Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Nechtěl jsem... - 13

21. října 2016 v 8:09 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
S návratem do Středozemě Legolas nijak nechvátal. Věděl, jak se tam dostat a to mu stačilo. Přesto se stále přesouval blíž a blíž k portálu, který tajně vytvořili on a jeho přátelé a který nikdo jiný neznal. Bylo mu jedno, jestli něco zabije, či ne. Na to, kolik krve pije, nyní nedbal… a pil málo.


Proplížit se přes hranice různých království, často bedlivě střežené nebyl med. Přesto se Legolas nakonec dostal do skal, ve kterých byl tajný portál. Legolas jeho magii neznal, ale otevřít ho mohl každý, kdo znal tajná slova a on je znal. Prošel branou a vyšel na místě v horách, o kterém se nahlas nemluví. Dýchl na něj vzduch Středozemě a on se usmál. Nejen, že byla noc, ale byla překrásná noc. Vydal se hledat si jeskyni, kde by mohl nějaký čas pobýt, než se rozhodne, co dál…


Ticho bylo nyní Legolasovým spojencem. Nemluvil, nezpíval a pohyboval se nehlučně. Když už to nemohl vydržet, tak prostě ulovil nějaké zvíře, sám ohromený tím, jak snadné to bylo. Byl rychlý a silný, silnější, než předtím. Tak se jeho mysl otočila k elfům. Jak chutná jejich krev? Jak chutná krev lidí? Legolas se usmál. Rozhodl se ale, že se zbaví glaivů. Nemyslel si, že by je ještě potřeboval. A věděl o místě, kde zůstanou v bezpečí.
Ukradl koně, ani netušil, koho o něj připravil, a vydal se na cestu. Kůň si chvíli zvykal na to, že cestují jen v noci, ale bylo to dobré zvíře. I přesto byla cesta dlouhá a úmorná, Legolas musel hledat úkryty, které ho ochrání před sluncem a také musel lovit. Tak dorazil do Gondoru mnohem později, než předpokládal.
Mezi lidmi se Legolasovi zalíbilo. Byla to mnohem zajímavější kořist, než zvířata. Ale ovládl se a než si dovolil lov, Vyšel celou výšku Minas-tirith a přešel do skal za hlavní citadelou. Zde byly hrobky králů. Na chvíli ho napadlo, jestli by nebylo rozumné tu nějakou dobu prospat. Rozhodl se ale, že si nenechá ujít mnohé litry krve, které tu může vypít.
Nyní ale došel do hrobek, kde odpočívali králové a jejich rody. Po chvíli přemýšlení přešel k tajnému úkrytu, který tu byl a o kterém věděl jen on a Aragorn. Hraničářovy zbraně tu pořád byly, ty, které se pro krále moc nehodily a které Chodec nikdy nezahodil. I nyní je měl pořád po ruce. Legolas zhmotnil glaivy a zanechal je v úkrytu. Ponechal si jen bílý nůž. To mu postačí. Spokojeně se pak poklonil mrtvým králům a vyšel do ulic. Přicházela na něj vášeň z hledání, na čí krev dostane chuť a čí krev získá.
Vůně mnoha lidí mu plnila nos, a jak čekal, bylo u hospody nabito. Protože si byl vědom toho, jak je bledý, opatřil si Legolas plášť a vyčkával venku. Mladá dívka, která byla navztekaná na muže a pak odkráčela pryč, ho zaujala a tak ji následoval. Ulice byly prázdné a ona si ho po chvíli všimla. Zvedl ruce na znamení, že není nepřítel.
"Neměla byste tu chodit sama." řekl opatrně. "Nevypadáte jako bojovnice."
"To ne." Připustila. "Ale… tady ve městě se snad bát nemusím, cizinců je tu málo, většinou jsou v Osgiliathu."
"Tam mířím." usmál se Legolas spokojeně. "Ale nechvátám. Nebude vám milý můj doprovod?"
"Jste bledý… nejste nemocný?"
"Ne, pracuji v knihovně se svitky, často v šeru, tak jsem zbledl, málo času trávím ve světle Slunce."
"Aha… tak dobře."
Legolas ji chvíli následoval mlčky a hledal nějaké vhodné místo. Nakonec ho sama dívka zatáhla do uličky, ve které bydlela, tam ji zarazil. Bylo tu správné soukromí, nebyl sem z ulice vidět.
"Co je? Tady bydlím, už tam budu."
Legolas ji chytil za ruce. "Už ti někdy dal pusu elf?" Zeptal se a odhalil jí své uši.
"Jako vážně? Jsi elf? Uhm, ne…"
"Tak to napravíme."
Dal ji polibek na rty a pak se jí zakousl do krku. Tak ji překvapil, že nevykřikla, nedokázala se ani začít bránit. Bylo to dost snadné. Legolas čekal mnohem větší odpor…

Legolas se v Osgiliathu měl vlastně dobře. Město bylo velké, a protože se pohyboval i po okolních vesnicích, trvalo velmi dlouho, než na něj padlo podezření. Během té doby se sám hodně naučil; jak lákat své oběti, spolehnout se na své smysly, dokonce i rozpoznat, jak moc svou oběť oslabil, bezpečně věděl, jak nechat někoho ještě na živu, anebo jak je nechat naživu ale odsouzené k brzké smrti. A zjistil, jak může stvořit dalšího upíra. Jako elf ale chtěl dát přednost nějakému elfovi a až pak možná člověku… Nyní ale zůstával a hodně si s lidmi hrál… a dlouho.
Lidé si nakonec uvědomili upíra mezi sebou a on musel odejít, aby si zachránil život. Vrátil se tedy k lovení zvířat a tentokrát zamířil k temnému hvozdu. Rohan měl sice také krásnou populaci, ale když už Legolas mířil na sever, zastesklo se mu po krajích, ve kterých se narodil…


Docela náhodou našel hluboký jeskynní systém, kde se mohl bezpečně ukrývat, krásně na půl cesty mezi Hvozdem a Dlouhým jezerem. Tenhle den Legolas strávil místo odpočinku prozkoumáváním téhle jeskyně a rozhodl se tu usídlit. Na nějaký čas tu určitě může být, a taky se sem dalo nalákat pár obětí. Na lov vyrazil až za dva dny. Zamířil k hvozdu, chtěl ulovit zvíře. Lidi měl sice raději, ale nechtěl si je splést s elfy. Potřeboval se ujistit, že je rozpozná, proto se raději nyní vydal lovit zvěř.
Celý měsíc spokojeně hodoval jen na zvířatech a jeho hlad, jakoby něčemu ustupoval. Lovil méně a méně potřeboval. Po měsíci zamířil k okraji lesa, kde tekla řeka.
Tam ulovil jelena. Jak spokojeně pil jeho krev… Byla to ale vůně krve, co vzbudilo pozornost blízko odpočívající skupiny skřetů. Legolasovi se stáhl žaludek. V nouzi by skřeta pil, ale právě mu posloužil dostatečně jelen. Vzal do ruky nůž, sotva z křoví vyskočil první skřet…
Jen tak tak utekl z dosahu, když uslyšel elfy z místa, kde předtím bojoval se skřety. Zvědi prohlédli bojiště a zase zmizeli v lese. Thranduil tam přišel nedlouho po nich, neboť ho přivolali… A věci se daly do pohybu…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama