Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Bezejmenná poušť 2/2

16. srpna 2017 v 15:30 | Morell |  Kreativita
V Krvavé oáze se Azariel rozhodl jeden den zůstat a hloubat nad svými objevy. Kromě skal, ukrývajících onen oltář, objevil také dva monolity, obklopené ruinami. Tyhle věci od sebe byly dost daleko, celé dny cesty. Azariel roztáhl na zem mapu a pozorně se zahleděl na to, kam který svůj objev zakreslil. Bylo to až podezřele zjevné. Společně s Krvavou oázou byly umístěné jako korálky na niti, přesněji na kruhu. A ten kruh byl obrovský. Azariel pocítil nadšení. Nebyl někde v dosahu srdce pouště, byl přímo na jeho hranicích. Stačil snadný test, aby si to ověřil…

Další den zamířil na druhou stranu od Krvavé oázy. Nespletl se. Narazil na trosky budovy. Dokonce měla své podzemní prostory, ve kterých si to užil Ego, který rázně zredukoval místní populaci brouků a hlodavců. Azariel uvnitř našel jinou zajímavost. Runy na stěnách. Zde zůstaly v bezpečí před pískem i vodou. Azariel si všiml něčeho, co vypadalo, jako hlavní nápis, tak runy pečlivě opsal na mapu hned u naznačené budovy. Nějak mu přišlo, že je to důležité. Pozicí budova odpovídala přesně tomu, co Azariel čekal.
Musel chvíli hledat, ale opravdu našel studnu a mohl nabrat vodu. Díky tomu se nemuseli do Krvavé oázy vůbec vracet a Ego vypadal taky dobře nakrmený. Mohli vyrazit do středu tohohle obrovského kruhu…

Azariel to odhadl na sedm dní cesty, sedmý den večer ale ještě nenašel nic. Musel pokračovat a doufat. Putoval pomaleji, než předpokládal. Jakmile s Egem zamířili do středu této prokleté oblasti, Ego i on začali být neklidní. Oba se co chvíli obhlíželi. Azariel měl pocit, že je někdo sleduje a z Egova chování bylo jasné, že to cítí též. Osmý den putovali obzvlášť pomalu. Azariel se neusmíval ani, když spatřil oázu. Bylo to velké zelené údolí, kterému dominovala velká pyramida obklopená budovami, snad chrámy.
Raptor pomalu scházel do údolí a Azariel ho stále uklidňoval. Sochám se vyhýbali uctivým obloukem. Byly zpodobněním zrůd, které se hrdě tyčily a vzhlížely k obloze. Bylo těžké je popsat už proto, že se na ně Azariel snažil nedívat, jak se jich štítil. Dorazili k pyramidě a Azariel sesedl. Chtěl raptora přivázat ke sloupu, ale z pyramidy vyšel závan vzduchu a Ego se splašil. Azariel sice držel otěže pevně, ale Ego ho strhl a jak ho vláčel po štěrku, Azariel se dlouho se neudržel a raptor mu zmizel z dohledu.
Pár vteřin se Azariel zlobil, ale pak se zvedl a otřepal. Raptor se naštěstí zastavil na okraji údolí a on ho ze svého místa uviděl. Povzdechl si. Ještě to tu ani neprozkoumal, a už má poškrábanou tvář a na rukou krev. Pyramida se tyčila a byla velmi pravděpodobně centrem všeho. Azariel už déle neváhal a zamířil ke vchodu. Cesta vedla dovnitř a sochy na stráži měly masky vlků, a kopí. Azariel jim mnoho pozornosti nevěnoval a mířil dovnitř. Chodba vedla jen kousek rovně a pak dolů, hluboko do země. Stěny byly rovné a schody též, vše působilo velmi nově, alespoň zde uvnitř. Azariel si všímal krystalů, které vrhaly bílé světlo na pískově zbarvené stěny pokryté písmem, které nemohl přečíst.
Bylo by to krásné, kdyby se Azariel necítil tak nesvůj… tak zranitelný. A přece se nedokázal ani zastavit, jako by ho už nevedla jeho vlastní vůle. Mohl jen jít dál a hlouběji do podzemí a do neznáma. Vzduch byl zatuchlý, chodba se postupně zužovala a stále vedla dolů. A jak pořád šel, Azariel se nemohl ubránit úvahám o tom, jak hluboko vlastně je. Přišlo mu, že už schází dolů celé hodiny. Občas pohlédl na krystaly a na text, který se nekonečně táhl po stěnách, ale hlavně se díval před sebe. Cesta se stále stáčela doleva a dolů. A bylo tu ticho. Jediné, co slyšel, byly jeho kroky a dech. Neozývala se tu snad ani ozvěna. Nic.
Azariel hloubal nad tím, jestli se dočká konce klesání a jestli se tam dole dá dýchat, slyšel o místech, kde se dýchat nedá… a chodba se najednou narovnala a klesat přestala. Kousek před ním pak byl vchod do strašidelné tmy. Tady se konečně zastavil a na chvíli si sednul, zády opřený o stěnu. Potřeboval si trochu oddechnout. Bohové, co tu dělá? Proč se odvážil porušit zákaz a ignorovat nebezpečí? Toužil po vědění a zde ho opravdu mohl získat. Rozhlédl se. Byl tu opravdu sám? Nehnulo se tu vůbec nic a přece se nemohl ubránit dojmu, že je pozorován, že tu rozhodně není sám.
Odpočíval jen chvíli. Tady, pod neviditelným dohledem, jak si to sám nazval, si nemohl odpočinout pořádně. Vstal a opatrně zamířil ke strašidelné tmě. Tady končila pečlivě osekaná chodba a otevírala se velká jeskyně působící velmi přirozeně… jen podlaha byla zarovnaná a vydlážděná. Jakmile Azariel vešel, uprostřed jeskyně se rozsvítil zlatý krystal a jeskyni naplnil slabým světlem. Jeskyně byla opravdu obrovská. Třípatrový dům by se do ní v pohodě vešel ještě s rezervou. Do stran bylo tolik místa, že by se sem vešla armáda. A ve středu této jeskyně byl onen krystal, který svítil. Jeho světlo dopadalo na mnohé obrovské sochy, čtyřikrát tak vysoké, co Azariel. Strážci. A jedna ze soch byl netvor sedící na trůně, s hlavou připomínající jestřába, s rohy a pohledem, který působil až příliš živě. Azariel si všiml ještě něčeho. Rozhodně tu nebylo uklizeno. Válely se tu… křišťálové kosti, stovky a stovky křišťálových koster. Snažil se na ně nešlapat a zároveň se snažil je pokud možno nezkoumat. Stačilo mu, a to nešlo přehlédnout, že se zdály podobné lidským. Opatrně mířil ke krystalu, který si chtěl prohlédnout zblízka. Krystal byl na stojanu a stojan stál na vyvýšené plošině. Azariel musel vyskočit, aby se chytil okraje plošiny a mohl se na ni dostat.
Jakmile byl nahoře, na krystal zapomněl. Pohledy soch se upíraly přímo na něj a on byl v jejich moci. I když neslyšel nic, vnímal vědomé mysli a slova, ač ničemu nerozuměl. Postavil se přímo před sedící sochu, na kterou tak vrhal stín a pozoroval ji. Socha si ho prohlížela přísným pohledem a přemýšlela, byť se nehýbala a nic nenaznačovalo, že by to bylo více, než otesaný kámen, kterému někdo vsadil oči z černého lesklého kamene. A přece to byla bytost s plným vědomím. Proti její vůli byl Azariel naprosto bezmocný. Mohl by tu klidně zůstat stát, svázaný vůlí tohoto krále, dokud by neumřel. Vůle krále ale Azariela najednou pustila a on se jako na rozkaz ohlédl doleva, kde spatřil ve stěně jeskyně ústí tunelu dál. Cosi v jeho hlavě ho tam posílalo. A on šel. Cestou se zastavil u hromádky kostí, kostry, ze které už hodně kostí chybělo. Vzal žebro a to se mu v ruce rozsvítilo bledým bílým světlem. Zamířil do tunelu.
Tahle chodba působila hodně přírodně. Azariel ji ale moc nezkoumal, dala se do něj zima. Tohle místo mu snad opravdu mrazilo krev v žilách a při tom tu nebylo o moc chladněji, než u velkých soch. Azariel si tiskl ruce k tělu a chvěl se, ale šel dál. V záři svého slabého světla mohl vidět mlhy, kterými zde procházel. Došel na křižovatku a musel se rozhodnout, kudy dál. Posvítil si na všechny tři cesty, ale nic nenaznačovalo, kudy se má vydat. Tak se prostě vydal cestou napravo. Ta vedla hlouběji a, jak Azariel tušil, také k podzemním vodám. Na břehu jezera bylo ještě chladněji a už i viděl páru, když vydechoval. Na břehu jezera byla námraza a na některých místech byl led i ve vodě. Cesta vedla okolo jezera a Azariel se po ní vydal. Chlad mu podlamoval nohy, ale on se nutil jít stále dál. Obešel sloup a pokračoval tunelem, který vedl od jezera. Tady opět přišel pocit, že není sám. Ohlédl se, ale neviděl nic. Tentokrát byl ten pocit skoro až nesnesitelný. Azariel vycenil zuby a roztřásl se zimou. Po pár vteřinách třas ovládl a pokračoval.
Nemáš ani ponětí…
Byl to hlas v jeho hlavě, nebo to opravdu slyšel? Netušil. Krátce se ohlédl a raději zrychlil, jak mu prokřehlost dovolila.
...jak moc se na tebe těším.
Azariel strnul, temnota, kterou cítil, ho obklopila, toužila po něm a on cítil, že ho touží zadusit a pohltit… a že jí nemůže utéct. Něco tu opravdu bylo, a bylo to neskutečně zlé. Stín. Přiměl se pokračovat chodbou dál. Temnota ho pustila a on slyšel smích, krutý, nenávistný… ale známý. Odkud ten hlas znal? Kde už ho slyšel? Kde a kdy už mohl poznat takovou temnotu? Ať už to bylo jakkoli, znal ji. Máchl rukou a stín v jeho mysli prořídl, ale byl pořád přítomný… nadšený z jeho přítomnosti.
"Co jsi zač?" Azariel se ohlížel po stínech, které vrhaly kameny na stěny jeskyně, jakoby byly živé.
A ty? Co jsi zač? Co jsi skutečně zač?! Hlas se rozesmál temným smíchem znějícím opovržením. Nevíš. Já ano.
"Co ty můžeš o mně vědět, co já nevím?!"
Stín se ještě chvíli smál a pak bylo ticho. Azariel odpověď nedostal a byl vlastně rád. To nebyla moudrá otázka. Stín ale zůstal nablízku a doprovázel ho.
Vzduch se začal najednou oteplovat a to dost rychle. Azariel musel překonat prudký pokles, kde takřka slézal po stěnách skály, nikdy ne hluboko, ale hned osmkrát. Dole už bylo poměrně teplo. Brzy už bylo ono místo opravdu horké, dost možná byl blízko nějakého proudu lávy. Ledově studenou krev Azariela to ale zahřát nedokázalo, ať už byl důvod jakýkoliv. Bylo mu vedro, kůže se mu potila, ale krev ho stále mrazila. Opravdu nepříjemný kontrast.
Zmrzlý a spálený… už tam budeš.
Azariela takový komentář ohromil. Tunel byl nyní úzký a vzduch se v něm chvílemi chvěl. A bylo tu sucho. Stěny byly horké a nebylo příjemné s jich dotýkat, byť i to Azariel musel, aby se protáhl některými místy. Šáhl na několik obzvlášť horkých míst a věděl, že tuhle bolest bude chvíli cítit, spálil si ruce a v těch mu cukalo. Zmrzlý a spálený, opravdu.
Nečekaně se chodba rozšířila a před Azarielem bylo krátké široké schodiště vzhůru, a už viděl velkou síň za ním. Byl vyčerpaný, ale tím se nezabýval. Tohle všechno bylo něčím mimořádným. I přes svůj stav byl najednou Azariel fascinován tímto prastarým chrámem. A on konečně došel až sem. Chvěl se a přece se usmál, když vyšel schodiště a stanul ve velké síni se sochou nahé ženy v životní velikosti, s vlasy tvořenými tisíci hady roztahujícími se po celé síni, po jejích stěnách i stropě. V každé ruce svírala ostrý meč s hrotem opřeným o podlahu a její oči byly nelítostné, byť byly zavřené. Každý z hadů měl krystalové oči svítící červeným světlem a celá síň tak vypadala jako zalitá krví a rudými hvězdami.
Azariela pohled na tuto sochu fascinoval… byla jako živá a zjevně vytvořená společně s touto síní. A cítil k ní respekt. Pak se rozvzpomněl, tuhle bytost už viděl. Tehdy byl sotva dospělý, toulal se blízko Krvavé oázy, když ji spatřil, jak se nahá prochází pouští pod hvězdami. Písek byl ještě teplý po dlouhém dni a on si ji ohromeně prohlížel, dlouhé vlasy, tvořené hady se zavřenýma očima. Pak přišla k němu. Měla černé oči, ve kterých byl jen slabý záblesk světla, a hnědou šupinatou kůži. Byla královnou hadů. Chytila pramen jeho dlouhých vlasů a zaujatě si ho protáhla mezi prsty. Líbil se jí. Nebránil se jí, jejím rtům, ničemu, co chtěla, ničemu, co s ním dělala v písku pod hvězdami… Nyní pochopil. Ona byla bohyní této pouště, královnou moří písku a přišla za ním ze své vlastní nálady, dobře udělal, že se ji nesnažil pojmenovat, stejně tak dobře udělal, že ji neodmítl.
A nyní před ní opět stál. Ať už tento chrám vybudoval kdokoliv, tak ji znali a uctívali. Všichni měli úctu i hrůzu z Bezejmenné pouště, zřejmě tehdy stejně jako dnes. A on se na ni díval, ohromený svým objevem, že málem zapomínal na svůj vlastní stav. Odvážil se k ní blíž. Vypadala tak živě, jako by stačilo, aby začala dýchat a otevřela oči. Pár chvil se díval. A pak se hadi, všichni najednou, začali hýbat. Azariel udělal dva kroky nazpět, když se mu jeden zakousl do nohy. Hned po něm se mu do nohou i rukou zakusovali další. Měli ostré zuby a velmi silné tlamy. Zvedli ho do vzduchu a přidávali se k nim další, pár se mu zakouslo do žeber, do břicha i do zad a stále k němu mířili další, aby se zakousli. Svým tiskem ho málem drtili. Vyjekl, když mu jedno z žeber křuplo.
A najednou se vznášela před ním. Stále měla zavřené oči a okolo nich se objevovaly desítky hlav hadů s rudýma očima a někteří Azarielovi předváděli své zuby. Tolik bolesti a přece neomdlel… ona mu to nedovolila. Zasyčela a otevřela oči. On se od nich nemohl odtrhnout. Viděl svůj odraz, vnímal sebe i stín, vnímal ji, mnichy, karavany, vše, co žilo v Bezejmenné poušti. Tonul v těch očích. S dalším sykotem otevřela pusu s ostrými zuby, všichni hadi otevřeli tlamy a on vykřikl, jak se na něj vrhli…

Všechno dávalo smysl. Vznik pouště a příchod bohyně, která se zde usídlila a poušť přetvářela dle svých přání. Vznik osad v oázách. Osídlení Krvavé oázy zabijáky. Postavení soch na Hranicích nicoty a oběti, které se jim dávaly, úcta, které se těšily, než je Bezejmenná poušť potrestala. Ale ta poušť měla a má jméno, ona a bohyně jsou jedním a ta bohyně má jméno. A bohyně nenávidí ostatní bohy, co se ji snaží okrást o území. Přišli za ní, lidé, znali její jméno a uctívali ji, vybudovali město v srdci pouště, poutní místo, kde byla bohyně slavnou. Tisíce a tisíce životů, vzestup a pád osad i měst. Azariel, který ukončil osídlení Krvavé oázy, to on je všechny zlikvidoval, ovládaný mocí pouště i vlastní nenávistí. Rozhněvali jej, protože zabíjeli, rozhněvali poušť, protože neobětovali, jak slíbili. Kéž by se narodil jinde… Ne, na Azarielovi ležel stín, strašlivý, temnota, před kterou se chvějí i bohové, prastará, nyní odhalená… A pořád dokola to jméno… ne, nesmí ho znát, musí ho dostat z hlavy, musí zapomenout! Pryč s ním, než utone v temnotě, než se dozví příliš… Pryč! Ztrať se! Zmiz!


Seno. Azariel tu vůni snadno poznal. Rozlepil oči a přiměl se usadit. Až pak se rozhlédl. Kamenné stěny, mohutné dveře s kováním. Až další zařinčení mu napovědělo, že by se měl podívat na své ruce. Měl je v okovech, spojených krátkým řetězem. Byl otrhaný, bledý, ale zjevně naživu. Ne, nezdálo se mu to, jizvy na rukou po kousnutích hady nedávaly žádný prostor pro pochybnosti. Stalo se to. Azariel uvěřil, že tam v srdci pouště propadl šílenství, alespoň navenek, zatímco jeho mysl bojovala s tím, co se mu odkrylo. Zachránilo ho jen, že se dokázal přimět zapomenout, co mu nepřináleželo znát, že se dokázal přimět zapomenout to prokleté jméno. Nikdo, kdo nebyl hoden, nesměl znát jméno Bezejmenné pouště. Když zapomněl, byl omilostněn. Okamžitě ho napadlo, že tam vůbec neměl chodit, že už vstoupit tam bylo znesvěcením, za které musel zaplatit. Teď byl vděčný, že většinu z toho, co spatřil a poznal, už pohlcovalo zapomnění. Měl hrůzu z toho, co zjistil o sobě samém. Bylo to strašlivé tajemství… a měl radost, že už si ani nemohl vybavit, co to vlastně bylo. Tak to bylo nejlepší.
Bolest v zádech ho vrátila do reality, určitě měl záda sešvihaná bičem, to poznal. Musel být ve svém šílenství nebezpečný. Ke svému překvapení nebyl až tak zesláblý. Zvedl ruce a přejel si po hlavě. I tam byl pokousaný hady, ale zřejmě mu lebku neprokousli… a všechny ty kousance najednou začaly blednout a mizet. Musely být dílem magie. Pak si všiml další změny. Jeho vlasy… byly bílé, vybělené hrůzou, kterou prožil. Doufal, že to odroste a bude mít zase hnědé, tyhle byly jako sníh. Po svém dobrodružství v srdci pouště se Azariel svému stavu vůbec nedivil. Věděl moc dobře, že mohl dopadnout mnohem hůře. Vrátilo se mu duševní zdraví, přišel k sobě. O nikom dalším, kdo by se vrátil k sobě po propadnutí šílenství pouště, nevěděl.
Poté, co dopřemýšlel nad tím, co se stalo, se Azariel vrátil do přítomnosti. Zkušený bojovník s výcvikem, jaký měl Azariel, si dokáže poradit s mnoha situacemi a Azariel nebyl v okovech poprvé. Chtělo spoustu snahy, aby dokázal své ruce z okovů vyvléknout. Zbavit se řetězu okolo pasu, kterým byl připoutaný ke zdi, bylo ještě těžší. Naštěstí se mu povedlo najít slabší očko v řetězu a s velkou námahou ho otevřel. Zavřeli ho jako blázna, takže se nepředpokládalo, že by se dokázal sám vysvobodit. Dostat se z cely, to nešlo násilím. Azariel vzal do ruky řetěz s okovy, postavil se ke dveřím a čekal… a čekal dlouho…
Někdo otevřel dveře, ty tak Azariela zakryly před jejich pohledy.
Stalo se to lepší. "Je pryč!" vykřikl sloužící, otočil se a běžel to nahlásit, se strážným v závěsu.
Dveře nechali otevřené. Azariel pustil pouta, která už nepotřeboval, a vyšel ven. Rychle se ztratil ve stínech chodeb a snažil se najít cestu ven. Brzy pevnost poznal. Byl na východ od Bezejmenné pouště, na břehu moře, v polorozpadlé pevnosti Harator. Určitě tu skončil jako krmení pro raptory. To se dělo s těmi otroky, které nešlo zkrotit, a se šílenci z Bezejmenné pouště. Vyšel po schodech a potkal jediného strážného, který zjevně vůbec nebyl ostřílený bojovník. Azariel se postavil do bojové pozice, temně se usmál a naznačil rukou "tak pojď." Strážný ze strachu upustil svůj štít a utekl.
Azariel se zastavil, až když se pronásledovatelům ztratil v přilehlém městě, vybudovaném na stovky metrů vysokých skalách na tisících plošin ze dřeva i kamene, přímo nad burácejícími vlnami moře a řeky, která do něj pod městem ústila. Našel si místo, kde nebyl na očích a oddechl si. Pomyslel na Ega a tušil, že raptora už znovu neuvidí. Usadil se a pokusil se hloubat nad tím, co všechno spatřil. Mohl se tak alespoň domnívat, že se nějak dostal na trasu otrokářů… otrokáři ho našli a prodali sem. Protože byl šílený, tak kousal do masa ostatních otroků i všech ostatních, co mu byli na dosah. To byl u šílenců z Bezejmenné pouště běžný jev. Určitě se ho snažili prodat co nejrychleji. Cesta sem je ale dlouhá, musel uplynout alespoň měsíc… Azariel se rozhlédl.
Kousek od něj byly tržnice. Vydal se tam. U jednoho z obchodníků s kovy našel malé zrcátko. Potřeboval se podívat. Skutečně. Vlasy měl bílé, ale už odrůstaly. Kořínky měl hnědé stejně, jako předtím. Zrcátko odložil a pokračoval dál, už alespoň s pocitem úlevy. To byla příjemná změna po tom, co zažil v poušti…
Nezdržel se ve městě dlouho. Pouze tak dlouho, aby získal ostrý nůž. Následně město opustil. Stále se cítil příliš blízko Bezejmenné pouště, a i když k ní měl úctu a obdivoval ji, nyní se jí děsil, děsil se té oázy v jejím srdci, děsil se skal i písku oné pouště. A dokud byl v dosahu, pořád ho to mezi ty písky táhlo. A cosi uvnitř mu šeptalo, že se tam znovu vrátí. Azariel se snažil ten hlas ignorovat. Opustil ty kraje, pevně rozhodnutý se do dosahu Bezejmenné pouště už nikdy nevrátit…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martina Hrabovská Martina Hrabovská | 17. srpna 2017 v 11:02 | Reagovat

No, ještěže z toho spojení nevzešel žádný potomek. To by se maminka asi nestačila divit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama