Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Legendy Valinoru

16. srpna 2017 v 15:26 | Morell |  Nekonečné legendy Středozemě
Opuštěný projet, který jsem objevila ve svém počítači. Je škoda tyhle textíky zahodit, tak je dávám sem...

Ve Valinoru se vypráví mnoho legend, mnoho se uvažuje o tom, co se dělo předtím, než tam přišli elfové a Arda patřila jen bohům. Vznešené i obyčejné věci, které přináší úsměv, nebo fascinaci, či jen nevěřícné kroucení hlavou. To jsou jen některé Legendy Valinoru. Příběhy jsou velmi krátké a spíše humorné, žádný z nich neobsahuje nic závažného, ale snad v nich naleznete dostatek kouzla a obohacení pro svůj život.
V životě je potřeba umět nebrat věci až tak vážně. Mysli elfů nemají rády vážnost a potřebují volnost. Takové jsou pak i legendy, které si vyprávějí, příběhy, které pomáhají jejich moudrosti růst a pomáhají obnovit tento svobodný stav mysli, stejně jako napomáhají přiblížit se k bohům a volají bohy, aby byli blíž. Pomáhají udržet spojení s Valar.
Tyto příběhy vyprávěli Valar sami a věnují je každému otevřenému srdci. Kdo je otevřený přátelství s Valar, tomu se i Valar rádi otevřou. Jediné potřebné je vyvinout vlastní iniciativu a určitě na vás zareagují.


1.
Manwe si vychutnával vítr a jako nehmotný zavřel oči a jen se nechal nést.
A když je otevřel, nemohl uvěřit tomu, co vidí. Hvězdy, znal je, ale byly rozmístěné jinak, opačně. Chvíli ten div fascinovaně pozoroval, byly rozmístěné dokonale naopak.
Nevědomky k nim poslal vítr a hvězdy se zachvěly. To bylo ještě více zvláštní.
Opatrně natahoval prsty, protože se ten záchvěv zdál blízko… a byl. Jeho prsty, téměř nehmotné, se dotkly plochy a od nich se šířily kruhy.
Když nabral polohmotnou podobu, zjistil, že se před ním někdo objevil, ale dotknout se ho nemohl. Dotkl se plochy a jeho prsty šly skrz, ale nikdo tam nebyl. Jak pozoroval svou ruku, uvědomil si, že hledí na svůj vlastní odraz. Viděl sám sebe a viděl, že je krásný, Usmál se na sebe. Kam ho ale vítr teda zanesl?
Manwe se rozhlédl. Za ním byla obloha, tam byly hvězdy, ty pravé. A na stranách… byly všude břehy jezera, nad kterým se vznášel.


2.
Ač se trpaslíci dle některých legend příliš nezajímají o to, co roste, s Aulem je tomu jinak. Aule má rád rostliny i stromy, jejichž podoby tesá do kamene, ze dřeva rád vyřezává, podivuje se jejich pevnosti i křehkosti, stejné, jakou mají veškerá jeho díla.
V těch dnech nebyla Yavanna tolik zvyklá na vítr, asi jako strom s příliš mělkými kořeny, ale Aule ji vždy chytil a usmál se na ní, často se slovy: "Dokud máš kořeny ve mně, nenechám tě spadnout."


3.
Kdo by byl pro sebe více stvořený, než manwe a Varda? Ač Manwe vládne větru, jsou to jeho oči, které má nejostřejší ze všech a ze všech nejdál dohlédne. A to protože chce vidět každou hvězdu na obloze jasně, protože každá hvězda má v sobě otisk Vardy, bohyně světla.
A ta, přestože vládne světlem, má ze všech nejlepší sluch, protože chce slyšet nejen hlas Manweho, když zpívá, ale i ten nejjemnější šelest větru kdekoliv na Ardě, protože v nich všech je otisk Manweho.


4.
Orome seskočil z koně. V listí zahlédl něco světlého. Opatrně pro to šáhl a nestačil se divit. Byl to jablečný ohryzek. Protože zvířata ani stvůry ohryzky nenechávají, vrtalo mu to hlavou. Zvedl ho za stopku do výše, aby si ho lépe prohlédl. Před očima se mu mihla bílá skvrna a v ruce mu zůstala jen stopka a kůň vedle něj spokojeně žvýkal. Orome si povzdechl, ale pak to hodil za hlavu.
"Vidím, že tě náš objev zaujal zrovna tak jako mně, Nahare." Řekl klidně…


5.
Varda spokojeně seděla v křesle a hleděla na svět ozařovaný dvěma lampami. Myšlenka jí vytanula v mysli a ona šáhla do kapsy.
Vytáhla z ní hvězdu. Z dálky obyčejná, ale zblízka jiná, hřála teplem lásky a měla duhovou auru. Byl to dar od Melkora, když se jí dvořil, ale ona už se zaslíbila Manwemu. A ona stále přemýšlela, co s tím.
Ale když nastal čas, Varda rozmístila nové hvězdy na oblohu a jako poslední skládala srp nad Utumnem. Chtělo to ale ještě jednu hvězdu, srp byl krátký. Tehdy si vzpomněla a hrotem srpu tak udělala hvězdu, kterou vytvořil Melkor. A kolem téhle hvězdy obíhají po obloze všechny ostatní.


6.
Vána pekla, pak zdobila. A pak krásné zákusky naskládala do košíku. Pak si všimla, že ve vedlejší místnosti řádí psi a taj je šla hned vyhnat. Nechtěla, aby jí zkazili práci.
Pak se vrátila a koš zakryla látkou. A pak už jen čekala.
Orome brzy přišel a ona se usmívala. Objala ho, políbila a pak ukázala na košík, ve kterém pro něj měla překvapení.
Orome k němu došel, látku sundal a zaznělo: "Jé!" A pak se otočil na Vánu. "Štěně!"
Měl v náručí štěně obalené šlehačkou a piškotem a čokoládou.
Vána v šoku sledovala, jak se ti dva mazlí, Orome měl umazané ruce a teď i hlavu.
Jakmile se vzpamatovala, viděla Oromeho s úsměvem od ucha k uchu, jeho i štěně bílé od šlehačky, tak si řeka: Nu co už… Usmála se na něj.
"To víš, co jiného by ti udělalo takovou radost?"


7.
Než přišlo první jaro, přišel chlad a zima a se zimou sníh, který neochotně tál ve světle lamp světa. Melkor dál vysílal mrazy, aby ústup zimy zpomalil a tak se na střechách obydlí Valar tvořily rampouchy a oni se jim obdivovali.
Melkor se připlížil se slovy, že se chce jen podívat. Když se dostal ke kovárnám, zaujala ho dlouhá kovová trubka pokrytá námrazou.
Tam ho našel Tulkas a Melkor ho hned vybízel k soutěži ve slízávání námrazy. Tulkas miloval soutěže, ale Melkora podezříval z neplechy. Jeho pobízení přilákalo další Valar…
Mairon i ostatní Maiar měli co dělat, aby nevybuchli smíchy, zatímco donesli louče, kterými zahřívali trubku, aby od ní postupně odlepili jazyky Auleho, Tulkase Nessy, Melkora i Manweho, který následně pronesl, že už se o tom nebude bavit.


8.
Aule měl málo inspirace, nemohl vymyslet, jak pokračovat v návrhu své další práce.
Když dlouho nemohl nic vymyslet, vyšel z kovárny a zatímco hloubal, vyšel do Yavanniných zahrad. Jeho spřízněná duše seděla v trávě a vila květy do věnce. Usmála se na něj a pozvala ho, aby si přisedl.
Tak tam seděl, brzy s věnečkem květů na hlavě a dál hloubal.
Najednou zpozorněl, když si všiml, že Yavanna drží dvě sedmikrásky a točí s nimi. Mírně jí je vzal a sám s nimi chvíli točil.
Pak se mu tvář rozzářila. "Lásko, ty jsi génius." Objal ji a i s květy odběhl do kovárny.
Ten den byla, po vzorů květů, vynalezená ozubená kolečka.


9.
Když byla moře ještě mělká, i Ulmo mněl blíže k ostatním Valar. Tehdy rád mlčky vysedával na skalách nad vodou a vystavoval se Manweho větrům, které si hrály s jeho šaty z mořských vln a pěny a s jeho předlouhými vlasy. Často tak od něj odlétala voda nesená větrem jako déšť, ale ty skutečné měly teprve přijít.
V těch dnech se stalo, že si k němu přisedla Nienna. Koukl na ní, nepadlo žádné slovo, tak se zase otočil a dál tiše pozoroval svět. Opět zavál vítr a tentokrát voda zastříkala na Niennu. Voda právě stvořená a plná života Niennou pronikla a ona začala plakat, poprvé. Tehdy se usmála pro očistnou moc vody, která jí tekla z očí.
Ulmo se na ní otočil a slzy ho zaujaly. Pro jednu se natáhl a setřel ji z její tváře. Zaleskla se mu na prstě, zatímco si ji prohlížel. Mlčky ji požehnal a hodil ji do moře. Voda se začala projasňovat díky očistnému daru Nienny.
Oba Valar mlčeli, Nienna se usmívala na dar svých slz a Ulmo též. Oba vládli vodě a milovali ji…


10.
Většina párů spolu chodí, ne však Tulkas a Nessa. Když se na povrchu Ardy setkali poprvé, vzájemně je fascinovala jejich kondice.
Nessa vyzvala Tulkase k závodu o to, kdo je rychlejší. Soutěživý Tulkas přijal. Tak spolu začali běhat a běhali a běhali, jen s malou pauzou na svatbu a dál spolu běhají dodnes.


11.
Námo tehdy trávil rád čas psaním svých moudrostí do knih v Knihovně Mandosu. Jakmile ucítil doteky duchů, věděl, že to znamená jen jediné. Vaire zase na něj šije nějaké oblečení. Námo se vždy hrozil toho, do čeho ho bude jeho milá chtít obléct tentokrát. Její kreativita neznala mezí.
Duchové odešli a on dál pracoval, ale v duchu už se připravoval na to, co přijde.
A po čase to opravdu přišlo a duchové mu řekli, že si ho žádá Vaire. Námo zaťal zuby a už odhadoval, jak dlouho bude muset spát na gauči, než Vaire dojde, že její díla fakt nosit nebude. Posledně takhle protestoval dva týdny, protože ho chtěla obléct do nějaké pánské sukně.
Vešel do oné jím nepříliš oblíbené komnaty a zůstal, jako vždy, zarytě stát, oči vyvalené.
Vaire ale tentokrát držela černo modrou róbu posetou jen pár hvězdami a hlavně byla celá posetá motivy smrti. Námo se začal usmívat a hned si ji ochotně zkoušel před zrcadlem.
A pak Vaire donesla žluté taneční šaty.
"Jdu si ustlat gauč." Řekl Námo v odpověď.


12.
Irmo se rád procházel lesy a často se toulal. Ne však dnes. Dnes se procházel zahradami léčitelky Este, v nichž bylo mnoho léčivých bylin.
Najednou ucítil zajímavou vůni a nedalo mu to. Začal hledat, co za bylinu tak intenzivně voní. Vůně šla od domu, takže to musel být jeden z Estiných čajů. Vešel do domu a brzy našel konev čaje a hned si nalil.
Hrnek v něm zmizel a pak i druhý. Naléval si třetí, když přišla Este a vypadala překvapeně, zvlášť když Irmo třetí hrnek vypil s takovou chutí.
"Lásko, to je fakt super čaj, co to je?"
Este se vzpamatovala. "To je silné projímadlo pro Oromeho psy, a já teď musím navařit další… a jak koukám, tak taky něco pro tebe." Dodala, zatímco Irmo právě zjišťoval, co to slovo "projímadlo" vlastně znamená.


13.
Varda vešla do paláce a hned věděla, že Manwe je doma; všude bylo peří. Jemná pírka, co hladila, když přejela po kůži a i když převládala bílá, byla tu pírka i mnoha dalších barev. A pak se objevil i Manwe, který si s nimi nadšeně hrál. Varda neodolala a očarovala peříčka tak, že začala jemně svítit. Jakmile peří svítilo, taky se hned přidala ke hře a oba se bavili jak plaváním v moři toho světla, tak házením peříček do vzduchu či hlazením toho druhého pírkem.
Když se vyřádili, Varda chytila Manweho za ruku. "Teď, když už ses vyřádil," v ruce se jí objevilo koště, "tak tu nadílku zase laskavě ukliď, lásko."


14.
Když se v Ulmových vodách objevoval život, mořský Vala si ho hned zamiloval. Jak byl ohromený chaluhami, korály, rybami, vše co přišlo, aby žilo ve vodě, si hned získávalo Ulmovo srdce.
Velice zajímavá byla chvíle, kdy Ulmo poprvé spatřil perlu, krásně ležící mezi doširoka rozevřenými lasturami nádherné perlorodky. Zvědavost ho přiměla jít blíže a podívat se na ten
Přistrčil hlavu až k perlorodce, když ta stiskla lastury k sobě, čímž Valovi skřípla nos a zavrčela: "Moje!"


15.
Irmo si často povzdechne, když vidí Manweho spát ve svých zahradách. V takových chvílích Vala své tělo nechává spát, zatímco svou myslí překonává hranice nicoty a dotýká se mysli Melkora.
A tehdy bratři sní společně, manwe je vždy oba zavede do doby, kdy byli oba jen Eruovými dětmi a zatímco Manwe vytváří jen malou oblast vzduchu, Melkor ji plní kouřem, který oba výří a vytvářejí tak mnohé obrazce, od zázrak zblízka. Od těch snadných až po neskutečně složité.
A když se pak Manwe probudí, vždy zapálí za Melkora svíčku, aby na něj Ilúvatar nezapomněl a Melkor… ten se usmívá, dokud spí a pak vždy přemýšlí, jestli to byla jen hra jeho mysli, nebo jestli v něm opravdu existuje Vala, kterému se tak stýská po Manwem i ostatních.


16.
Námo je silný a ve svých rozhodnutích pevný. Ale není to duše bez srdce. I jeho občas jeho práce vyčerpá a pak hledá odpočinek v zahradách Irma a Este. Dokonce se říká, že občas vysedává s Irmem v rozmluvách nad čajem. O čem se dva sourozenci baví, ale neví nikdo.
Ví se ale, že se k nim stahují zvířata a Námovi jejich přítomnost nevadí, naopak se s nimi přátelsky vítá a hladí je. Občas je i krmí z ruky.
Při jednom z prvních takových setkání je vyrušil Orome, že potřebuje pomoct s klisnou. Irma si odvolala Este a tak musel jít Námo, aby pomohl hříběti na svět. Orome uklidňoval kobylu, zatímco námo musel hříbě ven sám vytáhnout. Zabral tak, že spadl nazad do sena a hříbě dopadlo na něj. Vala smrti, celý od placenty se usmíval a hříbě čistil.
Do Mandosu se snad nikdy nevracel tak spokojený a vyrovnaný… ale ještě dva dny z něj Vaire sundávala seno.


17.
Manwe stál ve dveřích balkónu opřený o rám a zpíval si. Přišla za ním Varda a usmála se. Milovala jeho hlas. Došla k němu a poslouchala písně větru a deště.
Vala dozpíval a mile se na ní usmál. Ona úsměv opětovala a udělala krok k němu. Pak mu na hruď dala svou dlaň.
"Ty pálíš," konstatoval Manwe.
Varda se na to usmála a její vnitřní oheň vyšlehl pobavením.
"Au!" Manwe její ruku odtáhl a bylo vidět, že ho něco bolí.
Uvolnil si róbu a odhalil na své hrudi popáleninu ve tvaru Vardiny dlaně i s prsty.
"Promiň, lásko…"
"No teda!" Oba se otočili na Tulkase. "Já mám žhavé ženy rád, ale tohle bych si rozmyslel." S tím se rozesmál, ale v mžiku přestal, když uviděl uražené královské Valar.
Nessa, stojící vedle něj se k němu s úsměvem přiklonila a do ucha mu pošeptala: "Zdrhej."


18.
Vána šla po lesní cestě. Vykřikla, když se okolo ní stáhla smyčka z provazu a zjistila, že si ji k sobě táhne Orome.
Vala lovec se usmíval. "Mám tě." řekl a přitáhl ji k sobě a dal jí pusu. "Tebe bych mohl lovit pořád." Spokojeně se usmíval.
Vána už se usmívala též. "Neříkej, drahoušku." Zasmála se jako léto a zatáhla za provaz.
Orome vyvalil oči a uvědomil si, že opět v její blízkosti polevil v pozornosti a nyní je sám pevně svázaný s rukama za zády.
Tenhle Vala uloví kdeco, ale Oromeho umí ulovit jen Vána… a té nikdy neunikne.


19.
Aule se byl tehdy poradit s Irmem, chtěl udělat radost Yavanně a Irmo přeci jenom rozuměl kytkám více než on.
Šli spolu ke kovárnám a byli na dohled, když Irmo zpozorněl. Rukou zastavil Auleho, zatímco pozorně čichal vzduch. Pak pohlédl směrem, kde měla být hromada, ale ta tam už nebyla.
"Alue, kam zmizelo to listí?"
"Maiar s ním zatápí, proč?"
Irmo na něj vyvalil oči. "Cože?!"
"Topí s tím." řekl bezelstně Aule." Je potřeba udělat spoustu práce. Proč?"
Irmo skryl tvář v dlani. "Dnes tví Maiar, Aule, už žádnou práci neudělají, protože se zhulili mystickým listím z mé zahrady."
"Cože?! To ne! Má přijít Manwe a…"
Zmíněný Vala se v tu chvíli objevil ve dveřích kováren, totálně vysmátý a s Melkorem, který byl v úplně stejném stavu, se vzájemně podpírali. Vyvrávorali ven a Auleho s Irmem si vůbec nevšímali.
"Brácho," řekl Manwe Melkorovi. "Neříkej Manwemu, že jsem byl zhulený. Kdyby Manwe věděl, že jsem byl zhulený, tak bych měl průšvih."
Melkor mávl roztřesenou rukou. "Když, Manwemu neřekneš, že jsem byl zhulený já, tak mu nic neřeknu." Poplácal Manweho po rameni. "jsme bratři ve zločinu."
"Jo, jsme bráchové." A pak Manwe začal křičet nahlas: "Jsme bráchové!"
Bratři se belhali pryč, Aule se smál a Irmo si povzdechl. "Tohle si určitě slíznu. Raději upozorním Este…"


20.
Ať už vzhůru, nebo bloudíce sny, Irmo sní téměř vždy a jeho mysl prochází duchovními sférami reality. Čas od času se stane, a v těch dnech se to dělo často, že se Irmo v těchto světech hodně zaujme.
Říká se, že snil o Ardě bez kazu a tak se stávalo, že na realitu úplně zapomínal. Bylo mu tam dobře. Procházel se lesem a obdivoval jemnost všeho okolo.
A pak pocítil dotek, něžnější a sladší, než cokoliv jiného.
Irmo procitl do reality a usmál se na Este, která se nad ním skláněla. Usmála se jako slunce, přiklonila se a znovu ho políbila. Její polibek ho vždy bezpečně přivolal zpět a léčivý dotek jejích rtů Irmovi vždy připomněl a připomínat bude, že snít je dobré, ale sny mají smysl jen, když máme možnost si je splnit v realitě. A v realitě byla náruč Este, která ho milovala. A to, což si Irmo musel přiznat, bylo tím nejkrásnějším snem ze všech, co kdy měl.


21.
Orome byl na projížďce a zamířil k lesní říčce, která měla tak úžasnou léčivou vodu.
Když k ní dorazil, zarazil se. Koryto bylo prázdné. V té době nebyla na Ardě zlá mysl a tak se v myšlenkách otočil k Ulmovi. Vládce vody byl ve chvilce vedle něj.
"Co se tu stalo s vodou?"
Ulmo se zatvářil překvapeně. "Já tady žádnou vodu téct nenechával." řekl s údivem. "Pojďme se podívat k pramenu," navrhl a to také udělali.
Jeli na koních, Orome na svém věrném Naharovi, Ulmo na šupinatém hřebci z hlubin moře. Vjeli do kopců a uschlé koryto je dovedlo až ke studánce, kterou vyhloubila padající voda, a Ulmo se usmál.
"Orome, příteli, tohle nebyl obyčejný potok, ale potok Nienniných slz."
A vskutku, Valier spala hned u studánky.
"Tak ať se Potokem slz nazývá." pronesl Orome a svým pláštěm přikryl Niennu.
"Budiž." Ulmo strčil ruku do studánky.
Spodní voda uslyšela jeho volání a vytryskla skrze skálu. Ze studánky začala prýštit voda a zůstala téct krásným proudem. Ulmo pak pramen požehnal a zasvětil Nienně… a voda v tom potoce zůstala léčivá a mocná.


22.
I když svět patřil jen Valar, některé úlohy byly těžké už tehdy. Třeba vypěstovat některé stromy. Obzvlášť ty, co plodily oříšky.
Nejdříve musela Yavanna ochránit ořechy před Aulem a dalšími ořiškomily, co je tak rádi chroupali. Když už vyklíčily a zasadila je, nesměli je sezobnout ptáci. Malé stromečky zase milovala k jídlu zvířata. Velké stromy už to měly lepší, dřeva tehdy nebylo potřeba mnoho.
A přece vždy nějaký strom vyrostl a nesl plody, aby mohly růst další stromy…
"Aule! Nech ty ořechy na pokoji!"
"Ty nejsou k jídlu?"
"Ne! Nejdříve se zasadí, vyrostou a až budou velké, tak si je očesávej, ale tyhle už mi nech, jinak už žádné další nebudou."
"Ještě jeden…"
"Držíš jich šest!"
"To je tím, že jsou tak dobré… dobře jeden…"


23.
Vzduch se chvěl zpěvem Irma, který vyvolával ve tvůrčích myslích Valar inspiraci k mnohé další tvorbě. Tulkas se opíral o strom a i on zpěvu naslouchal.
"Copak to tu máme?" Nessa se usmívala. "Jestli pak to není ctěný Tulkas?"
"K vašim službám, krásná paní." Odpověděl Vala taktně. "A vy jste?"
"Já jsem ta, která každého předběhne." Řekla trochu úskočně Nessa.
Tulkas se rozesmál. "S tím si dovolím nesouhlasit. Mně nikdo nezvládne doběhnout, když se rozběhnu naplno."
Nessa k němu došla. "Tak schválně. Kolečko kolem zahrad?"
"Přijímám."
V ten moment Nessa vyrazila. Tulkas se za ní zpozdil o vteřinku, ale nevšiml si, že mu Valier sebrala pásek od kalhot. Uběhl jen kousek, když se mu nohy zamotaly v kalhotách a on se rozplácl na cestě.
"No teda! Doběhla mě!" řekl s obdivem a začal se usmívat. "Wow."
Tulkase takhle nikdy nikdo předtím ani potom takhle nedoběhl. Ležel tam na cestě, usmíval se a hleděl za Valier, do které se v té chvíli bláznivě zamiloval…


24.
Tulkas se rád sází. Tentokrát si vyčíhal Oromeho. Usmál se na Valu jedoucího na koni.
"Jestli chceš běhat, tak běhej sám. Chudák Nahare, nestrhám ho kvůli tobě."
"Tak třeba něco jiného?" Zeptal se Tulkas.
"To by šlo. Co máš za lubem?" Orome sesedl z koně.
"No, co kdybychom zjistili, kdo vyleze výš na strom?"
Orome se zasmál. "Víš, jak jsi těžký? Nemáš šanci!."
A už lezli. Nebyli moc zdatní, tohle ještě nikdy nedělali, ale oba byli silní. Lezli na obrovský dub, o jehož výšce ty dnešní duby ani nesní. Ze zeleného šera u země trvalo i dvěma Valar nějaký čas, než je zalilo světlo lamp a stále lezli nahoru. Tulkas se teď už smál méně, ale byl naprosto spokojený.
Jakmile dosáhli vrchních větví, musel se zastavit, protože už byly moc tenké. Orome tak vylezl o dost výše a vítězoslavně vykřikl nadšením.
Ze stromu byl krásný výhled po svaté kráse Ardy. Oba si dopřáli chvíli na rozhlížení se. Ať už jste tehdy byli kdekoliv, vždy byl svět okolo vás podivuhodný a fascinující… a bylo radost se na tu tajemnost dívat.
"Blahopřeji." Řekl uznale Tulkas.
Orome se s ním zasmál. Pak se podíval dolů a jeho kuráž byla ta tam. "Jak se dostaneme dolů?"
Tulkas koukl dolů a též znejistil. "A jé, na to jsem nepomyslel."
Orome se vylekal. "Cože? Tys…" Spadl z větve, ale zachytil se jí. Jak tam visel, zpražil Tulkase svým zlým pohledem. "Tulkasi, příště, až se s tebou zase vsadím, tak mi připomeň, že musím zajít za Irmem, aby mi vrátil zdravý rozum."


25.
Mladík stál opřený o zeď v opuštěné ulici v ponurém světle lampy a v náladě ještě ponuřejší.
Byl tam už od večera. Před hodinou se mu i vybil mobil, takže nic nenarušovalo ticho. Myslel si, že je to jen pocit, co cítil z větru, který tak náhle přišel. A pak zaslechl smích. Skoro se polekal, protože ne každý chodí tak hlučně.
Do světla lampy vešel párek rockerů, milenci, on jasnej pařič, ona oblečená jako děvka, veselí jako kdyby byli sjetí. Zastavili se u něj.
"Čau!" oslovila ho ona.
"Čau." odpověděl mladík. "Z pařby?"
"My paříme pořád." řekl rocker. "Pojď kousek s námi, tady tě najdu, mají tyhle fleky vyčíhaný."
"Jasně, pojď!" řekla rockerka. "Jak se jmenuješ?"
"Lukáš."
"Říkej mi Nessa. Můj parťák je Tulkas." představila je a vyrazili.
Chvíli bloudili ulicemi, pak Lukáše protáhli lesem, kam se sám neodvážil, do jiné části města. Působili až šíleně, uvolnění, veselí a všemu se smáli, vším se bavili. Nessa dokonce Lukáše pořádně políbila. Podle něj byli opilí, nebo sjetí. To je ale vůbec neznal.
Opustili ho na jiném místě a zmizeli. Lukáš už je nikdy nespatřil. Nevěděl, kdo jsou, ale už ráno byl jako proměněný, vrátila se mu vášeň a chuť do života.


26.
Stará paní seděla na lavici před domovem důchodců. Vzpomínala na minulost, dnes už měla jen přátelství ošetřovatelů.
A pak si vedle ní sedl pán. Působil mladě, trochu nezvykle s dlouhými černými vlasy a s ještě černějšíma očima, ale usmál se na ní tak, že jí to zahřálo srdce a zasmála se. Prostě jen tak.
"Krásné odpoledne," řekl a ona mu také odpověděla pozdravem. "Nechcete se se mnou projít?"
"Mladíku, já chodím pomalu, to by ses se mnou nudil."
Znovu se usmál. "Vůbec ne. Se starými lidmi pracuji pořád a velmi rád. Není nad to trochu zpomalit v dnešním uspěchaném světě."
"Svatá pravda."
Mladík jí k jejímu velkému překvapení dal pusu na tvář, vstal a nabídl jí ruku. Paní chvíli váhala, ale pak už se natáhla a vstala a mnohem snáze, než čekala. Ušli pár kroků a už z ní bylo malé dítě honící motýly.
Námo, její doprovod, se na to usmál a ohlédl se na tělo, které nechali za sebou a ke kterému se sbíhali ošetřovatelé.
"Zdaleka by mi stačilo, kdyby mne neměli za nepřítele." Zabručel a dál už jim pozornost nevěnoval. "Měla by ses vrátit domů." Řekl Námo nyní holčičce. "Budeš je chránit a vést."
"Bezva," odpověděla. "Pojď, znám cestu."
Chytila Valu za ruku a rozběhla se tak rychle, že se ctěný Vala s výkřikem překvapení málem rozplácl na zemi a i pak jí sotva stačil…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martina Hrabovská Martina Hrabovská | 17. srpna 2017 v 10:58 | Reagovat

No, tedy... To se ve Valinoru děly věci :D.
ad 6. Štěně, šlehačka... a čokoláda?!    Uuch, Orome, honem s ním syp k Este!

ad 7. A jakmile to Manwe tím zmrzle-připeklým jazykem ze sebe vysoukal, tak se začaly chechtat i kovadliny...

ad 11. Námo, ty jsi tedy "taktik". Kdybys furt nespal na gauči, mohla by Vaire šít na nějakou malou Valie, a ty bys měl klid (tedy aspoň od jejích módních kreací ,))

ad 12. Hádám, že mu navařila kilo mýdla toaletního a pět kilo mýdla na praní...

ad 14. Lakomo hamižná...:D

ad 19. Jenže Este neupozornil, jelikož díky zhulenému Pánu větru vítr foukal každou chvíli jinak, a tak byl díky kouři z komínů kovárny brzo zhulený celý Valimar...Takové manévry, jaké předváděli orli, Arda jakživa neviděla a ani už neuvidí!

:D :D :D

:D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama