár dalších žebráků a položil před sebe kus hadru, kdyby se objevil i nějaký soucit kolemjdoucích elfů. Zítra bude zase shánět jídlo. Rozhlédl se. Pro jeho krádeže se musel hodně ohlížet, aby ho nespatřili elfové patřící k bezpečnosti. Už ho znali a to bylo zlé. Dnes tu bylo elfů málo. Stejně si za peníze jídlo nikdy nekupoval, ty měl maximálně na cinkání.
Nevěnoval pozornost tomu, jestli mu někdo daroval minci. Jen sledoval elfy. V takových chvílích byl klidný. Maso v něm už dávno zmizelo a jeho žaludek byl hned připravený na jakékoliv další sousto. Ne. Jablíčka teď nebude. Melkor si projížděl rukou bílé vlasy, které měli v rodině. Ty jeho byly zacuchané a nemyté, koupele si dopřával vzácně, protože zdejší voda byla pro koupání navýsost nevhodná. Žít tenhle život chtělo sílu a on ji měl. Vzhlédl k davu, když spatřil z profilu tvář, která ho upoutala. Elf byl vysloveně tak krásný, že to Melkorovi bralo dech. Když se elf zastavil u zábradlí a začal si vychutnávat výhled na lodě, Melkor vstal a sešel dolů z téhle části přístavu. Tak se dostal k elfovi blízko, stále krytý zdí, akorát byl o čtyři metry níže, což chtěl. Mohl si tak elfa prohlédnout více zblízka. Měl též bílé vlasy a spokojeně si vychutnával vítr.
Melkor se do něj zamiloval a to bolelo, protože věděl, že ho nikdy nezíská. Tak mu po tváři stekla slza. Proč mu každý ublíží? I tenhle elf ho zraňoval, dokonce jen tím, že je, že tu je, v jeho dosahu a přece naprosto mimo jeho dosah. Elf se ohlédl a Melkor se přitiskl ke zdi. Viděl ho? Neviděl? Roztlouklo se mu srdce. Chtěl být viděn? Nechtěl? Opatrně se otočil k místu, kde elf stál a opatrně vykoukl ze svého úkrytu. Elf už tam nebyl. A jemu to bylo líto…

Tu noc Melkor snil o svém elfovi, o větru a peří tak jemném, že nemohlo zranit. A on se v něm válel a byl rád… a ráno, když se probudil, ukrytý mezi bednami, zjistil, že kus od něj leží pírko. Jeden z holubů, kteří sem byli přenesení a zdivočeli, ho zde zanechal, ale pro Melkora to bylo pro jednou mnohem významnější, než obvykle…
Neměl na krádeže štěstí a jablíčka už byla snězená. Musel tedy pátrat v odpadcích. To bylo obtížné a zákeřné. Zkažené jídlo by mu jen přihoršilo. Mnohdy byly cenným nálezem slupky. Tentokrát jich nenašel tolik, někdo ho určitě předešel. Vzal si, co tu zbylo a šel pátrat dál. Na hlad byl zvyklý. V poledne si všiml holuba, nějak mu věnoval větší pozornost, jako by přistál na stánek právě kvůli němu. Věnoval mu úsměv a nenápadně se protáhl kolem pár stánků. Jeho zkušené ruce dokázaly brát ovoce nepozorovaně, když byly trhy a byly tu takové davy. Ale jen když nesmrděl a to znamenalo se umýt. Dnes to bylo těžší, ale získal pár kousků, které hned snědl. Odpoledne se šel podívat na několik pastí, které si sám vyrobil, nebo ukradl. V jedné byla kočka, ale už u ní byli jiní a sebrali ji i s pastí. Melkor věděl, že je jich moc a svůj úlovek tak už nezíská.
Vzal zavděk alespoň holubem se zlomeným křídlem, kterého srazilo vznášedlo. Večer, když ještě oždiboval kosti, si všiml, že se v ulicích opět objevil ten krásný elf. Melkor mu věnoval jen smutný pohled a dál se věnoval cumlání kostí. Elfa ale z mysli jen tak nevyhnal. Myslel na něj dál a na chvíli mu chutnalo víc. Musel se překonat, aby snědl i chrupavky, ale vše, co bylo stravitelné, mělo pro něj hodnotu.
Nakonec kosti zahodil a oblizoval si z prstů mastnotu, když zjistil, že se ten elf vrátil. Byla už tma a on stál ve světle lamp v téhle zapadlé uličce plné smetí. Melkor strnul, protože se díval přímo na něj, zvědavě a nejistě. A Melkor taky nevěděl, co má dělat. Co mu říct, aby se mu nezošklivil? Opatrně se na něj usmál.
Elf šel blíž a Melkor byl jako vygumovaný, ztratil řeč, když se elfova zvědavost změnila ve znechucení.
"Melkore…" řekl a Melkora polil ledový pot.
"Manwe?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama