Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Bezejmenná poušť 1/2

16. srpna 2017 v 15:30 | Morell |  Kreativita
Raptoři jsou divoká zvířata, ale mají vynikající orientaci. A navíc hodně vydrží. Legendy vyprávějí, že je sem přivedli mocní bohové z nějakého světa, kde byli odsouzení k záhubě. Zde vyrostli a byli trénováni pro jízdu.

Tenhle chovatel a trenér jich měl na prodej dvě desítky a Azariel si mezi nimi se zájmem vybíral. Musel si vybrat velmi opatrně. Když se vzbouří raptor, v lepším případě jen jezdce opustí, ale v tom horším ho zabije. Proto se Azariel nezabýval jejich zdravím, ale díval se zvířatům do očí. Zvláštní pozornost mu věnoval raptor pískové barvy s tmavě hnědými pruhy. Měl hnědé oči a pozoroval Azariela velmi zvědavě. Azarielovi se též líbil. Svou barvou se do pouště hodil.
Umyl si tedy ruce i hlavu, aby nebyl cítit masem, a až pak oslovil chovatele, prodávajícího raptory. Ten onoho raptora vzal a nasadil mu náhubek, aby zákazníkovi neukousl ruku. Teprve pak předvedl zvíře Azarielovi. Raptor si ho očuchal a pečlivě ho zkoumal. Azariel k němu natáhl ruku a počkal, až si ji raptor očichá, než ho pohladil po hlavě. Zvíře bylo zatím mírné, ale byl to dravec, už svým vzhledem vzbuzoval úctu.
"Líbíte se mu," konstatoval chovatel.
"Mně se taky líbí." Azariel se usmál, "i když má zlomený dráp."
"Výdrž raptora není ve vzhledu," namítl chovatel. "Kdo o něj umí pečovat, toho ponese věrně a daleko."
Raptor jemně zavrněl a lísal se, jak ho Azariel hladil. Přehoupl se na druhou nohu, ale jinak se nehnul.
"Tenhle konkrétní raptor je trochu přidrzlý, jestli ho chcete, musíte si hlídat maso, protože jinak vám ho sežere."
Azariel se pousmál, "dobrá, vyzkouším ho."
Než chovatel stačil namítat, Azariel se vyšvihnul do sedla, byť raptor sedlo neměl. Raptora to trochu polekalo, takže trochu nadskočil. Ale nohy ho pevně sevřely a už ho hnaly pár kroků dopředu. Raptor popošel a pak se, vedený nohama svého jezdce, rozběhl k ohradě a okolo ní. Pak se klidným krokem vrátil k chovateli. Azariel se usmíval.
"Tak kolik za něj chcete?"

Chovatel smlouval tvrdě a Azariel zrovna tak. Nakonec koupil raptora i s vhodným postrojem, ale přes noc zůstal. V těchto krajích se vyplatilo zůstat přes noc pod střechou. Azariel tyhle kraje znal a i když obvykle cestoval po svých, zde se opravdu vyplatilo jízdní zvíře. Potřeboval zásoby. Blížil se k Bezejmenné poušti a potřeboval být na takovou cestu řádně připraven.
Ráno plnil měchy s vodou a nakládal je na raptora, když za ním přišel chovatel.
"Jak dobře znáte Bezejmennou poušť?"
"Dost na to, abych se tam neztratil." Azariel pohladil raptora, který měl stále náhubek a moc se na to netvářil. "Měl bych ho nakrmit, budeme dva dny hladovět, než dorazíme k první oáze a jídlu pro mě i pro něj."
"To vám radím. Raptor musí mít ke svému pánu vztah, má-li věrně sloužit."
Azariel tak přijal kus masa z čerstvě zabitého prasete, kterými chovatel své raptory krmil, a nabídl raptorovi, kterému chovatel sundal náhubek. Vytrénované zvíře si vzalo maso z ruky opatrně, jeho zuby se Azariela ani nedotkly.
"Než půjdu, chtěl bych vědět, jestli něco víte o jedovatých raptorech."
Chovatel se zachmuřil. "Ti žijí podle legend daleko na jih v džungli, nechci je ani vidět," dodal. "Můj děd jednoho získal a raptor ho nakonec otrávil."
"Chápu."

Bezejmenná poušť… Trvalo dva týdny, než se Azariel dostal k Hranicím nicoty, za kterými byla moře písku, Bezejmenná poušť. Hranice nicoty byly kamenné ruiny prastarých soch, o jejichž původu nevěděl už nikdo nic. Snad vypadaly jako něco podobného lidem, to stále bylo vidět, ale jinak už jejich původní vzhled zničil písek a jejich původní účel odvál čas. Azariel se rozhodl odpočinout si ve stínu jedné z nich, než se vydá do pouště. Sundal z raptora náklad, odstranil mu náhubek, a nechal ho honit malá zvířata ukrývající se ve stínech soch.
Do Bezejmenné pouště se odvážil málokdo a jen málo bylo kmenů, které ji znaly dobře. Azariel s nimi kdysi cestoval a v Bezejmenné poušti sám i jistý čas žil, takže Bezejmennou poušť znal dobře. Jak takhle seděl, hledě do moří písku, přemýšlel, jak dlouho mu jeho výprava potrvá a jak může dopadnout. Touha po pokladech Azariela nikdy příliš neovládala, ale zde měl být poklad, který ho přitahoval, město, snad stejné civilizace, jako ta, která vystavěla tyhle prastaré sochy. A protože Bezejmenná poušť měla krutou a bezcitnou duši, byla velká šance, že tam stále zůstala spousta pokladů a možná i vědění. Azariel doufal, že zjistí něco o Bezejmenné poušti samotné. A o té bylo známo málo i těm, co v ní žili a žijí. Jediné, co se vědělo dobře, bylo, že je zakázáno dávat této poušti jakékoliv jméno. Proto se jí říkalo Bezejmenná. Kdo zákaz porušil, na toho padla krutá kletba a skončil mrtvý, nebo šílený.
Azariela vytrhlo z přemýšlení, že mu něco spadlo do klína… zakousnutá krysa a nad ním stál raptor, co mu ji donesl. Azariel ji vzal do ruky a prohlédl si ji. Hezky tučná a hezky oslintaná. Azariel si povzdechl. Uzenou kýtu si schová na zítra. Raptoři takto upevňovali se svými jezdci vztah, takže Azariel bez zaváhání krysu stáhl a poté, co našel nějaké oschlé rostliny a trochu trusu bokelů, si rozdělal oheň a krysu opekl. Raptor ho pozoroval, dokud nedojedl. Až pak se spokojeně uvelebil do písku ke spánku. Takhle odpočívající a spokojený působil bezpečně a bezbranně. Azariel se na to usmál, bylo hezké mít přítele na takové nebezpečné cestě.
Pod sochami vyvěral pramen, takže Azariel doplnil zásoby vody a on i raptor se pořádně napili. A pak už vyrazili do pouště…


Obchodních cest přes Bezejmennou poušť vedlo jen pár a blízko jejímu srdci nevedla žádná od dob, kdy tamější město v Krvavé oáze vymřelo. Azariel zamířil právě po jedné z obchodních cest. Ani jeho raptor netušil, jak dokázal Azariel najít cestu v moři dun, které se stále měnily. Slunce, oba měsíce a hvězdy byly tajemstvím, jak se v poušti neztratit. Proto jel Azariel od oázy k oáze najisto. U druhé oázy se setkal s karavanou, vezoucí drahokamy od Jezera ztracených snů. S cestovateli si vyměnil pár rad a zjistil mnohé o aktuální náladě Bezejmenné pouště. Díky tomuto setkání se Azariel rozhodl pro delší cestu, přes Kamenné skály, kde byla velká Oáza moudrých. Důvodem bylo, že přišlo období četných písečných bouří, a těm se snáze čelilo mezi skálami.
Po dvou dnech a výměně pár zlatých za ovoce se Azariel vydal pouští opačným směrem, než karavana. Dlouhé dny i noci putoval sám, jako stín, přízračný lovec na hřbetě raptora, stvoření skoro stejně záhadného, jako on sám. Azariela obzvlášť bavilo na něm jezdit pod jasnou noční oblohou. Dny ubíhaly tiše, nikoho nepotkal a povídal si jen s raptorem, pro kterého pod hvězdami našel jméno.
To slovo zaslechl kdesi mezi moudrými, kteří uvažovali o světě. Díky nim nyní pojmenoval svého přítele Ego. Tušil, že to znamená něco jako "já," ale jistotu neměl.
V noci občas šel i po svých a sledoval, jak Ego pobíhá po poušti. Byl to krásný a zdravý raptor s elegantním pohybem, nenarušeným žádným neduhem. Cesta pouští začala být příjemná. Ve skalách Azariela dostihla písečná bouře, naštěstí se mu podařilo ji přečkat v zákrytu skal, chráněný provizorním stanem, který měl pro takovou příležitost s sebou. Zatímco zuřila bouře, slyšel co chvíli Ega, jak neklidně vrčí. Postavil stan tak, aby měl raptor hlavu chráněnou, ale písečná bouře ho stejně zneklidňovala.
Byl docela rád, že došel do Oázy moudrých bez problému. Zde byla mírová zóna, a ani znepřátelené kmeny se neodvažovaly spolu bojovat v dosahu zdejších. Těmi byli mnichové, věnující se mystickým učením, a nemálo z nich mělo zvláštní schopnosti.
Zde musel Azariel vyčkat, než přejde období písečných bouří. U mnichů nebyl problém zůstat, když jste se podíleli na práci. To zahrnovalo praní, pěstování rostlin, krmení zvířat, čištění stájí, uklízení i jiné práce. Všichni se střídali. Azariel po večerech zjišťoval vše, co mohl, o srdci pouště, kam nyní nikdo necestoval. Moudré ohromilo, že se tam chystá, zejména proto, že ho trochu znali a věděli, že dříve v Krvavé oáze žil jako člen tamějšího kmene.
Azariel se nemohl mnoho dozvědět. Zjistil jen, že Krvavá oáza stále existuje, jeden z mnichů se tam vydal ji prozkoumat a vrátil se vyděšený z toho, co našel. Po čase úplně zešílel, odběhl do pouště a už ho nikdo nespatřil. Nikdo se nedivil zániku kmene, usedlého tak blízko srdce pouště. Tam někde bylo všechno zlo Bezejmenné pouště nejhorší. Moudří ani nechtěli vědět, jak to, že Bezejmenná poušť tak dlouho nechávala žít kmen tak blízko svého srdce.

Tři týdny v Oáze moudrých byly pro Azariela dlouhé. Déle už nečekal, protože znamení oblohy dávala znát, že bouře se utišily a cesta tak bude o něco bezpečnější. Pořádně napojil sebe i Ega, naplnil měchy vodou a vyrazil na další úsek své cesty. Nepředpokládal, že tam, kam mířil, někoho potká. Byl rád, že Oázu moudrých opustil, alespoň pro teď. Vítr okolo něj obracel písek, ale už nevál tak prudce. A přece zde zněl velmi zlověstně. A i Ego postupně neklidněl. Azariel ho občas pohladil po krku, aby ho uklidnil, on sám též cítil jisté obavy. Vzpomínky a nejistota se mu mísily v mysli a nabádaly ho otočit raptora a vrátit se.
Ego vypadal unaveně, tohle byl náročný úsek a museli šetřit vodou. Proto i dlouho po setmění stále pokračovali v cestě. Dlouho nepršelo a malé jezero při cestě, o kterém Azariel věděl, bylo vyschlé. Bylo to zlé znamení, ale byli za půlkou cesty, tak pokračovali. Azariel teď často kráčel po svých. Jako obvykle našel skály, které hledal, pod hvězdnou oblohou. Raptor zakňučel, měl žízeň.
"Já mám taky, žízeň, Ego. Vydrž to, ve skalách je voda," řekl Azariel povzbudivě. Sám měl v krku dost sucho.
Raptor znovu zakňučel, ale šel dál poslušně vedle něj…

Azariel do osady vešel oklikou a nechal Ega u jezera, kde raptor hltavě chlemtal vodu. On sám ale nejdříve došel k oltáři, zasvěcenému bohům Bezejmenné pouště. Řízl se do ruky a nechal do misky na oltáři chvíli kapat svou krev. Málokdo věděl, že zdejší obyvatelé zde žili díky této dohodě s pouští, že kdo sem přijde, daruje trochu své krve duchům pouště. Dříve duchové žádali celou bytost, a nic menšího, než člověka… z těch krvavých dob vzešel název Krvavé oázy.
Až po rituálu se Azariel vydal k vodě a konečně zahnal žízeň. Voda zde byla čistá a chráněná prastarými stromy. Bylo zvláštní, že se uprostřed pouště nacházelo tak zelené místo. Bylo ale zrádné, některé rostliny byly jedovaté. Ještěže Ega rostliny vůbec nezajímaly vyjma toho, že pod těmi vysokými byl příjemný stín. Azariel došel do stínu za ním, usadil se a zády se opřel o věrného raptora. Potřeboval si odpočinout…

Do vymřelého města v Krvavé oáze se muselo odvážit více zvědavců, než jen jeden mnich. Azariel město prozkoumal a našel mnohé stopy po rabování. Našel několik vypáčených truhel, odkryté tajné podzemní prostory, několik koster dokonce postrádalo hlavy. Také oltáře byly vykradené, sochy i jiné rituální předměty chyběly, zlato a stříbro, patřící kmeni, bylo pryč.
Azariel se začal vydávat na průzkumné cesty do srdce pouště. Okolí moc neznal, členové kmene nikdy daleko od oázy nechodili. Bylo to zakázané. A proto Azariel musel okolí zkoumat. Přijel ze západu, takže ten směr relativně znal, stejně jako starou cestu na jih, ale na ostatní světové strany se táhla nepoznaná poušť, a to hodně daleko. Azariel si ve vesnici vytvořil na pergamenu mapu a vše, co prozkoumal, pečlivě zakreslil. Vždy se vydal na cestu na několik dní. Objevil několik skal, které pečlivě prozkoumal a naznačil si do mapy dva objevené prameny. Tam se zdržel.
V takových skalách mohl něco najít… a opravdu něco našel. Byl tu menší systém jeskyní. Dokonce ani nepotřeboval světlo, protože byly prosvětlené díky dírám. A přece, sotva vešel do jeskyní, začal se cítit v ohrožení. Uvnitř našel oltář a na stěnách vybledlé kresby, těžko se dalo odhadnout, co zobrazovaly. Azariel se neodvažoval stěn dotknout a raději se k nim ani nepřibližoval. Nechtěl provokovat moci, které tu mohly být. Povšiml si ale, že oltář má velice zdobený okraj a že okolo něj ta zlá moc nepůsobí. Ten si Azariel prohlédl zblízka. Byl z černého kamene, po stranách popsaný obrazovým písmem. Azariel z toho nemohl nic přečíst. Všiml si však vyobrazených postav, provádějících jakýsi rituál. Usadil se na zem a onu scénu vyrytou do kamene se zájmem pozoroval. Postavy vypadaly trochu jako lidé, s dlouhými a ostrými drápy. Jedna měla srst po celém těle. Azariel takovou rasu neznal. Po chvíli své pozorování ukončil a na zádech raptora se znovu vracel do Krvavé oázy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ | Web | Neděle v 23:38 | Reagovat

Super

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama