Magie ze světa nezmizela, to jen vy lidé se tváříte, že tu není...

Vyprávění popleteného mága

16. srpna 2017 v 15:30 | Morell |  Kreativita
To, co čtete, jsem sepsal já, Gilbert, mág z povolání, o svém životě a o svých mladých letech. Snad povzbudím ty, kteří v magii tápou, protože věřte mi, chyby děláme všichni. A nakonec, i chyby se mohou zvrhnout v dobré.
Chtěl jsem se stát mágem a to tím nejlepším. Po prvních pár pokusech o kouzlení mi přibylo rozumu a chtěl jsem být jedním z nejlepších. Pak alespoň vynikajícím mágem…. Zkrátím to, nakonec jsem se snažil nebýt tím nejhorším mágem, co kdy byl…



Mé nejhorší lapálie začaly tím nejblbějším kouzlem, co se mi kdy nepovedlo. Kouzlo zmatení. Místo na myš zaúčinkovalo na mě a ještě jen částečně, díky bohům, ale stalo se pro mě bičem. Někdy si říkám, že to muselo být spíše kouzlo popletení. Každopádně, od té doby byla pro mě magie plná překvapení.
Příkladem, kterým se na můj účet baví kouzelníci v akademii, je moje kouzlo na zesílení zraku. Čtyři hodiny koncentrace, pak vyvolávání a zaříkání… a pak se mi v magickém kruhu zhmotnil košík plný mrkví. Přiznávám, byly dobře uzrálé a chutné k jídlu. Ale po týdnu už mi fakt lezly krkem.
Ještě zajímavějším vyvoláním pro vás jistě bude moje vyvolávání džina. K tomu je ale potřeba správná láhev. Vytvořit takovou věc je vskutku velká práce. Po vší té námaze se přede mnou zhmotnila průhledná skleněná láhev s nápisem Gin. Chtěl jsem vrátit tuhle magii zpátky, ale láhev byla nevratná. No, džin se sice neobjevil, ale i tak bylo po otevření flašky veselo.

Teď, když jsou mé útrapy nastíněné, vám můžu vyprávět svůj příběh. Stalo se to jednoho jara. Moje drahá ženuška Sely byla na zahradě a přesazovala bylinky. S těmi byla velmi šikovná. Tehdy přišel dopis od arcimága řídícího akademii, že jistý hrabě potřebuje mága a on že posílá mně. Poslem byl též mág a vypadal z toho zmateně, určitě minimálně stejně jako já. A stejně jako on i já věděl, že prostě musím jít. Hrabě bude čekat. Po rozloučení s mojí milovanou ženuškou jsem osedlal osla (netroufám si při svém magickém umění vlastnit koně) a vyrazil do světa.
Že bych se na dvůr hraběte těšil, se říct nedalo. Hrabě Vemito byl známý svou špatnou povahou a skrblictvím. Sice to na první pohled vypadá, že je skromný, protože jeho sídlo neoplývá kdovíjakou noblesou, ale vyhublí služebníci a pohoštění chlebem a vodou mluví za vše. A na něj přišel nějaký magický problém. Tomu se není co divit, Vemito si stačil za svých jedenáct let vlády znepřátelit snad všechny mágy, co ho znali a ti ostatní, ti ho neměli rádi už pro jeho pověst. Nejvíce ze všech ho nesnášel právě arcimág Čabajka, který řídí akademii, nejen protože si hrabě dělal legraci z jeho jména. Hrabě Vemito nechtěl nikdy za služby platit a vyměňoval služby za volný pohyb po svém panství a odpuštění trestu za neoprávněný vstup na jeho území. A já se s ním měl nyní setkat.
Není nutné říkat, že má cesta k hraběti ubíhala v pochmurné náladě. A nepomohlo, že se mi povedlo dvacet stříbrných prohrát v kartách, když jsem přenocoval v hostinci. Čert vem mou zálibu v kartách… cože, ty už jsi tady zase, čerte? Odpal, víš, že to jenom říkám. Jak to, že to vždy bereš tak vážně? No ovšem, moje kletba.
Po takové prohře jsem potřeboval dobýt energii. Naneštěstí má únava způsobila, že se mi z hlavy vypařilo povědomí o mém umění. Zásoba energie, to jsem si přál. Někdo tam nahoře musí mít opravdu smysl pro humor, protože mi do dlaní spadl váleček s nápisem baterie. Poznámka pro případ že se to někomu stane; neoblizujte ji. Mě už k tomu nikdo nepřinutí, jazyk mě brněl snad hodinu…


Les voněl pryskyřicí, no jo, už zase kácejí stromy v borovém lese na hranicích říše Víl. Gilbert si povzdechl a schoval deník do vaku. Víly budou zuřit a on musí kvůli tomu udělat objížďku. I když jsou víly obvykle dobrotivé a přátelské, jak jim někdo kácí les, je radno být nejméně za sedmero horami od nich. A tak místo skrze les zamířil po cestě přes lučiny a blízko Spálené řeky. Spálená řeka má čistou vodu a je plná ryb. Jak přišla ke svému jménu, nejspíš ještě před Temnou dobou, se už neví.
Bylo to nakonec dobře, že se vydal ke Spálené řece. Vyhnul se tak nejen dřevorubcům a rozzuřeným Vílám, ale i výběrčím daní, kteří šli vybrat podíl dřevorubců. Celý podíl, jak se později dozvěděl, zabavily víly.
Hranice Vemitovy říše byly velmi jasně označené. Budka na hranicích, kde byla stráž, nikdy nebyla natřená, domek, kde přespávali, nebyl ani omítnutý, no prostě se šetřilo, kde se dalo. A hrabství bylo celkově v nepřetržité ekonomické krizi.
Mága na oslu ale nechali projet bez problému, sám byl trochu otrhanější, protože se svým magickým talentem si nikdy moc nevydělal. Gilbert pobídl osla k hlavnímu městu, nad kterým se tyčil hrad pana hraběte. Jestli to bylo správné slovo pro hrad s dírou ve střeše viditelnou už od hranic, zakrytou senem. K hlavnímu městu to trvalo jen pár hodin. Gilbert dal přednost přenocování v hostinci, kde sice byli lidé chudí a zoufalí, ale v mezích přátelští a dvě zlaté podané pod stolem stačily na čistý pokoj alespoň s čistou podlahou a pár pytli listí na spaní. V těchto končinách luxus.

Gilbert dal na drby a dobře udělal. Do zámku šel již najezený. Vešel dovnitř a už se setkával s dalšími mágy. Hrabě Vemito byl v rejži a tak volal každého mága, který byl v jeho dosahu. Jeho dvorní mág, teď už bývalý, visel za palce na nádvoří, Byl naživu a vzhledem ke své životosprávě byl tak lehký, že ho v jeho poloze palce ani nebolely. Visel tam naprosto v klidu a rozmlouval se strážným, který ho měl hlídat a se svým žákem. Probírali byliny.
Dalším mágem na nádvoří byl hnědovlasý mág v černém, který měl z nějakého důvodu tři hlavy, z toho dvě vlčí, které štěkaly na Gilberta. A mezi nimi byla ta lidská, které se nelíbilo, jak hlasitě vlci štěkali.
"Nesmíš!" přikázal svým dvěma hlavám. "Ticho!"
Obě vlčí hlavy se utišily.
Vlčí mág si oddechl. "To mám za to, že jsem se snažil Vemitovi pomoct," povzdechl si. "Prohlásil, že jsem použil moc přísad a že nemůžu použít jeho vlasy, tam mi je vyrval a než jsem se nadál, posypal mě srstí svých psů, chudinky. Musím vymyslet, jak je od sebe oddělit. V jeho přítomnosti maří kouzla každý."
"Tak s tím mám zkušenosti," usmál se Gilbert. "Jestli je to jediný problém…"
Mág beznadějně rozhodil rukama.
Zevnitř vyšel strážný. "Ty! Na rozkaz knížete jsi zatčen!"
Vlčí mág zavrčel a jeho psí hlavy ještě víc. "Mám já to psí život!" zaklel a rozběhl se k bráně.
Vyhladovělým strážím utekl snadno, také protože svůj plat, krajíc chleba namazaný žluklým sádlem, měl přilepený na zádech. Jak běžel, chleba spadl a stráže se u něj zastavily, jednak vyčerpáním a pak i protože se o chleba začaly prát.
Gilbert si povzdechl a očima hledal rádce, nebo někoho, kdo by ho pozval dovnitř. Po chvíli došel k mágovi visícímu za palce. Mág si ho všiml už z dálky, a když došel k nim, debata utichla.
"Jdeš za knížetem?" zeptal se mág.
"Ano."
"Dobře, postaral bych se o tebe, ale jak vidíš, jsem nyní trochu zaneprázdněný," začal mág. "Jdi dovnitř, kterýkoliv strážný tě dovede k našemu pánu."
Gilbert tedy vešel dovnitř a opravdu se brzy ocitl tváří v tvář knížeti Vemito. Byl to postarší muž, čiperný, ale měl očividný problém. Někdo mu ale přičaroval hustou hnědou srst po celém těle. Vypadalo to jen jako malá nehoda, Gilbert netušil, jak tohle mohl být tak velký problém. Poklonil se knížeti.
"Pane?"
Hrabě se na něj otočil, očividně naštvaný. "Další felčar?!"
"Jsem mág, ale jestli si přejete, můžete mi říkat felčar." prohodil Gilbert zdvořile. "Byl jsem vyslán, protože prý potřebujete služby mága."
"To je snad jasné, ne?! Nevidíš, jak vypadám?" ječel hrabě zuřivě. "Koukej to dát do pořádku!"
"Hmmm," mág si podrbal bradu, "k tomu ale něco budu potřebovat. Pět svící, zbytek věcí mám, ale svíce nemám. Nevěděl jsem, co budu řešit."
"Musí jich být pět? Není to nějak moc?" vykrucoval se Vemito.
"Pět, pokud to má být rychle. Pokud stačí pomalu, tak tři," připustil Gilbert.
"Vida, to už je lepší. Nešlo by to se dvěma nebo jen jednou svící?"
"Odpusťte, mylorde, ale to by nefungovalo. Tři svíce a nemusíte u toho být, mohu to provést na dálku, pokud zůstanete v paláci."
"Ah…" hrabě si povzdechl, ale pak přikývl. "Pokud u toho nemusím být, tím lépe, souhlasím. Někdo mu doneste tři svíce, dělejte, nemohu se s hraběnkou Citalou setkat takhle…" Máchl rukama a ukázal na sebe. Pak odešel z místnosti…

Ony tři svíce byly ve skutečnosti spíše nedopalky, zbytky vosku s kusem knotu. Gilbert si povzdechl. Bylo to málo. Kupodivu se mu povedlo na ně seslat kouzlo dlouhého trvání, takže i když správně měly dohořet za půl hodiny, vydrží po celou noc. Přesně to taky potřeboval.
Musí dát věci do pořádku, musí… Gilbert si málem vynadal, ale bylo pozdě, kouzlo započalo a on nesmí přestat vyvolávat, už to nenapraví. Dával věci do pořádku a netušil, jaké věci, a kde všude. Vyvolával a při tom doufal, že ho to kouzlo nezničí.
Naštěstí se to nestalo, a když působení sil skončilo, Gilbert si dopřál krátký odpočinek, aby obnovil síly. Až pak se odvážil zkoumat, co zase vyvedl. Vyšel z komnaty, kde prováděl rituál a málem vrazil do knížete.
"Chlape! Potřebuju dvorního mága, tebe z fleku beru!" vyhrkl nadšením.
Hrabě Vemito byl stále obrostlý srstí, ale to ho zjevně nyní netrápilo ani v nejmenším. Jeho hrad byl jako nový, nebo alespoň zrenovovaný. Prostě byl v pořádku i se všemi věcmi uvnitř a hraběti se to očividně zamlouvalo.
"Ušetřil jsi mi takových peněz a jen za tři svíce! Na tu hubatou nánu kašlu." Pokračoval hrabě spíše sám k sobě. Zastavil se. "Víš co, mágu? Mám pro tebe skutečnou výzvu. Nedaří se mi nalézt ženu, která by byla hodna mé vznešenosti, ale pozor, musí být po čertech dokonalá! Když nebude, tak tě nechám potrestat."
"Ale, pane…"
"Mlč! Jsi mág, přičaruj mi perfektní ženskou, nebo alespoň zjisti, kde se dá taková sehnat! Jasné?!"
"A… a… ano, pane."
"Dobře…"
"Pot… potřeb… musím se rozmyslet, co budu potřebovat," vykoktal ze sebe Gilbert. "Ale nejdříve si musím odpočinout a najíst se."
"Zajdi si do kuchyně, dají ti chleba," máchl rukou Vemito…

Tvrdý chleba byl ubohou odměnou. Gilbert vzal korbel vody a proměnil ji v mléko, dokonce ani nezkyslo… akorát bylo modré. Nad svým ubohým jídlem mohl Gilbert přemýšlet, jaké kouzlo má použít, aby našel hraběti ženu, která se k němu bude hodit. I když suchý chleba, spíše ho obracel v ruce, než aby jedl a každé sousto žužlal neskutečně dlouho. Tohle nebyla žádná legrace ani pro dobrého mága, natož pak pro něj. Nakonec se rozhodl, že zkusí nevěstu pro hraběte ne vytvořit, ale jen najít, spatřit ji v zrcadle, to by mohlo jít… tentokrát ale nesmí nic zblbnout. Začal velmi pečlivě vybírat slova pro své zaříkávání…

"Ach jo…"
Obraz ženy zmizel a Gilbert seděl na zemi s tváří v rukou. Opravdu se hodně snažil a vše se mu povedlo… ale žena, kterou spatřil… to nemůže hraběti říct ani omylem. Seděl tam a už by si opravdu zoufal, když ucítil síru a vyděsil se. Místnost se zaplnila kouřem a zápachy pekla. Začal kašlat, protože ho kouř dráždil. Kouř ale po chvíli začal řídnout a brzy mág zjistil, že je otevřené okno a magie žene kouř ven. A před ním stála démonka, ta, kterou předtím viděl v zrcadle. Očividně si ho opravdu všimla.
"Tak to ty jsi mě pozoroval. Ty si dovoluješ slídit, když se převlékám?!"
"To jsem vůbec nechtěl, byla to náhoda, já jen hledal ženu pro pana hraběte, vážně!"
Démonka se rozesmála, "no jasně a proč by mě měl zajímat člověk?"
"Já nevím, opravdu!"
"Samozřejmě, protože mě nezajímá."
Démonka uraženě máchla rukou a udělala na mága uražený obličej. "Zaveď mě k troufalci, so si myslí, že by byl hoden mé pozornosti, hned!"
Gilbert se ani neopovážil si povzdechnout. Akorát zvedl ruku a ukázal na chodbu. Zamířili za hrabětem…

Chvíli jim trvalo najít hraběte, Gilbertovi to přišlo jako věčnost s démonkou tak blízko, ale našli ho. Očividně si jejich přítomnosti vůbec nevšiml.
"No vida." Prohlásila démonka.
Hrabě se narovnal tak rychle, že málem spadl nazad. Pak se vyděsil. "Co je to za vtip?!"
"Já nejsem vtip, Já jsem ta nejlepší partie na čtvrté úrovni pekla!" ohradila se démonka. "Co ty vyděláš za rok, to já si dávám bokem na útratu jako kapesné!"
Hraběti zajiskřily oči nadšením. "Vy jste opravdu po čertech perfektní."
Démonka se zahoupala v pase. "Si piš, človíčku."
"Prosím, omluvte můj vzhled, hned si půjdu oholit tu srst…"
"Tak to ani omylem!" Zadržela ho démonka, "Máš srst přesně jako pravý démon, jde mi na nervy, jak je v módě srst leštěná šampóny a voňavá po síře. Ty smrdíš jako správný chlap!"
"Jen neplýtvám vodou ani na koupání, jednou za týden bohatě stačí." Hrabě se začal červenat, "já se vám líbím?"
"Víc než tady ten," ukázala na mága. Pak se poklonila hraběti. "Jmenuji se Sakura."
"Hrabě Honza Vemito." oplatil ji poklonu hrabě. "Má paní…"


Tak, co bylo dál? Samozřejmě svatba. Hrabě a paní démonů čtvrté úrovně pekla se k sobě opravdu dokonale hodili. Kolik hrabě uškudlil, tolik démonka rozházela. Výsledkem bylo, že měli perfektně vyvážený rozpočet a hrabství se dostalo z krize. Musel jsem se i se ženou přestěhovat, ale nelituji toho. Pořád kouzla pletu a motám, ale už vím, že jsem to zvládl. Nejsem tím nehorším mágem na světě, protože jsem našel své místo ve světě, kde jsem i se svým ne-talentem k užitku. A za to jsem moc šťastný…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martina Hrabovská Martina Hrabovská | 18. srpna 2017 v 14:35 | Reagovat

No, ještě štěstí, že nemyslel na nápravu věcí :D. To by ráno dozajista našel nápravu k tomu největšímu náklaďáku, jaký někde existuje... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama