Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Dechomorovo údolí

16. srpna 2017 v 15:27 | Morell |  Kreativita
V těch krajích bylo lidí málo a elfů ještě míň. Alan byl vždy dobrodružný a rád se toulal. Obdivoval rytíře i jejich pány, kterým se chtěl připodobnit. Snil o dobrodružství od dětství a nemohl přestat, ani když se začal starat o farmu. Ne, zkusí to. Alanovi v mysli dozrál plán.

Rozloučil se s rodinou a vyrazil vstříc dobrodružství. Zamířil nejdříve do vesnice, kde se vybavil na cestu u jediného elfa, který tu žil. Elf měl návštěvu, jednoho z těch elfů, co všem naháněli takovou hrůzu pro jizvy po bolácích po celém těle. Alan se uklidnil, až když si všiml jeho tetování na krku, které dalo jasně znát, že je členem řádu Darela. Tito léčitelé ale nikdy nemocní nebyli. Tohohle už očividně neklid ostatních okolo něj netrápil, dělo se mu to běžně. Přišel, protože onen místní elf byl nemocný.
"Vrcholí léto, kam se chystáš zrovna nyní?" zeptal se léčitel zvědavě.
Alan se usmál. "Jdu hledat hrdinství," řekl odvážně. "Chci vyrazit do Temných hor, do toho údolí, kde sídlí Dechomor."
"Cože?" Léčitel okamžitě zvážněl. "Zbláznil ses? Elfové váš lid ještě dost nevarovali, že tam nikdo nesmí? Ani zvířata si netroufají do blízkosti toho údolí. Vše, co se tam dá najít, je smrt."
"Ne, já ho porazím." Alan o sobě nepochyboval, už dlouhé roky tajně trénoval s mečem i nožem.
Léčitel jen pokýval hlavou. "Měsíc je mi svědkem, že ti nelžu. Jediné hrdinství, co tam na tebe čeká, je hrdinská smrt."
Alan se jen usmíval. "Když se budu bát, tak se rozhodně k vítězství nedostanu."
Bez dalšího slova léčitel obrátil oči v sloup a více se s Alanem nebavil. Nicméně mu pomohl správně si naložit zásoby a toulec kvalitních šípů. Meč a nůž Alan už měl.
Svěží vzduch lesa pomohl Alanovi získat lepší náladu. Nebyl snad nikdo, kdo by neslyšel o hrůzné moci Dechomora. Kdokoliv se zeptal elfů, dozvěděl se, že Dechomor jednu dobu zabíjel všechny a elfy jako rasu nadobro zničil. Od té doby podléhali nemocem a někdy i rychleji, než lidé. Nyní žije a zdržuje se ve svém údolí a dál zabíjí každého, kdo tam vkročí. Alan se rozhodl být prvním, kdo vyvázne živý, ideálně i s hlavou toho démona. Zde ve hvozdě se ještě bát nemusel, ale cesta bude nebezpečná. To si uvědomil ve chvíli, kdy zahlédl na cestě černého vlka, který si ho prohlédl očima rudýma jako krev a pak utekl.


Byl u kořenů hor, kde se ono údolí nacházelo, když začal slyšet vytí vlků. Večer rozdělal oheň a celou noc ho udržoval. Stahovali se sem. Muselo je lákat maso, co měl Alan s sebou. Přicházelo ráno, když vlky spatřil. Pečlivě si ho prohlíželi, ale drželi se dál. Zde se očividně opravdu moc zvěře nepotulovalo, protože vlci byli vyhublí. O to více byli hroziví, působili málem jako nemrtví. Alan napnul luk a zamířil na jednoho z vlků. Pak si všiml, že jiný vlk je zraněný a tak se rozhodl zastřelit raději jeho.
Jenže vlci svého druha nesežrali, a na Alana se za ten čin zlobili. Cenili zuby a vrčeli. Odložil luk a vytasil meč. Byl starý, nijak zvláštní, ale ostrý a spolehlivý. Dobře udělal. Tři vlci na něj společně vystartovali, on se uhnul a jednoho zranil. Druhý na něj skočil a nabodl se na jeho meč. Třetí, zřejmě rozumnější, se otočil a utekl, následován svým zraněným druhem.
Alan tak vyvázl jen s několika škrábanci. S ránem ale přišly mraky a on věděl, že pořádně zmokne.

Výšlap do hor v dešti byl náročný, zde nevedly stezky, nepochybně právě kvůli Dechomorovi. Jeho údolí bylo v srdci pohoří. Když dosáhl průsmyku mezi horami, počasí se zlepšilo a na údolí, které spatřil, svítilo slunce. Údolí bylo zalesněné a v jeho středu se nacházel shluk šedých budov s rovnými a úplně stejně šedými střechami. Takže tady sídlil Dechomor. Kousek od budov se nacházelo jezero a u něj louka, a na ní se tyčil kamenný kruh. To bylo divné, protože tyhle kruhy stavěli elfové, a v nich vykonávali své rituály. Rostly tu i jejich svaté stromy, dokonce stále měly ve větvích bílé stuhy pokryté runami.
Alan tedy nejdříve zamířil ke kamennému kruhu. Přicházel večer, když se k němu konečně dostal, kvůli trní, kterým se musel prodírat. Měl spoustu oděrek, když konečně stanul ve svatém kruhu z obrovských kamenů. Podle tradice vzdal poctu bohům a až pak kameny prozkoumal. Byly tu dlouho, to bylo jasné. Uvědomil si, jak je údolí tiché. Opravdu tu nebyl jediný pták, jediný zajíc, dokonce ani jediný komár. Dechomor musel veškerý život odehnat… nebo pozabíjet. Alan se nevěřícně zahleděl na budovy a váhal, jestli je v kruhu v bezpečí. Ne, ne tak blízko démonovy sluje.
Začal se plížit k budovám. Obklopovaly je zbytky plotu. U budov stály sloupy a nahoře na nich světla… která se rozsvítila, když přišel blíž. Budovy měly tak malá okna… co to vlastně bylo za budovy? A byl tu docela pořádek, tráva byla nedávno posekaná… nejbližší budovu zčásti zakryl břečťan. Působilo to tu podivně… klidně a v pořádku… než zaslechl naříkavé vzdechy. Někdo tu byl a trpěl. Zvuky šly ze třetí budovy. Alan k ní zamířil. Tam určitě musí být Dechomor! Alan našel dveře a tiše vešel dovnitř.
Vyděsil se cvaknutí opětovně zavřených dveří, ale ani se neohlédl. Vytasil svůj meč a šel opatrně šedou chodbou po schodech dolů, se srdcem až v krku. Opět uslyšel nářek trpící oběti. Sešel pod schody a k prvním dveřím. Za nimi se skrývalo skladiště. Stály zde v řadách police, na kterých ležely spousty oblečení, všechno stejné barvy a když Alan jeden kus vzal, zjistil, že jde o něco podobného noční košili. Zase kus bez zájmu hodil na polici a šel hlouběji do skladu. Tiše našlapoval, a přece své kroky slyšel dost nahlas.
Ne, ve skladu démon nebyl. Alan zamířil ven… ale ve dveřích někdo stál. Alan namířil na starého elfa meč a zaútočil. Elf vytasil a švihl mečem tak rychle, že Alan viděl jen šmouhu a jeho meč dopadl na zem daleko za ním. Alan o dva kroky ustoupil.
"Takže…" začal elf chladně. "Další blázen přišel hledat Dechomora."
"Já nejsem blázen!" vybuchl Alan. "Přišel jsem ho porazit, abych dokázal světu svou odvahu."
Elf se zasmál. "Svou odvahu budeš vskutku potřebovat." Vrátil meč do pochvy. "Vezmi svůj meč a pojď se mnou. A neboj se, žádný démon tu nežije."
"Žádný démon?" Alan zvedl ze země svůj meč a elfa následoval ven z budovy. "Takže je to všechno lež?"
Elf vyšel z budovy a Alan za ním. "Ne, není to lež. Jen vaši lidé z toho vytvořili démona Dechomora, protože tomu tak rozumí." Mířil k největší z budov, byla bez patra, ale vskutku dlouhá. "Dechomor není démon, ale smrt způsobí všem, kdo se mu dostanou do moci. Dechomor je nemoc… hrdino."
"Co?!" Alan vyvalil oči. "Jaká nemoc?!"
"Buď tišeji, tohle místo nemá rádo hluk… a jeho hosté také ne." Napomenul ho elf a otevřel dveře.
Oba vešli dovnitř a skrze chodbu do velké místnosti. Byla bíle vydlážděná a ve zdech měla mnoho výklenků, vysokých asi metr. V půlce z nich byli elfové… a ve dvou, nebo třech byli lidé. Všichni byli nemocní. Jeden připlácl ruku na sklo svého výklenku a zanechal tam krvavý otisk.
"Dechomor… je dech moru, černý mor, příteli. To, co vidíš, jsou členové řádu Darela."
"Takhle přicházejí ke svým jizvám." Pochopil Alan.
Elf došel k jednomu výklenku, vzal elfa uvnitř za ruku a pečlivě si ho prohlédl. Mávl na Alana, aby šel za ním. Jemu se ale nechtělo. Elf nemocného pustil a vyzval Alana, aby ho následoval ven.
Na dvoře vál svěží vítr a elf se na něj usmíval.
"Jak se jmenuješ?"
"Alan."
"Dobrá, Alane. Mě říkají Eronel. Já to tu právě teď vedu, nemusím ti říkat, že tu nikdo nevydrží sloužit moc dlouho."
"Raději bych měl odejít," řekl Alan se strachem.
"Ne, Alane, to ti nemohu dovolit." Elf se zatvářil přísně. "Černý mor se přenáší vzduchem. Nakazil ses, nejspíš ještě předtím, než jsi vešel do první budovy. Tohle místo je skrz naskrz prosáklé mocí Dechomoru. Kdybys odešel, Dechomor půjde s tebou a rozneseš smrt po světě."
"Ale elfové znají lék, ne?"
Eronel se praštil přes tvář. "Znalost historie té doby je, jak se zdá, mezi lidmi s každou generací horší. Ještě, že už jich mnoho neuvidím! Řeknu ti, jak to je. Tyhle budovy vybudovali kdysi lidé, tvá vlastní rasa, zavírali tady lidi a pěstovali na nich nemoci. Tak vytvořili černý mor v jeho nejstrašnější podobě, ve které tu dodnes zůstal. Něco se pokazilo a ta nemoc se rozšířila po světě. Nákaza postihla všechny, zvířata, lidi i elfy. Nakazili se i tři mágové, kteří našli způsob, jak přežít, dva elfové a člověk, tři zakladatelé řádu Darela. Ti pak předávali dál techniku, která nám umožnuje zabránit nemoci vejít do těla. Já jsem tady už půl roku a jsem zdravý. Tohle místo je místem, kde se členové řádu stávají mistry, přicházejí sem čelit zkoušce Dechomoru, nakazí se morem a musí se uzdravit svou vlastní vůlí a mocí. Tak dokáží, že zvládli svůj výcvik. Vycvičení zde selžou při této zkoušce jen vzácně a jen pokud během tréninku obelhali sami sebe a přišli, když ještě nebyli připraveni. Čelit Dechomoru znamená čelit smrti."
"Takže tady umřu, že?"
"Ne nezbytně. Můžeš zkusit zvládnout techniku léčitelů. Je tu šance, že to zvládneš a Dechomora porazíš. Pak budeš mít své hrdinství a po očistě se budeš moct vrátit domů, ale budeš vypadat jako kdokoliv z našeho řádu."
Alan si povzdechl, vytasil meč a zlostí ho zahodil. Pak iritovaně vykřikl a padl na kolena. Takhle si to nepředstavoval. Takhle to nemělo být.
"Lidem můžeš říkat pořád dokola, že je dobrý důvod, proč někam nemají chodit. Vždy se najde někdo, kdo z touhy po dobrodružství zákaz poruší a na varování nedbá," povzdechl si Eronel. "Tvé věci se musejí spálit. Nic z toho už nesmí údolí opustit. Není tu démon, kterého bys mohl probodnout, ale démoni uvnitř nás, Alane, ti jsou mnohem horší, a právě je musíš všechny zkrotit, pokud tu chceš přežít."
"To se mi snad zdá," povzdechl si Alan, "tohle je sen. Lžete mi… Ah, nelžete, viděl jsem ty ubohé elfy… tohle je konec."
"Ještě máš naději," připomněl mu Eronel. "Když se budeš snažit."
Alan sklonil hlavu, naposledy zanadával a vstal. "Co mám udělat?"
"Všechno ti vysvětlím…"


To místo bylo depresivní, ale Alan se po pár dnech začal opravdu snažit, nejen proto, že cítil, jak se do něj pouští Dechomor. Stejně jako ostatní byl nejdříve zavřený v malé cele. Jídlo bylo nechutné, ale zdravé a neskutečně výživné, aby pomáhalo nemocným udržet si sílu co nejdéle. Snad to byly dva týdny, než se ocitl v jednom z těch výklenků, kde jen seděl a pohyboval se málo. Eronel nebyl jediný, kdo se o nemocné staral. I jiní, kteří tu byli s ním, krmili nemocné a uklízeli. Eronel pak všechny nemocné kontroloval, dokázal jejich stav dokonale rozpoznat. Jak byl Alan pokaždé rád, když ho chytila ruka, která byla tak zdravá… čím déle tu byl, tím více se mu zdálo, že ten elf září čistým bílým světlem. Ale Dechomor neustupoval, a Alan na něj nestačil.
Poslední dva dny ho Eronel sledoval často, Alan ho poznával, i když už ztrácel schopnost vnímat svět okolo. Jeho dotek si nešlo splést, protože vždy začal s jeho přítomností vnímat ono bílé světlo. Jeho smysly se změnily a on věděl, že démon, za kterým přišel, jeho tělo stravuje a on ho nepřekoná. Eronel se mu, snad, díval do očí a on v hlavě vnímal tu myšlenku.
"Jsi připraven to vzdát? Nebude to už více bolet, ale umřeš."
"Jsem," přitakal ve své mysli, a byl si jistý…
Cítil se jinak, lépe, v mysli měl mír, ale sílu na záchranu svého života prostě neměl. Nůž mu prošel srdcem a jemu to už nevadilo. Byla to úleva.
Přišel úplněk a v údolí byla zavěšená další runová stuha, vzpomínka na dalšího vyzyvatele Dechomora, který svůj boj prohrál…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama