Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Pohoda a nepohoda - 24

25. února 2017 v 8:04 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Manwe zrovna seděl na trůně a pozoroval svět, když si všiml orla, který mířil k němu. Vzhledem k hroznému stavu peří šlo o dalšího posla, kterého zachytil Melkor, a který musel přednostně vyřídit jeho žádost. Král Valar si povzdechl. Musí si s Melkorem o zacházení s jeho orly vážně promluvit, co nejdříve.
Orel doletěl k němu, na noze měl připevněné psaní s pečetí Mordoru. Manwe si povzdechl a psaní převzal, bylo na něm ostatně jeho jméno. Hned si ale povšiml, že na rozdíl od Melkorova škrabopisu tohle bylo naspané velmi elegantním písmem a šikovnou rukou. Tohle psal Sauron.
Jakmile obálku otevřel, nestačil se divit obsahu. Varda po něm zvědavě pokukovala, když četl. Jakmile dočetl, mohl říct jen jediné: "To je konec Valinoru…"


Protože Sauron žádal krále Valar, aby přišel za ním, Manwe se rozhodl žádosti vyhovět a přišel do Mordoru osobně. Netušil, co s ním chce Maia probírat a rozhodně nebyl v klidu, když se procházel po pustině okolo věže Barad-Dur. Stráže ho ale pustily dovnitř bez problému. Byl ostatně očekáván.
Jenže Sauron měl zrovna úřední den a přijímal všechny ze svého lidu, co s ním chtěli mluvit. Manwe tedy musel počkat, až si své vyřídí všichni ze skupinky, která čekala na audienci u vládce Mordoru. Čekání bylo dlouhé a Manwe jím strávil dost času. Jak ale úřadování skončilo a on vešel do síně, kde seděl Sauron na trůně obklopený stráží a radními, Manwe věděl, že tomuhle Maiovi už nikdy nebude kovárna dost velká.
Když vešel, Maia vstal. Manwe se neklaněl, ale kývl hlavou na pozdrav. Sauron se pousmál. "Nečekal jsem odpověď tak rychle, abych byl upřímný." Řekl mírně a pak se otočil k ostatním. "Čeká ještě někdo?"
"Ne, pane."
"Tak běžte, chceme si promluvit v soukromí."
S tím mávl na Manweho, ať ho následuje a společně vystoupali o pár podlaží věže výš. Vala ho následoval naprosto zmateně. Sauron ale nepromluvil, dokud opravdu nebyli mimo doslech všech uší.
"Jsem rád, že jste tady, tajné věci nelze probírat přes dopisy."
"Rovnou k věci, Saurone."
Maia se usmál. "Dobrá. Já a Melkor se budeme brát." Otočil se na Valu, kterého zastihl totálně nepřipraveného na takovou věc. "Potřebujeme někoho, kdo nás oddá, nehledě na to, že si nejsme jistí, co všechno je potřeba zařídit. Věřím, že nám můžete pomoct."
"Ughmmm…" Vala poprvé ve svém životě dokonale ztratil řeč…

Když se Manwe vrátil na Valinor, pořád ještě zpracovával, co se na něj v Mordoru sesypalo. Varda ho s napětím očekávala a Tulkas s Oromem byli s ní pro případ, že by se něco stalo. Když uviděli Manweho, opravdu znejistěli.
Vala zatřepal hlavou a kopl do sebe sklenici vína, aby se trochu uvolnil. "Tak, přátelé… máme na krku svatbu. Sauron si mě pozval k sobě, aby mi řekl, že se s Melkorem zasnoubili."
Všichni Valar se začali usmívat. Tulkas obzvlášť.
"To to trvalo, než se k tomu rozhoupali." Konstatovala Varda.
"A chtějí se brát tady."
Všechen smích utichl…


Manwe musel do Mordoru zajít ještě několikrát… párkrát tam ani Melkora ani Saurona nezastihl, protože občas cestovali do Hvozdu i Angmaru. To přípravy zdrželo, nehledě na jistou nechuť valinorských obyvatel k tomu, aby se svatba konala právě na louce, kde kdysi byly oba Valinorské stromy. Manwe tak měl opravdu co dělat.
Musel Sauronovi rozmluvit vlajky Mordoru s ohnivým okem, rozehnat skupinu elfů, která chtěla svatbu tvrdě bojkotovat, natvrdo prosadit, že se syrové srdce jíst nebude, zabránit Sauronovi, aby připravoval obřad v černé řeči, vynutit na všech stranách, že nikdo si na obřad nebude brát zbraně, zakázat elfům na svatbě zpívat válečné zpěvy proti Melkorovi, přestát stávku Maiar na protest proti takové akci, a další lapálie spojené s touhle událostí, která prostě neměla obdoby.
Ve výsledku se tak musel obřad trochu rozdělit. Temný rituál, který Manwe na svém území nechtěl, si Melkor se Sauronem zařídili v Modroru, včetně malé oslavy s hosty, kteří z jakéhokoliv důvodu nemohli být na svatbě ve Valinoru. I když byla velká snaha udržet událost v tajnosti, stejně se to rozkřiklo a najednou chtěl každý elf být s nimi zadobře, protože svatbu Valar nikdo z lidí ani elfů nezažil a všem bylo jasné, že další taková svatba nejspíš nebude.
Ke zklamání všech na obřad samotný byla louka přístupná jen Ainur a nikdy nikdo nezjistil, co se tam dělo. I temný Melkor svůj slib mlčení dodržel. Jediné, co se vědělo, bylo, že Varda byla svatbou tak nadšená, až Manwemu vytekly nervy a prohlásil, že je bude oddávat ona. A Varda to opravdu udělala, snad i s velkým nadšením.
Na hostinu už ale směli všichni a Melkor se Sauronem si pozvali pár přátel ze Středozemě. Jiní se na svatbu dostali skrze známosti s Maiar. I přes těžkosti šlo o nádhernou oslavu a Manwe nakonec nelitoval, že Sauronovi kývl na jeho žádost. Obzvláště, když ho viděl, jak ho po trávníku táhnou dvě mladé elfky, ještě děti, kterým zoufalý Maia dělal kmotra. Teď s nimi musel tancovat. Thranduilovy dcery své rodiče nemohly zapřít.


Protože rituál Valar vykonali se západem slunce, oslava byla přes noc. Po půlnoci se Melkor dostal z davu, aby si odpočinul od bujarého veselí, a našel tam v tichosti Manweho, opřeného o strom. Vala se usmíval.
"Ty mě nikdy nepřestaneš překvapovat, že, Melkore?"
Melkor pokrčil rameny. "Asi."
"Změnil ses." Konstatoval Manwe. "Ale je znát, že jsi to zase ty, co se stalo?"
"Sauron mě přiměl, abych… abych přijal sama sebe. Já… on mě zase postavil na nohy." přiznal Melkor. "Jsem tak rád, že je se mnou."
"Přišel za tebou sám." Připustil Manwe. "Sám si vybral svůj osud. Snad nakonec k dobrému… Co se stane zítra, nikdo neví."
"Jak to?"
"Ty to nevíš? Hudba Valar už dávno vyčerpala svůj vliv. Náš osud je už dávno jenom náš." Manwe se pousmál. "A mě to velmi těší. A ještě více, že jsi jedním z nás."
Melkor se zasmál. "Jak bych mohl být jedním z vás? Copak… Neblbni, Manwe. Ani nežiju ve Valinoru, elfové mě nesnáší a dokážu vytvořit leda prvotřídní trable."
"Pleteš se. Došlo mi to, když jsme společně bojovali proti Legii. Když jsi tam stál s tím srdcem nad sebou, najednou jsem zjistil, že jsem rád za tvou přítomnost, za všechnu tvou surovou a brutální moc a sílu… protože jsi ji používal, abys nás bránil. Jsi síla, která dokáže uchránit život tím, že ho ukryje, temnota, která pohltí, co už existovat nemá, myslím, že i když Valar vytvářejí svět, ty v něm dokážeš udržet sílu a vydobýt svobodu. Myslím, že je dobře, že nežiješ s námi, ty máš zůstat svobodný… stejně je mi jasné, že zůstaneš, i když už je po svatbě."
Melkor se usmál.


Přicházelo ráno a oslava rozhodně neutichala. Manwe tancoval s Vardou na pomalou píseň.
"Lásko?" Ozvala se Varda.
"Ano?"
"Myslíš, že jim to vydrží?"
"Kdo ví? Já si myslím, že se k sobě ti dva hodí. Jeden druhého si pro sebe vychovali."
Královna Valar se usmála. "A kdyby se rozvedli, jak to někdy dělají lidé, tak alespoň bude další příležitost, aby se zase vzali."
"Vardo…"
"Mně se tyhle oslavy líbí, a my ani pořádně neoslavíme žádné výročí. Můžeme ho oslavit, až se začne počítat další věk, co ty na to, lásko?"
Manwe mlčky napočítal do deseti. Věděl, že se právě začaly hlásit trable. Prvotřídní. Pak se otočil k místům, kde tancovali Melkor se Sauronem. Přímo před jeho očima se Sauron rozesmál a jeho vlasy se změnily z havraní černé na tmavě červenou a začaly mezi nimi poskakovat plamínky.
"Vrací se jim síla." Konstatoval. "Oba se vzájemně potřebují. Kdo ví, jak by bylo, kdyby se k sobě měli už mnohem dříve."
"Nešlo to, dokud byla nazpívaná Melkorova chamtivost." Namítla Varda. "Nechme minulost spát. Stačí, že oni dva s tím mají tolik problémů… můj králi harpyjí."
Manwe si povzdechl. "Máš pravdu… Když už jsme u minulosti… Cože? Ty mi už tak taky říkáš?"
Varda se zasmála. "Vždyť je to roztomilé a harpyjí kluci jsou tak vzácní… a toho nejlepšího mám já."
Tentokrát se Manwe usmál. "Kdybych jen věděl, kdo s tou bláznivinou přišel, tak už jsem ho potrestal… Ale pak bys mi to nemohla šeptat do ucha, má královno."
"Pak je lepší, že to nevíme." Usmála se Varda. Královna Valar slyšela, že s tím přišli Kael s Legolasem, ale ve skutečnosti to asi byly přeživší harpyje, které nyní žily kdesi daleko na jihu Středozemě. Svůdně se podívala na svého miláčka. "Já se s jejich králem chci dneska mazlit. Přijme mé pozvání?"
"Večer k tobě přijde na audienci, má královno." Zašeptal jí do ucha sladce.
Oba se zasmáli.


"Sauri, slíbil jsem ti kdysi, že se se mnou dostaneš až na vrchol a dnes… alespoň na týden ti to můžu splnit."
"A už mi konečně rozvážeš oči?"
"Ne, to by nebylo překvapení. Ještě to chvíli vydrž."
Sauron se tedy dál nechal vést rukama na ramenou. Už tak dlouho šli do kopce, že ani netušil, kde vlastně jsou, určitě ho Melkor zmátl tak, aby i z kopce šli do kopce. Občas zabručel, ale jinak poslušně šel. Melkorova překvapení uměla být fascinující.
A pak zjistil, že ho Melkor usadil na něco studeného. Pak mu šátek spadl z tváře. "Eru milosrdný… jestli to není vtip, tak…"
"Ne, má lásko, nyní jsme v Manweho paláci a máme ho na týden pro sebe."
Sauron se rozhlédl. Opravdu seděl na Manweho trůně a pořád tomu nemohl uvěřit. A začal se usmívat. Měl totiž na hlavě tiáru, kterou Melkor vyžebral na Aulem.
"Výš už se na Ardě dostat nedá." Řekl Melkor upřímně. "Tak než spadneme dolů, můžeme si užít těchto výšin."
"Páni, tohle ti Manwe dovolil?"
Sauron ukázal na velké tapisérie, určitě donesené z Mordoru a tu dominující s rudým okem.
"Já se neptal." Řekl Melkor mírně. "Stejně si Manwe ty svoje sklidil a někam ukryl, abych je prý nepoškodil. Tak jsem tu vyvěsil naše."
Sauron se pobaveně usmál. "Tak jo, alespoň si můžeme chvíli hrát na vládce Ardy."
Melkor se usmál. "Toho musíme využít plně, můj milovaný Maio… pojď se mnou na vyhlídku."
Oba vyběhli po schodech do druhého patra, po točitém schodišti, po svahu a dalších schodech na plošinu. Melkor vyběhl první, vylezl na Manweho trůn, na opěradlo, narovnal se na tom nejvyšším bodě Ardy a roztáhl ruce.
"Moje!" Vykřikl nadšeně. "Celá Arda je moje! Jupí!"
Sauron se rozesmál, vylezl na trůn a pak se Melkorovi postavil na ramenou. "Úžasné!" Křikl on a též roztáhl ruce. Byla perfektní viditelnost a oba tak viděli skutečně daleko.
Melkor ho vyhodil do vzduchu a chytil do náruče. Pak seskočil z trůnu. Na plošině ho zase postavil na zem. "Tady jsem se s tebou ještě nemiloval… tady na vrcholu všeho."
"Eru milosrdný, ty vždy vymyslíš něco nového a šíleného!" Sauron se smál. "Já tě miluju!"
Melkor se na něj podíval jako na poklad. "A já si tě vážím, Saurone. Byl jsi se mnou celou tu dobu, v dobrém i ve zlém." Melkor ho pohladil po hlavě. "Jsi největším pokladem celého světa… celé existence." S tím ho políbil a nemohl přestat…

Melkore…
Vala se rozhlížel po kráse mnohých krajů ze svého místečka na vrcholu světa, opřený o trůn Manweho. Sauron byl přitulený k němu a podřimoval, takže jeho myšlenky to být nemohly.
Kdo mluví?
Věčnost…
Melkora obklopil pocit nekonečného propojení se vším. Naplnil ho pocit extáze, jak ztratil veškeré ponětí o čase i prostoru… ten pocit byl tak známý…
Eru?
Ano.
Melkor si uvědomil, že i když jeho mysl bloudila, i když šel, kamkoliv šel, i když Valar sestoupili do světa, zároveň zůstali i s ním. Melkor se uvolnil a užíval si ten pocit, tu zkušenost.
Ty se na mě nezlobíš? Zeptal se Melkor.
Odpovědí mu byl pocit lásky, který vyvěral odevšad, i z něj samotného. Rozuměl dokonale a brečel z toho. V tu chvíli si uvědomil, že i on miluje tu věčnost, Erua i všechno co bylo, je i bude…
Jsem rád, že mi rozumíš.
Eru, díky, že mám Saurona.
Ozval se smích, neskutečně mírumilovný a veselý. Jedno si pamatuj, Melkore. Nikdy jsem se od tebe neodtáhl, když jsi mě o něco prosil. A nikdy se nestalo, že bych tě nemiloval, nebo že bych litoval, že jsi. Něco ti ukážu, můj vznešený Valo.
Melkor ztratil z dohledu vše, a přece vše viděl… díval se zrakem Erua… Spatřil sám sebe kdysi, v řetězech, bojujícího o život, volajícího o pomoc, protože už to nemohl vydržet, to beznadějné lapání po dechu. A pak viděl, jak se sám natahuje a pomáhá mu, uvolňuje jeho duši tak, že se tělo propadlo do hlubokého spánku, tak hlubokého, že ani nedýchalo, ale žilo. Měl tu duši, tu mocnou feu v ruce a ta, ten Melkor se díval na své tělo… mohl vnímat myšlenky, tu úlevu vyčerpaného ducha… ale také smutek a zoufalství. Melkor miloval Středozem, i když to předtím nevěděl. Byl to ten okamžik, kdy se to projevilo naprosto čistě. Přál si jít zpátky, znovu cítit pod nohama hlínu Ardy, kterou tak miloval.
A Eru k němu promluvil: "Melkore, nebudu se stavět proti rozhodnutí Valar."
"Vrať mě zpátky… nemůžu…" Melkor vypadal naprosto zlomeně, byl to duch vytržený ze světa, ke kterému patřil, světa, který byl jeho součástí… a Melkorova úloha v něm ještě nebyla splněná a on to věděl a trpěl tím. "Prosím, vrať mě zpátky."
Pár vteřin bylo ticho. "Dobrá, vrátím tě zpátky, ale vše, co jsi, zůstane tady, dokud nepřijde správný čas. Umřeš a znovu se narodíš. Nebudeš vědět, kdo jsi, dokud Valar nezmění své rozhodnutí."
Melkor zaváhal, ale jeho touha po Ardě byla příliš silná. "Ano, vrať mě zpátky."
Vize zmizela a Melkor tu byl, na vrcholu hory, ale pocit přítomnosti zůstával s ním.
Tak se to stalo. Zasloužil sis vědět pravdu. Toužíš po tajném ohni, i když na to teď nemyslíš. Už od začátku jsi byl dost silný, abys ho snesl a ovládl, tvořil plně dle své vůle a pomáhal k tomu i ostatním. Jsi dech svobody, to jediné, na co jsem mohl myslet, než jsi vznikl. Až pak mohlo vzniknout všechno další. Eru se zasmál. Toužíš po tom ohni ještě?
Melkor okamžitě pocítil, jak v něm proudí krev. Ano, toužil po něm… ale ne hned. Věděl, že ještě není připravený.
Rosteš v moudrosti, Melkore. Dokud jsi upřímný před sebou samým a před svým srdcem, neztratíš se a vždy ke mně najdeš cestu.
Melkorem prošla vlna úlevy. Pocit oné přítomnosti zmizel, ale Melkor byl zvláštním způsobem spokojený. Uvědomil si, že Eru má s Valar plány, daleko větší, než jaké si kdy představoval. Netušil, co to bylo za poznání, co měl v nitru, on cítil jen uspokojení. Vstal, úplně nahatý, a došel k okraji plošiny. Spokojeně se rozhlédl po světě. Rozhodně neviděl tak daleko, jako Manwe, a jen pár orlů si všimlo toho, že tam on stojí. A Melkor se jen usmál na vycházející slunce. Eru, jaká to byla krása! Stíny, které vrhaly hory, mlhavý opar okolo řek… Domov.
Melkor hleděl k ránu, jako kdyby to nebyl jen další den, jako kdyby přicházela úplně nová kapitola jeho života… A usmál se, připravený této nové kapitole vyjít vstříc…


-------------------------
To je konec příběhu... tak si alespoň poj'dme na konec poslechnout něco, co se na konec této dlouhé ságy hodí... Píseň s názvem Nový svět.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martina Hrabovská Martina Hrabovská | 25. února 2017 v 11:03 | Reagovat

No, jestli se nám z Mela nakonec ještě stane Tvůrce, tak to bude ve Valinoru pěkná mela ,D. Jinak, k svatbě: Jestlipak se, vzhledem ke známému vztahu Melkor x věrnost, mezi dary objevil pořádný váleček na nudle pro Sauriho a dva lodní kufry obvazů pro Mela? (nikdo z Angmaru o tom samozřejmě naprosto nic netušil :))))

2 Morell Morell | Web | 25. února 2017 v 11:16 | Reagovat

[1]: No, ty dárky, to by bylo zajímavé. Spíše bych čekapa pás cudnosti, ale ty obvazy určitě přijdou vhod...
http://aventisz.deviantart.com/art/Of-all-the-Maiar-584323368

3 Martina Hrabovská Martina Hrabovská | 25. února 2017 v 11:53 | Reagovat

[2]:A tak, Ardě pro srandu
   vylit´Melkor z Angbandu... :D :D

4 Siginitou Siginitou | Web | 26. února 2017 v 19:05 | Reagovat

Naprosto božský to je :D
Miluji to. A tá hudbu miluji taky :)

5 Lukas Lukas | Web | 4. března 2017 v 13:49 | Reagovat

[4]: no kdo ví (?), třeba v budoucím novém veškerenstvu vyčlením zvláštní menší prostor i pro výše uvedenou představu Silmarillionu (či jak chcete tomu říkat) - no však uvidíme :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama