Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

O světle a vizích…

22. října 2016 v 15:03 | Morell |  Kreativita
Mandos. Jediné místo ve Valinoru, které není veselé a přece má ve světě svou úlohu. Varda to tu nikdy neměla moc ráda. Bylo tu ticho, chládek a mnoho tajemství, ale zde její pozitivní mínění o Mandosu končilo. Co tu může dělat Manwe, navíc tak dlouho?

Varda musela sejít hlouběji do jeskynního sytému. Jeskyně Mandosu sahaly velmi hluboko a ty položené níže už v sobě neměly žádné osvětlení. Ona ale žádné nepotřebovala, aby viděla na cestu, protože sama byla ztělesněním světla. Našla svého miláčka sedět na břehu podzemního jezera a už z dálky slyšela šplouchání vody… a povzdechy?"
"Manwe?"
Vala na chviličku znehybněl. "Vardo? Je všechno… proč… proč jsi tady?"
"Bála jsem se, čekala jsem na tebe už dva dny."
"Dva dny? To už jsem tady tak dlouho?"
Přikývla. "Proč jsi tady, má lásko?"
Manwe si povzdechl a dál si chladil tvář mokrým kapesníkem. "Potřeboval jsem místo, kde bych si mohl odpočinout, lásko. Este mě poslala sem, aby se to nezhoršilo."
"Co se ti stalo?"
Kapesník se ocitl ve smrtelně ledové vodě a opět na tváři Manweho. "Víš sama o neklidu ve světě. Pokoušel jsem se porozumět, ale… už před nějakou dobou mé vize začaly být… přeplněné světlem a to světlo nepřestává sílit. Díval jsem se moc dlouho do příliš jasného světla, Vardo, snažil jsem se něco spatřit, cokoliv. Ale nezískal jsem nic a jen jsem si ublížil."
"Tvé oči?" Varda byla vyděšená.
"Budu v pořádku, lásko. O zrak jsem nepřišel… oči mám v pořádku. Jen mě pořád bolí."
Až teď si Varda uvědomila, že Manwe si vodou chladí oči, aby zmírnil bolest. Okamžitě jí ho bylo líto. Záleželo jí na něm a milovala ho celým srdcem.
"Prosím, tvé světlo mě bolí, svítíš moc jasně."
Nebylo pro Vardu nic lehkého potlačit její záři natolik, že Manweho oči byly téměř jediným zdrojem světla. Modré světlo v nich nebylo nijak silné, ale v temnotě, která je nyní obklopila, byly dobře vidět. Bylo to pro Vardu nezvyklé, ale Manwe se v nastalém šeru znatelně uvolnil. Sedla si vedle něj a objala ho. Měl mokré a studené ruce, ale při jejím doteku se cítil dobře. Varda v něm vždy vyvolávala ten pocit, že je celý a sám sebou.
"Ukaž…"
Vzala jeho tvář do dlaní, čímž mu znemožnila si chladit oči. Opatrně a s citem políbila jeho víčka, levé a pak pravé. Byla horká.
"Už bych je měl přestat chladit." Řekl Manwe.
"Možná." Varda se usmála. "Neprojdeme se pod hvězdami? Snad by ti to nemuselo ublížit."
Manwe se usmál, když ucítil souhlas z mysli Este. "Je na to vhodný čas?"
"Ano, Slunce už opustilo oblohu nad Ardou…"

Oči Manweho stále pálily, ale světlo hvězd ani lamp ze vzdáleného Valmáru mu neubližovalo.
"Můžeš se dívat celé dny přes jasnou oblohu, Jak se ti povedlo se tak… zranit?"
"Bylo to světlo mnohem jasnější než slunce, Vardo… A v mé vizi bylo všude, bylo ho moc a bylo příliš silné… a pálilo. Nepřichází od Erua, myslím, že jde o světlo Valinoru. Zde není žádná temnota."
"Ne… teda kromě Mandosu…"
"Tma hrobu," zamumlal Manwe. "To není dobré."
"Lásko… myslíš že… je ve světle až moc světla? Jak by to vůbec bylo možné?"
"Jen mě to napadlo… když Velké lampy spadly… svět upadl do spánku a odpočíval, všechny zvířata a rostliny… Vše, co žije ve dne, odpočívá, když padne noc… ale co kdyby noc už nikdy neměla přijít?"
"Nedržíme Ardu v silném světle bez přestávky."
"Ne." Manwe zvedl hlavu a pohlédl na hvězdy. Pak natáhl ruku v jakési snaze, která skončila bezvýsledně. "Ale také zde není žádná vůle přikazující temnotě přijít, když den skončí. Ani mysl, která by jí dala růst tam, kde není světlo."
"Mluvíš o Mekorovi."
"Vardo, obávám se, že bez něj je svět odsouzen k záhubě stejně jistě, jako bude, pokud se vrátí a pokusí se ho získat pro sebe."
"Ale, lásko…"
"Bez něj nebude harmonie…"
"Ale s ním zase nebude žádný mír…"
"Nějak to musí jít… Jen ještě nevím, jak." Manwe pohlédl na nebe plné hvězd. "On si to nepřipouští, že nás potřebuje… a taktéž my si nedokážeme připustit, že bychom potřebovali jeho."
"Myslíš si, že ho potřebujeme?"
"Myslím si, že kdyby mě přikryl svým závojem temnoty, mohl bych skrze to spalující světlo vidět mnohem lépe, nebo bych alespoň neriskoval oslepnutí. Je to jen nápad, ale nemůžu ho dostat z hlavy."
Varda se krátce odmlčela. "Už jsme se snažili s ním být zadobře."
"Já vím… a ani já nevím, co s tím dělat… a mám obavy, že ve světle odpovědi nenajdeme. Bojím se toho, ale odpověď leží ve stínech."
"Jaká odpověď?"
"Pravda… duše Melkora… ale nemám odvahu se opovážit…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 avanaka avanaka | 22. října 2016 v 17:46 | Reagovat

To vypadá zajímavě. Těším se na pokračování.

2 Morell Morell | Web | 22. října 2016 v 18:25 | Reagovat

[1]: Žádné není.

3 Lukáš Přibyl Lukáš Přibyl | Web | 22. října 2016 v 20:24 | Reagovat

ten Melkor je tak trochu jako já

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama